Jsme tři

Na Velký pátek 30.3.2018 (den po termínu) se narodil náš Oliver – taky docela velký se svými mírami 3690 g a 53 cm :-)) Můj svět se otočil vzhůru nohama. Mám pocit, že už nikdy nedočtu žádnou knihu, nezažiju pocit odpolední siesty a neuvařím jídlo podle nového receptu (natož abych si ho stihla teplý sníst). Ale přes to, jak těžký to chvílema je, věřím, že Oli je to nejlepší, co nás potkalo. Že spolu zažijeme velký věci. A to si žádá novou rubriku :-)!

Moji dva kluci – můj celý svět

Zima v obrazech

Ač to tak podle aktuálních teplot úplně nevypadá, konečně je tu oficiálně jaro! A tak je nejvyšší čas podívat se na malou rekapitulaci nejhezčích zážitků právě uplynulé zimy a zavzpomínat, co všechno mi tohle jinak ne příliš oblíbené období zpříjemňovalo…

To nejlepší na začátek – předvánoční pátek, kdy jsme si vyrazili do Městského divadla na tradiční vánoční koncert Javorů. O tom, že to byl naprosto parádní hudební zážitek asi vůbec nemusím hovořit – jistě víte, jak Javory miluju. A nejsem sama – o koncert byl takový zájem, že tentokrát Ulrychovi museli ještě jeden koncert v ten samý den přidat 🙂 Místo abychom strávili hodiny v obchodním centru honbou za vánočními dárky na poslední chvíli, jako to v tomto čase řada lidí dělá, užili jsme si krásné rande, po koncertě zamířili na vánoční trhy pro něco na zahřátí a udělali si procházku osvíceným Brnem. Tenhle den pro mě byl zkrátka ztělesněním pravé podstaty Vánoc – klidné, radostné, bez stresu a shonu 🙂

A u Vánoc ještě chvíli zůstaneme. Vánoční hand made svícen od strýca je už takovou tradicí, na kterou se těšíme každý rok. Letos nás ale jeho kreativita opravdu dostala :-D!

Můj poslední den v práci před odchodem na mateřskou a kytička od kolegů na rozloučenou… Po více než čtyřech letech balím svůj profesní život do krabic a zamačkávám slzu. Byť to nebylo všechno vždycky jen růžový jako tyhle gerbery, já si pamatuju jenom to, co za to stálo. Tomovy tanečky v zasedačce na stole, Jančino „šúranie“ :-D, nekonečné telefonáty s Míšou nebo naše každoroční „chození do Betléma“ s Ondrou 😀 Po tomhle se mi bude na mateřské opravdu stýskat…

Období po nástupu na mateřskou jsem se mimo jiné snažila využít taky k setkávání – s těmi, na které jsem v posledních týdnech neměla moc času nebo hrozí, že se teď nějakou dobu nebudeme mít možnost tolik vidět. A tak jsem strašně ráda, že jsme se ještě s holkama stihly potkat ve stavu 2v1, prodrbat jedno „babské“ odpoledne a otestovat nový kroměřížský lokál. Nikdy mě nenapadne udělat nám nějakou společnou fotku, tak aspoň k ilustraci foto dárečků, které tety přinesly našemu mláďátku. Děkujeme :-)!!!

No, a teď už by tedy konečně mohlo přijít to jaro 😉

2018

Říká se, že roky s osmičkou na konci bývají pro náš národ často osudové. Jeden takový rok nás právě čeká. Netuším, nakolik přelomový bude pro české dějiny, ale pevně věřím, že pro nás s Péťou přelomovým v tom dobrém slova smyslu bude, i když to určitě bude znamenat taky pěknej hukot 🙂

Ten právě uplynulý 2017 nebyl zas tak úplně jednoduchý rok, ale když se za ním teď zpětně ohlížím, vidím jen ty hezký momenty. A že jich bylo! Velké organizační změny, ale i velký kopec srandy v práci, třítýdenní cesta po východě USA, dvě svatby a několik zásnub, strastiplné hledání (ale nakonec snad úspěšné nalezení!) našeho nového domova i všechny premiérové okamžiky spojené s našim miminkem. Kdybych ale měla vybrat jeden jediný, který mi za loňský rok uvíznul v hlavě, možná teď trochu překvapivě zmíním ten květnový večer, náš předposlední v New Yorku, kdy nám brácha sehnal lístky na Broadway na Fantoma opery. Zatajený dech od úvodní scény až do závěrečného aplausu! Byl to jeden z mých největších hudebních zážitků a doteď mám husí kůži, když na něj vzpomínám…

A tak nám všem přeju do nového roku 2018 co nejvíc takových okamžiků. Krásných a silných okamžiků, které se nám zaryjí hluboko do srdce a ještě dlouho poté v něm budou rezonovat. Protože jestli má smysl něco v životě hromadit a schraňovat jako poklad, jsou to přesně tyhle chvíle.

