Rubrika: Z knihovničky

„…Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce…“
(Mezi řádky)

Dnešní den jsem z převážné části zasvětila uklízení. Vždycky když uklízím, narazím zpravidla na něco, co mě přenese v čase o několik let zpátky. A dnešek byl retro v mnoha směrech :-). Proto navrhuju vrátit se v čase zpět, někam do maturitního ročníku, kdy mi bylo čerstvých osmnáct, Václav Hrabě byl ještě neobjeven, ve skříni mi visel Freddie Mercury a mou velkou zálibou byly Seifertovy verše…

Ruce

Pět půlměsíčků bílých nehtů
líbal jsem zkroušený,
zatímco hvězdy plné smoly
rudými žhnuly plameny.

Svět padal s námi do propasti.
já neslyšel jsem hran,
poslední pil jsem kapky vína,
jež zbyly ještě v Kanaán.

Pět prstů ruky mé je lyra
tichá a nesmělá,
chviličku lyra, chvilku hřeben,
vlasy ti spadly do čela.

Do pěti  prstů pláčem spolu,
šeptáme zklamáni,
ale ten vesmír bílých nehtů
ještě ti svítí na dlani.

„…Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat…“
(Verše o růži)

Slíbený článek s tipy do dětské knihovničky je tu :-). Pokud vás chytne senilní chvilka, snad si něco vyberete 😉 …

Ivona Březinová – Držkou na rohožce

Začala bych titulem, který mám v nejčerstvější paměti, neboť jsem ho dočetla teprve včera odpoledne – na lavičce před výstavištěm :-). Ivona Březinová je jedna z nejúspěšnějších současných autorek píšících pro děti a mládež. Její knížky jsem „zamlada“ hodně četla, některé mám dokonce i doma. Držkou na rohožce je docela odvážným počinem, který jsem ulovila v dospěláckém oddělení knihovny v KM a pevně věřím, že v dětském tahle knížka k dostání není :D! O čem že to tedy je? O klukovi jménem Tony, který vyrůstá v dětském domově, všechno ho tam příšerně štve, a proto jakmile konečně dovrší plnoletosti, sbalí batoh a zmizí pryč…láká ho svět tam venku, svět, ve kterém ho nebude pořád někdo buzerovat a nutit ho dělat něco, co nechce. Zpočátku si všechno maluje dost růžově, ačkoliv nemá kde bydlet, ke komu jít, nikdy nepracoval…Zamíří do Prahy a rozhodne se ochutnávat dospělácký život plnými doušky – jeho plán mu vychází pouze do té chvíle, dokud mu nedojdou peníze. Pak se začíná rozbíhat nezadržitelný kolotoč průšvihů, který k happy endu moc nesměřuje…Mezi Tonyho pražská dobrodružství jsou vkládány retrospektivní epizodky z jeho ne příliš šťastného dětství s otcem – alkoholikem i z jeho pobytu v dětském domově. Knížka vyznívá dost drsně a sugestivně, ale možná právě proto od ní nelze odejít, dokud ji nedočtete. Tony je z děcáku zvyklý na to, že za něj každý všechno udělá, o nic se nemusí sám starat a vpodstatě žije jakoby v jiném světě. Díky sponzorům a obětavým „tetám“, které se snaží všemožně dětem vynahradit často velmi kruté zážitky z dětství, se můžou obklopovat drahými značkovými věcmi nebo jezdit na dovolené. Zároveň si ale díky tomu přestávají čehokoliv vážit, získávají naprosto zkreslený pojem o hodnotě peněz ale i života. Pokud činí dětem z dětských domovů skutečně takové potíže začlenit se do normální společnosti, je to velký sociální problém a autorce lze určitě přičíst k dobru, že se na něj pokusila upozornit.

Vojtěch Steklač – Dáda a spol.

