Léto s Agátou

…nebo spíš léto v úvozovkách :/. Nevím jak vy, ale já si srpen rozhodně představuju jinak. Chtěla bych se každé odpoledne chodit vyhřívat do parku před výstaviště, vytáhnout konečně plavky zahrabané na dně skříně a nemuset spát s krkem omotaným v palestině, protože na mě z toho mizernýho počasí něco leze. Místo večerního cvičení teď ležím v peřinách a cucám jednu Hašlerku za druhou. Na druhou stranu mám ale aspoň konečně příležitost dohnat pár literárních restů. Cítím se dost vyšťavená, tak radši začneme něčím oddechovým :D…

Během prázdnin jsem přelouskala dvě detektivky od Agathy Christie – ta první se jmenovala Vraždy podle abecedy a zpříjemnila mi především děsuplnou chvilku v čekárně u zubaře před trháním mé poslední osmičky. Poté, co Hercule Poirot konečně odhalil jméno vraha, byla jsem připravena zasednout do zubařského křesla a odvážně čelit všem útrapám. Nakonec byla nejhorší útrapou „jen“ umrtvující injekce – samotné trhání proběhlo tak rychle a lehce, že jsem to téměř nezaznamenala. I tak jsem se ale u svého nového mladého zubaře musela uvést jako pěkný strašpytel..jenže kdo se mi diví – po těch jatkách, co jsem zažila ve fakultní nemocnici 😎 ! Vraždy podle abecedy mě hodně bavily a Agátě se opět podařilo příjemně mě zmást :D. Jádrem celého příběhu je série anonymních dopisů, který tajemný vrahoun „A B C“ posílá Herculu Poirotovi a provokuje ho tím k odhalení jeho totožnosti. Mezitím dochází ke třem vzájemně nesouvisejícím, nicméně nepochybně systematickým vraždám – Alice Ascherové v Andoveru, Betty Bernardové v Bexhillu a lorda Carmichaela Clarka v Curstonu. Hercule Poirot pochopitelně nehodlá nechat anonyma povraždit celou abecedu, a tak číhá na čtvrtou oběť začínající na písmenko D. „A B C“ se však tentokrát zmýlí a Poirota tím konečně přivede na správnou stopu ;-)…

Druhá detektivka s názvem Smysluplná vražda mě zas tak moc nechytla. Vadilo mi na ní hlavně šílené množství postav, ve kterých jsem se už na začátku příběhu totálně ztrácela, a kdo by mohl být vrahem, to jsem vážně neměla ani šajnu :D! Tentokrát se na stopu zločinu vydává detektiv v sukních – slečna Marplová, která přijme pozvání své kamarádky z mladých let a navštíví ji v jejím podivném anglickém sídle. Slečna Marplová již brzy po svém příjezdu zjišťuje, že zde něco není v pořádku. Než si však stačí všechny informace srovnat v hlavě, dochází k první vraždě. A podezřelých i motivů je víc než dost…

Píseň o lásce

Slyším to, co jiní neslyší
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která obléká se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvést růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
– ani strach, že příjde zklamání -,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.

(Jaroslav Seifert)


My děti ze stanice Zoo

Nevím, jak to máte vy, ale mě už tohle počasí vážně nebaví. Vůbec nic se nedá dělat. Korálkárna u Mulinový růže je na 3 týdny zavřená :(. Byt máme vygruntovanej. Ze zoufalství už jsem dokonce sáhla i po katastrálním zákoně! Zkrátka a dobře, až do odvolání vyhlašuju protestní filmový maraton! A je mi jedno, jestli budu koukat na Gilmorky nebo Felliniho!

Pro začátek jsem si nevybrala zrovna lehké sousto, nicméně musím říct, že mi Děti ze stanice Zoo vyrazily dech. Už dlouho jsem neviděla tak dobře zfilmovanou knížku! Hlavní zásluhu na tom určitě mají skvěle vybraní herci, především sotva 15tiletá Natja Brunckhorst, která byla v hlavní roli Christiane maximálně přesvědčivá a skoro byste jí uvěřili, že v něčem vážně jede. Ani ostatní herci tvořící partu „feťáků“, která vypadala tak trochu jako poskládaná ze členů kapely Smokie (sorry :DD), ale rozhodně nestáli v pozadí. Další důležitou kulisou, bez které by tento film nebyl ani zdaleka tak působivý, je ponurá atmosféra západního Berlína přelomu 70. a 80. let – anonymní šeď betonového sídliště, zastávky metra a nádraží hemžící se smažkami a prostituty všech možných pohlaví 😎 . Ostatně ani dnes prý město, které kdysi protínala Železná opona, nepatří k nejoptimističtějším evropským metropolím. A poslední důležitý postřeh, který skutečně musím zmínit, je přítomnost herce „za oponou“ – Davida Bowieho, jehož hudba se stala výpovědí jedné generace a báječně dokreslila celkovou atmosféru berlínských klubů i drogového opojení. Bude to možná znít překvapivě, ale David Bowie je podle mě hlavní důvod, proč tenhle film musíte vidět. Obsah jeho songů vás nejvíc přiblíží generaci Christiane a ostatních dětí, které si na konci 70. let píchaly do žíly heroin…

Co by vás mohlo od filmu odradit? No, řekněme si to na rovinu – němčina :D! Děj vás ale nakonec stejně velice rychle vtáhne a přestanete se na to soustředit. Místy mi dokonce i přišlo, že hrdinové mluví nějakým prapodivným negermánským dialektem. Na druhou stranu jsem jim ale občas i slušně rozuměla, až jsem si říkala, že to s tou mou (ne)znalostí němčiny nebude zas tak zlý. Jestli se vám dělá špatně při pohledu na jehly a krev, dá se občas přivřít oko. Každopádně se připravte na to, že Děti ze stanice Zoo jsou dost naturalistická podívaná.

A malá perlička na závěr: Na filmu je krásně vidět, že vznikal v době, kdy AIDS ještě nebylo všeobecnou hrozbou (r. 1981) – feťáci si tam totiž velice ochotně půjčují nádobíčko 😎 …Teď už o filmu víte vše podstatné. Jediné, co ještě potřebujete vidět a slyšet, je tohle

Červencové úlovky

S potěšením zjišťuji, že tento měsíc jsem se v DROGa nákupech skutečně mírnila – asi to bylo tím, že jsme pořád někam jezdili po výletech a drogerie jsme po cestě moc nepotkávali :D.

Mléko po opalování Sun Dance – protože někteří jsme se při našem výletu na Pálavu opálili poněkud do červena, museli jsme hned na druhý den shánět mléko po opalování :-). Narazili jsme na tohle značky Sun Dance, která se prodává v drogerii DM. Přípravky na opalování od Sun Dance se tuším staly vítězem v časopise Test, usoudila jsem tedy, že ani mléko po opalování by nemuselo být špatné. Vyhovuje mi, že není moc mastné, ale zároveň dostatečně hydratační. Má spíš tekutou konzistenci, příjemně chladí a vstřebává se opravdu rychle. Vůně je celkem neutrální, ale příjde mi, že je z ní cítit až moc alkohol, což nechápu, když se má jednat o přípravek na zklidnění pokožky. Každopádně na vodě jsem tenhle výrobek používala jako krém na všechno a osvědčil se ;-).


Pěna do koupele Fa s vůní magnolie -tuhle pěnu máme koupenou už asi sto let, ale horkou koupel plnou pěny si užíváme většinou jenom v zimě, takže dosud plnila čistě dekorativní účel na okraji vany. Její kvality jsem plně docenila teprve teď po návratu z vody, kdy jsem zatoužila po pořádné dávce relaxu a pocitu teplých nohou :D…a hlavně jsem chtěla být po týdnu zase čistá a voňavá :D. Pěna má příjemnou květinovou vůni a pění tak nějak průměrně, takže celkem spokojenost. Fajn je na ní to, že obsahuje i něco-jako-olej, takže z vany pak člověk po hodinové koupeli nevylézá s pocitem přesušené pokožky.

Pleťová voda Balea Young – tuhle pleťovou vodu jsem si koupila tak nějak „z nouze“ na doma do KM. Protože už se tam moc často nevyskytuju, usoudila jsem, že bude stačit nějaká nejvíc obyč. Skutečně to není žádný zázrak, ale aspoň osvěží příjemnou citrusovou vůní, kterou mám na ní moc ráda. Jiné efekty tato pleťovka asi nemá, ale za ty peníze je nikdo snad ani nemůže čekat, že :D…


Krém proti celulitidě Balea – koupě tohoto výrobku byla zapříčiněna špatným svědomím z toho, že  moc necvičím, a několika půlnočními bijáky s poctivou porcí brambůrků, o jejichž blahodárném vlivu na ukládání tuků v těle jistě není třeba polemizovat :D…Brambůrky ani používání tohoto krému se nicméně zatím na mém těle nijak výrazně nepodepsaly…tudíž se asi vracím zpátky k tomu cvičení :D!

A protože je tady toho za tento měsíc opravdu nějak podezřele málo, přidávám ještě malou recenzi na tři výrobky z Avonu, které jsem dostala v květnu k svátku, ale dosud jsem je ještě nestihla pořádně otestovat.

Pleťová maska Planet Spa s bílým čajem – fajn věc, která sice podle mě nemá nějaký valný čistící efekt, ale maska je to slupovací, což je vždycky děsná sranda :D. Voní podivně, ale ne nepříjemně.


Lesk na rty Glazewear Sparkle, odstín Sugar Cane – s lesky z Avonu mám zatím celkem dobré zkušenosti a tenhle je taky fajn. Není přehnaně tekutý ani přehnaně lesklý, spíš zanechává na rtech lehký třpytivý nádech, který vypadá decentně a přirozeně. Sama bych si ho asi nekoupila, ale když už jsem ho dostala, využití pro něj určitě najdu.

Tužka na oči Glimmerstick Diamonds, odstín Black Ice  – tento výrobek mám zatím odzkoušený asi nejméně. Kdysi jsem z Avonu měla podobnou vysouvací tužku a ta byla moc fajn. Tahle v sobě obsahuje jakési třpytivé částečky, takže není úplně čistě čeročerná, jak to mám ráda. Jinak ale, zdá se, na očích drží dobře – měla by mít voděodolné složení. Štve mě, že se nedá pořádně zastrouhat, takže horní linky s ní pěkně nakreslit prostě nedokážu.

Celerové lívance s bramborovou kaší

Chytlo mě vařící období, takže pokud občas čtete i moje recepty, máte se vskutku na co těšit :D…Dnes to bude lehký letní oběd inspirovaný Albert magazínem. Neuškodí linii ani peněžence :D!

  • 1 menší celer
  • 5 vajec
  • mléko
  • 150 g strouhaného eidamu
  • bylinková sůl, pepř, pažitka
  • olej
  • brambory
  • rajčátka na ozdobení

Syrový celer oloupeme a nastrouháme najemno. Upozorňuji, že je to docela piplačka, takže je fajn najmout si na to nějakou levnou pracovní sílu 8-). K nastrouhanému celeru přidáme vejce rozšlehaná se dvěma až třemi lžícemi mléka, zasypeme sýrem, ochutíme bylinkovou solí, pepřem a pažitkou a promícháme. Pokud máte doma lívanečník, můžete smažit na něm – my ostatní se budeme realizovat na obyčejné pánvi 8-). Jako přílohu můžu doporučit bramborovou kaši a nějakou tu čerstvou zeleninku k tomu. Určitě si pochutnáte :-)!

Výlet do Mariánského údolí

Tak nám odjela poslední kamarádka z první a nejlepší Erasmácké party – Mendy :_(. Bude nám chybět hlavně proto, že jako jediná z našich Erasmus kamarádů se za ten rok strávený v Brně naučila velice dobře česky. Bude se mi moc stýskat po jejím „Mám otázku!“ a „Dóbře“ :-)… Přináším zde alespoň krátký report z naší poslední společné akce – výletu do Mariánského údolí. Přes počáteční organizační komplikace jsme se v počtu šesti kusů úspěšně dopravili autobusem až na konečnou – do vyhlášené brněnské rekreační zóny :-). Zde jsme si užili příjemný kešovací podvečer (byli jsme tentokrát v hledání stoprocentně úspěšní, k veliké radosti nás i Erasmáků :D) a překonávali jsme se ctí nepříznivý terén navzdory nevhodné obuvi většiny účastníků :D. Když jsme se celí promrzlí a vyhladovělí vrátili zpátky na zastávku, rozhodli jsme se završit příjemný den v nějaké dobré hospůdce a pořádně se nadlábnout. Vzali jsme proto Erasmáky do stejkáče Pod lékárnou a nacpali je i sebe žebrama :-). Výlet jsme zakončili srdceryvným loučením na zastávce před výstavištěm. Tak ahoooj na Taiwanu :-)!!!

A teď trocha fotodokumentace. Většina fotek byla bohužel rozmazaná nebo jinak nekvalitní, ale jde přece o ty zážitky, že :-)!

Vydáváme se za první keškou...
Vydáváme se za první keškou...
Mendy a Hyemin se drápou do kopce :)
Mendy a Hyemin se drápou do kopce 🙂
Luiz a Hanwei
Luiz a Hanwei
A jedna skupinová :-)
A jedna skupinová 🙂

A úplně nazávěr bych pro vás měla video, které Mendy natočila o svém pobytu v Brně. Je moc vydařené, tak na něj určitě mrkněte :-)!

