„Málokdy mám pocit, že jsem šťastný. Zato si často vzpomínám, kdy jsem byl šťastný. Zvláště když sedím v kuchyni zabalený do neviditelného přehozu sešitého z nejlepších chvilek včerejšků. Ty cenné věci – zbytky ze šití – zůstávají, aby pomáhaly srdci a duši přežít. Jenom z nich se žít nedá. Ale bez nich život nestojí za to…“
Robert Fulghum, narozený v roce 1937, vydal svou první knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce v roce 1988 v prestižním nakladatelství Random House v New Yorku. Drobné příběhy, úvahy, zamyšlení a filosofické postřehy z každodenního života si však psal léta do šuplíku. Kuriózní na jeho spisovatelské dráze je to, že o vydání nějaké své knihy vůbec neusiloval – redaktorka z Random House, jíž se dostal do rukou leták s textem, který je na začátku Mateřské školky, oslovila Fulghuma sama a vybídla ho k sestavení celé knihy…
„Obřad proběhl přesně, jak si to naplánoval. A zazněla tam slova, která napsal v den své smrti:
Dnes ráno jsem si všiml listu ležícího na zemi. Kdysi byl svěže zelený a teď je zářivě žlutý. Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdyby lidé ze stromu života spadli v ohňostroji barev, místo aby jen zešedli a zplešatěli. Bylo by báječné, kdyby do tváře i vlasů naposledy vstoupil oheň. Proč lidem zbývá jenom ta šeď ? A pokud jde o mě, mít přes sebou ještě týden, nechal bych si vlasy obarvit na purpurovo, jak to nosí mladí lidé , které potkávám na ulici. Víte, purpurová je barva zralosti a plodnosti.
Mrzí mě, že jsme mu nenechali obarvit vlasy na purpurovo – zasloužil si to a komu by to vadilo ? Ale jeho čas se naplnil a tentokrát ten týden nepřežil. Jeho náhrobek teď na hřbitově drží tichou hlídku. Je na něm jeho jméno. Data. A slova, která si přál : „Utrum per hebdomadam perveniam.“