Tak teď zas radši něco z veselejšího soudku :-)…Knížka Dáda a spol. vypráví příběh šestice neohrožených holek z pražských Holešovic, které se v náhlé vlně emancipace rozhodnou založit si své vlastní hokejové mužstvo…teda spíš družstvo :D…Celá kniha vlastně mapuje jejich počáteční impulzy a cestu od nápadu k jeho realizaci. Děvčata si nejprve musí najít trenéra, sponzora, sehrát první „přátelák“… Kniha svým laskavým humorem určitě pobaví i ty, kteří sportu vyloženě nefandí. Btw. Vojtěch Steklač je dalším z mých oblíbených příbramských rodáků 😉 …

Stanislav Rudolf – Metráček

No kdo by neznal nestárnoucího Metráčka, žejo :-)! Je asi zbytečné tady představovat příběh o „nemožně tlusté“ Jitce Pažoutové, která to nakonec všem natře ve vybíjené i vrhu koulí, a ze svého komplexu udělá přednost. Všichni jsme to četli a jestli ne, tak jsme to minimálně viděli v televizi. Kvalita Rudolfových knížek je značně kolísavá, ale Metráček díky svému humoru určitě patří k tomu lepšímu, co kdy napsal. A některým pasážím odkazujícím na minulý režim se dnes člověk musí vážně smát :D…

Správné prázdniny začínají pekelně nezdravým langošem s kečupem a oroseným půllitrem Svijan na přehradě 🙂 …a taky pořádnou porcí prázdninové literatury. To první už mám za sebou, hodnotnou četbu na dlouhé dva měsíce si budu muset teprve obstarat v knihovně (v komentářích přijímám tipy). Zatím ještě stále dočítám několik dětských knížek, které jsem si v zápalu studia (a přiznejme si i prokrastinace 😎 ) rozečetla ke kolokviu na fildě. Prvním z mých dočtených tipů je knížka od Ivy Procházkové Čas tajných přání. Myslím, že u nás není moc známá, ale v zahraničí získala mnoho ocenění – mimo jiné byla oceněna Německou cenou za literaturu pro děti a mládež 1989 a dostala se na Seznam nejlepších dětských knih za rok 1989 v USA. Protože autorka – dcera umlčeného spisovatele Jana Procházky – v 80. letech emigrovala, knížka u nás mohla poprvé vyjít až v roce 1992.

Hlavní hrdinkou příběhu je dvanáctiletá Kapka (otec – umělec, chápejte 8-)), která se s rodiči přistěhuje na Malou Stranu. Ve svém novém domově potkává spoustu přátel a zajímavých osobností a čtenář postupně zjištuje, že každý z nich hraje v příběhu jistou roli a v závěru knihy do sebe všechno začíná zapadat. Z Kapčina příběhu dýchá trocha tajemna, trocha minulého režimu vnímaného dětskýma očima, ale především autorčina láska k městu, ve kterém sama strávila své dětství. Právě sugestivně vykreslená mystická atmosféra staré Prahy totalitní doby je podle mě jedním z nejdůležitějších rysů této knížky a také důvodem, proč po ní může sáhnout i dospělý. Popravděřečeno, já si vlastně nemyslím, že je to tak úplně knížka pro děti :-). Už si bohužel nepamatuju, jak se mi líbila v dětství, ale tentokrát na mě působila poněkud melancholicky, což ještě umocnily pochmurné černobílé ilustrace. Dítě bude vnímat spíš Kapčiny radosti, starosti a hloubavé myšlenky provázející dospívání, dospělý si bude víc všímat filosofických pasáží stojících tak trochu mimo hlavní linii  příběhu. Tak či tak je Čas tajných přání nestárnoucím vyprávěním odehrávajícím se v jarem právě probuzené Praze. Vyprávěním, které má co nabídnout dětskému i dospělému čtenáři, a ke kterému se dá stále vracet.

Za poslední měsíc strávený nad stránkami obchodního práva se mi tu na blogu nakupilo restů až hanba, tak se je pokusím pomalu, ale jistě likvidovat, dokud mám povídavou a příští zkoušku v bezpečném nedohlednu :D…Někdy okolo zápočtového týdne jsem se začetla do Rosemary, o jejíž filmové podobě už bylo mnoho napsáno – nejen na mém blogu :D. Zpočátku jsem si s ní krátila vlekoucí se hodiny práva životního prostředí, ovšem když začalo jít do tuhého, rozhodla jsem se trávit tyto semináře s hospodářskou soutěží, načež jsem si nadávala, že jsem to takhle nedělala po celý semestr :D. Tudíž na Rosemary zbyly pouze cesty trolejí do školy a ze školy. Byly to napínavé cesty – nejen proto, že řidiči DPMB jezdí přes Úvoz jak prasata 😎 …

Nevím kde jsem to vzala, ale někdo mi dozajista říkal, že literární konec se neshoduje s tím, jak Rosemaryin příběh dopadne ve filmu. Na konci knížky mě tudíž docela zklamalo, že tomu tak nebylo. Dá se říct, že filmový konec je trochu otevřenější, ale skutečně jen trochu…I přesto jsem si užila zábavné a sugestivní počtení. O ději knížky se asi není potřeba více rozepisovat, film jej opravdu dokonale kopíruje. Spíš mě zaujaly ohlasy a asociace, které knížka vyvolala mezi mými spolužáky – nezávisle na sobě mi několik z nich totiž začalo vyprávět příběh o tom, jak Polanského manželka Sharon Tate byla v roce 1969, tedy pouhý rok po natočení filmu,  zavražděna v osmém měsíci těhotenství… Děsivé, že – co to mám za spolužáky :D??

Konečně mám před sebou relativně volný víkend, byť zkouškové ještě zdaleka nekončí. Dvě zoušky už jsem ale úspěšně zdolala (jednu s odřenýma ušima a druhou za jedna :D), takže si zasloužím celý víkend prolenošit v obležení dětských knížek…samozřejmě v rámci přípravy na pondělní kolokvium z Literatury pro děti a mládež 8-). Abych se na tento předmět správně naladila, rozhodla jsem se přispět do úryvkové rubriky jedním roztomilým dětským příběhem, jehož autorem je…Roald Dahl, odpusťte :D. Tento autor geniálních povídek nesměřoval svou tvorbu pouze mezi dospělé, ale napsal také několik známých knížek pro děti. Asi nejslavnější je jeho Karlík a továrna na čokoládu – ten ale bohužel v knihkupectvích není k mání 🙁 – aspoň já ho nikde neviděla. Proto jsem Péťovi k narozeninám pořídila jiné dílko, rovněž poměrně slavné…(Abychom měli co číst na dobrou noc, víte :D.)

Jakub a obří broskev je originální a úsměvnou pohádkou o osiřelém chlapci, žijícím u svých tyranských tetiček, kterému jednoho dne do života vstoupí kouzelný dědeček. Od této chvíle se všechno v Jakubově životě změní. Na zahradě vyroste obrovská šťavnatá broskev, a když se Jakub dostane do jejího nitra, setká se tam se spoustou nových hmyzích kamarádů :-). Tím ale celé dobrodružství teprve začíná – obří broskev se dává do pohybu a právě o putování broskve a její posádky po moři i v oblacích vypráví tento fantastický a humorný Dahlův příběh. Kam se nakonec broskvička dokutálí a jak to dopadne s Jakubem a ostatními hrdiny příběhu samozřejmě nemůžu prozradit :-). Komu se ale zrovna nechce číst, může zkusit mrknout na filmové zpracování. Sama jsem ho ještě neviděla, ale podle hodnocení vypadá docela slibně ;-)…

Doufám, že si všichni pamatujete na strýčka Oswalda, starého chlípníka z Dahlových mistrovských povídek Azízův host a Čubka, o kterých jste se tu mohli dočíst někdy okolo Vánoc. Tato slavná postavička si od Roalda Dahla vysloužila celou jednu knížku jen pro sebe. Když jsem ji objevila v knihovně v KM, neomylně jsem po ní sáhla. Další lechtivé zážitky tohohle starého smilníka? Proč ne 😉 …? Od začátku jsem čekala, že se bude jednat o nějaké pikantní historky z Oswaldova mládí, ale milý strýček předčil všechna má očekávání :D. Vpodstatě nám Roald Dahl v této knížce předkládá jeden dlouhý příběh o tom, jak Cornelius Oswald zamlada přišel k bohatství, díky kterému si pak po zbytek svého života mohl jen užívat, ehm 😎 …že zbohatl na objevu nejdokonalejšího afrodiziaka na světě asi nikoho nepřekvapí, že :D? Přestože nejsem žádný puritán, když jsem si knížku četla v troleji cestou do školy, doufala jsem, že mi nikdo nekouká přes rameno :D! Celý Oswaldův příběh je totálně absurdní, ale při čtení brzy zjistíte, že na tomhle u Dahla absolutně nezáleží. Příběh Vás velmi brzy pohltí svou komikou a ke konci nebudete moct ani dýchat napětím, jestli Corneliovi jeho byznys vyjde nebo se všechno zvrtne trochu jiným směrem ;-)…Každopádně se u vyprávění strýčka Oswalda dosytosti nasmějete, to mi můžete věřit :-).

Pravidelní čtenáři Milíč-blogu si možná pamatují na mou vánoční ódu na Roalda Dahla, jehož souhrnné vydání nejlepších povídek mi přinesl Ježíšek. Hned na úvod musím konstatovat, že první svazek byl prostě nepřekonatelný a jeho kvalit povídky z druhého svazku zkrátka nedosáhly. Bylo to asi hlavně z toho důvodu, že se zde objevilo více válečné tematiky, což mě už v prvním díle obtěžovalo a kazilo pozitivní dojem z knížky. Na druhou stranu ale Dahl ve druhém svazku nezklamal ani ty, kteří si libují v poutavém vyprávění a hlavně nečekaných koncích :-)…Tentokrát už mi nebude činit problém vypíchnout ty nejzajímavější povídky, které rozhodně stojí za přečtení.

• Pan Feasey – do poslední chvíle napínavý příběh odehrávající se v prostředí psích závodů a vyprávějící o lidech, kterým lest a podvod nejsou cizí.
• Paní Bixbyová a kožich od plukovníka – pro mě jeden z vůbec nejpřekvapivějsích a nejzajímavějších příběhů knížky pojednávající o tom, že ženské jsou sice podlé a proradné mrchy, ale to není zdaleka nic proti tomu, jak jim to občas muži dokáží vracet i s úroky 😎 …
• Paní domácí – na Dahla až téměř hororová povídka, které musím strhnou body snad jen za to, že v čtenáři dokáže vzbudit stupňující se pocit hrůzy a napětí, který kvůli „otevřenému“ závěru vyzní trochu naprázdno. I tak bych ale nedoporučovala číst si zrovna tuto povídku na dobrou noc 😎 …
• Skopové na porážku – tento příběh mi strašně připomínal povídku A perfect crime z jednoho dílu učebnice Headway, nemůžu si pomoct, ale někdo tady od někoho evidentně musel opisovat :D…Roald Dahl ovšem pro svou povídku vymyslel mnohem zajímavější vražednou zbraň :D…nevěra se holt někdy nevyplácí :D…

• Stopař – úsměvný příběh o tom, že i dobře vykonané zlo může dojít uznání 😎 …
• To sladké tajemství života – inspirativní návod pro všechny, kteří zrovna intenzivně pracují na potomstvu :D…
• Velká šoupaná – povídka, u které jsem se hodně nasmála. Dva sousedé se rozhodnou vyměnit si na jednu noc manželky…aniž by to jejich ženušky ovšem zpozorovaly :D…Jak se jim celá akce podaří a jak jejich noční dobrodružství rozvíří poklidné vody dlouhotrvajícího manželství? Nechte se překvapit :D…
• Vzhůru k nebesům – při hlasování o nejdrsnější povídku svazku a nejchladnokrevnější postavu suverénně vyhrává tato 😎 . Na první pohled obyčejný příběh dvou stárnoucích manželů – neurotické paní Fosterové a jejího muže Eugena vyžívajícího se v provokacích jeho paranoidní ženušky. Každá sranda ovšem něco stojí…

Tak doufám, že jsem vás svými ódami na Roalda Dahla navnadila a zkusíte si od něj taky něco přečíst. Momentálně s Péťou dočítáme jednu z jeho knížek pro děti, takže je jasné, že Dahlovo jméno rubriku Úryvky asi jen tak neopustí :-)…

Ačkoliv se Agatha Christie objevuje v mojí čtenářské rubrice poprvé, její jméno jistě nebude nikomu neznámé. Přibalila jsem ji ke svým výpůjčkám v knihovně tak nějak náhodou, když jsem bloumala okolo regálů, kde jsme si s holkama svého času s nadšením půjčovaly Stopy Hrůzy :D…Protože mi i název knížky byl docela povědomý, nadchla jsem se pro novou čtenářskou zkušenost. Deset malých černoušků jsem si rozečetla během týdne tráveného na „prázdninách“ v Kroměříži, ale protože jsem pak byla nucená při balení zpátky do Brna volit mezi detektivkou a literaturou k diplomce, zvolila jsem v náhlém zápalu aktivity druhou variantu a celých 14 dnů si pak v Brně nadávala a přemýšlela, kdo je vrahem :D…

Agatha Christie napsala celkem 70 románů, 21 her, 15 povídkových knížek a 2 sbírky veršů. Vrcholu tvůrčí aktivity a popularity dosáhla tato mistryně šarád a falešných stop ve třicátých letech. Z tohoto období pochází i kniha Deset malých černoušků, která byla několikrát zfilmována i zdramatizována a věřte nebo ne, vznikla podle ní dokonce i počítačová hra. Tomu už se říká pořádně inspirující matroš :D! Nechci z děje prozradit příliš, ale když budete knížku číst, stejně vás do toho Agatha postupně tak zamotá, že nebudete vůbec vědět, která bije, natož kdo je strůjcem všech těch vražd…

Tak tedy – do luxusního sídla na odlehlý Černochův ostrov je pod různými záminkami vylákáno deset naprosto odlišných lidí…odlišných, a přesto mají všichni jedno společné. Každý z nich způsobil – ať už náhodou, nedbalostí či úmyslně – smrt jiného člověka, aniž by za to nesl trest. Kdosi organizující celou tuto prapodivnou a zvrhlou hru touží vzít spravedlnost do vlastních rukou…a tak na ostrově začínají návštěvníci jeden po druhém za záhadných okloností umírat. Nejprve to vypadá jako série nešťastných náhod…když ale ze stolu v jídelně začnou postupně s přibývajícími nebožtíky mizet sošky malých černoušků, zbývajícím trosečníkům dochází, že jeden z nich je vrah a šílenec. Jenže který z nich to je? Věřte mi, že do poslední chvíle to nebude vědět ani sám čtenář :D…

Agatha Christie mě svým klasický thrillerem opravdu navnadila, a tak si na letní prázdniny jistě připravím slušnou zásobičku jejích dalších detektivek…do té doby se ovšem budu muset na nějaký čas vrátit k obchodnímu právu , aby mě nějaké prázdniny vůbec čekaly 😛 :D…

“ …I srdce, studna touhy mé, se rozplyne…“
(A potom)

Španělský básník F.G. Lorca nejspíš není v našich českých luzích a hájích zrovna dvakrát provařeným autorem, ale možná si vybavíte, že jste o něm kdysi něco zaslechli na střední při hodině literatury 😎 . Já si pamatuju přibližně toto: „Lorca už je mrtvý…ale ani za života byste nebyly objekty jeho tužeb!“ pravila naše třídní Kačenka, přičemž šibalsky pomrkávala na dívčí polovinu naší třídy 😎 . Ovšem Lorcovu sexuální orientaci vem čert – uvedla jsem ji jen jako názornou ukázku toho, že člověk si ze střední nejlíp pamatuje docela zcestné věci :D…

„Já hledám na svém těle
stopy tvých retů.
Pramen se líbá s větrem
bez doteku…“
(Mrtev za svítání)

Kupodivu ani na internetu se mi nepodařilo o Lorcovi vygůglit mnoho informací. Za zmínku každopádně stojí, že Lorca nezemřel přirozenou smrtí, nýbrž byl zastřelen falangisty brzy po vypuknutí Francova povstání. Nádherná krajina jižního Španělska, kterému dominují olivové háje, tohoto andaluského rodáka (*1898) při tvorbě dozajista inspirovala nejvíce. V jeho básních nechybí motivy z přírody – zvířata, stromy, moře, ovoce… Celkově je však sbírka laděna spíše tesklivě a melancholicky. Překlad Lumíra Čivrného krásně vystihnul melodičnost a zvučnost španělského jazyka a řada básní je proto jako dělaná ke zhudebnění. Na závěr bych vám ráda představila svou nejmilejší báseň sbírky. Třídní, která nám ji v maturitním ročníku poutavě přednesla na hodině literatury, na mě udělala takový dojem, že jsem si výše zmíněnou sbírku ještě ten týden běžela vypůjčit do knihovny. Takto vypadá ta nejpoetičtější óda na ten nejpoetičtější hudební nástroj, co znám O:-)…Ach, kytara!

Kytara

Kytara sténá,
začíná plakat.
Pukají číše
časného rána.
Kytara sténá,
začíná plakat.
K mlčení lákat
je marné,
chce plakat.
Tak monotónně,
jak voda chladná,
jak v horách vítr
do nenávratna.
K mlčení darmo
ji lákat.
Lká nad tím, co vzala
dálka.
Horká písčina jihu
po kaméliích si zalká.
Pláče zbloudilou střelu,
noc, jež nespatří rána,
prvního ve větvích
mrtvého ptáka.
Ach, kytara!
Srdce, jež pětice mečů
proklála.