Beskyde, Beskyde

Se značným zpožděním, ale přece, Péťa konečně zpracoval fotky z naší červnové minidovolené. A tak tu dnes budeme vzpomínat na léto, na prázdniny a na staré „svobodné“ časy :-D…

Vzhledem k všelijakým událostem, které nás koncem roku s Péťou čekaly, jsme toto léto dovolenou docela šetřili. O naše tradiční toulky po krásách Čech a Moravy jsme se ale ochudit nechtěli, a tak jsme i letos vyrazili na malý prodloužený víkend – tentokrát do Beskyd.

Našli jsme si hezký hotýlek v Horní Bečvě, která se ukázala být strategickým výchozím bodem pro naše další výlety. První den našeho pobytu jsme navštívili skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, který nabízí hned 3 turistické okruhy. Pro začátek jsme se rozhodli zvolit „Dřevěné městečko“, jehož areál prezentuje charakter malého venkovského městečka v období 19. a na počátku 20. století.

beskyde_beskyde_10
Fojtství z Velkých Karlovic

Najdete tu jak originální přenesené stavby, tak i kopie objektů včetně expozic, které návštěvníky seznamují s podobou tehdejšího bydlení i každodenního života. Jedná se o nejstarší areál rožnovského Valašského muzea v přírodě, které bylo otevřeno v roce 1925. V „městečku“ nechybí budova radnice, poštovna, hospoda, tradiční hospodářské stavby či kostel.

beskyde_beskyde_1
Kostel sv. Anny

Okolo kostela sv. Anny se rozprostírá symbolický hřbitov, v jehož areálu je umístěn tzv. Valašský Slavín s hroby významných rodáků i lidí spojených s historií skanzenu.

beskyde_beskyde_2
Jan Karafiát

Ve Skanzenu jsme zůstali skoro až do zavíračky. Pak už jsme si jen koupili na večer poctivý valašský frgál a vyrazili čerpat síly do nového dne.

Na pátek jsme si naplánovali povinnou beskydskou túru – výšlap na Radhošť. Dobrá zpráva je, že auto se dá zaparkovat na Pustevnách, odkud vede k vrcholu 4 km dlouhá hřebenová trasa, takže vystoupat až nahoru ke kapličce odsud zvládne i méně fyzicky zdatný jedinec ;-).

beskyde_beskyde_11
Cesta vzhůru

Pustevny – horské sídlo s dřevěnými secesními stavbami lidového architekta Dušana Jurkoviče – se bohužel zatím stále zotavují z požáru, který zde vypukl a způsobil obrovské škody v březnu 2014. Teprve nyní se rozbíhá rekonstrukce a počítám, že ještě nějakou chvíli potrvá, než toto místo získá zpět svůj původní ráz.

beskyde_beskyde_6
Pustevny

Při stoupání na Radhošť není možné jen tak minout proslulou sochu pohanského boha Radegasta a nedat si u vedle stojícího stánku jedno pívo na osvěžení :-).

beskyde beskyde_1
Život je hořký 🙂

K Radegastovi jsem se poprvé vydrápala už jako dítě, ale výstup ke kapličce Cyrila a Metoděje byl pro mě turistickou premiérou. Kolem poledne už začalo sluníčko docela slušně připékat, ale měli jsme radost, že nám vyšlo tak krásné počasí, a ta panoramata za to stála!

beskyde_beskyde_5
Krása…

Navíc jsme se mohli v krizových chvilkách osvěžit čerstvýma borůvkama, které rostly všude široko daleko. Před posledním cílovým stoupáním jsme si pak dali jako motivaci pořádný kus langoše :-).

beskyde_beskyde_3
Poslední posilnění před zdoláním vrcholu

A to už jsme byli v cíli – na vrcholku Radhoště, kde stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje z roku 1896 a také sousoší těchto věrozvěstů.

beskyde_beskyde_4
Cyril s Metodějem

Sobotu jsme zahájili dalším, i když o poznání méně náročným, výstupem – a sice na Jurkovičovu rozhlednu. Pokud si vzpomínáte na mé články z projektu „Hrdinou může být každý“, asi se vám vybaví, že otevření této rozhledny před pár lety bylo lehce kontroverzní záležitostí. Rozhledna stojící na Karlově kopci je tak nízká, že se kvůli ní bohužel muselo hojně kácet, aby se zbavila své nálepky „Jurkovičova hvězdárna“ ;-)… Dnes už je z rozhledny krásný výhled do okolí, a tak usuzuji, že místní aktivisté ve svém boji asi nebyli příliš úspěšní :(.

beskyde_beskyde_7
Jurkovičova rozhledna

Po sestupu dolů jsme se opět vrátili do rožnovského skanzenu, tentokrát do areálu „Mlýnská dolina“, kde právě probíhaly Sklářské slavnosti. Mlýnská dolina je nejmladší částí skanzenu, která byla otevřena v roce 1982. Najdete zde dodnes funkční technické stavby převážně na vodní pohon – mlýn, pilu či hamr. Krom ukázek tradičních řemesel v areálu ten den probíhal také kulturní program v podobě lidových tanečních vystoupení a koncertů.

beskyde_beskyde_8
Mlýnská dolina

Ze skanzenu jsme vyrazili rovnou do informačního centra, kde jsme si nechali poradit, jaká místa bychom mohli tady v Rožnově nebo okolí ještě navštívit a nad obědem jsme vymysleli plán. Nakonec jsme se rozhodli přesunout do Frenštátu pod Radhoštěm a vydat se na doporučenou 3 kilometry dlouhou naučnou stezku „Beskydské nebe“, která vede okolo známých skokanských můstků i korunami stromů 🙂

beskyde_beskyde_9
Areál Jiřího Rašky ve Frenštátě

Poslední den naší dovolené počasí bohužel už úplně nepřálo, takže jsme z Horní Bečvy odjížděli za deště a náš původní plán na túru na vrch Soláň jsme pozměnili na výlet do Valašského Meziříčí. Z města jako takového jsme ale byli docela zklamaní. Nejvíc nás dojalo to, že bylo prakticky nemožné najít tu nějakou slušně vypadající a zároveň v neděli otevřenou restauraci, kde bychom se mohli naobědvat. Naše rozhořčení naštěstí utlumila koupě frgálů – nejlepšího lokálního suvenýru, který se nikdy nepřejí :).

A to už byl pomalu čas vydat se na cestu domů. V Beskydech je krásně. Tolik let jsem tam nebyla, že jsem na to úplně zapomněla. Asi budeme do hor vyrážet častěji :)…

beskyde_beskyde_12
Beskyde, Beskyde 🙂

Bonn

V posledních týdnech se můj život odehrával buď na cestách nebo mezi věčně nevybalenými kufry. Jak jsem teď vděčná, že si můžu zase na nějakou dobu užívat domova, pečovat o kytky, zkoušet nové recepty a vůbec věnovat se všem těm „nudným“ věcem :-)! Včera ráno jsem vybalila kufr na dlouhou dobu naposledy.

Pro svou letošní účast na nějaké mezinárodní IP konferenci jsem měla jasná kritéria – musí to být blízko a nesmí mi to kolidovat se svatebníma přípravama, s líbankama ani se studiem. Už to spolu s finančním limitem značně zúžilo výběr. První konference, která splňovala všechny moje požadavky, se konala v Bonnu. A tak jsem minulou středu vyrazila do Německa.

Svou první cestu do Německa jsem zahájila „vyhlídkovým letem“ přes Berlín a z výšky jsem koukla i na kousek Kolína, kde jsem přistávala, protože přímo v Bonnu bohužel není letiště.

bonn_1
Nebe nad Berlínem

Počasí mé cestě úplně nepřálo – v Praze i v Berlíně krásně svítilo sluníčko, Bonn mě ale vítal nepříjemným mrholením. I tak mi ale padnul do oka na první pohled svými čistými ulicemi i zajímavou architekturou.

bonn_9
Při procházce kolem Rýna

Jak je obecně známo, Bonn se stal v roce 1949 „dočasným“ hlavním městem západního Německa. Co pro mě osobně však bylo překvapením, Bonn je významný mimo jiné i tím, že se zde narodil skladatel Ludwig van Beethoven. Jeho nepřehlédnutelný památník na náměstí Münsterplatz byl jedním z prvních turisticky zajímavých objektů, ke kterým jsem se během tří dnů, které jsem v Bonnu strávila, zatoulala.

bonn_2
Beethovenův památník

Náměstí Münsterplatz krom Beethovena vévodí také překrásná, původně románská katedrála Münster Basilica, která byla postavena na hrobech dvou umučených římských vojáků, kteří byli později prohlášeni za svaté a stali se patrony města. Svůj gotický vzhled získala ve 13. století a v roce 1346 zde byl korunován na římského krále náš Karel IV.

bonn_3
Chrám Münster
bonn_4
Ani se mi nevešel do objektivu 🙂

Další zajímavou budovou na tomto náměstí, která stojí za zmínku, je žlutý barokní palác – dnes pošta, která tvoří fotogenické pozadí pro Beethovenův památník :-).

bonn_5
Pošta

Historické centrum je překvapivě malé a dá se v poklidném tempu prochodit během jednoho dopoledne a ještě při tom stihnete oběhat pár obchodů a nakoupit suvenýry :-). V pauze mezi přednáškami jsem stihla zavítat k rokokové budově Staré radnice z druhé poloviny 18. století, která se nachází na náměstí Marktplatz.

bonn_6
Stará radnice

Hned za rohem stojí nepřehlédnutelný rezidenční palác s jasně žlutou fasádou – právě zde sídlí bonnská univerzita, na níž dnes studuje přes třicet tisíc studentů a patří k nejprestižnějším univerzitám v Německu. Měla jsem možnost prohlédnout si její hlavní budovu i zevnitř, protože právě zde konference probíhala.

bonn_7
Univerzita Bonn

Na poslední den jsem si nechala procházku ke břehům Rýna, který za nevlídného počasí nepůsobí zrovna dvakrát fotogenicky, ale přesto je svým způsobem fascinující.

bonn_8
Na břehu Rýna

Odjet z Bonnu bez návštěvy Beethovenova rodného domu je naprosto nemyslitelné! A tak jsem se na závěr vydala do ulice Bonngasse, kde tento hudební velikán v roce 1770 (přesné datum narození není známo) poprvé spatřil světlo světa. Dnes uvnitř naleznete muzeum věnované skladateli.

bonn_11
Po menším hledání v dešti…
bonn_10
…nalezeno! Beethovenův rodný dům!

A víc už jsem toho bohužel v Bonnu nestihla :-). Celkově mám z tohoto města velice hezký pocit, všichni mi tu přišli moc milí a přátelští (ne jako v Rakousku!), cítila jsem se tam bezpečně i po setmění a zamilovala jsem si zdejší pečivo. Myslím, že i z těch mých pochmurných podzimních fotek je vidět, jak je Bonn krásné město. A já bych se vůbec nebránila se do něj zase někdy (nepracovně :-)) vrátit…

Na skok v Praze

Opět jedna z akcí, od níž už uběhlo pár měsíců, ale nedá mi to nezavzpomínat a nepodělit se. K posledním Vánocům jsme s Péťou dostali vstupenky na muzikál Mýdlový princ, který se hraje v Praze v divadle Broadway, a tak nás hned napadlo, že bychom si mohli udělat v hlavním městě hezký víkend, protože do Prahy vždycky jezdíme spíš pracovně a za povinnostma než za zábavou.

Výlet do Prahy jsme spojili s návštěvou Káti a Vaška v Pečkách, odkud je to do Prahy cca hodinka vlakem. Vyrazili jsme hned ráno a představení nám začínalo až někdy ve dvě hodiny, takže jsme měli relativně dost času na procházku okolo Staromáku i na plánovaný oběd v restauraci Pasta Fresca v Celetné. Loni dostal Péťa v práci k narozeninám poukaz do sítě restaurací Ambiente a my jsme se rozhodli vyzkoušet právě Pastu, která se zaměřuje na italskou kuchyni a navíc se nachází hned kousek od divadla.

na_skok_v_praze_1

A můžu říct, že to byl fakt prima zážitek. Já si dala polévku minestrone a lasagne s neapolským ragů, které jsou v jídelním lístku doporučované coby „Hvězda Ambiente“. Můžu říct, že tak dobré maso jsem v životě nejedla! A to jsem teda na maso zatraceně náročná :-D! Navíc se ta porce skoro ani nedala sníst, takže jsem byla ráda, že si Péťa objednal jen malý tataráček z mušlí svatého Jakuba (taky moc dobrý), takže jsme se o jídlo hezky podělili. Obsluha byla moc milá a ke každému jídlu mi přišla nastrouhat čerstvý parmazán :-). Ceny tu pravda nejsou nejnižší, takže voucher přišel vhod, ale i tak můžu tuto restauraci moc doporučit a na ty lasagne si tam rozhodně někdy zajděte!

na_skok_v_praze_2

Po dobrém obědě jsme měli ještě pořád dost času, a tak Péťa zatoužil po své pravidelné dávce kávy. Naslepo jsme zamířili do Grand Café Orient, stylové kubistické kavárny umístěné v 1. patře domu U Černé Matky Boží. Tady už, pravda, obsluha tak pozorná není (jenom na objednání jsme čekali snad 20 minut), ale zato ty prostory jsou prostě krásné a unikátní.

na_skok_v_praze_3

Pak už byl nejvyšší čas přemístit se do divadla na Mýdlového prince. Neckáře mám moc ráda, ale k představením poskládaným z hitů jednoho interpreta, se kterými se poslední dobou vyloženě roztrhl pytel, jsem mírně skeptická. Naštěstí je muzikál dostatečně zábavný na to, aby se člověk přenesl přes poněkud pochybnou zápletku 😀 A měli jsme určitě štěstí i na výborné alternace, které skutečně umí zpívat (viz Martin Písařík v hlavní roli – jinak ho prý alternuje Martin Dejdar a Sagvan Toffi 8-)… Představení jsme si tedy moc užili, nicméně jinak je divadlo Broadway skutečně tragická záležitost, alespoň co se prostoru týče. Při východu ven jsme uvízli v naprosto neprůchozím a hlavně nehýbajícím se davu, takže cesta ven nám trvala tak čtvrt hodiny. Jak má divadlo vyřešena bezpečnostní opatření, kdyby tam nedejbože někdy vznikl požár, je mi vážně záhadou. Nemluvě o tom, že kvůli naprosto nedostatečnému množství toalet návštěvníci divadla stráví celou přestávku ve frontě na záchod… Ale co už 🙂

Po divadle jsme si udělali procházku přes Karlův most, kde jsem nebyla už ani nepamatuju, a pokračovali dál po Kampě, kde se zrovna odehrával nějaký hudební festival v rámci pálení čarodějnic. A protože nám už od oběda docela vyhládlo a lákavě to tam vonělo, koupili jsme si grilovanou klobásu a hezky na stojáka ji tam zbodli 🙂

na_skok_v_praze_4

Po nábřeží jsme pak došli až k mostu Legií, chvíli koukali na šlapadla na Vltavě a nakonec jsme vyrazili do naší poslední zastávky – pěkně stylově do kavárny Slávie, kde dýchá historie a hraje pianista :-). Na kávičku, limonádu a na zákusky, které tu podávají v nečekaně nadměrných velikostech :-D.

na_skok_v_praze_6

A pak už byl nejvyšší čas sednout na vlak a vrátit se zpět do Peček, kde jsme prožili také většinu neděle.

na_skok_v_praze_5

Na zpáteční cestě do Brna jsme se pak ještě zastavili v nedaleké Kutné Hoře a prošli se historickým centrem, které mi trochu připomínalo Znojmo, až k působivému gotickému chrámu sv. Barbory. Škoda, že jsme neměli na návštěvu víc času. Centrum Kutné Hory se nám moc líbilo a určitě si sem ještě někdy zajedeme na delší výlet.

na_skok_v_praze_7

Myslím, že to byl dost vydařený a zážitky nabitý víkend, který by určitě stálo zato zopakovat. A na dlouhou dobu byl taky naším posledním výletovacím, než mi Péťa zmizel na měsíc do Ameriky.

na_skok_v_praze_8

Znovu na jihu

Už zase nás to tam táhne. Na jih, za vínem, za Pálavou na obzoru. Vzpomínka na tropický víkend, o kterém jsme si mysleli, že bude v tomto létě raritou a místo toho se protáhnul na celý tropický měsíc :-). Od nápadu k činu tentokrát chybělo velmi málo – během chvilky jsme se rozhodli, zavolali do prvního penzionu a když nám řekli, že mají volno, okamžitě jsme kývli. A jelo se do Znojma!

zase_na_jihu_4

Znojmo je překrásné. Pokud jste tam, stejně jako já, dosud nebyli, určitě to napravte. Pyšní se půvabným historickým centrem, výhledem na údolí řeky Dyje i unikátní románskou rotundou svaté Kateřiny. U ní jsme také zahájili náš turistický okruh. Rotunda je jedinou zcela dochovanou památkou přemyslovského knížecího hradu ve Znojmě a je veřejnosti přístupná pouze v závislosti na aktuálním stavu mikroklimatu v interiéru. My bohužel neměli štěstí a za naší návštěvy byla zavřená. I tak ale stojí za podívání, už kvůli tomu překrásnému výhledu do okolí! Rotunda je součástí komplexu znojemského hradu a v jejím těsném sousedství se nachází také pivovar, který momentálně prochází rekonstrukcí.

zase_na_jihu_1

K další významné znojemské dominantě patří kostel svatého Mikuláše, který zaujme svým interiérem – především originální barokní kazatelnou ve tvaru zeměkoule.

zase_na_jihu_2

Až vás procházky malebnými křivolakými uličkami centra unaví, posaďte se do stínu radniční věže. Nejen že budete mít přímý výhled na další místní zajímavost, ale navíc se tu nachází výborná kavárnička, kde dělají lahodnou domácí limonádu. Pozdně gotická radniční věž má velmi zajímavou věžičkovou střechu, která byla původně kryta břidlicí. Většina nosných trámů pod střechou věže je dosud původních – starých přes 500 let!

zase_na_jihu_3

Naprosto unikátní atrakcí, kterou jen tak někde neuvidíte, je tajemné znojemské podzemí. Labyrint podzemních chodeb je dlouhý cca 25 km a byl vybudován opravdu důmyslně – včetně kouřovodů, studní a větracích šachet. Vznikal už od 14. století a v dobách válek a obléhání představoval pro místní obyvatele důležité útočiště. Můžete si vybrat rovnou ze tří tras, kterými se do podzemí můžete vydat. My jsme šli trasu č. 1, která je zakončena degustací vína O:-). Nově se teď ale otevřely také dvě adrenalinové trasy, které absolvujete už se speciálním vybavením a v poněkud stísněnějším prostoru – zkrátka nic pro klaustrofobiky. Trasu č. 1 ale můžeme doporučit každému a rozhodně si při návštěvě Znojma nenechte tyto podzemní prostory ujít!

zase_na_jihu_5

Ve Znojmě bylo prostě báječně a už teď se těšíme, že se tam zase vrátíme. Možná hned na podzim, na burčákové slavnosti ;-).

Výlet do Moravského Krumlova

Dlouho tu nebyl žádný tip na nějaký výlet po Čechách, a tak vás dnes vezmu s sebou do Moravského Krumlova, kam jsme se vydali poslední květnový víkend, zlákáni hezkým počasím.

Cestou jsme se zastavili ještě v Ivančicích, malebném městečku, které proslavili jeho významní rodáci Vladimír Menšík a Alfons Mucha. Zdejší muzeum, kde bychom se o nich dozvěděli víc, však bylo v neděli dopoledne zavřené a navíc jsme v okolí náměstí nenašli žádnou slušně vypadající restauraci, kde bychom se mohli naobědvat, a tak jsme si jen prošli náměstíčko, podívali se do kostela Nanebevzetí panny Marie a na židovský hřbitov (prý jeden z nejstarších v republice), kde jsme si odlovili kešku a pokračovali směrem do Moravského Krumlova.

vylet_do_moravskeho_krumlova_1
Ivančice

Stejně jako známější Český Krumlov, i Moravský Krumlov téměř ze všech stran obtéká řeka – Rokytná. Historické centrum města bylo bohužel na konci druhé světové války fatálně vybombardováno. Jednou z památek, která bombardování jen zázrakem přežila, je zdejší zámek. Bohužel i ten už dnes zoufale volá po opravě. Pokud vás k prohlídce nenaláká zámek, můžete alespoň zavítat do přilehlého zámeckého parku, který je příjemným místem k poobědovému odpočinku.

vylet_do_moravskeho_krumlova_2
Zámek

Dominantou městečka je kaple svatého Floriána, který je patronem Moravského Krumlova. Kaple je postavena z tesaného kamene, má tři vchody a čtyři vížky v rozích. Pro veřejnost se otevírá pouze několikrát ročně – my měli to štěstí, že se zde zrovna konala nějaká slavnost a mohli jsme se podívat dovnitř i vyslechnout krátkou přednášku o její historii.

vylet_do_moravskeho_krumlova_3
Floriánek

V okolí Moravského Krumlova je spousta možností pro pěší výlety. Můžete se vydat naučnou stezkou, která vás zavede do Národní přírodní rezervace Krumlovsko-rokytenské slepence. My jsme ale bohužel už tolik času neměli, a tak jsme u Floriánka náš výlet zakončili.

Máte nějaký tip na další zajímavé místo k výletování? Léto bude ještě dlouhé 🙂 …

Poslední střípky z Istanbulu

V dnešním příspěvku se ještě jednou vrátím do dalekého Istanbulu, abych vám ukázala další krásná místa, než mé vzpomínky na ně vyblednou.

Za nejkrásnější mešitu, kterou jsme v Istanbulu navštívili, bych označila tzv. Novou mešitu, která je navzdory svému názvu stará už 400 let. Interiér je bohatě vyzdoben zlatem, barevnými keramickými dlaždicemi a mramorovými reliéfy. Mešita leží na pobřeží s výhledem na Bosporskou úžinu a oproti ostatním mešitám přeplněným turisty byla tato velice klidná, poloprázdná, a možná právě proto ve mně zanechala tak příjemný dojem.

Nová mešita
Nová mešita
Interiér
Interiér

Co by to ale bylo za návštěvu Istanbulu, kdybychom nezavítali také na některou z proslavených tržnic! Prvním a nejznámějším nákupním střediskem Istanbulu je tzv. Velký bazar a ujišťuju vás, že jestli se dá někde v Istanbulu báječně ztratit, je to právě tady :D. Jakmile zaplujete do jeho uliček a necháte se unášet davem i vystaveným zbožím, zbývá už jen doufat, že se někdy ještě dostanete ven :D. Není proto divu, že jsem v průvodci od Lonely Planet objevila mezi přiloženými mapami také přímo mapu Velkého Bazaru. Najdete tu více než 4000 obchodů a obvykle se u sebe nachází krámky s podobnou tematikou, např. zlato, oděvy, kožené zboží apod. To je ostatně pro Istanbul celkem specifické – všimla jsem si toho v celé řadě čtvrtí. Procházeli jsme ulicí a najednou kolem nás byly jen samé obchody s hudebními nástroji. Nebo jen s lampami a osvětlením. Nebo jen se svatebními šaty. Zpočátku mě to překvapilo, ale nakonec jsem usoudila, že to musí být velice praktické. Pokud sháníte konkrétní věc, prostě jen jdete do jedné ulice, tu projdete od začátku až na konec, obhlídnete nabídku a ceny a pak si vyberete :D. Taky jsem už dlouho nikde neviděla tak vysokou koncentraci krámků s fejky značkových kabelek, bot a oděvů :D. Při procházení tureckým trhem je potřeba obrnit se mimořádně velkou dávkou trpělivosti na odhánění vtíravých prodavačů – to už ale tak nějak patří ke zdejšímu koloritu. Pokud si libujete ve smlouvání, bude to tu pro vás učiněný ráj :D.

Velký bazar - shopaholikův ráj
Velký bazar – shopaholikův ráj

Mně se atmosférou více než Velký bazar zalíbila tržnice s kořením, nazývaná také někdy Egyptský trh. Nachází se hned vedle Nové mešity a jak již název napovídá, spíš než oblečení tady seženete něco dobrého k jídlu – a na to mě na cestách užije :D! Nekonečné množství lokumů všech možných druhů, pestrobarevné koření, voňavé čaje, káva, kosmetika…

Egyptský trh
Egyptský trh

Jednou z dominant Zlatého rohu a symbolů celého města je velkolepá Süleymanova mešita. Byť nepatří k těm největším v Istanbulu, díky své poloze je prakticky nepřehlédnutelná. Údajně je také jednou z neoblíbenějších a spolu s Modrou mešitou soupeří v počtu věřících, kteří se sem chodí modlit.

Süleymanova mešita
Süleymanova mešita
Fešný hábitek :)
Fešný hábitek 🙂

Fanoušci detektivek Agathy Christie si v Istanbulu rozhodně nesmí nechat ujít návštěvu železničního nádraží Sirkeci, které bylo vybudováno jako konečná stanice evropských drah v roce 1881.

Vražda v Orient Expresu?
Vražda v Orient Expresu?

Poslední den našeho pobytu jsme se rozhodli opustit Sultanahmet a vydat se lodí do vzdálenější Západní čtvrti, kde se nachází také několik zajímavých památek. My jsme navštívili dvě. Tou první byla Eyüpova mešita. Jedná se o čtvrté nejposvátnější místo muslimů – hned po Mekce, Medině a Jeruzalémě. Komplex budov této mešity totiž údajně stojí na místě, kde byl pohřben přítel proroka Mohameda a uctívaný náboženský vůdce v dobách počátku islámu, Ajjúb al-Ansari. Západní čtvrť patří v Istanbulu k těm nejortodoxnějším a potkáte zde nejvíce zahalených žen. Já budu mít toto místo spojeno s docela kuriozním zážitkem, kdy si mě u východu z mešity odchytly tři asi desetileté muslimské holčičky a poprosily mě, zda by se se mnou mohly vyfotografovat :D. To asi ty před cestou čerstvě nabarvené zrzavé vlasy :D…

Eyüpova mešita
Eyüpova mešita

Pokud už se octnete v Západní čtvrti, určitě byste si neměli nechat ujít návštěvu kláštera Chora. Veškerá vnitřní výzdoba této pozoruhodné budovy (proslulé mozaiky a fresky) pochází z roku 1312. Ne všechny se zachovaly v dobrém stavu, ale i tak jsou velmi působivé.

Klášter Chora
Klášter Chora
Mozaiky
Mozaiky

Posledním zastavením mého vyprávění je Galatská věž vybudovaná v roce 1384. Musíme se za ní vrátit do severní části Zlatého rohu. Věž přežila celou řadu zemětřesení a přesto je v tak dobrém stavu, že by člověka ani nenapadlo, že už je tak stará. V horní části věže je (poněkud úzký) ochoz, z něhož je nádherná vyhlídka na město i jeho okolí. Jaké lepší místo si vybrat pro rozloučení s Istanbulem?

Galatská věž
Galatská věž

Přestože těch pět dnů v zalidněné metropoli bylo dost vyčerpávajících, jsem ráda, že jsem měla možnost toho za tak krátkou dobu tolik vidět. I ty uchozené nohy na konci každého dne za to stály. Doma je ale přece jen doma, a tak jsem ráda, že po hektickém květnu si teď můžu zase užívat chvilku klidu a pohody… než zase nazuju toulavý boty :-).

Istanbul a jeho památky

V dnešním příspěvku bych ráda zmínila několik míst, která jsem za těch pár dní v Istanbulu stačila navštívit. Vzhledem k tomu, že jsme byli ubytováni v turisticky vyhledávané čtvrti Sultanahmet, měli jsme téměř všechny významné istanbulské památky v dosahu pěší chůze. Právě zde se nacházelo srdce byzantské a osmanské říše, budovaly paláce, chrámy a další významné budovy. Ve středu této čtvrti leží byzantský hipodrom, kde se v minulosti odehrála řada politických a mocenských dramat. Za pozornost zde stojí Hadí sloup, který byl vztyčen již v roce 478 př.n.l. v Delfách – okolo roku 330 našeho letopočtu ho pak na toto místo přepravil císař Konstantin Veliký. Ze sloupu pravda nezbylo mnoho – přesto je fascinující vidět tak starou památku! Část jedné hadí hlavy, která se dochovala, je uložena v Istanbulském archeologickém muzeu.

Hadí sloup
Hadí sloup

Žulový Theodosiův obelisk, který se nachází opodál, už rovněž něco pamatuje – byl vytesán v Egyptě zhruba v roce 1450 před našim letopočtem. Do tehdejší Konstantinopole byl převezen v roce 390 našeho letopočtu císařem Theodosiem.

Theodosiův obelisk
Theodosiův obelisk

Nakonec dojdete po hipodromu až ke kašně císaře Viléma, která byla darem německého císaře Turecku jako projev přátelství.

Kašna císaře Viléma
Kašna císaře Viléma

Přímo z hipodromu se dostanete k jedné z nejznámějších istanbulských mešit – Modré mešitě, která měla ve své době svou majestátností předčit nedaleký chrám Aya Sofya. Má více minaretů, než kterákoliv jiná mešita ve městě. Stejně jako většina ostatních mešit v Istanbulu, i tato je turistům volně přístupná. Pro ženy je zde k zapůjčení nějaké to roucho či šátek na zahalení.

Modrá mešita
Modrá mešita
Interiér
Interiér

Od Modré mešity už je to jen coby kamenem k hlavní istanbulské ikoně – chrámu Aya Sofya, který nechal postavit císař Justinián na místě bývalé byzantské akropole a byl dokončen roku 537. Po dobytí Cařihradu v roce 1453 byl křesťanský chrám přebudován na mešitu. Dnes už svému původnímu účelu neslouží –  v roce 1934 byla Aya Sofya prohlášena za muzeum.

Aya Sofya
Aya Sofya

Mojí osobní istanbulskou srdcovkou, kterou by bylo škoda nechat si ujít, je Vodní nádrž baziliky. Tato podivuhodná podúrovňová stavba, kterou nechal vybudovat císař Justinián v roce 532, je největší byzantskou cisternou v Istanbulu. Zdejší chladivé podzemní prostory oceníte zejména v parném letním počasí :-). Střechu nádrže podpírá 336 sloupů, uspořádaných ve 12 řadách. Vaší pozornosti by neměly uniknout zejména sloupy v severozápadním rohu, které jsou podepřené bloky ve tvaru hlav Medúz. A nezapomeňte si s sebou vzít nějaké pečivo od snídaně, ať můžete nakrmit rybičky v nádrži :-)!

Vodní nádrž baziliky
Vodní nádrž baziliky
Medúza
Medúza

I přes mou upřímnou snahu o stručnost se mi sem dnes asi nevejde úplně všechno, co bych chtěla zmínit, takže na další istanbulské památky a zajímavá místa se můžete těšit zase příště ;-).

Istanbul

Přestože moje loňská služební cesta do Alicante nasadila laťku pěkně vysoko, letošní konference v Istanbulu jí měla být nemalou konkurencí – vždyť poprvé v životě uvidím na vlastní oči Asii!!! O dojmy z této krátké cesty bych se s vámi ráda podělila v několika následujících článcích. A rovnou asi začnu tím, na co se všichni nejčastěji ptají a co by vám mohlo být užitečnou informací, pokud byste se chtěli do Istanbulu také vypravit.

Most mezi Evropou a Asií
Most mezi Evropou a Asií

Cesta

Letěli jsme tam i zpět s Turkish Airlines a můžu říct, že to byly po všech směrech asi nejlepší lety v mém životě. Svůj podíl na tom jistě mělo i krásné počasí. Servis během letu byl také perfektní a hlavně jsem snad poprvé dostala v letadle opravdu moc dobré jídlo :D! Letěli jsme z Vídně a cesta trvala necelé 2 a půl hodiny. Pozor na to, že Istanbul leží v jiném časovém pásmu – je potřeba si přeřídit hodinky o 1 hodinu dopředu.

Doprava

První dojem: totální chaos. Cestou z letiště do hotelu jsme přestupovali pouze jednou, nicméně nám trvalo pěkně dlouho, než jsme se zorientovali, kterým směrem vlastně máme jet. Tramvaje i metro byly téměř neustále přeplněné lidmi a cesta se zavazadly v tom parném horku byla docela boj. Městská hromadná navíc zdaleka nepokrývá celé město a jsou místa, kam je prostě nejlepší dojít pěšky. Další perličkou je to, že v Istanbulu neexistují papírové jízdenky. Jezdí se na žetony, které vás pustí přes turniket. Navíc nejsou přestupní, což činí z místní městské hromadné celkem drahou záležitost – 1 žeton vás vyjde na 4 turecké liry, čili asi 40 Kč. Každopádně si na začátku cesty člověk připadá trochu jako v kasínu, se všemi těmi žetony v kapse :D. Nicméně super na městské hromadné v Istanbulu je to, že se vztahuje i na cestování po moři a plavba okolo pobřeží, která je rozhodně super zážitkem, vás tak přijde na hubičku.

Plavba Bosporem
Plavba Bosporem

Gastro

Na lokální kuchyni jsem se docela těšila a až na jednu extra pálivou tortillu (která vysloveně neměla být „spicy“!) byly všechny mé gastro-zkušenosti jen pozitivní. Hotelové snídaně, které všichni na Booking.com hrozně chválili, mi teda zas až tak úžasné nepřišly, i když naložené olivy a různé druhy sýrů byly super. Ovšem konferenční rautíky, to byla má zhouba! Ochutnala jsem všechno možné od baklavy přes crème brûlée až po vyloženě lokální speciality. Taky mi tu moc chutnala úprava kuskusu a losos.

Pauzička na kávu :)
Pauzička na kávu 🙂

A když jsme u těch ryb, na večeři jsme chodívali do jednoho nedalekého podniku s otevřenou kuchyní, kde jsme si mohli vybrat rybu, kterou přímo před námi připravili a podávali jen s citronem, cibulí a pečivem. I když jsem vůbec nerozuměla tomu, co vlastně jím, bylo to vynikající :-)! Další super vychytávkou, kterou jsme si v Istanbulu zamilovali, byli „pojízdní odšťavňovači“, kteří přímo na ulici (zpravidla jste na ně mohli narazit na tržišti) prodávali čerstvě vylisovanou ovocnou šťávu. Dala se sehnat už za 1 liru a byla vážně osvěžující! Vyzkoušeli jsme třeba i granátové jablko, ale mně osobně nejvíc chutnala pomerančová klasika. A pochopitelně nemůžu opomenout lokum, tureckou specialitu, bez které prostě nemůžete odjet domů. Jedná se o sladké želé kostičky, zpravidla obalené v cukru nebo kokosu s různými příchutěmi a náplní, třeba s pistáciovými oříšky. Na tržišti jsme ochutnali všemožné druhy a bylo fakt těžké rozhodnout se, které jsou nejlepší.

Turecké sladkosti - má zhouba!
Turecké sladkosti – má zhouba!

A ještě malá perlička na závěr – kvůli hojně zastoupené populaci muslimů tu na alkohol člověk narazí jen zřídka. Ve spoustě restaurací ho vůbec nemají v nabídce. A hlavně ho k našemu nemalému zklamání vůbec nenabízeli na konferenci. Skandální :-)!

Ceny

Pokud jsme v Maďarsku z cen umazávali jednu nulu, tady v Turecku je potřeba si jednu nulu doplnit, aby Vám vyšla přibližná suma v českých korunách. I tak je to velice levná země. Místním platidlem jsou turecké liry. Najíst se dá v různých cenových hladinách, jako všude jinde, ale fajn večeři nebo oběd pořídíte i do 10 lir. A na každém istanbulském rohu narazíte na prodavače slaných preclíků, které stojí 1 liru a zaženou akutní hlad naprosto vždy :). Velice levně se tu dá pořídit i kožená obuv (naštěstí už jsem neměla místo v kufru o:-)…) a samozřejmě veškeré oblečení. V sousedství hotelu, kde se konference konala, se nachází obrovský obchoďák, kde jsme se den před odjezdem pěkně rozšouply :D…

Před obchoďákem, obtěžkána nákupními taškami :D
Před obchoďákem, obtěžkána nákupními taškami 😀

To by myslím na úvod jako shrnutí základních informací stačilo. Pokud by vás zajímalo ještě něco, klidně se ptejte v komentářích. A příště už vám ukážu i nějaké ty památky a istanbulské zajímavosti :-).

Buda

Ani v sobotu nás počasí nezklamalo a bylo krásně slunečno (a došlo i na spálená ramena, jojo). Celkově mi přišlo, že v Maďarsku bylo mnohem tepleji než u nás, a to přitom předpověď počasí nevypadala úplně růžově. Sobotu jsme se rozhodli zasvětit protějšímu břehu Dunaje, kde se nachází kopec Budín a na něm spousta zajímavých památek. Začali jsme na zastávce metra Batthyány Tér, u farního kostela Szent Anna Templom s barokním portálem a malbou ráje na stropě. Z nábřeží jsme si užili krásný výhled přímo na budovu Parlamentu, a poté už začala cesta stoupat prudce vzhůru.

Budova maďarského archivu
Budova maďarského archivu

Po výstupu nás čekala procházka historickými uličkami čtvrti Vár, které nás dovedly až ke kostelu Mátyás templom a hlavně k Rybářské baště. Ta byla postavena roku 1905 na místě středověkého rybího trhu. Z teras a ochozu se nabízí překrásný pohled na město – ten den nás ovšem čekaly ještě o něco lepší vyhlídky :-).

Mátyás templom
Mátyás templom
Rybářská bašta
Rybářská bašta
Na baště
Na baště
Výhled na parlament
Výhled na parlament

Po odpočinku na Rybářské baště jsme pokračovali směrem ke královskému paláci Királyi vár, v jehož křídlech naleznete významná muzea – Muzeum historie Budapešti a Národní maďarskou galerii. Na nádvoří pak můžete obdivovat působivou Matyášovu fontánu, která znázorňuje lov, kdy se Krásná Helena zamilovala do krále Matyáše Korvína.

Matyášova fontána
Matyášova fontána

Na tomto místě už nás definitivně dostihl hlad, a tak jsme se rozhodli sejít z kopce dolů a najít nějakou příjemnou restauraci. Nakonec jsme zakotvili v Lánchíd Söröző, sympatickém podniku vyzdobeném hudebními retro plakáty a stylovými fotkami. Opět jsme nepohrdli všudypřítomnou gulášovkou, která se tu podává v poctivém hrnci :D, a maďarským pivem.

Přejezení jsme se pomalu odkulili na cestu k poslednímu cíli našeho putování – hoře Gellért. Při drápání se nahoru budete určitě míjet památník sv. Gerarda, který je patronem Budapešti. Památník se nachází na místě Gerardova umučení. Chudák Gerard nedopadl moc dobře – po smrti svatého Štěpána, zaníceného křesťana, svrhli revoltující pohani biskupa z vršku kopce, který pak dostal jeho jméno. Dnes se zde nachází obrovská Gerardova socha vztyčená před polokruhovou kolonádou. Bohužel je tak velká, že se nám nevlezla do objektivu :-D!