Podzim v obrazech

Na jednu stranu mi příjde, že ten letošní podzim byl strašně dlouhý, že se toho spoustu dělo… ale zároveň čas letí tak rychle a já pořád nic nestíhám :-)!

Hlavní událostí tohoto podzimu bylo rozšíření našeho malého „tajemství“ mezi rodinu, kolegy v práci a přátele. Pohlaví miminka si ale necháváme pro sebe – minimálně do okamžiku, než to nechtěně prokecneme, jako se nám to koneckonců už oběma před některými podařilo 😀 Zároveň se mi po prvním trimestru i postupně začala vracet energie, takže jsem opět začala fungovat v práci i běžném životě.

V září, když jsem na tom ještě nebyla zdravotně nejlíp, jsem skončila na neschopence. Naše první svatební výročí jsme s Péťou promarodili oba 🙁 Když jsme se ale dali trochu do kupy, využili jsme pošmurných podzimních večerů k oprášení našich deskových her. A dvakrát jsem svého „neporazitelného“ muže porazila v Agricole – a to je teda co říct!

Co by to bylo za obrazový článek bez nějakého toho kusu žvance, že… Aby nám nebylo líto, že jsme si naše první výročí moc neužili, vyrazili jsme v říjnu na slavnostní oběd do Monte Bu. Přestože nejsem vyloženě masožravec, nad tímhle steakem z australské krávy můj žaludek vskutku zaplesal 🙂

Po dlouhé době zase v přírodě a v horách – to byl balzám pro tělo i pro duši. Takhle krásně bylo na Slovensku na konci října, s první letošní sněhovou nadílkou :-).

Jen tak, od mých nejmilejších kolegů. Ještě že je mám :-)!

Léto v obrazech

Tak je asi definitivně za námi, poslední záchvěv babího léta. To letošní bylo pěkně nabité – plné toulání, svateb, slavení, slunce, ovoce a také důležitých životních rozhodnutí.

Konečně jsme se rozhoupali k velkému kroku v naší kuchyni – pořízení myčky. Raději pomlčím o tom, že hlavním impulzem k činu se stalo to, že jsem si pořezala ruku a mytí nádobí tak na nějakou dobu zůstalo na Péťovi. Zaplatila jsem tak sice vlastní krví, ale věci se záhy daly rychle do pohybu 😀 Přestože se jednalo o náročnější operaci, díky zkušenému týmu chlapců z VUT se dílo podařilo a mohu potvrdit, že myčka na nádobí zkvalitnila náš život o 120%. Velký dík patří Míšovi a jeho vercajku :-)!

V červnu jsme oslavovali kulatiny Péti V. na Kamenka festu. Konečně tak byla příležitost využít svatební dar od mých kolegů z práce – stylový piknikový koš. Pojedli jsme, popili a na závěr zhlédli poslední z ohňostrojů letošního festivalu Ignis Brunensis nad Špilberkem.

Toulali jsme se Moravou a užívali si léto. Poprvé jsme byli u Jurkovičovy vily, konečně jsem vzala Péťu na Hostýnek, již tradičně jsme vyrazili na jih, kde to máme nejradši – tentokrát na znojemské okurkové slavnosti – a s Phyllis jsme si po dlouhé době prohlédli Brno z ptačí perspektivy. A taky hledali za obzorem náš nový domov 🙂

Přivítala jsem ve strýcově zvěřinci dva nové přírůstky – ježka a zatoulaného kocourka Ronnieho 🙂

 

Jaro v obrazech

Léto už je sice v plném proudu, ale tady na blogu, jak jste si už jistě mohli povšimnout, všechno přibývá se zpožděním :-D… Tak či tak by byla velká škoda, kdyby všechny ty fotky a krásné zážitky zůstaly zapomenuty v propadlišti dějin, a proto je dnes oprášíme.

Začátkem března jsme uplatnili náš svatební dar od bratrance Ládi – lístky na pražský koncert americké houslistky Lindsey Stirling ve Fóru Karlín. Díky tomu, že termín koncertu se zrovna trefil do mých přednášek na ÚPV, spojili jsme příjemné s užitečným – koncert se služební cestou :-). Poprvé jsem také navštívila luxusní pražské kanceláře STRV a stihli jsme dokonce i předkoncertové pivko s Žánkem!

