Jak přišel Olí na svět aneb POROD

Je to už bezmála sedm měsíců, co se nám život obrátil naruby tím nejkrásnějším způsobem. A protože to řadu z vás zajímalo, rozhodla jsem se konečně sepsat tento článek a zavzpomínat na to, jak Oli přišel na svět. Zdá se mi to najednou strašně dávno 🙂

Od druhého ultrazvuku jsem měla stanovený termín porodu na 29. března, tak trochu jsem ale počítala s tím, že jako prvorodička budu pár dnů přenášet. Ve středu 27. jsem absolvovala poslední monitor v porodnici, kde vše vypadalo dobře nachystané, ale krom občasných poslíčků se zatím z mého pohledu vůbec nic nedělo.

V den termínu jsem měla večer zase bolestivější poslíčky, Péťa mě jako obvykle káral, že skuhrám, pařil na počítači Slither.io, tak jsem šla uraženě spát snad o půl 10 :-D… což se ukázalo být velmi prozíravé. Poslední noci před porodem bývaly krušné, kvůli nesnesitelnému pálení žáhy už jsem často nemohla spát, ale v den porodu jsem vstávala skutečně dobře odpočatá.

Jako ke konci těhotenství každé ráno mě i ten den vyhnal z postele hlad. Naložila jsem nádobí do myčky, ale to už mi zase začalo tvrdnout břicho, tak jsem se rozhodla vrátit se do postele a nasnídat se, až to přejde. Bolest ale tentokrát nějak nepřecházela. Když už se Péťovi mé skuhrání zdálo nějak podezřele časté, rozhodl se mi začít počítat kontrakce. Jako správný geek si na to hned stáhnul mobilní appku 😀 K našemu překvapení kontrakce přicházely pravidelně cca po 4 minutách. To Péťu vyděsilo a že musíme okamžitě jet do porodnice. Tak jsem se ho snažila uklidnit, že i kdyby už to porod byl, určitě není nutné tak chvátat, že prvorodičky rodí přece vždycky dlouho. Každopádně jsem si i já začala v tu chvíli připouštět, že už je to možná opravdu tady a v pauze mezi kontrakcemi jsem tedy postupně dobalila tašky do porodnice a oblékla se. Měla jsem dobrou vůli se ještě nasnídat, ale v tu chvíli už to nešlo. A tak jsme v pravé poledne vyrazili…

V porodnici nás v ambulanci přijala moc milá porodní asistentka. Vyšetřila mě, došla k závěru, že porod je teprve na začátku, ale k mé úlevě si mě už v porodnici nechají. To byla asi první pozitivní zpráva, která mi pomohla k tomu, abych se hodila do pohody. Ta druhá zpráva přišla hned vzápětí, když dorazila mladá lékařka, která mě měla u porodu doprovázet. Byla to totiž dcera naší rodinné známé. Věděla jsem, že v porodnici pracuje, ale bylo mi jasné, že by byla obrovská náhoda, kdyby se můj porod trefil právě do její služby. Náhody se ale dějí a mně to v tu chvíli přišlo jako dobré znamení. Byť se osobně neznáme, jakmile jsem uslyšela známé jméno, opadl ze mě velký kus strachu. Doktorka mě dokonce povzbudila, že nález je ještě lepší, než říkala porodní asistentka, a že teda můžeme jít na porodní box.

Když trpíte jako zvíře na monitoru, zatímco váš muž si fotí grafy :D…

I tady se na nás neuvěřitelně usmálo štěstí, protože porodní asistentka nás zavedla na box č. 1. Je to jediný box u Milosrdných, kde je vana. A jak nám kladli na srdce na předporodním kurzu, mít při porodu k dispozici vanu je výhra!

Co se pak dělo na porodním boxu už mi trochu splývá. Zpočátku se vyřizovala administrativa. Musela jsem znovu podepsat papíry k porodu. Museli mi vzít krev, protože nebyli schopní v mojí těhotenské průkazce najít stránku, kde mám uvedenou krevní skupinu (věděla jsem, že ji tam uvedenou mám, ale v tu chvíli už jsem to nedokázala řešit). Na doporučení porodní asistentky jsem kývla na klystýr, byť jsem měla v porodním plánu uvedeno, že ho nechci. Zpětně jsem za to ale ráda, protože mi to asi opravdu pomohlo porod trochu rozjet. Vlastně jsem ohledně toho výkonu měla dost zbytečný předsudky a přitom se naprosto nebylo čeho bát. Pak mi porodní asistentka napustila vanu a v ní jsem strávila moře času. Kontrakce přicházely po celou dobu se stejnou pravidelností a začínaly mi dávat docela zabrat.

