S prvním článkem rekapitulujícím naši svatební cestu jsem si dala celkem načas, já vím. Zažili jsme toho tolik, že bylo třeba to napřed trochu vstřebat. Jako obvykle to bude na několik pokračování a těšit se můžete na krásné fotky, které Péťa postupně upravuje (je jich přes tisíc!).
Po předchozí vynikající zkušenosti s Emirates jsme se rozhodli letět do dálek opět s nimi a znovu musím potvrdit, že jejich servis je prostě bezkonkurenční. Kvůli asi čtyřhodinové pauze na přestup, kterou jsme měli v Dubaji, jsme od nich dokonce dostali vouchery na občerstvení v několika letištních fast foodech, čehož jsme rádi využili. Letenky jsme si koupili pouze do Jakarty – vyšlo to mnohem levněji, než přímo do balijského centra Denpasaru a z Jakarty už nebyl problém sehnat let s nějakou místní společností za pár kaček. My si zvolili Air Asia a byla to celkem fajn volba, ikdyž měl náš let z Jakarty asi hodinové zpoždění. Ale doletěli jsme ve zdraví a to je hlavní :-)!
Na letišti v Denpasaru nás vzali místní taxikáři útokem. Věděli jsme z různých zdrojů, že to nastane, ale stejně nás to svým způsobem šokovalo. Nezbývalo nic jiného, než se naučit velice rychle smlouvat :D. Cestu z letiště až na Legian – hlavní třídu v Kutě, poblíž které ležel náš první hotýlek – jsme usmlouvali na 90 000 rupií, což byla dost začátečnická cena, ale uvidíte sami, že časem jsme se ve smlouvání dost zlepšovali :D!
Náš hotýlek Mangga Bali Inn jsme našli celkem bez problémů. Jednalo se o typické místní ubytování v podobě jednoduchých bungalowů. Interiér velice prostý, ale bylo tam čisto a dokonce i klimatizace, což nám po náročné cestě naprosto stačilo ke štěstí. Ani jsme se moc nevybalovali a rovnou padli do postele.
Na druhý den už nás budilo sluníčko a vůně tropického vzduchu. Poprvé pod rovníkem! Teprve za bílého dne jsme se mohli pokochat krásnou zahradou, která bungalowy obklopovala a k našemu nadšení se vzadu v zahradě dokonce nacházel bazén. Na ubytování na Bali bylo fajn, že vždy v ceně zahrnovalo i snídani. Snídaně byly (stejně jako většina jídla na Bali, jak jsme časem zjistili) víceméně všude ve stejném repertoáru – toast, vajíčka, palačinka, ovoce a džus. Ale hlavně se tu podávaly pod velikánským slunečníkem přímo v rozkvetlé zahradě a to byla nádhera. Jestli si nějak představuju ideální začátek dovolené, tak přesně takhle :-)!
Po snídani vedly naše první kroky na Legian, hlavní třídu lemovanou desítkami hotelů, restaurací a surfařských obchůdků. Kuta a Legian jsou centry turismu na Bali a běloch tu samozřejmě pro místní představuje hlavní zdroj jejich obživy. Proto je třeba připravit se na neustále odhánění všelijakých pouličních prodejců, připravených nabídnout vám cokoliv. Abych byla upřímná, tohle je něco, co mě na Bali opravdu strašně štvalo a za celou dobu jsem si na to nezvykla. Přestože jsem viděla, jaká je na Bali chudoba, nedokázala jsem se smířit s představou, že pro většinu místních tu představujeme jen chodící peněženky.
Zatím ovšem byly naše peněženky prázdné :-D, krom malého obnosu, který jsme si směnili už na letišti v Jakartě – proto jsme rovnou zamířili do banky. Samozřejmě je celý Legian posetý směnárnami s podezřele výhodnými kurzy, ale to jsme riskovat raději nechtěli a navíc kurz v bance byl taky dost příznivý. Vybaveni balíkem rupií, požádali jsme našeho „domácího“, aby nám zajistil nějakou motorku, na které jsme se hodlali po Kutě a okolí dopravovat. Pan domácí nám skutečně sehnal lehce zrezlou modrou Yamahu – ale byl to náš první skůtr, a tak na něj vzpomínáme prostě s láskou :-).
Jestli je na Bali něco fakt levné, tak je to benzín. Za cca 40 Kč jsme natankovali plnou nádrž a vyrazili na náš první výlet – k mořskému chrámu Tanah Lot, který je nejnavštěvovanějším a nejfotografovanějším chrámem na Bali.
Více než třetina skály, na které chrám stojí, je prý umělá. Za odlivu se dá dojít až ke skalnímu ostrovu, dovnitř chrámu však mohou vstoupit pouze Balijci. Ovšem i z pobřeží je na chrám krásná podívaná – minimálně do okamžiku, než přijedou autobusy s davy turistů, dychtivých vyfotit si chrám při západu slunce :-D…
U chrámu nás zastihnul hlad, a tak jsme s chutí vyzkoušeli první místní restauraci. Péťa si poručil mie goreng – smažené nudle, které jsou prakticky národním jídlem. Já jsem si dala vaječnou omeletu se sladkokyselou omáčkou a první setkání s balijskou kuchyní jsem ohodnotila velmi kladně.
Po obědě už jsme se vydali na zpáteční cestu zpět do Legianu. Měli jsme totiž ještě v plánu okusit trochu toho nočního života v proslulém Apache reggae baru. Hodili jsme se do gala a vyrazli nejprve na véču do warungu Totemo, kde jsme si pochutnali na salátu s krevetami a ananasem a na tuňákovi v kokosové omáčce. A k tomu samozřejmě místní pivo Bintang, které je až překvapivě dobré! Jinak jsme ovšem do Totema rádi chodili i na místní džusy z čerstvého ovoce, které byly naprosto bezkonkurenční.
A pak už hurá do Apache! Jestli mě atmosféra hlavní třídy Legianu s opilými australskými surfaři a hlučnými podniky nijak nenadchla, Apache mě svou atmosférou naopak naprosto pohltil.
Přestože bar byl prakticky poloprázdný (přišli jsme tam relativně brzo), místní kapela tam rozjela takovou reggae party, během které se sřídaly nesmrtelné hity od Boba, UB40 a dalších reggae legend, že jsem nestačila zírat. Tady a teď, za rytmů reggae, na parketě ve světle červených, žlutých a zelených reflektorů, započala naše dobrodružná dovolená…