Památník sv. Gerarda
Památník sv. Gerarda

A to už jsme se pomalu blížili do finiše – k Citadelle. Na samém vrcholku kopce se vám naskytne ohromující výhled na celé město na Dunaji. Nad Budapeští bdí kromě Gerarda také 14 metrová socha Svobody, kterou vztyčila Rudá armáda roku 1945 na oslavu vítězství nad Němci. Po „boku“ jí stojí sochy „Pokroku“ a „Boje proti zlu“. Tento památník je podle mě jedno z nejpůsobivějších míst v Budapešti a rozhodně za ten náročný výstup nahoru stojí.

Maďarská socha Svobody
Maďarská socha Svobody

A protože nám začalo zapadat slunce, byl nejvyšší čas vydat se na sestup dolů. Lepší zakončení našeho pobytu v Budapešti jsme si ani nemohli přát. Naposled jsme měli jako na dlani všechna místa, která jsme během těch pár dnů stačili navštívit.

Rozloučení s Budapeští
Rozloučení s Budapeští

Snad se vám putování po Budapešti líbilo stejně jako nám a už teď můžu slíbit další vlnu cestovatelských příspěvků – tentokrát z trochu exotičtější destinace ;-)…

Pešť

Sotva jsem stačila vybalit kufr z Budapešti a už se zase chystám na cesty… A tak by bylo záhodno shrnout naše dojmy z překrásné maďarské metropole. Z nedostatku času asi tentokrát sáhnu po nějaké stručnější formě (i když víte, že já být stručná moc neumím) a pokusím se podat vám best of Budapešť v kostce. Nedá mi to ale nepodělit se o historku, kterak jsme málem nikam neodjeli :D.

Přestože to do Budapešti není nijak zvlášť daleko autem, rozhodli jsme se cestovat tentokrát se Student Agency. Vyhlídli jsme si bus v 10:00 a v pohodičce si vyšli s předstihem, abysme si ještě stihli směnit maďarské forinty. Čtvrt hodinu před předpokládaným odjezdem jsme už stepovali u Grandu, načež ohlásili na tabuli odjezdů 15 minutové zpoždění našeho spoje, který jel z Prahy. Čekali jsme do 10:00 a když se v tu chvíli změnilo očekávané zpoždění na 30 minut, šli jsme si sednou do čekárny. Průběžně jsme kontrolovali na tabuli i pohledem z okna, jestli se náš bus už neobjevil. Asi v 10:20 jsme vylezli z čekárny… načež jsme viděli náš bus vesele ujíždět z nádraží na Budapešť :D. U zákaznického okýnka nám nijak zvlášť nápomocní nebyli. Nedokázali nám vysvětlit, proč autobus odjel dřív, aniž by se změnily údaje na tabuli a nakonec nám nabídli, že nám vrátí peníze za jízdenky nebo nám zarezervují místa v autobuse, který jede ve 13:00. Zvolili jsme tedy nakonec druhou možnost a vyrazili do Veselé čajovny uklidnit se čajem a banánem s matcha pudinkem, kde jsme také nafotili toto mimořádně smutné selfíčko :D.

Smutek ve Veselé čajovně
Smutek ve Veselé čajovně

Po tomto strastiplném startu už pak ale bylo všechno jenom pohádkové. Budapešť jsme si zamilovali hned na první pohled při přejíždění Dunaje, kdy se před námi objevila v celé své kráse a (navzdory předpovědi počasí) zalitá sluncem. Z nádraží Népliget jsme to měli přímým metrem přesně 10 zastávek k našemu Airbnb ubytování u paní Szuszy.

Maďarské metro je vážně retro a líp bych to neřekla, ani kdyby se to nerýmovalo :D. Jezdí tady soupravy, které jste mohli vidět v Praze tak naposled někdy v osmdesátkách. Setkali jsme se s nimi hlavně na modré lince M3 – na červené M2 už jezdí lepší a modernější kousky. Tak či tak nás rychle a bezpečně dopravilo až na naši zastávku Dózsa György út, odkud jsme to měli jen coby kamenem k našemu bytečku. Paní Szusza nás hrozně mile přivítala společně se svým přítelem Andrewem, který nám dal spoustu tipů, co v Budapešti navštívit a kam se podívat. Nakoupili pro nás dokonce nějaké pečivo a nechali nám v lednici obložený talíř, maďarské pivo a spoustu dalších dobrot a na uvítanou si s námi připili maďarskou „pálinkou“. Byteček byl úplně úžasný, čistý a prakticky vybavený a celkově to hodnotím jako naši nejlepší Airbnb zkušenost ever :-). Navečer jsme se šli projít k Dunaji a trochu prozkoumat okolí, ale nakonec jsme samozřejmě skončili u té obložené mísy, piva a nového dílu Hry o trůny :D.

Na uvítanou
Na uvítanou

Další den už byl o poznání zajímavější. Hned po snídani jsme se vydali k bazilice svatého Štěpána, která je jednou ze zdejších dominant. Stavba je zasvěcena svatému králi Ištvánovi a v kapli dokonce můžete nalézt relikvii – jeho mumifikovanou ruku :-O. Obdivovat můžete překrásné mozaiky na kupoli nebo deskové obrazy za oltářem, které ilustrují život krále Ištvána.

Interiér baziliky
Interiér baziliky

Naše další kroky vedly směrem k Dunaji k působivému mostu Széchenyi Lánchíd, odkud je krásný výhled nejen na komplex národní maďarské galerie a muzea historie Budapešti, ale prakticky na celý protější břeh plný dalších zajímavých památek.

Pohled na Mátyás templom
Pohled na Mátyás templom

Po nábřeží jsme došli až k budově ze všech nejznámější – k Parlamentu. Naživo je opravdu monumentální, obklopený krásným zeleným parčíkem a samozřejmě turisty.

Parlament
Parlament

U Parlamentu nás dostihl hlad a žízeň, a tak jsme usoudili, že je nejvyšší čas ochutnat maďarskou kuchyni. Péťa přes Trip Advisor objevil úžasnou restauraci Hungarikum Bisztró, která nabízí tradiční maďarské dobroty, nachází se jen malý kousek do Parlamentu a ceny jsou také slušné. Ochutnali jsme maďarský chleba s něčím, co se podobalo naší zakysané smetaně, gulášovou polévku, já rybu, Péťa kachničku, jablečný koláč, maďarské pivo a samozřejmě pálinku. Ke každému jídlu tu také servírují k dochucení papričky o různém stupni pálivosti. Obsluha byla hrozně milá a pozorná a po každém chodu se zajímali, zda nám chutnalo :-). Prostě naprosto skvělý a nepřekonatelný gastronomický zážitek, který si nesmíte nechat v Budapešti ujít!