Cca po 4 hodinách od příjmu mě přišla zkontrolovat lékařka. K mému zděšení zkonstatovala, že se nám porod zatím nikam moc neposouvá a protože viděla (a asi hlavně i slyšela, hehe), že už mě to fakt hodně bolí, navrhla, že by mi dala něco od bolesti (ne zrovna epidural, ale nějaké alternativy). Chtěla jsem porod co nejpřirozenější, ale v tuhle chvíli jsem byla trochu nalomená si nechat dát nějaké ty drogy 😀 Vidina bůhvíkolika hodin v takových bolestech mě trochu děsila. Domluvili jsme se s doktorkou, že si vezmu chvíli na rozmyšlenou a uvidíme.

Oli se ale rozhodl, že mě v tomhle dilematu dlouho nenechá. Chvilku poté, co za doktorkou zaklaply dveře, mi praskla voda 🙂 Od té chvíle začal můj porod z mého pohledu připomínat jízdu rychlovlakem. Kontrakce nabraly větší grády a začala jsem ztrácet pojem o čase. Nějakou dobu jsem trpěla na lůžku, pak se mi začalo chtít zvracet a od toho okamžiku už jsem do sebe nedokázala dostat vůbec nic – ani přeslazený nemocniční čaj (který mi při porodu zvrhle chutnal :D), ani vodu a už ani ten hroznový cukr ne.

Když se mi udělalo trochu líp, šla jsem se znovu naložit do vany, v níž se zdály kontrakce skutečně o něco snesitelnější. Z téhle pasáže si vybavuju vtipný moment, kdy mě přišla zkontrolovat porodní asistentka a povzbuzovala mě, že už mám půlku za sebou. A já už celá zoufalá po ní loudila, aby mi slíbila, že porodím ještě dnes. „No to musíte, já už jsem vám zamluvila ten nadstandard!“ na to ona :D.

Bylo asi něco kolem šesté, když už se mi absolutně nedařilo kontrakce prodýchávat a můj řev musel znít na celou porodnici 😀 (real story, hned druhou částí těla, která mě následující den po porodu bolela nejvíc, byly moje hlasivky). Na doporučení porodní asistentky jsem se přemístila do sprchy a houpala se na fitballu. Asi za půl hodiny se bohužel střídaly směny a „moje“ PA se se mnou přišla rozloučit a povzbudit mě slovy, že zítra má noční a už mě tu na porodním boxu nechce vidět :D.

Nová porodní asistentka byla starší a bohužel už zdaleka ne tak milá a příjemná – přesto mi na ni utkvěla vzpomínka, jak mě, když už bylo po všem a doktorka mě šila, mateřsky hladí po noze a říká, jak jsem byla statečná. Tak či tak myslím, že mě vedla a radila do finiše moc dobře.

To už jsem se kolem sedmé přemístila s fakt nesnesitelnými bolestmi na porodní lehátko, všechno už bylo zdánlivě nachystáno, ale jak se ukázalo, Olí ještě nebyl dostatečně sestoupený dolů. Chudák Péťa, kterému jsem při každé kontrakci drtila ruku jako o život :D! Když už jsem opravdu myslela, že horší bolest už být ani nemůže, přišla porodní asistentka a že teda jdeme na to.

Jak mi všichni zkušení říkali, že závěrečné tlačení je rychlovka a za odměnu, tak pro mě ta nejtěžší část porodu měla teprve přijít. Jednak mi nějakou chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak mám při kontrakci dýchat a tlačit, jednak mi celou dobu jely kontrakce po 3-5 minutách a ke konci se intenzita nijak nezrychlovala. To byl i důvod, proč jsem nakonec kývla na podání umělého oxytocinu, přestože jsem do porodního plánu napsala, že žádné umělé urychlování porodu nechci, stejně jako na nástřih. Ale za obojí jsem vlastně zpětně ráda, protože pak už to šlo opravdu ráz na ráz a v 8 večer, 8 hodin po příjmu, byl Olí konečně na světě :-).

Přiložili mi ho jen na tak krátký okamžik, že si to skoro ani nepamatuju. Napil se už zkalené plodové vody, takže mu ji museli odsát z pusinky, ale pak jsem koukala, že Apgar skóre měl 8-9-10, tak je mi zpětně trochu líto, že nám ten bonding nedopřáli. Ale jsem člověk, co ctí slovo lékaře, a hlavně jsem týmu, který nás u porodu doprovázel, vděčná, že všechno dobře dopadlo 🙂 Celkově jsem s přístupem během porodu v NMB byla moc spokojená – chovali se s respektem, všechny zákroky se mnou předem konzultovali, netrápili mě v průběhu monitorem a opravdu měli snahu o co nejpřirozenější porod. Oddělení šestinedělí už je pravda trochu jiná story… ale to by bylo taky na jiný článek 🙂

Tak doufám, že jsem ukojila vaši zvědavost či rozptýlila případné obavy 😀 Docela by mě zajímalo přečíst si podobný článek z pohledu Péti – protože to mám přecejen celé trochu v mlze, zato on byl „při smyslech“ celou dobu. No, možná ho zkusím přemluvit k nějaké „otcovské“ glose, co říkáte :D…?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *