Koncert Segmentu a Koblížků v Holešově

V průběhu několika posledních dnů mi finišovalo zkouškové, a proto na blogování ani jiné zábavné aktivity nebylo moc času ani síly. Jen co jsem se ale vypotácela z kanceláře doktora V. se známkou z poslední zkoušky, bylo mi jasné, že to budu muset ve dnech budoucích napravit a pořádně ty zkouškové stresy spláchnout – ve čtvrtek čajem a pátečního večera i něčím ostřejším ;). Na pátek jsme si totiž s holkama naplánovaly návštěvu koncertu kapely Segment v Holešově. Bohužel jsem nějak nestihla sepsat obsáhlejší report o finále soutěže Skutečná liga, které jsme s Terkou navštívily během mé předvánoční návštěvy v Praze, ale z Terezčina BlogHýsku už jistě všichni dobře víte, že kapela Segment tuto soutěž vyhrála :-)! Další z finalistů – šumperskou kapelu Koblížci – si Segmenti pozvali jako hosty na svůj holešovský koncert, a tak jsme během večera mohli slyšet prakticky to nej z pražského finále- alespoň dle mého vkusu :-). O hudbu tento večer ale přecejen až tak moc nešlo…mnohem lepší bylo to, že jsme mohly vrátit ty báječné časy, kdy nám s holkama bylo -náct a společně jsme obrážely koncerty i mohem pochybnější akce :D. Proto jsem se na páteční večer těšila jako na správnou dámskou jízdu a příjemnou retro akci. Jak se však záhy ukázalo, čistě „dámská“ jízda se nekonala :D, neboť naši trojici doplnil Terčin bratránek Kuba. O jeho přítomnosti jsme dopředu věděly, co nám však Terka zatajila byl fakt, že Kuba je Slovák – což bylo věru příjemné zjištění, neboť večer tím získal lehce mezinárodní charakter 😀 a jelikož máme s Pavčou z mně neznámých důvodů odjakživa pro Slováky slabost (Lolo z Maxihry, slovenský Beatles-revival The Backwards :D…), přijaly jsme mezi sebe Terčinu fešnou rodinku s nadšením :D.

Segment - hvězdy večera
Segment - hvězdy večera

Koncert se měl konat v prostorách hudebního klubu umístěného přímo ve sklepení holešovského zámku. Z pozvánky na Facebooku jsme nabyly dojmu, že v New Drive Clubu budeme za nejstarší fosílie, takže jsem hned u vchodu nasadila výraz „je mi šestnáct“, což skutečně zabralo, a spolu s Pavčou jsem musela sekuriťákům předložit občanský průkaz. Když přejeli očima naše data narození, ochotně nám nasadili zelené náramky, takže už jsme měly jisté, že nám na báru nalejí pivo :D…jinak se to ale popravdě v klubu hemžilo spíše náramky růžovými, které byly určené „emo-dětem“, jak jsem pro sebe vduchu překřtila holešovskou omladinu.

Prostory klubu se mi každopádně moc líbily a jako největší plus hodnotím fakt, že se jednalo o klub nekuřácký, což člověk ráno poté skutečně ocení. Přestože jsme vyráželi s menším zpožděním, Koblížci na sebe dávali čekat. Sotva začali hrát, děcka se nadšeně začala hrnout pod pódium, ale my „starci“ jsme zůstali sedět s pivkama u stolu a věnovali se hodnocení klubového interiéru i jeho osazenstva 8-). Přítomnost tolika „dětí“ mě popravdě docela překvapila a řadu z nich bych šmahem poslala domů koukat na Večerníček. Snad jediným pozitivem z toho plynoucím bylo to, že jsem alespoň zjistila, co teď mezi mládeží nejvíc frčí 😀 – snad polovina děcek na sobě měla kostkované košile :D. Další věcí, kterou jsem byla fascinovaná, byly účesy několika emařů – u jednoho kluka jsem měla fakt tendenci zastavit ho a zeptat se, co to sakra používá za gel na vlasy, protože bych chtěla, aby mi vlasy taky tak skvěle držely :D. Ke konci večera Kuba ono tajemství stojatých vlasů rozkryl svou vtipnou a nemravnou glosou, kterou zde radši nebudu reprodukovat :D, a pak už mě přešla chuť jít se zeptat :D.

Koblížci...ty vlasy nepobírám :D
Koblížci...ty vlasy nepobírám 😀

Koncert Koblížků jsme tedy víceméně v poklidu proseděli u prvního pivka a ke konci jejich vystoupení se vmísili do davu emo-dětí, které už byly pěkně rozjeté. Delší pauzu, v průběhu které se k výstupu chystali Segmenti, jsme pak využili k zakoupení dalšího alkoholu, bez kterého se aklimatizování v klubu zdálo naprosto nemožným :D. Zde je to pravé místo vyseknout Terce poklonu za to, že se obětovala a jakožto řidič s námi přežila celý koncert na Birrelu :-)! Alkoholová hladinka přišla vhod hlavně ve chvíli, kdy se před náma začaly dvě emo-děti docela odvážně muchlovat až samou vášní spadly na zem :D…o tom, že měl celý New Drive Club přehled o tom, jaké dotyčná slečna nosí spodní prádlo, ani nemluvím 8-)…Nevěděla jsem, jestli se smát nebo pohoršovat – zkrátka Sodoma Gomora :D! Pavča v průběhu večera narazila na nějakého kamaráda z MORu, který do ní nalil trochu rumu, takže se prodrala s pařící hladinkou až do předních řad, aby si Segmenty užila z první ruky. My ostatní jsme zůstali spíš vzadu, a protože jsem v záchvatu nerozvážnosti předtím slíbila Kubovi, že si s ním dám nějakou baňku, a moje oblíbená „So what“ už dohrála, usoudila jsem, že je nejvyšší čas splnit svůj slib. Rozhodla jsem se dát druhou šanci Fernetovi, který mě loni na jaře po mnoha letech věrnosti osudově zradil, a od té doby jsem mu nemohla přijít na jméno. Moc jsem se s ním tentokrát nepárala a rychle ho exla, takže od této chvíle už ode mě nečekejte žádné hodnocení hudební stránky večera :D. Ne že by mě snad ten panák tak položil, ale zkrátka jsme se s Kubou odebrali k šatně, což bylo asi jediné místo klubu, kde se dalo v poklidu hovořit, aniž by byl člověk nucen vyřvat si hlasivky, a zbytek koncertu tam bezostyšně proplkali, povětšinou o našem brněnském studentském životě. Každopádně co tak ke mně dolehlo z hlavního sálu, hráli Segmenti vpodstatě to samé, co jsem slyšela na pražském finále v Hard Rock Café, tak snad jsem o nic nepřišla – hoši, odpusťte :-). Občas se u nás mihla Pavča a nakonec za náma přila i Terka, ale to už bylo po koncertě a mohli jsme se vrátit zpět do sálu k našemu stolu. Po koncertě se klub dost vylidnil a i nás zůstavší obsluha záhy začala vyhazovat. Sotva jsme si tedy objednali poslední pití a dali chvilku řeč s Jerrym, který si za náma po koncertě přišel sednout a Pavča mu mezitím masírovala namožené svalstvo :D, už jsme se museli pakovat.