Péťa slavil v březnu významné životní jubileum! Oslav proběhlo hned několik – rodinná v Příbrami s dortama a brněnská v čajovně Utopia s celým Penoclanem. A já jsem si pro Péťu připravila překvapení v podobě návštěvy brněnského VIDA centra – to aby nezapomněl, že ještě není tak starý, aby si nemohl hrát :-)!

Za jeden z nejlepších gastrozážitků tohoto jara bych určitě označila vynikající sushi v brněnské restauraci Umami, kam jsme si s Péťou vyrazili na velikonoční oběd. Pro milovníky sushi můžeme jedině doporučit!

Naše první „manželské“ Velikonoce a zároveň také první Velikonoce, které jsme společně strávili v Brně – tož jsem dokonce i vajíčka nabarvila :-D! Trocha stresu s beránkem, který mi nešel vyklopit z formy… nakonec si ale dal říct a oblíbila jsem si i jeho lehce nepovedený výraz s ulomeným čumáčkem 🙂

Během jara jsme také vyrazili hned na dvě dovolené – nejprve na prodloužený víkend do Milána a pak na tři dlouhé týdny za bráchou a Jennifer za velkou louži. Ale o to všechno se podělím zase jindy – vzhledem k tomu, že ještě pořád dopisuju sérii z naší svatební cesty, netroufám si úplně odhadovat, kdy přesně to bude, proto stay tuned O:-)

Zima v obrazech

Jaro už nezadržitelně klepe na dveře, a tak je čas probrat snímky, které se mi podařilo zachytit foťákem mého telefonu a naposledy se ohlédnout za ročním obdobím, které je pro mě tím nejméně oblíbeným. A přitom byl tentokrát fakt problém navybírat těch pár nejhezčích vzpomínek, dělo se toho totiž strašně moc!

Především jsme slavili naše první opravdové Vánoce, se stromečkem a sami dva. Stromeček jsme chtěli co nejvíc jednoduchý, nepřezdobený a v kombinaci dvou barev a z minimalistického výsledku jsem byla moc nadšená :-).

V lednu jsme slavili taťkovy 60tiny. Největším překvapením, ze kterého byla unešená (a posléze i nasycena :-D) celá široká rodina, byl tenhle obří ovocný koš z Příbrami.

Můj aktuálně nejoblíbenější koutek na nočním stolku – svatební fotka s rodinou, kočičí stojánek na šperky od Jennifer, kaštánek pro štěstí od Péti a nový Láďa Zibura od Ježíška :-)!

Protože jsme s Péťou fanoušci projektu #prsakoule, neváhali jsme ani minutu, když jsme zjistili, že koncem února se bude v Brně konat jejich workshop zaměřený na včasné odhalení rakoviny. Vše bylo podáno odlehčenou a zábavnou formou, dostali jsme manuál s důležitýmu informacemi a na závěr jsme si samozřejmě mohli modely prsou i koulí vlastnoručně prohmatat 🙂

Má největší pěstitelská pýcha –  introvertní bílá orchidej, která se tu na blogu čas od času objeví, když se zrovna rozhodne vykvést. Introvertní proto, že zpravidla vyhodí šlahouny vždycky, když jsme na delší čas z domova pryč :-). Letos však s rekordním počtem sedmi květů!

2016

Co k němu dodat? Asi se nezařadí k nejlepším rokům mýho života. Z nejrůznějších důvodů bolel a jistým způsobem bolí pořád. Ale ať už byl ten letošní rok jakýkoliv, jsem ráda, že ten jedinej den, na kterým záleželo ze všech nejvíc, se nám vyvedl tak, jako by se opravdu najednou celý vesmír spojil a všechno špatný mi chtěl vynahradit. A za tenhle jedinej den to stálo. Proto chci na sklonku roku 2016 hlavně poděkovat všem, kteří ho pro nás udělali tak speciální. Terezce – za její krásný čtení při obřadu a její svatební dárky, který pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu. Bráchovi – za jeho přípitkovej proslov a za to, že se tak rád ujal role mého svědka. Jardovi – za fotky, o kterých jsem s jistotou věděla, že budou překrásný, ještě předtím, než vůbec vznikly. Míšovi – za skvělou zábavnou vložku, protože na organizaci těchhle věcí jsme už neměli sílu ani čas. Ilonce – za to, že mi nevnucovala žádné drdoly a vykouzlila mi účes, ve kterém jsem se poprvé v životě cítila jako bohyně. Ondrovi – za překrásný svatební oznámení (ale hlavně a nejvíc za jeho psychickou podporu po celej rok). Celé naší báječné rodině, která se tak ochotně zapojila do všech příprav od zajišťování cukroví, vína i slivovice, střelení kance na guláš :-), zapůjčení hudební aparatury, výroby dekorací a vůbec za jejich lásku a podporu a nejvíc za skvělou atmosféru, kterou pro nás svou přítomností vytvořili. A především mému teď již manželovi, který to se mnou letos taky neměl zrovna nejlehčí, ale přesto si mě vzal a já jsem tak ráda, že kráčí po mém boku právě on!

A plány do novýho roku? Ty letošní stresy a zklamání nechat daleko za sebou a vykašlat se na věci, který nemají hlubší smysl. Neničit si zdraví kvůli práci ani kvůli lidem, který za to nestojí. Nenechat si ze života zmizet ty, kteří za to stojí. Ale mým hlavním plánem nadále zůstává nic neplánovat :-). A nechat se překvapit tím, co život sám přinese… Tak šťastný nový rok!

Podzim v obrazech

Jako obvykle jsem měla s intenzitou článků v této rubrice velké oči, a tak je najednou čtvrt roku pryč a podzim téměř za námi. Dělo se toho dost a řada akcí si rozhodně zaslouží samostatný článek. Dnes tedy jen několik malých podzimních střípků…

Září, to byla jedna velká párty :D. Tou úplně první, na které jsme se s Péťou ocitli zcela neplánovaně, byla oslava sestřenčiných padesátin na Starém pivovaře. Krom skvělé kapely, na kterou si všichni mladí i staří zařádili, se nám moc líbil zábavný program… a dokonce přišel i kouzelník! Během své show vyčaroval dvě holoubátka (doteď vůbec nechápu, jak to udělal), která nechal následně kolovat v publiku. Tato fotka byla pořízena těsně předtím, než se mi holoubátko vykakalo na nohu :-D. Zkrátka super akce, na kterou moc rádi vzpomínáme!

podzim_v_obrazech_1Září – to znamená taky začátek školy. Ačkoliv jsem doufala, že tohle se mě už nikdy týkat nebude, nakonec jsem letos po dlouhé době do školních lavic usedla znovu. Po prvním zkouškovém si povíme, zda to byl omyl či ne :-D…

podzim_v_obrazech_2Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat z naší svatby a už jsme seděli na další akci – tentokrát to byly křtiny Maruš a Baruš. Povšimněte si prosím vystajlované dekorace – kočárkových jmenovek na stůl a jedlých miminek :-D!

podzim_v_obrazech_3Dostali jsme celou krabici překrásných svatebních gratulací. Největší překvapení na nás ale čekalo až po návratu ze svatební cesty – tak tak jsme si stihli na poště balíček vyzvednout. Bylo v něm tohle krásný handmade blahopřání. Od Moniky. Děkujeme 🙂

podzim_v_obrazech_4

Srpen v obrazech

S pořízením „chytrého“ telefonu mě napadlo dělit se s vámi každý měsíc o hezké okamžiky uplynulých týdnů, které se mi podařilo zachytit fotoaparátem. Hlavní impuls byl asi ten, že mi přes všechny snahy a plány letošní rok připadá tak nějak „marnej“ – od jeho samého začátku mě provází stresy jak v práci, tak v soukromí, a protože jsem člověk, co nesnáší změny a kotrmelce, ta dlouhodobá zátěž už se na mě začíná podepisovat. A tak vítám každou možnost, jak si připomenout, že zas tak marný ten můj život určitě není. I když se v posledních měsících nevyvíjí úplně tím směrem, kterým bych si přála…

srpen_v_obraze_1Tahle krásná kytka mě čekala na můj narozeninový den, který jsem sice zcela neplánovaně strávila skoro celý v práci, ale večerní „rande“ s Péťou v Monte Bu bylo krásnou náplastí a závěrem dne. Moje nejkrásnější narozeninová oslava za poslední roky :-)!

srpen_v_obraze_2Ale kohopak to tady máme? Vítané zpestření závěru pracovního týdne – Jančino štěňátko Bodíka, kterého jsme s Ondrou dostali na dvě hodiny na hlídání. Po nezbytném venčení jsme usoudili, že k navazování vztahů s cizími lidmi není lepší prostředník než pes. Nechali bysme si ho i na dýl, kdyby nám netrhal obložení v kanclu a neokusoval věšák :D…

srpen_v_obraze_4Naše ptačí svatební oznámení letěla na všechny světové strany… Brzy mi došlo, že jsme to s těmi sty kusy možná maličko přepískli, ale co už. Nechcete taky jedno :-D?

srpen_v_obraze_3Není naše, aby bylo jasno :-D! Dvojnásobná teta se strýcem si přijeli pochovat sotva týdenní neteř Baruš a dovezli jí prasátko Knorriga – hračku, kterou musí mít povinně v posteli každé dítě (ehm, i dospělý…).

Tak zase za měsíc!