Lednová knihovnička

Na lednovém příspěvku do literární rubriky je velice pozoruhodné to, že ho (podotýkám, že zcela neplánovaně!) tvoří z převážné části tituly, které jsem dostala jako vánoční dárek. Na tom by ještě nebylo nic tak divného, ale ve většině případů se jedná o různé Vánoce a navíc byla dárcem vždy jiná osoba 🙂 Zkrátka se to tak hezky sešlo.

Paul Williams – Bob Dylan (Dívám se, jak teče řeka)

Soubor esejí o Dylanovi od slavného amerického vydavatele a kritika Paula Williamse jsem dostala před více než deseti lety k Vánocům od bráchy. Texty mapují všechny významné okamžiky Dylanovy kariéry v rozmezí let 1966 – 1995. Byť nepatřím k až tak zaníceným Dylanovým fanouškům jako Williams, jeho písničky mám samozřejmě ráda a rozšíření svých hudebních obzorů se rozhodně nebráním. Na druhou stranu bych si asi osobně vybrala nějakou ucelenější biografii – recenze desek nebo dojmy z koncertů už vyžadují hlubší znalost tématu. Méně znalým, jako jsem já, tedy doporučuji četbu doplnit poslechem Youtube 🙂

Petr Ludwig – Konec prokrastinace

Tento titul tady asi nikomu nemusím představovat. Poprvé vyšel v roce 2013 a za tu dobu už se stal skutečným fenoménem. Péťa nedávno navštívil jednu z Ludwigových přednášek v Brně a vrátil se celkem nadšený a – jak jsem zjistila později pod stromečkem – s jedním podepsaným výtiskem Ludwigova bestselleru 🙂 Téma prokrastinace je stále aktuální a bojujeme s tím asi všichni. Na knížce mě zaujalo, že je překvapivě praktická a obsahuje spoustu konkrétních tipů. Není to tedy jen takové to mletí na prázdno, jak to nezřídka u podobných knížek zaměřených na osobní management bývá. Dalším plusem je pro mě to, že ty tipy jsou poměrně jednoduché a snadno začlenitelné do běžného života. Určite se tedy do budoucna hodlám ke Konci prokrastinace vracet a zkoušet, zda se mi používání obsažených rad osvědčí.

Jessica Knollová – Nejšťastnější dívka na světě

Tuto knížku jsem dostala k předloňským Vánocům od taťky, ale v Brně jsem ji uložila do knihovničky a nějak na ni pozapomněla. Znovuobjevena byla až letos při mé povánoční rekonvalescenci. A musím říct, že mě víc než mile překvapila! Přestože po prvních pár stránkách jsem nijak uchvácená nebyla a říkala jsem si, že to bude asi nějaký literární „Sex ve městě“ a ne úplně můj šálek čaje. Hlavní hrdinkou příběhu je totiž osmadvacetiletá TifAni, která pracuje v redakci prestižního módního časopisu v New Yorku a brzy ji čeká svatba s mužem jejích snů. Na první pohled sebestředná a povrchní mrcha, se kterou nechcete strávit příštích bezmála 400 stran knihy. Jenže pak se to rozjede… TifAni se ve svých vzpomínkách vrací do svých pubertálních let, kdy přestoupila na vysvěnou novou školu a ve snaze získat si popularitu mezi svými spolužáky se dostane do víru dramatických událostí, které vyústí až v tragédii, jež ji poznamená na zbytek života. Když opomenu fakt, že mi příběh nepřišel úplně reálný a uvěřitelný (byť se odehrává v USA a tam se může stát asi cokoliv 😎 a při líčení zmiňované tragédie mi v hlavě bůhvíproč naskočily Stopy hrůzy – léty prověřený brak, který jsme s holkama hltaly na gymplu, z knížky se nakonec vyklubal docela mrazivý thriller, po němž se mi neusínalo úplně lehce a ještě nějakou chvíli jsem ho nedokázala vyhnat z hlavy. A vzhledem k tomu, že to se mi zas tak často u knížek nestává, nemůžu, než doporučit Nejšťastnější dívku na světě k přečtení i vám.

Ladislav Zibura – Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Tak dobře, z letošních Vánoc tu mám knižní dárky od Péti rovnou dva 🙂 Láďovým příběhům se totiž nedá odolat, a přestože jsem si knížku chtěla „šetřit“, ani ne měsíc od Štědrého dne už jsem byla na poslední straně. Ladislav se opět vydává do Asie – tentokrát probádat Kavkaz – a jeho věrní čtenáři ani v tomto případě nebudou zklamáni, neboť se jim dostane všeho, nač jsou od Ládi z přechozích knih zvyklí – dobrodružného putování, veselých (tentokrát ve velké míře alkoholových) historek s místními, nadhledu i sebeironie. A také krásných ilustrací od Tomski&Polanski, které celé vyprávění báječně doplňují a knihu povyšují na chloubu každé knihovničky. Na závěr nezbývá, než politovat Ládíkova játra a těšit se na jeho další cesty, které na sebe jistě nenechají dlouho čekat 🙂

Zdravé těhotenství

Tento titul jsme dostali s Péťou k Vánocům od Káti a na jeho tvorbě se podílel kolektiv autorů z webových stránek Babyonline. Publikace je rozdělena na 3 tematické části. První se věnuje obecně výživě v těhotenství, druhá část obsahuje konkrétní recepty (z nich mě ale zaujaly a nalákaly k vyzkoušení snad jen dva) a třetí je zaměřena na cvičení v průběhu jednotlivých trimestrů i po porodu. Co se týče výživových tipů, nedozvíte se zde nic moc překvapivého. Já navíc nejsem zastáncem toho stravovat se podle tabulek, ale dávat tělu v nějaké rozumné míře to, na co má samo chuť. Stravovala jsem se tak i před otěhotněním a krevní obraz jsem měla jak víno 🙂 Ale pokud v tomto směru nějaká těhule tápe, možná by jí to pomoci mohlo. Co se týče kapitoly o cvičení, je fajn, že jsou zde jednotlivé cviky dobře popsány a nafoceny, ale osobně dávám zase přednost spíše video tutoriálům, kterých je plné youtube, takže podle knihy cvičit ani neplánuju. Celkově nejsem tedy úplně cílovou skupinou této publikace a až se v mém okolí objeví nějaká těhotná kamarádka, ráda ji pošlu dál k někomu, komu třeba sedne a poslouží lépe.

Jana Doležalová, Ivana Königsmarková – Hovory s porodní bábou

A ještě jednu „k tématu“… Rozhovor Jany Doležalové s registrovanou porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou. Před pěti lety jsem měla tu čest se s Ivanou osobně setkat a vést s ní rozhovor pro projekt Hrdinou může být každý a už tehdy mě svým vyprávěním a zcela přirozeným postojem k porodu zaujala, přestože mi tenkrát toto téma bylo ještě dost vzdálené. Jak už to tak bývá, až vlastní zkušenost mě přivedla k docenění pravdivosti jejích slov.

Onehdy, když jsem se na kurzu maminek ptala, jak často chodí do poradny pro těhotné, jedna z nich mi odpověděla, že nechodí. Ptala jsem se jí, zda chodí k lékaři. „Ano, chodím,“ řekla, „tomu se říká poradna?“ A dodala: „Že mi tam nikdy nic neporadili? Spíš by se to mělo nazývat zastrašovna!“

Tento úryvek naprosto přesně vystihuje problém dnešní lékařské péče v těhotenských „poradnách“, kde z do té doby naprosto zdravých žen dělají s pozitivním těhotenským testem pacientky, které je potřeba neustále sledovat a spoustu věcí řešit „preventivně“, kdyby náhodou. Oproti tomu je Ivanino vyprávění o přírodní podstatě těhotenství a porodu zajímavým a uklidňujícím informačním materiálem, kterého se vám v ordinacích gynekologů skutečně nedostane. V žádném případě tu nehodlám zpochybňovat přínos nejmodernějších poznatků medicíny. Tahle kniha je nicméně dalším důkazem toho, jak se ze zdravotnictví často vytrácí obyčejná lidskost, která je pro většinu prvorodiček možná mnohem důležitější, než hezká fotka z ultrazvuku.

Prosincová knihovnička

Se zimou se mi vrátil opět elán do čtení a za dlouhých prosincových večerů jsem přelouskala hned několik zajímavých titulů.

Vladislav Vančura – Rozmarné léto

Tím prvním není nic menšího než tato literární klasika, útlá knížečka doplněná původními ilustracemi Josefa Čapka. Přestože se Rozmarné léto dnešnímu čtenáři nečte kdovíjak dobře, je to právě poetika Vančurova bohatého jazyka, která udělala toto dílo nesmrtelným.

Monika Peetzová – Úterní ženy

Aneb příběh o putování po Svatojakubské cestě trochu jinak než od Coelha 🙂 Román vypráví o pětici žen, které před lety svedl dohromady kurz francouzštiny a od té doby se přátelí a pravidelně setkávají, ačkoliv se osudy každé z nich ubírají úplně jiným směrem. Kniha začíná v okamžiku, kdy se čerstvě ovdovělá Judith rozhodne na památku svého zesnulého manžela dokončit jeho putování  do Lurd, které už nestihl uskutečnit. Její kamarádky ji v tom nechtějí nechat samotnou a na cestu se vydávají spolu s ní. Než však dospějí k jejímu cíli, čeká je jedno šokující prozření… Byť se nejedná o žádné literární veledílo, příběh je celkem napínavý, rychle odsýpá a „nečtenáře“ tato oddechovka určitě potěší i příjemně krátkými kapitolami.

Miloš Urban – Sedmikostelí

Tak tohle byl docela oříšek. Knížku mi k přečtení doporučila a zapůjčila Terezka, což je pro mě vždy záruka kvality. Na začátku jsem se i celkem rychle ponořila do příběhu, ale zhruba v půlce jsem se jaksi kousla a nějak mě to celé přestalo bavit. Zpočátku napínavá detektivka se mi rozplynula ve spleť zamotaných scén, kde už se nedalo rozlišti, co je snové a co skutečností. Autorova znalost dějin a architektury, stejně jako talent vylíčit genia loci naší metropole, je samozřejmě obdivuhodná, pro mě jako čtenáře to ale přesto nestačilo. K hlavní postavě „lůzra“ Květoslava, nedostudovaného historika a bývalého policajta, jsem si neutvořila žádný vztah a vlastně mi ke konci už bylo docela jedno, jak to s ním dopadne a kdo stojí za všemi těmi podivuhodnými vraždami. Možná jsme se jen nepotkali ve správný čas :-), možná by mi prospěla lepší znalost prostředí, kde se děj románu odehrává. Tak či tak je na Sedmikostelí cosi přitažlivého a originálního, pro co jsem svolná dát tomuto autorovi ještě další šanci.

Stanislav Skřička – Oprawme se

Knih s návody na tu pravou a zaručenou cestu ke zdraví se na našem trhu pohybuje obrovské množství, takže už z toho důvodu jsem k jakýmkoliv novinkám z této oblasti poněkud skeptická. Nejinak tomu bylo v případě titulu Oprawme se, který pochází z pera českého autora a byl mi nabídnut ke zrecenzování v rámci spolupráce s e-shopem Megaknihy.cz. Cesta, kterou propaguje, je patrná už z názvu knihy a byť mi bylo hned jasné, že to není úplně ten směr, s nímž bych sympatizovala, se zájmem jsem se pročetla celou publikací.

Co mi na knížce od začátku docela vadilo byla její nepřehlednost – často mi přišlo, že autor skáče z tématu na téma bez nějaké větší návaznosti a občas se v textu objevovaly poznámky úplně mimo mísu. Bylo pak těžké si udělat z přečteného nějaký ucelený závěr – hodilo by se např. na konci každé kapitoly nějaké stručné shrnutí těch nejdůležitějších informací. Textu by podle mě také prospěly stylistické úpravy.

Další věc, která se mi nelíbila a v mých očích knížce ubírala na důvěryhodnosti, byla absence použitých zdrojů, z nichž autor čerpal. Místy se objevovaly informace, které mi přišly jako ničím nepodložené výkřiky do prázdna. Jeden příklad za všechny: „Poslední výzkumy dokazují, že pro plod je nebezpečný ultrazvuk. Ten by se měl omezit na nejnutnější případy.“ Jaké výzkumy, kdo je prováděl a vyhodnocoval, už zde uvedeno není.

Byť je knížka zaměřena zejména na výživu, mě osobně snad vůbec nejvíce zaujala kapitola o bydlení a vůbec bych se nezlobila, kdyby jí bylo věnováno více prostoru. Rozhodně se všemi uvedenými myšlenkami nesympatizuji, ale stejně jako u rad ohledně stravování, i tady se dá navybírat několik zajímavých tipů a informací, které bych ráda začlenila do svého života.

Na závěr už jen povrchní, nicméně nezanedbatelná věc, a sice vzhled knihy. Musím přiznat, že ani v tomto ohledu nemůžu pronést nic moc pochvalného – grafika se mi nelíbila a ilustrace tohoto typu bych čekala v lecjaké dětské encyklopedii, ale rozhodně ne v seriozní publikaci o zdravém životním stylu. To je ale spíš věc vkusu každého z nás 🙂

Na knihu jsem četla celou řadu kladných ohlasů, takže je mi trochu líto, že jsem k ní ve výsledku tak kritická, ale zkrátka mi moc nesedla. Přesto si myslím, že stojí zato se k některým jejím pasážím časem vrátit. A kdoví, třeba dám enzymatické stravě ve svém jídelníčku přecejen větší prostor…

Říjnová knihovnička

Mé dnešní literární tipy asi nebudou užitečné úplně pro každého, i když vlastně co já vím 😀 …

Giovanni Boccaccio – Dekameron

Tuhle knížku jsem četla z velké míry během svého podzimního marodění a asi bych v té době byla bývala raději sáhla po něčem jiném, nicméně zrovna jsem tady v Brně neměla nic lepšího po ruce :-D. Je to samozřejmě klasika povinné četby, ale na druhou stranu si myslím, že není úplně určená k tomu, aby ji čtenář zhltnul naráz. Už proto, že ty příběhy mají dost podobné zápletky a postavy a po čase vám všechny začnou připadat na jedno brdo. Co mě na Dekameronu poněkud překvapilo je to, že v některých povídkách jsou místama docela prasečinky 😀 – a to mám vydání po své pratetě z roku 1959! Kdyby se tohle na hodinách středoškolské literatury trochu zpropagovalo, myslím, že Dekameron by se rázem četl ve velkém 😀

Emily Oster – Těhotenství bez strašáků

Věřím, že všichni pravidelní čtenáři blogu už jsou s mým stavem obeznámeni, a tak tu tímto titulem nezpůsobím nikomu šok :-D… Jakmile jsem se trochu oklepala po prvním trimestru, rozhodla jsem se vrhnout na četbu nějaké literatury k tématu. Hodlala jsem ale sáhnout po něčem, co mě ideálně nebude strašit ve snech. Výběr v KM knihovně nebyl kdovíjaký, ale z těch novějších publikací mi právě tato padla do oka, že by snad mohla mít kýžený efekt. Napsala ji americká profesorka ekonomie, která svým lehce hnidopišským přístupem, kdy každé obecně zažité doporučení adresované těhotným ženám podrobuje přísné ekonomické analýze :-D, zjišťuje, že spousta hlásaných pravd jsou vlastně nepodložené informace. V tom množství úzkostlivých doporučení a rad je hrozně osvěžující přečíst si o těhotenství něco takto střízlivého. Kniha je navíc psaná zábavnou a čtivou formou a je přehledně rozdělena podle jednotlivých trimestrů. Nebudu tvrdit, že jsem si hned po dočtení šla objednat sushi a nalít sklenici vína, ale v určitém směru mě tahle publikace opravdu uklidnila.

Meik Wiking – Hygge

Když jsem si teď na podzim vybírala na Megaknihy.cz knížku ke zrecenzování, nemusela jsem se moc dlouho rozmýšlet a volba padla velice záhy na Hygge. Publikace s podtitulem „Prostě šťastný způsob života“ je ideálním společníkem na pochmurné podzimní večery, kdy si zapálíte svíčku, uvaříte horký čaj a zachumláte se pod deku. Protože přesně tohle všechno je ztělesněním „hygge“.

O tomto tajemnem obestřeném dánském slůvku jsem poprvé zaslechla někdy před rokem, kdy česká knihkupectví zaplnily první publikace na toto téma. Celá ta filosofie mi přišla na první pohled natolik blízká, že jsem zatoužila zjistit o hygge něco víc. O co se tedy vlastně jedná?

Hygge představuje jakýsi návod na navození pocitu útulna, štěstí a bezpečí za pomoci určitých věcí (a lidí), kterými se obklopíte. Typicky k hygge patří tlumené světlo (zejména svíčky), horké nápoje a dobré domácí jídlo (milovníci sladkého jistě ocení, že čokoládový dortík je velmi hygge :-D!) či pohodlné oblečení z příjemných a huňatých materiálů a (knihomol ve mně jásá) knížky. V domácím prostředí je pak dobré obklopit se přírodními a na dotek příjemnými materiály jako je dřevo a nezapomenout v interiéru na dekorace v podobě měkkých polštářků a dek.

Když se nad tím tak zpětně zamýšlím, zjišťuju, že se vlastně jedná o věci, které mám ráda odjakživa a kterými jsem se podvědomě snažila obklopovat ještě předtím, než jsem vůbec zaregistrovala nějaké „hygge“. Celý koncept pochází z Dánska, které je prohlašováno za nejšťastnější zemi na světě a pravděpodobně se rozvinul jako jakási znouzectnost – když je venku většinu roku ošklivo, tma a zima, prostě se automaticky více zaměříte na svůj domov a na to, aby vám v něm bylo co nejpříjemněji. Svou podstatou se tedy určitě nejedná o nic objevného, přesto je zkrátka radost si v knížce listovat a číst – a to mimo jiné proto, že je opravdu mimořádně hezky graficky zpracovaná. Krom krásných fotek či obrázků v ní najdete také řadu zajímavých grafů (třeba jak často si Dánové zapalují svíčky :D)…

Zkrátka a dobře jsem ráda, že jsem si s Hygge zpříjemnila pár sychravých dnů a večerů a ráda si knížkou zase někdy zalistuji, pokochám se a připomenu, že strávit celý den v peřinách ve flanelovém pyžamu popíjením kakaa a čtením knížek není nic špatného. Naopak, je to strašně hygge :-)!!!

Miroslav Beňo – Oči války

Na tento titul jsem se chystala už hrozně dlouho a nebýt mého marodění, kdoví, kdy bych si na něj udělala čas. A přitom se jedná o tak čtivý a napínavý příběh, že jsem ho zhltla prakticky během víkendu. Co dělá tuto knihu pro mě navíc tak speciální je místo, kde se odehrává, a fakt, že je napsaná podle skutečné události a vystupuje v ní část mé rodiny, respektive rodiče mého strýce 🙂 Děj knihy je zasazen do období konce druhé světové války, kdy oblastí jižního Valašska přechází fronta. Vypravěči příběhu jsou sourozenci Pavelkovi, kteří na sklonku války prožívají dramatické okamžiky při střetu s ustupujícími německými vojáky. Kniha se vrací i do minulosti a její hrdinové vzpomínají na časy před válkou a uplynulá válečná léta. Na své si při čtení přijdou i romantické duše – nechybí zde totiž ani napínavá milostná zápletka, u které nezůstane jediné oko suché 🙂 Za mě jsou Oči války mimořádným titulem, cenným o to víc, že zachycuje události, které se skutečně staly. Více takových knih!

Srpnová knihovnička

Pomlčme o aktuálním datu v kalendáři a pojďme se podívat na literární „úlovky“ uplynulého léta…

Ilona Kleníková – Julie Červená: Je mi třicet a jsem singl

Tuto knihu jsem poprvé zahlédla u jedné své nejmenované kamarádky, jejíž životní situaci titul dobře vystihuje 🙂 Stejně jako její autorka píšící pod pseudonymem Julie Červená to však nebere zas tak tragicky, a proto jsem také po útlé knížečce v knihovně sáhla s vidinou pohodového prázdninového počtení. Jednotlivé historky původně vycházely jako sloupky v deníku Metro, takže jsou krátké a svižné a přesně splňují můj požadavek oddechového čtení pro chvíle, kdy prostě potřebujete vypnout.

Kateřina Šedá – BRNOX (Průvodce brněnským Bronxem)

Tuto srandu jsem dostala od Péti k narozeninám. Poprvé jsem ji zaregistrovala, když jsme byli ve Washingtonu a před spaním si pouštěli díl DVTV s iniciátorkou celého projektu Kateřinou Šedou. Už tehdy mě myšlenka průvodce po nechvalně proslulé brněnské čtvrti docela nadchla. Ráda objevuju v Brně „nová“ zákoutí a příběhy, které se k nim vážou. Zatoulat se ale zrovna do oblasti Cejlu by mě asi samu od sebe zrovna nenapadlo… BRNOX je knížka, která chce tento postoj, který zaujímá asi většina lidí, změnit. Nabízí lidský a nezkreslený pohled na brněnský „Bronx“, místní obyvatele a jejich specifika, přehledně seřazený do desítky „barevných“ kapitol, zaměřených vždy na určité téma (gastronomie, kultura, holocaust a další). V průvodci najdete rozhovory s místními, dialogy z ulice i další bohaté výsledky autorčina ročního terénního výzkumu. Průvodce zaujme a pobaví i svým grafickým zpracováním a bohatou fotografickou přílohou (pouze grafická stránka kapitoly „Holocaust“ se mi vůbec nelíbila). Součástí knihy je rovněž mapa s vyznačenými trasami, která „turisty“ láká k návštěvě. Tak asi taky co nevidět vyrazíme :-). Originálně zpracovaný průvodce byl právěm oceněn cenou Magnesia Litera.

Červencová knihovnička

Petra Dvořáková – Sítě

Jediné, na co jsem se po dočtení téhle knížky vzmohla, bylo „WOW!“. Jak je možné, že se o autorce Petře Dvořákové víc nemluví a nepíše? Její kniha Sítě je prostě síla a v současné české literatuře něco zcela mimořádného. Hlavním poselstvím, které spojuje všechny tři povídky obsažené v knize, je fakt, jak snadno jsou lidé s nízkým sebevědomím manipulovatelní.

V první povídce to autorka demonstruje na příběhu zakřiknuté Kristýny, která po rozpadlém manželství skončí ve vztahu s úspěšným a na první pohled dokonalým Jáchymem. „Dokonalost“ však brzy získává první trhliny, když Jáchym Kristýnu začíná izolovat od přátel a od rodiny a zároveň si bedlivě střeží tajemství své vlastní minulosti… Nebudu prozrazovat mrazivou pointu, každopádně jen dodám, že na tomhle příběhu mě nejvíc dostala propracovaná psychologie hlavních postav a hlavně věrohodné vylíčení pocitů, s kterými se lidé s nízkým sebevědomím potýkají.

Hrdinkou druhé „povídky v dopisech“ je Karolína, čerstvá maminka čtyř dětí, která, jak se postupně ukazuje, si své několikanásobné mateřství nevybrala tak zcela dobrovolně. V korespondenci se starým knězem se postupně vyznává ze svého komplikovaného manželství se Standou, který po svatbě prožil obrácení na víru a stal se až dogmatickým katolíkem. S tím je samozřejmě spojeno jeho odmítání antikoncepce, ale i další kroky, kterými postupně dělá Karolíně ze života peklo. Tato povídka mě dostala jak zajímavým tématem, tak dialogem o konfliktu mezi katolickou vírou a lidskou svobodou, přestože pro mě byla ze všech tří příběhů asi nejméně uvěřitelná a neumím si moc představit, že by se něco takového reálně stalo.

Třetí, nejkratší příběh je naopak svou reálností nejmrazivější ze všech. Hlavní hrdinka Naďa v něm vypráví svůj životní příběh, na němž demonstruje, jak se lidé s nízkým sebevědomím často uplatňují v „pomáhajících“ profesích, zejména ve zdravotnictví, protože je to naplňuje pocitem moci. Z původně „hodné holky“ a vzorné zdravotní sestřičky se v otupujícím prostředí nemocnice stává cynická bytost, která se neváhá pro peníze sama zaprodat a zapojuje se do eticky sporného obchodování s pupečníkovou krví. Naďa má se svým životem zcela přesné plány, osud si pro ni ale přichystá ráznou facku, která ji srazí nohama zpátky na zem…

Daniel Goleman – Emoční inteligence

Přiznám se, že četba téhle knížky, byť jsem si od ní hodně slibovala, mi ve výsledku nic moc nedala a vlastně se docela divím, že jsem ji neodložila nedočtenou. Téma knihy je přitom tak zajímavé! Poznání, že je to právě schopnost empatie, umění vycházet s lidmi a další sociální dovednosti, které rozhodují o tom, jak budete v životě šťastní a úspěšní, otřáslo světem, v němž byla dosavadním měřítkem inteligence výška IQ. Kniha je ale bohužel zbytečně moc obsáhlá a naplněná teorií a když už dojde na nějaké příběhy z praxe, bohužel nejsou vždycky podány tak čtivě a zajímavě, jak bych si představovala. Za mě tedy trochu zklamání z hlediska zpracování – o emoční inteligenci jako takové bych si ale určitě ještě ráda v budoucnu něco přečetla.

Jarní knihovnička

Za poslední dobu se příspěvky v literární rubrice objevují dost poskrovnu a ještě s minimálně měsíčním zpožděním :-D. Kde jsou ty časy, kdy jsem neměla problém přelouskat třeba čtyři tituly za měsíc! Teď jsem ráda, že s bídou zvládnu jeden… Ale dosti nářků!

V dubnu se do mého hledáčku dostala autorka Petra Dvořáková. Na její knihu Sítě, vydanou v loňském roce, jsem se v knihkupectví už několikrát dívala a nakonec jsem ji jako obvykle objevila v kroměřížské knihovně. A rovnou jsem přibrala i její knižní prvotinu Proměněné sny.

Jedná se vlastně o desítku interview s lidmi, které spojuje jakási deziluze ze života v církvi, v křesťanské komunitě. Co rozhovor, to jiný osud – prostřednictvím mimořádně otevřených výpovědí se čtenář setkává s bývalým knězem, řeholní sestrou s drogovou minulostí a jednou ze zpovídaných osob je dokonce i sama autorka, která jako velmi mladá vstoupila do kláštera. Většina příběhů mi přišla strašně depresivní, spojená bezútěšným rodinným zázemím a emoční labilitou jejich hrdinů – přesto jsem knížku přečetla prakticky na posezení, protože jsem od ní nebyla schopná odejít. Spíše než za obecnou kritiku zkostnatělosti a přetvářky v církvi bych knihu označila za mimořádně čtivou výpověď o víře, o lidskosti a chybování, o úloze duchovního rozměru v našem životě…

V květnu jsme jeli na dovolenou, ale jak už to tak bývá, knížky zůstaly celé tři týdny v kufru prakticky netknuté (včetně studijních materiálů na mé červnové zkoušky, ehm). Jedinou knihu tohoto měsíce jsem stihla přelouskat ještě večer před odjezdem – Fabriku od Kateřiny Tučkové.