Cesta domů byla jistě velice veselá, ale už si z ní moc nepamatuju, protože jsem ji tak nějak unaveně proklimbala na zadním sedadle :-). Navíc mi během večera už začaly odcházet hlasivky, tak jsem je nechtěla víc namáhat. I tak jsem se ráno probudila se svým starým známým sexy chraplákem :D…No a jinak samozřejmě akci hodnotím jedenácti hvězdičkama z deseti. Protože mi na ní došlo, jak strašně moc se mi po našich společných holčičích akcích stýská :-)!

P.S. Fotky jsem sprostě ukradla emo-dětem z fejsbuku a ze stránek Segmentu :-)…

Zlatá?šedesátá na Vítkově

Slíbovala jsem spoustu úžasných zážitků z Prahy, a tak sem jdu zase nějaký sepsat, než to všechno zapomenu. Druhý den mé návštěvy jsme si s Terkou stanovily jako lehce „vzdělávací“, neboť jsme ho celý zaplnily výstavami. Ta úplně první, na kterou jsme se toho dne vydaly, nesla název „Zlatá?šedesátá“ s podtitulem „Vzpomínky a realita“ a odehrávala se na Vítkově. Musely jsme se tudíž za poznáním vydrápat pěkně na kopec. Stálo to ovšem zato – a to jak výstava, tak nádherný výhled na Žižkov a Prahu vůbec. Sochu Jana Žižky jsme si však bohužel vyfotit nemohly, protože se zrovna opravuje :(.

Na Vítkově...
Na Vítkově...

Hned u kasy jsme zjistily, že na „Zlatá?šedesátá“ v kombinaci s „Beatlemánií“, kam jsme se ten den taky hodlaly vydat, jak již víte, dostaneme akční cenu. To nám ten den ale pěkně začínal :-)! Vstupenka platila také na stálou expozici, výstup na střechu (od toho jsme ale byly slečnou u pokladny odrazeny, protože kvůli sněhu to prý v tuto roční dobu není úplně bezpečné) a do mauzolea Klementa Gottwalda.

Jako první jsme se tedy vydaly na výstavu, kvůli které jsme sem původně přišly – také z toho důvodu, že jsme si neprozřetelně odložily kabáty do šatny a expozice Zlatá?šedesátá vypadala jediná jakž takž vytopeně :D…Výstava zachycuje období 60. let 20. století jako významné období českých dějin, kdy došlo v porovnání s 50. léty k uvolnění politické, společenské a kulturní atmosféry a je opravdu vtipně a zajímavě vytvořená. Nejvíc nás na ní ale asi stejně bavilo to, jak jsme postupně objevovaly, co z dobových „novinek“ máme ještě dodneška doma a dokonce to i funguje. Já například poznala náš starý domácí fén :D. Terka nakonec vypočítávání vzdala a pravila, že s takovou si může udělat doma vlastní expozici :D…

Krom pomůcek do domáctnosti výstava nabízela také pohled na dobovou módu, bižuterii a doplňky (plastovou kabelku bych klidně nosila ještě dnes, však móda se pořád vrací :D…), bytové zařízení, technické vymoženosti (kotoučový magnetofon bych mohla zapůjčit na Terčinu výstavu :D), sportovní náčiní nebo hračky. Mohly jsme se také podívat, co se tenkrát třeba prodávalo v sámošce nebo kolik si vydělávaly ženy v JZD :D…a také jsme se dočetly něco málo o žhavých spartakiádních nocích 8-)…

Vitana vařila za vás už v 60.letech :-)...
Vitana vařila za vás už v 60.letech :-)...

Když nás zlatá šedesátá dostatečně ukolébala, vrhly jsme se na zážitek poněkud temnějšího rázu…vypravily jsme se do Gottwaldova mauzolea… Vzhledem k tomu, že jsme byly v tu chvíli jedinými návštěvníky této části expozice, padla na nás poněkud tísnivá atmosféra. V podzemí ale kupodivu nic moc k vidění nebylo. Krom několika panelů o tom, jak se u nás komunisté dostali k moci, které se nám skutečně nechtělo číst, tu byla jen veliká vykachličkovaná místnost evokující ve mně atmosféru márnice z filmu Spalovač mrtvol 8-)…paní „průvodkyně“ nám však sdělila, že se jedná o místnost, ve které bylo tělo starouše Klementa chlazeno a uchováváno v přijatelném stavu. Poté nás upozornila na otvor ve stropě, kterým byl Klement ve „výstavní dny“ vytahován nahoru do síně…tedy až do roku 1962, kdy se přes všechny snahy začal rozpadat a už mu nebylo pomoci :D…

Nu, zážitek skutečně zajímavý, ale přecejen nám v téhle podivné kobce nebylo zrovna dvakrát do skoku, a tak jsme se záhy přemístily k poslední části stálé expozice nazvané „Křižovatky české a československé státnosti“. Expozice věnovaná mezníkům české a československé státnosti ukazuje přelomová období celého dvacátého století. Organizátoři výstavy vybrali několik důležitých mezníků: vznik státu v roce 1918, období Mnichova a vzniku protektorátu, obnovení Československa v roce 1945 a komunistický převrat o tři roky později, události roku 1968, pád komunismu a vznik samostatného Česka a Slovenska v roce 1992. Na čtení informačních panelů už nám nezbývalo dost sil, ale ve většině případů se stačilo jen dívat a člověk i tak odcházel s hlubokým zážitkem. Mně osobně nejvíc zaujal například originál Charty 77, skutečná Nobelova cena, kterou získal náš básník Jaroslav Seifert, poslední dopis Milady Horákové z vězení a obzlášť silným zážitkem byla vitrína věnovaná Janu Palachovi, ve které byly vystaveny věci, které měl u sebe ten den, kdy se upálil – index, tramvajenka, stravenky do menzy, učebnice ekonomie, občanský průkaz…

Jan Palach
Jan Palach

Byla bych na výstavě vydržela určitě ještě dýl, ale Terce už byla zima, takže jsme dnešní přísun poznání utnuly a vyrazily na šalinu. Venku pěkně přituhlo, a tak jsme byly vůbec rády, že jsme rády, a že jsme se cestou ještě stihly vyfotit u smějícího se tanku (viz. níže) :D…Na závěr snad jen malá apelace – rozhodně nebuďte líní šplhat za poznáním do kopce, Vítkov za tu námahu každopádně stojí :-)!!!

I tanky se umí smát :)...
I tanky se umí smát :)...

Beatlemánie!

Prožila jsem báječný víkend v Praze!!! Jeho událostmi vás zde na blogu budu pravděpodobně ještě nějaký čas krmit :-), nicméně jeden zážitek všechny ostatní suverénně zastiňuje a o něm bych vám chtěla povědět už dnes. V pátek jsme se s Terkou rozhodly navštívit již dlouho plánovanou velkolepou výstavu v Českém muzeu hudby, která vypráví příběh nejslavnější kapely všech dob a jejího vlivu na československou společnost 60. let. Ačkoliv naše znalosti o Beatles jsou za ty roky naší společné beatlemánie více než hluboké, tuhletu událost jsme si zkrátka nemohly nechat ujít…

Brouci a já
Brouci a já

Že jsme na správném místě nás ubezpečila hned na úvod cedule o tom, kterak Beatles měnili svět. Vždyť MY jsme mládež roku 2000, generace, která se do této čtyřčlenné kapely z Liverpoolu zbláznila téměř čtyřicet let poté, co propuklo okolo ní celosvětové šílenství, které předtím na poli hudebním nemělo obdoby. Derek Taylor se ve svém výroku rozhodně nespletl…

I přes naše rozsáhlé hudební poznatky jsme se na výstavě přecejen dočetly několik perliček. Kupříkladu to, že první elektrická kytara George Harrisona byla československé výroby :O (Věděli jste, že vůbec československo v té době vyrábělo elektrické kytary 😀 ???). Dalším vtipným exponátem bylo několik kýčovitých zahradních trpaslíků, o kterých jsem si zprvu pomyslela, že je tu asi pozapomněli od nějaké minulé výstavy. Na informační ceduli jsme se ale mohly dočíst, že se jedná o porcelánové výrobky ústecké továrny Ferdinanda Maresche a objevily se krom Georgova známého sólového trojalba All Things Must Pass také na obalu desky ze všech nejslavnější – Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band :-). To jsme ale světoví, co :D!

Můj nový pokojíček :)
Můj nový pokojíček 🙂

Výstava byla plná skutečných sběratelských skvostů – plakátů, časopisů (Bravíčko s Paulem McCartneym na titulce :D), fotek, desek, novinových článků i „Beatles – deníčků“, které si zamlada psala generace našich rodičů :D. Mimo těchto pokladů zde ale bylo možné narazit také na dva opravdu speciální exponáty – originální voskové figuríny z Musea Madame Tussaud z roku 1964 nebo banjolele, které vlastnil (a držel v rukou) sám George Harrison :-)!!! To už je opravdu něco, co stojí za vidění ;)…A vlastnoruční podpis Paula McCartneyho – no neměli byste na mém místě taky druhé Vánoce 😀 ??

Brouci z vosku
Brouci z vosku
Georgovo banjolele
Georgovo banjolele

Krom strhujícího příběhu nejslavnější skupiny všech dob výstava nabízí také seznámení s životem mládeže v tehdejším Československu, kulturními fenomény 60. let nebo s počátky českého bigbítu. Poslední část výstavy se věnovala především sólové tvorbě jednotlivých členů kapely a vyústila u veliké atrapy Lennonovy zdi z pražské Kampy. Poté, co jsme na zdi zanechaly své stopy :-), ještě jsme se honem běžely vyfotit se Žlutou ponorkou, a to už jsme stály na samém konci Beatlemánie…

Můžu vám říct, že „tolik Beatles“ jsem pohromadě snad ještě nikdy neviděla…a že to byl skutečně ráj na zemi o:-)…Jeden panel na výstavě celkem trefně prohlašoval, že Beatles jsou jako nevyléčitelný virus. A asi to tak vážně bude. Po téměř deseti letech docházím k závěru, že Beatles jsou láska a vášeň, která člověka nikdy neopustí…A pravděpodobně ani nikdy neopustí tento svět :-)…

Tak co tam napíšeme :)?
Tak co tam napíšeme :)?

Šangri-la, 30.10.2010, Brno

Včera jsem strávila odpoledne v Asii :-)…zjišťuju, že za tento měsíc je to již má třetí výstava, tolik jich obvykle nestihnu za celý rok 😀 ! Musím říct, že jsem ještě teď plná dojmů a zážitků, protože to bylo prostě ohromné! Kulisy, exponáty, videa, zajímavá povídání…a taky nefalšovaný yetti 😀 – zkrátka vůbec nevím, s čím začít dřív. Asi tedy začnu s vyprávěním pěkně popořadě…

Víte vy vůbec, co je to Šangri-la? Já to něvěděla. Tento výraz vyjadřuje jakousi bájnou zemi, ztracený ráj, místo odproštěné od smrti i času. Stejně jako evropané věří v existenci nebes, na východě se tradují báje o pozemském ráji Šangri-la. Před vstupem jsme se s Péťou rozhodli následovat pokyny vystavovatelů a zanechat venku všechny starosti naší uspěchané doby, abychom si mohli naplno vychutnat klidnou a meditativní atmosféru Šangri-ly.

Výstava byla rozčleněna do několika částí, z nichž každá se věnovala jednomu asijskému státu, a to Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Indii. Na úvod jsme si však tuto zajímavou oblast mohli přiblížit jako celek v místnosti, která nás měla seznámit s přírodními podmínkami, faunou, domorodým obyvatelstvem a s jeho zvyky a životem. Dozvěděli jsme se, jak byl vyšlechtěn bílý tygr, zastavili se u akvárka s malými krokodýly, poseděli v autentické chatrči a vydali se za dobrodružstvím do první země – Nepálu.

Zde jsme byli hned z kraje překvapeni Yettim!!! Po prvotním úleku jsme se přesvědčili, že nám neublíží, než jsme se ale stačili vzpamatovat, Yetti nám zmizel v Himalájích. Pak už jsme ho nespatřili – nojo, poštěstí se holt jen jednou za život ;-)…

Yetti existuje!!!
Yetti existuje!!!

Nepál je kolébkou hinduismu mísící starobylé kultury, náboženství a filosofické směry, a krom spousty zajímavých rituálů a fotek mě na této zemi zaujalo také video ze zdolávání Mount Everestu, které se promítalo ve stanu :-). Dozvěděli jsme se, že tuto proslulou horu můžeme zdolat buď přes ledovou jeskyni a ledopád nebo se vyšplhat po vrcholcích až nahoru. Nejprve jsme zvolili cestu přes ledovou jeskyni – nebyla to ale žádná sranda, v jeskyni panovala pěkně tuhá zima 😀 ! Na konci nás ovšem čekal optimisticky vyhlížející sněhulák. Rozhodli jsme se cestu na Mount Everest podniknout také z druhé strany a ve snaze pokořit bájný vrcholek jsme se dali do šplhání po strmé cestě vzhůru k Himalájům. Do výstupu nám začalo nepříjemně vyfukovat, my jsme se však nezalekli, a tak jsme brzo stanuli na samém vrcholku výstavy, odkud se nám naskytnul nádherný výhled široko daleko :-)…a viděli jsme, že nás čeká ještě mnoho dobrodružství!