Gastronebe v Hungarikum Bisztró
Gastronebe v Hungarikum Bisztró

Protože jsme ještě měli v zásobě dost sil, vydali jsme se do židovské čtvrti. V průvodci mi přišla trochu opomenutá, ale její atmosféra plná úzkých uliček a stylových obchůdků byla úžasná. Hodně se nám líbila i pasáž se spoustou všemožných barů, hospůdek, kavárniček a restaurací. Každá byla vyladěna do jiného vizuálního stylu a všechny vypadaly úplně úžasně. Protože byl právě čas na odpolední kávu, do jednoho z těchto podniků jsme zapluli a já jsem využila happy hours na koktejly O:-). Poté už jsme se vydali k nedaleké židovské synagoze – největší v Evropě. Dovnitř se prý vejde až 3000 lidí!

Synagoga
Synagoga

Podvečer jsme vyplnili procházkou zpět k Dunaji, kde se nachází celá řada architektonicky zajímavých budov, paláců a kostelů a nakonec jsme to stočili zpět do židovské čtvrti, kde jsme chtěli vyzkoušet jeden z tipů, které nám dal Andrew. V žádném průvodci ani na internetu jsem se o něm nedočetla, ale prý sem za tímto unikátem jezdí turisté z celé Evropy. Jedná se o tzv. „ruin bars“ nebo „ruin pubs“ – opuštěné vybydlené budovy, z nichž nějací nadšenci vytvořili originální prostor ke společenskému setkávání, koncertům či výstavám.

Ruin bar
Ruin bar

Ruin bar Szimpla, který jsme navštívili my, je obrovský. Najdete tu několik barů a stánků s občerstvením a to vše v naprosto unikátní atmosféře, kterou asi ani fotky nedokážou věrně vystihnout. Interiér doplňuje neuvěřitelné množství sesbírané veteše – kadeřnické sedačky i se „sušákama“, vana, vyřazené televizory a počítače, „kůň“ z tělocvičny… zkrátka cokoliv, na co si jen vzpomenete. Nám se poštěstilo, že ten večer se zrovna konal i jeden z pravidelných jazzových koncertů. Ruin bar je něco, co jen tak někde jinde neuvidíte, takže při návštěvě Budapešti tuto atrakci určitě nevynechejte ;-)!

Szimpla
Szimpla

Protože nás čtvrteční program docela vyčerpal, rozhodli jsme se naplánovat si na pátek trochu víc relax. Dopoledne jsme se pěšky vydali do městského parku Városliget, kde najdete spoustu atrakcí od zoologické zahrady přes zábavní park a cirkus až po proslulé lázně Széchenyi. Tyto překrásné barokní lázně jsou vystavěny na jednom z nejteplejších pramenů ve městě (75 °C) a určitě patří také k těm nejhojněji navštěvovaným. Andrew nám je velmi doporučoval, takže jsme jejich návštěvu zvažovali. Nakonec jsme ale dali přednost jiným, méně turisticky provařeným – o tom však až později.

Lázně Széchenyi
Lázně Széchenyi

Co zde rozhodně nesmíte vynechat, je velkolepé náměstí Hrdinů se sochami hrdinů vlasti a náčelníků sedmi maďarských kmenů. Po stranách náměstí se také nachází Muzeum výtvarných umění a Palác umění.

Náměstí Hrdinů
Náměstí Hrdinů

Když vás odpočinek v krásně zeleném parku unaví, můžete se stejně jako my (poháněni hladem) vydat navštívit jedno z budapešťských tržišť. Samozřejmě je tu Vásárcsarnok – centrální tržiště vyhledávané turisty. My jsme ale nakonec dali přednost menšímu tržišti přímo nad zastávkou metra Lehel tér, kam chodí místní. Najdete tu podle mě všechno, co při návštěvě maďarské tržnice potřebujete vidět – koření, uzeniny, ovoce a zeleninu a samozřejmě nějaký ten langoš :-)! Že jsme tu pokoupili superlevné maďarské klobásy, o tom asi vůbec mluvit nemusím. A jedla jsem tady asi největší langoš svého života jen za 50 korun :D…

Superlangoš
Superlangoš

Zde by se možná hodila malá odbočka o cenách v Budapešti. Mně osobně přišly úplně super – malá pomůcka pro přepočítávání z forintů na naše koruny: Od aktuální ceny ve forintech si škrtněte jednu nulu a máte plus mínus českou cenu (reálně je to ale ještě o něco méně). I když tak třeba za oběd nebo nákup platíte dvoutisícovou bankovkou, je to vlastně za hubičku :D. Pozor ovšem na to, že ve spoustě obchodů neberou platební karty! Určitě doporučuju vzít si s sebou dostatek hotovosti a nespoléhat se na to, že budete hodně platit kartou. V obchodech se suvenýry mě požadavek na keš docela překvapil – v restauracích nebo třeba v lázních by platit kartou problém být neměl. Městská doprava je o trochu dražší než v Čechách – nepřestupní jednorázová jízdenka vás přijde na 350 forintů. Pokud se v Budapešti zdržíte déle, určitě se vám vyplatí výhodnější balíček po 10 jízdenkách za 3000 forintů. A pozor – vstup do lázní na 3 hodiny (včetně možnosti využít saunu apod.) asi za 2800 forintů. Neuvěřitelné ceny :D!

A když jsme tedy u těch lázní, rozhodli jsme se odpoledne navštívit lázně Veli Bej, nacházející se na protějším břehu Dunaje. Přestože si na Trip Advisoru kdosi stěžoval na nepříjemný personál, my měli na lidi štěstí a dát přednost méně známým a méně historickým lázním byla jednoznačně dobrá volba. Ve Veli Bej bylo strašně málo turistů, takže jsme se s nikým nemuseli přetahovat o jakuzzi a v sauně jsme byli úplně sami. Mně osobně se nejvíc líbily turecké lázně s úžasně teplou vodou (něco přesně pro mě), ale vyzkoušeli jsme si i plavecký bazén, Kneippův chodník, již zmiňovanou jakuzzi a parní saunu. Péťa propadnul saunovému světu, takže já se pak šla jen natáhnout na lehátko a číst si a relaxovat. Užili jsme si to úplně maximálně, takže má další rada ohledně Budapešti zní: Lázně v žádném případě nevynechat :-)!!

Foto z internetu, ale přesně takhle krásné to tam je :)
Foto z internetu, ale přesně takhle krásné to tam je 🙂

No a abych vás moc neunavila, tady to pro dnešek asi zakončím. Na pokračování se můžete těšit zase příště :-).