Publikace byla vydána u příležitosti výstavy Brno – moravský Manchester, uspořádané na přelomu let 2014 a 2015 v Moravské galerii v Brně. Zpočátku jsem si nebyla úplně jistá, jestli mě příběh brněnských textilních baronů bude bavit, ale pochyby se rozplynuly hned, jakmile se v příběhu začaly objevovat reálie naší jihomoravské metropole. Celkově je ta textilní historie Brna ohromně zajímavá a dnes se o ní moc neví a nemluví. Vždyť právě v dobách největšího průmyslového rozmachu tu vznikly dodnes slavné vily, ulice a industriální objekty! Autorka v knize představuje osudy několika generací rodu Offermanů, významných brněnských textilních magnátů. Poutavě líčený příběh báječně doplňuje i bohatá příloha fotografií z brněnských archivů. Přestože se jedná o literaturu faktu, příběh je podán tak čtivou a napínavou formou, že můžu před autorkou jedině smeknout.

No a po mých červnových zkouškách (které jsem – až se to stydím napsat – zvládla na výbornou O:-) jsem se konečně opět mohla ponořit také do čtení nějaké klasické beletrie. A nezvolila jsem nic méně klasického, než Choderlose de Laclose a jeho Nebezpečné známosti.

Kultovní román v dopisech mám po své pratetě a ač bylo kvůli komplikovanému jazyku a poněkud rozvláčnému rozjezdu zpočátku těžší se do knihy začíst, brzy jsem intrikářským hrám vypočítavých šlěchticů propadla a čím víc jsem se blížila závěru, tím těžší bylo knihu odložit. Byť jsem kdysi dávno viděla její zfilmovanou verzi, děj už jsem si prakticky nepamatovala, a tak pro mě bylo vyústění příběhu docela překvapivé (ačkoliv třeba Formanův Valmont se knižní předlohy zas až tak přesně nedrží). Jedná se sice o dílko historické, ale při jeho čtení nepochybně usoudíte, že co se týče pokleslosti lidských mravů, od konce 18. století se toho zas až tak moc bohužel nezměnilo…

Radka Třeštíková – Bábovky

Původně jsem zamýšlela nechat si Bábovky až na dovolenou, ale samozřejmě jsem to nevydržela a dočetla jsem je ještě dřív, než jsem vůbec vytáhla ze skříně kufr :-D… Tím, jak se tato kniha skloňovala ve všech pádech, její barevná obálka vykukovala z výloh všech knihkupectví a jeden čas byly zkrátka všude jen samé Bábovky, jsem se radši oprostila od jakýchkoliv velkých očekávání. Ale nakonec musím přiznat, že byť se nejedná o žádné literární veledílo, kniha se mi moc líbila, byla opravdu čtivá a nešlo od ní jen tak odejít. Vlastně si myslím, že v tomto případě je přímo žádoucí, abyste Bábovky zhltli v krátkém časovém úseku. Jen tak vám totiž neuniknou souvislosti mezi jednotlivými postavami (kterých je tu dost na to, abyste se v nich brzy začali ztrácet) a jejich propletenými osudy.

Kniha je tvořena dvanácti povídkami a každá z nich má jinou hrdinku – jak už jsem ale naznačila výše, postupně se v povídkách objevují již dříve zmiňované postavy a jejich cesty se začínají na různých místech protínat. Byť to není nijak objevná forma, dodává to Bábovkám na zajímavosti. Na druhou stranu pak bylo těch náhod a spletenců už tolik, že pro mě celá knížka přestala být uvěřitelná a to je škoda.

Samotnou mě překvapilo, jak se mi líbily Bábovky po stylistické stránce. Radka Třeštíková si libuje v dlouhých souvětích, která mě obvykle v textu ruší, ale tady mi paradoxně přišla vhodná, protože podtrhovala dynamiku děje. Naopak bych Bábovkám vytkla, že po dočtení zůstalo až moc nezodpovězených otázek, a pak taky strašně tragické a smutné vyznění knihy. Přecejen jsem doufala v nějaké odlehčení na konci, alespoň malý happy end 🙂

Přestože jsem ve výsledku k Bábovkám celkem kritická, přečetla jsem je téměř na posezení a udržely mě v neustálém napětí z toho, „jak to bude dál“. A to je myslím dost dobrá deviza na to, abych Bábovky mohla povýšit na top dovolenkovou knihu tohoto roku… kterou bych pro jistotu doporučila zakoupit až těsně před odjezdem 😀

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knihkupectví Megaknihy.cz.