Památník Karla Čapka ve Staré Huti

Jak jsem už napsala ve článku níže, návštěva Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše pro mě byla mimořádným zážitkem a všem, kteří se náhodou v těchto končinách ocitnou, toto místo vřele doporučuju navštívit. Dům na Strži si zvolil Karel Čapek za své letní sídlo po několik posledních let svého života; dostal jej svatebním darem do doživotního užívání od Václava Palivce, když si bral Olgu Scheinpflugovou. Na Strži vznikala řada Čapkových literárních děl – např. Válka s mloky, Cesta na sever, Bílá nemoc, První parta, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna. Zde také Karel Čapek přijímal řadu osobností české kultury a politiky, zejména v létě roku 1938. Památník zde vzniknul v roce 1963. Expozice je zaměřena především na život a dílo Karla Čapka, naleznem zde však také místnosti věnované Čapkovu příteli, novináři Ferdinandu Peroutkovi a Olze Scheinpflugové.

Na úvod jsme si vyslechli od paní průvodkyně zajímavé povídání o Čapkově životě a shlédli jsme krátké video z pořadu Hledání ztraceného času. Pak už jsme byli propuštěni a mohli jsme si projít celý dům sami. Výstava je uspořádána chronologicky, takže v dolním patře jsme se dozvěděli především zajímavosti z Čapkova dětství, v jaké rodině vyrůstal, jak prospíval ve škole a jaké holky se mu líbily ;-). K pousmání bylo napřiklad jeho vysvědčení ze základní školy (nebyl to úplně vzorný žáček, a to dokonce ani co se týče češtiny :D!) nebo milostné dopisy psané studentské lásce. Dočetli jsme se tu také několik zajímavostí o raných dílech bratří Čapků. Druhé patro, kam jsme se záhy přemístili, už bylo o poznání depresivnější. Bylo věnováno především Čapkově pozdější tvorbě, neveselému závěru jeho života a složité politické situaci v Čechách a Evropě vůbec. Na druhou stranu se i zde našlo pár momentů k pousmání – například vystavené Čapkovy šachové figurky, z nichž jedna byla nelichotivě ohryzána od Dášenky :D! Také mě zde zaujala výstavka ze zahraničních vydání Čapkových děl. Poslední dvě místnosti v podkroví pak byly věnovány Scheinpflugové a Peroutkovi. Expozice je hodně obsáhlá a my bohužel neměli dost času přečíst si všechny panely, nicméně o důvod víc, proč se na Strž zase někdy vrátit ;-)…

Prázdniny v Příbrami (v bodech)

  • Přestože nám počasí úplně nepřálo, podnikali jsme po celý týden spoustu výletů – například mě Péťa konečně vzal na dvě významné poutní hory v okolí – Svatou a Makovou, kde jsem měla za úkol najít jeho kešku…a uspěla jsem :-)!
Na Makové hoře
Na Makové hoře
  • Nebyla jsem ušetřena ani cyklistiky, takže jsem si – zhýčkaná hanáckou rovinkou – dala pěkně do těla :D!

  • Samozřejmě jsme i z Příbrami odjížděli díky všudypřítomnému jídlu těžší o několik kilo :D…

  • Z kešování u Pilského rybníka jsme se vrátili s poněkud kuriozní historkou :D…keška byla zrakům okolojdoucích skryta skutečně dokonale…dokonce tak dokonale, že si místo jejího úkrytu (sympatický keříček) vybral nějaký turista k vykonání své potřeby, ehm 8-). Tohoto faktu jsme si bohužel povšimli teprve ve chvíli, kdy jsme na ono inkriminované místo neopatrně položili krabici s keškou :D…Z tohoto příběhu plyne prosté ponaučení: Nosit na geokešing antibakteriální gel je skutečně k nezaplacení :D!
Péťa-stromolezec :)
Péťa-stromolezec 🙂
  • Navštívili jsme také Dobříšský zámek a pokochali se jeho krásnou Francouzskou zahradou a majestátním sousoším s fontánou „Napájení Héliových koní“.
Na Dobříši
Na Dobříši
  • Jeden z vůbec nejkrásnějších zážitků jsem si odnesla z památníku Karla Čapka na Strži ve Staré Huti, kde jsme strávili příjemné deštivé poledne a o kterém se tu snad ještě více rozepíšu v jiném příspěvku :-).
Janie a květiny, co vypadají jako hlávky zelí :D
Janie a květiny, co vypadají jako hlávky zelí 😀
  • Na chalupě jsme si zahráli na zahradníky a střihoruké Edwardy a křovinořezem jsme trochu oholili sousedovic křoví zasahující nám do ping-pongového stolu :D…a pak jsme se utkali ve strhujícím souboji :D!
Jestřáb a růže :-)
Jestřáb a růže 🙂
  • Kešovali jsme jako o život! Péťa se nezalekl dokonce ani lezení po stromech,brodění se v ledové vodě či kešování u tajemného Čertova lože!

  • Byla jsem konečně představena Péťovému dědovi, u kterého jsme strávili prima odpoledne. A nabídnul mi tykání :D!

  • A abych nezapomněla – našli jsme Ondatru pižmovou :D!!!
A máme tě! :D
A máme tě! 😀

Karel Čapek – Věc Makropulos

„…Věřte, je jediný skutečný pesimismus, a to je ten, který skládá ruce; řekl bych, etický defétismus. Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou…“

Návštěva Památníku Karla Čapka na Strži mě inspirovala k tomu, přečíst si zase po dlouhé době něco od jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších českých autorů. Protože jsem šla do knihovny s malou kabelkou, byl výběr mých výpůjček limitován rozměry a váhou knihy – sáhla jsem tedy po tenkém vydání Čapkovy divadelní hry s názvem Věc Makropulos :D. Tato hra zabývající se otázkou lidské nesmrtelnosti měla premiéru v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze. Její hlavní postavou je obletovaná zpěvačka Emilia Marty, která nevysvětlitelným způsobem zasáhne do devadesát let starého sporu o dědictví. Vynese na povrch svědectví, o jejichž pravdivosti nelze pochybovat, nicméně je minimálně zarážející, jak se mladá žena mohla dozvědět o událostech, které se musely odehrát v době, kdy ještě nebyla na světě. Postupně vychází najevo, že za tváří třicetileté zpěvačky se skrývá žena, která žije na zemi již víc než tři sta let! Celé tajemství spočívá v návodu na elixír, který zaručuje tomu, kdo jej požije, tři sta let mládí. Je ale takto prodloužený život skutečně záviděníhodný? Činí člověka šťastnějším?

„…Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života…“ (Prus)

Čapek ve svém dramatu vyslovuje názor, že není rozhodující délka života, ale jeho kvalita. Kvalitu života pak staví do střetu se smrtí. Hlavní postava Emilia svůj život již nepovažuje za šťastný, přesto však z obavy ze smrti stále touží po elixíru, aby mohla svůj konec ještě na nějaký čas odvrátit. Smrt je koneckonců něčím, co vymezuje naše možnosti a rozhoduje o tom, co všechno za život stihneme. Ta jistota je sice svazující, ale vyřešila by dlouhověkost skutečně všechny problémy na světě? Zbavila by lidi sobectví, strachu a nenávisti? Čas přece nedokáže napravit všechny lidské chyby…

Emilia: „…My – my staří víme příliš mnoho; ale vy znáte víc než my, vy hlupáci! Nekonečně víc! Lásku, velikost, účel, všecko možné. Vy máte všecko! Vždyť ani nemůžete víc chtít! Vy aspoň žijete, ale v nás se život zastavil, Kriste Ježíši! a nemůže dál – Bože, ta hrozná samota!“
Prus: „Proč tedy jste si přišla…pro Věc Makropulos? Proč chcete ještě jednou žít?“
Emilia: „– Protože se strašně bojím smrti…“

Emilia je znavena životem, její city za ta léta otupěly, není už ani schopná cítit lásku. V ničem nenachází smysl, její myšlenky jsou plné nihilismu a i přes své četné vztahy a známosti zjišťuje, že nakonec stejně zůstává sama. Přesto se do poslední chvíle nechce Věci Makropulos vzdát… Jak to s Emilií a elixírem mládí nakonec dopadne samozřejmě nechci vyzrazovat, budete si to muset dostudovat ;-). Už teď vám ale zaručuji, že tohle Čapkovo dílo díky svému zajímavému námětu stojí za přečtení i trochu toho filosofování ;-)…

Prázdniny v Kroměříži (v bodech)

  • Navštívili jsme obě krásné a romanticky rozkvetlé kroměřížské zahrady.
U zámku
U zámku
  • Od rána do večera jsem se cpali/bylo do nás cpáno mnoho a mnoho jídla.
V Podzámce
V Podzámce
  • Ulovili jsme několik místních kešek.
V Květné
V Květné
  • Odnesli jsme si z knihovny plnou náruč knížek.

  • Ochutnali jsme na návštěvě v Sobělicích ty nejsladší a nejčervenější třešně široko daleko :-).
Květná v celé své kráse
Květná v celé své kráse
  • Péťa byl představen jedné z našich širokých rodinných větví (a to byla teprve první tetička :DDD).

  • Opili jsme se s Ivetkou a s Lájnem v knajpě u Bágráku.

  • Byly to zkrátka prima prázdniny :-)…