Ledová jeskyně - po stopách Yettiho...
Ledová jeskyně - po stopách Yettiho...

Na fotkách na vrcholku Everestu jsme si všimli, že expedice cestovatele Rudy Švaříčka, z které výstava Šangri-la vychází, se účastnil taky pražský primátor Bém – to mě tedy zas tak nepřekvapilo, protože se o tom onoho času dost psalo v novinách. Spíš jsem ale vůbec netušila, že je to vystudovaný psychiatr :O – to jsem se dočetla až v katalogu výstavy.

Pokořili jsme Himaláje!
Pokořili jsme Himaláje!

Z Himalájí jsme sestoupili přímo do Tibetu, kde nás hned ovanulo duchovno. V této zemi spirituální síly a posvátné hory Kailás dostává největší prostor buddhismus. Protože jsme po náročném výstupu byli lehce znavení, usadili jsme se na chvilku do místnosti, kde se promítal zajímavý dokument o této neméně zajímavé zemi. V místnosti věnované Tibetu bylo postaveno několik originálních staveb s autentickými interiéry, v kterých se za zvukové kulisy typické muziky báječně meditovalo. Nacházelo se zde i několik panelů, z nichž každý byl věnován jednomu východnímu náboženství, a díky tomu už teď mezi nimi mám trochu menší guláš než předtím :D…Několik panelů bylo také věnováno našim cestovatelským průkopníkům – Hanzelkovi a Zikmundovi. Když jsem si je pročítala, trochu jsem se zastyděla, že jejich knížky u nás doma leží v bedně ve sklepě :X…slibuju, že je brzo opráším! V Tibetu jsme pak shlédli ještě jedno video ze Švaříčkovy expedice, na improvizovanou operaci zaníceného palce v přímém přenosu jsem však žaludek neměla, ačkoliv jsem teď ze soudního lékařství zvyklá na všelicos :D…

No a to už jsme se octli v další zemi – Bhútánu. Ta pro mě byla asi největší neznámou (přiznávám, že v poslední lavici jsem ze zeměpisu nikdy moc nepobrala – sorry, Jindro :D). Bhútán je zemí zastaveného času. Díky skromnému životu a malému významu na světové mapě se tomuto státečku zatím daří vytrvale odolávat vlivům globalizace a udržovat si své tradice a mystéria pod pokličkou. Zajímavou odbočkou z Bhútánu byla cesta vedoucí…do pekel!!! V temné místnůstce prezentující všelijaké lidské neřesti se mi paradoxně docela líbilo – asi je ve mně kus ďábla :D. Rozhodli jsme se s Péťou pod vlivem pekelné atmosféry zhřešit, a tak jsme vytáhli foťák a přes zákaz jsme pořídili několik snímků >:)…

Chcete do pekla ;)???
Chcete do pekla ;)???

No a to už nás čekala poslední zastávka – Indie…Se svými pompézními paláci i žebráky umírajícími na ulici je skutečnou zemí kontrastů. Nabízí pestrou mozaiku vjemů, zvuků, vůní i barev…V Indii jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí především o běžném životě místních obyvatel – kde nakupují, na jaké hudební nástroje hrají (trochu mi na výstavě chyběl sitár, ale Švaříček ho zřejmě považoval za moc provařený 8-)…), s čím si hrají…Na břehu posvátné řeky Gangy jsme se dočetli také o zajímavých pohřebních obřadech. Z vystavených exponátů se mi nejvíc líbila hlavně pravá nefalšovaná indická rikša (specifický dopravní prostředek) a bůžek se sloní hlavou, který prý přináší štěstí studentům u zkoušek – tak jsme si ho s Péťou polili vodou, aby nám opravdu brzo přinesl ty naše očekávané tituly :-)…

Musím říct, že jsem se z výstavy skutečně vracela s příjemným pocitem v duši, a tak Šangri-la asi splnila svůj účel. Vpustila jsem do svého života na jedno odpoledne nové vjemy, novou filosofii a jiný pohled na život. A jako milovnice cestopisů jsem hned zatoužila ponořit se do nějaké knížky a cestovat alespoň prstem po mapě…Po neuvěřitelných čtyřech hodinách (které bychom jistě ještě protáhli, kdyby nás nevyháněla zavírací doba a močové měchýře :D…) jsme vyšli ven, kde už se dávno setmělo, a pod paží jsme si nesli katalog cestovní kanceláře…a asi začínáme šetřit na dovču :D…

P.S. Šangri-lu pořádala CK Livingstone a já došla k závěru, že v jejich výstavách musí být jistá pozitivní mystika…pevně věřím, že se mi v komentářích ozve někdo, kdo má dodneška v živé paměti Tajemnou Indonésii…a tančení kolem totemu o:-)…

Medical Fair, 19. – 22.10., Brno

Některé tradice by se měly dodržovat…možná i proto se každý podzim těším na to, že zase jednou do roka zavítám do oblasti, ke které mám i po těch letech strávených nad paragrafy velmi blízko. Vždycky, když se octnu na Medicalu, uvědomím si, že zdravotnictví je jedním z mála oborů, ve kterých může člověk opravdu beztrestně prohlásit, že vykonává smysluplnou práci. A tím teď nemám na mysli jen lékaře, ale hlavně zdravotnické techniky, kteří každý rok přichází na veletrh s novými zdravotnickými pomůckami usnadňujícími život převážně nemocným a handicapovaným lidem. Těm dle mého názoru patří Medical Fair především.

Tato odborná přehlídka se jako obvykle konala na brněnském veletržním výstavišti a opět předvedla spoustu novinek ve světě zdravotnické techniky, nemocničního vybavení i rehabilitace. Letos navíc nebyla roztroušena do několika pavilonů, všechno se vlezlo pěkně pod jednu střechu. K vidění zde byla spousta diagnostických přístrojů či laboratorní techniky, pomůcky pro handicapované, sluchově či zrakově postižené a seniory, nebo ortopedické a rehabilitační pomůcky… Na Medicalu má své pevné místo také charita, a proto je tu každý rok k vidění rovněž spousta stánků s ručně vyrobenými dárkovými předměty, jejichž výtěžek jde na dobrou věc. U těch nás s Péťou zaujal především jakýsi inovativní šicí stroj :), který dokáže v rekordním čase vytvořit podle vzoru výšivku :D…

Fanouškům gymballů musím sdělit, že zlaté časy této cvičební pomůcky jsou již pryč (prý, já si to nemyslím :D!). Na Medicalu se představil jeho mladší sourozenec, který vypadá esteticky lépe, je stabilnější a není nafukovací, tudíž vám nehyzdí obývák/pokojík :-)…samozřejmě je ale také o poznání dražší (od 4000,- nahoru; designové kousky stojí až nad 8000,-) a navíc se na něm nedá pohodlně sedět, je určen výhradně pro cvičení, takže já asi prozatím zůstanu věrná své neestetické nafukovací kouli :D!

