Rok Berana

Je za námi. Ten dost možná nejnáročnější rok našeho dosavadního společného života. Za ten rok jsem se nesčetněkrát pokoušela dát dohromady aspoň jeden článek, ve kterém bych popsala, co život na mateřské obnáší. Vypsala se ze svých aktuálních frustrací. Vyplodila nějakou nekýčovitou ódu na téma, jak jsem vlastně i přes to všechno hrozně šťastná. Jenže časem jsem zjistila, že zformulovat tu směs pocitů, okamžiků a paradoxů do vět, je asi prostě mimo moje síly.

V posledních dnech často vzpomínám na počáteční dny toho šíleného mateřského kolotoče. A přemítám, kam jsem se od té doby posunula. V práci jsem se nikdy nikam nehnala. Byla jsem ten nejmíň ambiciozní člověk široko daleko. Ale na mateřské se ze mě (zcela nechtěně) stal tak trochu workoholik 😀 Někdy bych možná ráda vrátila čas, dala si nohy nahoru a hodinu jen tak koukala do prázdna. Nebo se vyspala třeba dvanáct hodin v kuse! Jenže dítě si žádá celého člověka 😀 A i když jsem za ten rok určitě udělala spoustu chyb a ledacos bych s dnešním odstupem dělala jinak (to by ovšem bylo na úplně jiný článek), vím, že jsem Olímu věnovala maximum svého času, své energie, své lásky… Nikdy o tom nejspíš nebudu schopná psát, ale navždy si to budu pamatovat.

Je 30. března, tři minuty po osmé. Pro tuhle chvíli jsem ta nejsilnější žena na celé zeměkouli. Přivedla jsem na tenhle svět to nejcennější. Nový život. Olího.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *