Slyšela jsem, že po přečtení knihy Skafandr a motýl se člověk znovu bláznivě zamiluje do života. Vznik autobiografického románu bývalého šéfredaktora časopisu ELLE doprovází tak silný příběh, že tento výrok není ani trochu přehnaný. Jean-Dominique Bauby se stane obětí tzv. syndromu uzamčení, což je stav vážné poruchy mozku, kdy dochází u pacienta k paralýze všech vůlí ovlivnitelných svalů s výjimkou svalů okohybných. Postižený tedy není schopný pohybu ani komunikace se svým okolím, přesto však vnímá a je schopen myslet. Baubyho jediným spojením s vnějším světem je právě jeho oční víčko, kterým může mrkat, a díky důmyslnému systému, který vymyslela jeho terapeutka, také komunikovat se svým okolím. Tímto způsobem se mu také podaří doslova „namrkat“ knihu o svém životě ve „skafandru“. Skafandr a motýl vychází ve Francii 7.března 1997 a Jean-Dominique Bauby o pouhé dva dny později umírá na srdeční zástavu. Sama jsem nemohla uvěřit, že se něco takového skutečně stalo…
Když uvážíme, jakým způsobem Baubyho autobiografický román vzniknul, je jasné, že kniha nemůže být příliš obsáhlá, ale přesto dokáže i na těch několika stranách čtenáře naprosto pohltit. Skafandr a motýl je příběh o křehkých okamžicích, které dávají životu smysl, i o vnitřní síle a obrovské vůli člověka uzamčeného ve svém vlastním těle.
V roce 2007 vznikla filmová adaptace, jejíž vysoké ohodnocení na ČSFD mě sice navnadilo, ale zpracování samotné mě nakonec nijak zvlášť neoslovilo. Jak praví mnohaletá zkušenost, literární předloze se většinou žádný film nevyrovná a i v případě Skafandru a motýla se mi to potvrdilo.