Musím přiznat, že nejvíc jsme se nakonec vyřádili u stánku s čajíky :D…Minulý týden jsme totiž objevili kouzlo čajového obřadu a rozhodli jsme se nadělit si nějaký pěkný čínský set s konvičkou k Vánocům. Sáčkům aromatického zeleného čaje jsme samozřejmě nemohli odolat, takže jsme si nakoupili pěkně do zásoby jeden třešňový a druhý jasmínový. (Zatím jsme testovali jen ten druhý zmíněný a – omámeni úžasnou vůní – ohodnotili jsme ho velmi kladně :-)…)

Více informací o Medicalu samozřejmě naleznete na stránkách BVV: http://www.bvv.cz/medicalfair. Ikdyž (zatím ;)) nejsem z branže, věřím, že ani příští rok tento veletrh nevynechám :-)…

Designblok, Praha, 5. – 10.10. 2010

V těchto dnech probíhá v Praze již dvanáctý ročník dnů designu, který přináší spoustu prezentací novinek ve světě designu, výstav, módních přehlídek a přednášek. Designblok se koná na 40 místech v Praze, v galeriích, výstavních síních i prestižních obchodech se špičkovým designem a módou. Mně se poštěstilo navštívit dosud největší Superstudio Designbloku v rozlehlé budově na Bubenské. Pět pater vystavovatelských ploch se nám postaralo o zábavu i bolavé nohy na celé dlouhé odpoledne :-)…Předně bych ale asi měla vysvětlit, proč jsem se vlastně na výstavu vydala. Nemůžu říct, že bych se o design někdy předtím kdovíjak zajímala. Vpodstatě jsem si myslela, že se tady budou prezentovat spíš nové technologie ve výrobě a podobné věci. Z omylu jsem byla brzy vyvedena, ale k tomu až později. Hlavním důvodem mé návštěvy v Praze byl fakt, že na Designbloku vystavoval spolu s několika dalšími studenty z Prahy taky Péťa, a protože projektu věnoval hodně práce, s pýchou jsem se rozjela na výsledné dílko podívat na vlastní oči 🙂 !

Výstava byla opravdu hodně rozmanitá a každý si tu zaručeně musel přijít na své. Mně osobně úplně nejvíc zaujal nábytek pro kočky :D…stylový bytový doplňek ve tvaru různých písmen abecedy měl splňovat základní kočičí potřeby – skrýš, posezení a škrabadlo na drápky :-). Celou prezentaci navíc doplňovala vtipná instruktážní reklama promítaná na plátno – no nekupte to svojí kočičce !

Další zajímavostí pro mě byla poměrně rozsáhlá výstava zabývající se ekologickým tématem – v několika místnostech od stropu až po zem polepených kartony se prezentovaly ekologicky i ekonomicky šetrné obaly – ať už se jednalo o obaly na kosmetiku, potraviny, lahve na nápoje nebo saponáty.

Delší čas jsme strávili taky u prezentace poměrně známého hnutí Duha (alespoň já jejich reklamy vídávám občas v šalině). Toto hnutí prosazuje mimo jiné přijetí zákona, který závazně stanoví, že Česká republika bude snižovat exhalace skleníkových plynů o 2% ročně. Nový zákon by měl posílit ekonomiku, snížit účty rodinám, zajistit zdravější život pro každého a hlavně srazit náš příspěvek ke globálnímu znečišťování. Z prezentace jsme si odnesli poučný plakát, který si vyvěsíme na ledničku jakožto inspiraci, jak žít lépe a zdravěji :-). Můžeme se tu dočíst, jak podpořit místní ekonomiku, proč je voda z kohoutku lepší a kolik zbytečného odpadu za svůj život vyprodukujeme, aniž si to uvědomíme.

Pohovka ze slámy :)
Pohovka ze slámy 🙂

Péťův projekt „Mimikry“ se mi samozřejmě taky moc líbil, ikdyž u něj chyběla instruktáž, a vzhledem k tomu, že se jednalo o projekt interaktivní, spousta lidí ho nepochopila. Spolupracoval na něm společně s laboratoří Modul, která hledá nové technologie využitelné v umění a vytváří projekty na pomezí designu, volného umění a vědních oborů. Do obšírnějších informací o projektu se raději coby laik nechci pouštět :-). Věřím, že Péťa na Jestřáblog co nevidět také přispěje článkem o Designbloku, kde se vše podstatné dozvíte. Každopádně se podělím alespoň o fotografie modelu orchideje, která se na obrazovce mění v kudlanku :-)…

Péťa u svého projektu :)
Péťa u svého projektu 🙂

Určitě jsem ještě na spoustu zajímavostí zapomněla, ale v tom obrovském množství se není ani čemu divit. Na následujících fotografiích bych ráda vypíchla ještě pár vymykajících se projektů…

Tohle mají v Rusku :)...
Tohle mají v Rusku :)...
Pohodlné? Ani trochu :D!
Pohodlné? Ani trochu :D!
Projekt Živé věci, který se zabývá interaktivním designem, prezentoval inteligentní svítidlo pojmenované Tvor.
Projekt Živé věci, který se zabývá interaktivním designem, prezentoval inteligentní svítidlo pojmenované Tvor.
Projekt Polarita si hraje se splynutím skleněného šperku a oděvu.
Projekt Polarita si hraje se splynutím skleněného šperku a oděvu.

No a to by bylo asi všechno :-). Výstavu jsme zakončili už značně znavení okolo sedmé hodiny módní přehlídkou kolekce La Femme Mimi, která byla doplněna poměrně extravagantními čelenkami od Jane Bond. Pro mě bylo velmi vítaným zpestřením to, že po pódiu se krom modelek producírovali taky vymódění psíci :-)…Kolekce nebyla úplně podle mého gusta, ale možná bude něco na tom, že my Češi jsme zbytečně moc konzervativní a nepotrpíme si na barvy. A koneckonců podzim je sám o sobě dost šedivý a smutný, takže proč ho ještě zbytečně dělat víc ponurým tmavými kabáty. Nicméně trend ponožek v lodičkách nebo vůbec čemkoliv trochu otevřeném stejně jako plastové botičky Melissa (byť za nimi stojí ikona Vivienne Westwood a boty skutečně krásně voní, jak jsem se na Designbloku na vlastní čuch přesvědčila :D) asi skutečně nikdy nepochopím…

La Femme Mimi
La Femme Mimi

Výstavu bych každopádně doporučila každému, kdo má v Praze o víkendu trochu času. Její návštěva rozhodně stojí zato, je doprovázena bohatým programem a každý si tam najde něco zajímavého a inspirujícího.

Joe Bar Blues Street, Stará Pekárna – Brno, 2.9.2010

Tak tu máme konečně zase jeden zážitek kulturního ražení, a to ne jen tak ledajaký 😉 ! Do Brna se poprvé vypravila naše oblíbená bluesová kapela z Valmezu, s kterou jsme se seznámili loni v létě na festivale Hrachovka. Jejich vystoupení bylo vůbec tím prvním, co jsme na festivale viděli a slyšeli, a ačkoliv jsme v Hrachovci načerpali ještě spoustu dalších nezapomenutelných zážitků (třeba vystoupení Jardy Uhlíře, na které dodneška vzpomínám jako na nejlepší koncert v mém životě :D!!!), blues nás zaujalo a z webovek kapely jsme si záhy postahovali jejich songy. Písničky jsem si brzo oblíbila, zvlášť když jsem je poslouchala v Péťově chraplákovém podání o:D ! Našimi favority se stal především „Prašivej pes“ a „Broadway“. Když jsme se doslechli, že Joe Bar Blues Street se na podzim chystá do Brna, samozřejmě jsme si koncert nemohli nechat ujít !

Na Starou Pekárnu jsem se chystala poprvé, a protože jsem byla varována, že tam mají drahé pivo (nojo, Plzeň je ale Plzeň O:-)…), načala jsem se ještě cestou petkovým Zlatopramenem, který připravil dobré podloží pro koncertní atmosféru :-)…Jako obvykle jsme měli s Péťou menší zpoždění, ale nic jsme nepromeškali a Zuzejk dokonce dorazila ještě o nějakou chvilku po nás (už ví, proč nechodit na čas :D). Sotva si stihla dojít na bár pro pívo, koncert začal. Atmosféra Staré Pekárny se mi hodně líbila, ale byla jsem dost překvapená sporadickou účastí. Kapela si pro koncert nevybrala úplně nejvhodnější datum, protože studentům už předchozí den začala škola a vysokoškoláci ještě do Brna nedorazili. Navíc tady ve Štatlu zatím nejsou Joe Bar Blues Street moc známí. Tahle malá vada na kráse se ale nakonec ukázala být i výhodou, protože jsme si alespoň mohli užít celý koncert v příjemné komorní atmosféře. V průběhu první série jsme si skočili k baru doplnit hladinku, abychom se vzápětí mohli „vrhnout“ na parket za zvuků naší oblíbené „Broadwaye“ :-)…Náš pokus o roztančení Pekárny kapela ocenila a hned v další sérii nás příjemně překvapila písničkou na přání 🙂 ! Péťa totiž stránky Joe Bar Blues Street na Facebooku vytrvale spamoval, takže si ho kapela zapamatovala a věnovala mu ten večer svůj nejlepší song – Prašivýho psa !!! Teď teprve začala ta správná jízda ! Kapela si koncert očividně užívala a my s ní. Naše nadšení inspirovalo i ostatní dosud sedící posluchače, takže se prostor před pódiem rychle zaplnil.

Plakát
Plakát

V další přestávce si pak k našemu stolu přišel sednout basák následovaný bubeníkem, dali jsme řeč, jak jsme vlastně Joe Bar Blues Street objevili, co studujeme v Brně a tak, a po koncertě jsme prohodili pár slov i s dalšími členy kapely. Péťa si odnesl jako vzpomínku na tento výborný večer taky podepsaný pivní tácek 🙂 ! Před Starou Pekárnou se nám pak i podařilo úspěšně si servat plakát kapely, který nám už visí v našem novém bytečku na toaletě (je to čestné místo 🙂 !!!!). Koncert byl opravdu skvělý a moc jsem si ho užila. Všem, kteří chtějí objevit kouzlo blues můžu kapelu Joe Bar Blues Street jen doporučit ! Pro Brňáky upozorňuju na koncert 13.9. v Metru a pro ty, kteří mají Brno z ruky alespoň přihazuju odkaz na kapelové webovky, kde si můžete jejich písničky poslechnout a sami zhodnotit :-)…http://www.bluesstreet.cz/. A mimo jiné se tu můžete dočíst také o atmosféře vystoupení na Staré Pekárně z pohledu samotné kapely ;-)…

České Hrady.cz: Rožmberk nad Vltavou 30.- 31.7.

Naše letošní vodácká výprava byla završena vskutku kulturně ! Rozhodli jsme se poctít svou návštěvou hudební festival České hrady a navrátit se při našem putování do míst oblíbeného rožmberského jezu. Původně jsme chtěli navštívit pouze páteční program (nezastírám, že hlavním lákadlem pro dívčí část posádky byl fešný Tomáš Klus O:-)…), pak se nám ale podařilo velmi levně sehnat vstupenky na oba dva dny a musím říct, že to opravdu stálo zato ! Akce nicméně nezačala nijak slavně. Po vylodění v Boršově jsme museli absolvovat cestu busem až do Rožmberka celí promrzlí, hladoví a mokří. Nevěřila jsem, že ještě někdy zažiju pocit teplých nohou :P…Když jsme navíc na místě zjistili, že stanové městečko a festivalový areál od sebe dělí několik kiláků a vražedný kopec, nebyl to vskutku dobrý start. Sotva jsem však do sebe nalila jedny Krušovice a rožmberské fotbalové hřiště zaplnil ten nepopsatelně úžasný hlas a hudba Tomáše Kluse, všechna příkoří byla rázem odpuštěna a začal se rozjíždět jeden z nejlepších koncertů, ne-li ten úplně nejlepší, který jsem kdy navštívila. Byla jsem fascinovaná tím, jak pohotově a vtipně dokáže Klus improvizovat a sázet jeden veršík za druhým na lidi v publiku. Snad krom „Strojvůdce“ nechyběla žádná z mých nejmilejších – zazněla roztančená „Panenka“, naprosto dokonalá reggae úprava „Pocitů“, „LeHomole“, kterou jsme si zpívali cestou z krumlovského Horor baru 😀 a nakonec si dívky v předních řadách vydupaly i „tu našu“ – „Marii“, kultovní píseň a hymnu našeho privátního soužití s Pepou, díky jejímuž textu jsme si na Nových Sadech užily mnoho veselí :D. Odcházela jsem maximálně spokojená, možná jen s lehce negativním pocitem, že ikdyž byl koncert poměrně dlouhý, Kluse jsem pořád ještě neměla dost. Příští brněnskou návštěvu tohoto mimořádného (nejen) hudebního talentu si rozhodně nechci nechat ujít !!!

Dalším velkým lákadlem na Českých hradech pro nás byl koncert bratrů Ebenových. Ani ti naše očekávání nezklamali. Bohužel jsme kvůli stavění stanů nestihli včas doběhnout dolů na prvních pár písniček včetně „Folklorečku“ (pořadatelé by vážně zasloužili pár facek 🙁 !!!), ale myslím, že pak už jsme opravdu stačili vyslechnout to nejlepší. Mě osobně nejvíc potěšily dva songy z alba „Já na tom dělám“ – a to „Nikdo to nebere“ a především úžasné „Vidíš vidíš“ – pro Ivu Bittovou mám těžkou slabost, ikdyž jsem si tam její hlas musela domýšlet :-)…A to, jak Marek Eben v závěru představoval kapelu, bych všem přála zažít :D! Páteční večer jsem šla zkrátka spát s pocitem, že tenhle zážitek se bude zítra ostatním kapelám jen těžko překonávat, protože to nejlepší z Českých hradů už muselo zaznít…

Sobota nicméně na maraton mimořádných hudebních zážitků bravurně navázala koncertem kapely Kryštof. Musím říct, že tuhle kapelu zrovna moc nevyhledávám, protože mi všechny její písničky příjdou dost stejné, ikdyž jistá originální poetika se jejich textům upřít nedá. Koncert byl ale pozoruhodný v tom, že byl celý odehrán akusticky a zjistila jsem při něm, že všechny ty písničky kupodivu dobře znám :D! Z mých srdcovek Kryštofové zahráli oba songy z Bobulí, ale totálně mě odbourali až přídavkem – „Zrcadlení“ má opravdu moc povedený text a hodně mě dojalo o:-)…No a samozřejmě  jsme si v městě hučícího jezu museli zahvízdat o tom, jak je to super „chytit si svoji vlnku a s ní se prát“. K dokonalosti zkrátka nechybělo opět vůbec nic, takže Kryštofové se pro mě zařadili vedle Ebenů a Kluse k největším hvězdám festivalu 🙂 ! Vytkla bych snad jedině to, že hráli zbytečně brzo a v publiku byli všichni (včetně mě) poněkud ospalí – na druhou stranu se to ale docela hezky doplňovalo s celkovou akustickou atmosférou :D…

Prvním lehkým hudebním zklamáním pro mě na Hradech byl Xindl X. Jeho koncert jsem navštívila už počtvrté a bohužel musím říct, že je to pořád o tom samém. Snad jen krom dvou či tří nových písniček omílá pořád dokola ty stejné songy z prvního alba a ikdyž jsou super, tak mi věřtě, že počtvrté už to opravdu moc nebaví :(…Z koncertu jsme se proto vytratili ukojit hlad nechutně předraženýma haluškama z festivalového stánku a nakonec jsme se i s Pavčou vydali do rožmberské sámošky na pečivo a pořádný kus salámu s pívem, tudíž jsme propásli koncert Support Lesbians, ale to nás ani moc nemrzelo, neboť už jsme byli skvěle naspídovaní a přiopilí na Sto zvířat :-). Ta jsem si opět užila na max, ačkoliv koncert byl včetně repertoáru a keců okolo naprosto stejný, jako ten na Žízníkově. U skáčka to ale nevadí, protože se tam stejně jdeme vyblbnout a když si k tomu můžem zazpívat „hlavně nešlap na kanál“, „ty vole, na základní škole“ a že „nikdy nic nebylo“, odcházíme naprosto šťastní a spokojení, že ano :D…

Hopsáním jsem vyčerpala všechnu energii, a tak jsem se při následujícím vystoupení UDG válela na trávě jako lemra  a těžce sbírala síly. Ke konci jsem se zvetila s předzvěstí známějších songů. „Hvězdáře“, na kterého jsem se těšila nejvíc, ale k mému zklamání kapela odehrála v poněkud chcíplém tempu a omlouvala to včerejší bujarou oslavou narozenin…no, budiž jim to odpuštěno :D…

Po UDG nás s Péťou únava definitivně přemohla, a proto jsme se vydali na břeh Vltavy, kde jsme tvrdě vytuhli na trávníku na dětském hřišti přímo naproti hradu. Tam jsme úspěšně prospali celý koncert kapely Toxique. Do areálu jsme se vrátili až v 8 večer na Anetu Langerovou. Ani tu jsme nestihli úplně od začátku, ale celkem se mi napoprvé naživo líbila. Teď je mi líto, že jsem si předtím její písničky líp nenaposlouchala, protože pořádně znám jen její první album, každopádně i z něho zaznělo celkem dost songů. A z těch novějších mě potěšilo třeba „Vysoké napětí“. Závěr koncertu byl hodně vydařený a dávám si za úkol naposlouchat i ostatní Anetina alba.

Pak už jsme se přemístili bahýnkem, které se během podvečera v areálu vytvořilo, na výstup bratrů zo Slovenska 😀 – kapely Horkýže Slíže. Ty jsem viděla už loni na Hrachovce a ani letos jsem jim teda tak úplně nepřišla na chuť, ikdyž za časů slovenské hitparády Sedmička a jejich klipu „Vlak“ jsem jim hodně fandila :D. Ale na „L a G“ song jsem si teda zablbnula taky 8-)…

Divoké paření zbytek party poněkud odrovnalo, a tak si šli na výstup králů večera (alespoň pro mě to teda králové večera byli :-)) sednout dozadu, což myslím byla veliká chyba, protože na Monkey Bussines je hřích sedět. My s Péťou jsme si je nenechali ujít z první ruky a prodrali jsme se masou těl a bahna až ke kotli. Matěj Ruppert byl opět skvělý a opět šplhal po ocelové konstrukci stage jako na loňském Majálese v Brně, no prostě skvělá show :D…během Monkey Bussines ale padlo naše poslední propašované pívo a ta předchozí se začala ozývat, takže jsem část koncertu strávila zdlouhavou cestou na ToiToiky, kde jsem potkala Pavču, snažící se opít svým rumem sousedovic „Karla“ odvedle ze stanu :D…

Na koncert Vypsané Fixy jsme s Péťou nezůstávali, ale šli jsme se ohřát do Rožmberka do naší oblíbené hospody Kocábka :D, abysme načerpali síly na závěrečné vystoupení Wohnoutů. Já už teda na Wohnouty byla dost mrtvá; je škoda, že nevystupovali alespoň před Fixou, to bych se byla bývala vzmohla aspoň na skákání, protože mi byla celkem zima :D…Ale i tak to bylo fajn zakončení tohoto vydařeného festivalu, který bych příští rok neváhala navštívit znovu – pokud v Rožmberku teda do příště vyretušujou ten trapas se stanovým městečkem a placeným parkovištěm 8-)…

Velikonoční piknik v Lužánkách vol.2

Péťa už mě dlouho uhání s napsáním příspěvku o výborné akci, která se uskutečnila ve středu po Velikonocích v Lužáneckém parku, takže jsem se dneska konečně hecla a dokud článek nedokončím, nesmím jít na kutě :D. Při té příležitosti jsem si zde vytvořila novou speciální rubriku, kterou jsem měla v plánu už dávno, ale musím přiznat, že jsem zrovna v této oblasti docela flákač. Přestože bych svůj studentský „kulturní“ život rozhodně neoznačila za chudý, zkrátka se nikdy po žádném koncertě či jiné společenské akci už nerozhoupu k nějakému zrekapitulování či krátké recenzi. Proto bych zde chtěla slavnostně slíbit, že se v tomto směru pokusím polepšit 🙂 ! Dnes nás tedy čeká ohlédnutí za zážitkem spadajícím spíše do té „nekulturní“ kategorie :D…

A teď už k samotné akci. Piknik plný soutěží, her, zábavy a samozřejmě také nějakého toho alkoholu jsme plánovali dlouho dopředu. Přestože pár skalních aktérů nedorazilo a dalo přednost studijním či jiným aktivitám, vypadalo to nakonec i tak na poměrně hojnou účast. Sraz jsme stanovili na třetí hodinu odpolední a doufali jsme, že předpověď počasí nás nezradí. V tomto směru jsme nakonec byli trochu zklamaní, protože přecejen nebylo takové hic, jaké jsme si představovali, a několik vrstev k zateplení bylo nutností, ale byli jsme rádi, že piknik nemusíme rušit ani hledat útočiště před deštěm. My s Péťou jsme dorazili do Lužánek asi kolem čtvrté a byli jsme tam vpodstatě mezi prvními, což se nám zas tak často nestává :D. Vyzbrojeni jsme byli dekou, vodárkou, spoustou jídla, pití a hlavně dvoulitrovkou Pálavy, kterou nám dali okoštovat ve vinotéce za právnickou fakultou (doporučuju :D) a byla to zkrátka jasná volba…přestože jsem po svém Velikonočním excesu u Šárky chtěla nejmíň měsíc abstinovat 8-), ale usoudila jsem, že to je tak dobré, že v tom ani nemůže být alkohol 😀 ! Osazenstvo pikniku se v průběhu odpoledne a večera dost prostřídalo, takže vlastně ani nedokážu říct, kolik se nás celkem sešlo. Každopádně zdravé jádro zůstalo až do pozdních nočních hodin :D…Dokud počasí a sluníčko ještě trochu přálo, bavili jsme se především hraním oblíbené hry Twister 😀 a dalšími sportovními aktivitami, které samozřejmě bylo nutné prokládat doplňováním tekutin a posezením u vodárky. Než jsme ale stačili přistoupit k soutěžím o diplomy a hodnotné ceny, spousta účastníků se rozutekla věnovat se studijním či jiným povinnostem, takže ve výsledku zbyla pouhá hrstka sedmi statečných, kteří se nebáli pustit se do soutěžních disciplín…ikdyž některé jsme museli trochu přemlouvat, že, Panny :D…

Twister - oblíbená zábava :D
Twister - oblíbená zábava

Po chvilce organizačních zmatků jsme utvořili tyto týmy:

  • Péťa + já = Dravci
  • Zuzejk + Lucka (která nás ale po první disciplíně opustila) = Ladies
  • Franta + Panny = Gentlemans
  • Víťa + Krihi = Team

Soutěžilo se ve třech disciplínách. Tou první byl hod létajícím talířem na krabičku od tabáku :D. Po prvním zkušebním nácviku jsme se do toho obuli a náš dravý tým všechny suverénně převálcoval 😀 ! Zbytek týmů si ale také nevedl špatně. Druhá soutěžní disciplína vyvolala žhavou diskuzi. Za úkol jsme totiž měli obléct si na piknik co nejvíc pruhovaných kusů oblečení, za které získáme bonusové body. Když nastalo sčítání, ukázalo se, že je potřeba vymezit si termíny a nezaměňovat pruhy s kostkama :D…I přes toto počáteční nedorozumění jsme se ale nakonec dopátrali pruhů na všelijakých kusech oděvů a Krihi to všechno nezapomněl se zájmem dokumentovat 😀 !

Každý pruh se počítá !
Každý pruh se počítá !

Poslední třetí disciplína spočívala v tom pinkat si ve dvojicích míčem po co nejdelší čas, aniž by míč spadl na zem. Docela jsme ji s Jestřábem projeli :D…Jak si jednotlivé týmy během soutěžního klání vedly si můžete prohlédnout v této bodové tabulce:

Dravci Ladies Gentlemans Team
Hod diskem 4 1 3 2
Sčítání pruhů 3 4 2 2
Házení míčem 1 3 2 4
Celkem 8 8 7 8

Jak vidíte, většina z nás se umístila na krásném prvním místě :D…a tak jsme vypsali diplomy, rozdali ceny v podobě populárního Tesco – piva 😀 a medaile z Fidorky a pustili se do likvidování alkoholových zásob, protože s nastávající nocí se dost nepříjemně ochladilo a bylo potřeba se zahřát. To zapříčinilo, že Pavča, další účastník pikniku, nás zastihla už v dosti pokročilém stádiu kantáre :D…Ten týden totiž zrovna absolvovala svou první knihovnickou praxi, takže se za náma nestihla dostat dřív. Naštěstí jsme ji přizvali k naší flašce Pálavy a tak nás brzy dohnala :D. Posledním zúčastněným byl Žánek, který už to studium asi nemohl vydržet a přišel se za náma do Lužánek podívat. Poté, co jsme se stihli, posilněni lahodným mokem, trochu hudebně projevit :D, zvolili jsme strategický přesun do hospody, neboť došel alkohol. Při dobývání do poslední použitelné flašky vína si Panny zrakvil ruku tak moc, že slabší povahy se zděšeně odvracely nad tím množstvím krve :O !  Naštěstí jsme měli po ruce náplasti, takže jsme Pannymu mohli poskytnout první pomoc. Bolest už ale nebylo čím utlumit, a tak jsme se vydali na cestu do Zelených dveří, kde jsme se nadlábli, doplnili tekutiny, nafotili pár usvědčujících snímků, zasvětlili Žána do „Krvavých zad“ a dali řeč. Sešlost jsme, padajíce únavou, rozpustili asi okolo druhé ráno :-)…

Suma sumárum to byla vydařená akce, ikdyž nám počasí mohlo přát trochu víc, ale hlavně byla škoda, že spousta lidí odešla z pikniku předčasně a nepočkala si na naše skvělé soutěže O:-)…Nezbývá než doufat, že se do příštích Velikonoc polepší a napraví si reputaci. Pikniku zdar 😀 !