Jak přišel Olí na svět aneb POROD

Je to už bezmála sedm měsíců, co se nám život obrátil naruby tím nejkrásnějším způsobem. A protože to řadu z vás zajímalo, rozhodla jsem se konečně sepsat tento článek a zavzpomínat na to, jak Oli přišel na svět. Zdá se mi to najednou strašně dávno 🙂

Od druhého ultrazvuku jsem měla stanovený termín porodu na 29. března, tak trochu jsem ale počítala s tím, že jako prvorodička budu pár dnů přenášet. Ve středu 27. jsem absolvovala poslední monitor v porodnici, kde vše vypadalo dobře nachystané, ale krom občasných poslíčků se zatím z mého pohledu vůbec nic nedělo.

V den termínu jsem měla večer zase bolestivější poslíčky, Péťa mě jako obvykle káral, že skuhrám, pařil na počítači Slither.io, tak jsem šla uraženě spát snad o půl 10 :-D… což se ukázalo být velmi prozíravé. Poslední noci před porodem bývaly krušné, kvůli nesnesitelnému pálení žáhy už jsem často nemohla spát, ale v den porodu jsem vstávala skutečně dobře odpočatá.

Jako ke konci těhotenství každé ráno mě i ten den vyhnal z postele hlad. Naložila jsem nádobí do myčky, ale to už mi zase začalo tvrdnout břicho, tak jsem se rozhodla vrátit se do postele a nasnídat se, až to přejde. Bolest ale tentokrát nějak nepřecházela. Když už se Péťovi mé skuhrání zdálo nějak podezřele časté, rozhodl se mi začít počítat kontrakce. Jako správný geek si na to hned stáhnul mobilní appku 😀 K našemu překvapení kontrakce přicházely pravidelně cca po 4 minutách. To Péťu vyděsilo a že musíme okamžitě jet do porodnice. Tak jsem se ho snažila uklidnit, že i kdyby už to porod byl, určitě není nutné tak chvátat, že prvorodičky rodí přece vždycky dlouho. Každopádně jsem si i já začala v tu chvíli připouštět, že už je to možná opravdu tady a v pauze mezi kontrakcemi jsem tedy postupně dobalila tašky do porodnice a oblékla se. Měla jsem dobrou vůli se ještě nasnídat, ale v tu chvíli už to nešlo. A tak jsme v pravé poledne vyrazili…

V porodnici nás v ambulanci přijala moc milá porodní asistentka. Vyšetřila mě, došla k závěru, že porod je teprve na začátku, ale k mé úlevě si mě už v porodnici nechají. To byla asi první pozitivní zpráva, která mi pomohla k tomu, abych se hodila do pohody. Ta druhá zpráva přišla hned vzápětí, když dorazila mladá lékařka, která mě měla u porodu doprovázet. Byla to totiž dcera naší rodinné známé. Věděla jsem, že v porodnici pracuje, ale bylo mi jasné, že by byla obrovská náhoda, kdyby se můj porod trefil právě do její služby. Náhody se ale dějí a mně to v tu chvíli přišlo jako dobré znamení. Byť se osobně neznáme, jakmile jsem uslyšela známé jméno, opadl ze mě velký kus strachu. Doktorka mě dokonce povzbudila, že nález je ještě lepší, než říkala porodní asistentka, a že teda můžeme jít na porodní box.

Když trpíte jako zvíře na monitoru, zatímco váš muž si fotí grafy :D…

I tady se na nás neuvěřitelně usmálo štěstí, protože porodní asistentka nás zavedla na box č. 1. Je to jediný box u Milosrdných, kde je vana. A jak nám kladli na srdce na předporodním kurzu, mít při porodu k dispozici vanu je výhra!

Co se pak dělo na porodním boxu už mi trochu splývá. Zpočátku se vyřizovala administrativa. Musela jsem znovu podepsat papíry k porodu. Museli mi vzít krev, protože nebyli schopní v mojí těhotenské průkazce najít stránku, kde mám uvedenou krevní skupinu (věděla jsem, že ji tam uvedenou mám, ale v tu chvíli už jsem to nedokázala řešit). Na doporučení porodní asistentky jsem kývla na klystýr, byť jsem měla v porodním plánu uvedeno, že ho nechci. Zpětně jsem za to ale ráda, protože mi to asi opravdu pomohlo porod trochu rozjet. Vlastně jsem ohledně toho výkonu měla dost zbytečný předsudky a přitom se naprosto nebylo čeho bát. Pak mi porodní asistentka napustila vanu a v ní jsem strávila moře času. Kontrakce přicházely po celou dobu se stejnou pravidelností a začínaly mi dávat docela zabrat.

Cca po 4 hodinách od příjmu mě přišla zkontrolovat lékařka. K mému zděšení zkonstatovala, že se nám porod zatím nikam moc neposouvá a protože viděla (a asi hlavně i slyšela, hehe), že už mě to fakt hodně bolí, navrhla, že by mi dala něco od bolesti (ne zrovna epidural, ale nějaké alternativy). Chtěla jsem porod co nejpřirozenější, ale v tuhle chvíli jsem byla trochu nalomená si nechat dát nějaké ty drogy 😀 Vidina bůhvíkolika hodin v takových bolestech mě trochu děsila. Domluvili jsme se s doktorkou, že si vezmu chvíli na rozmyšlenou a uvidíme.

Oli se ale rozhodl, že mě v tomhle dilematu dlouho nenechá. Chvilku poté, co za doktorkou zaklaply dveře, mi praskla voda 🙂 Od té chvíle začal můj porod z mého pohledu připomínat jízdu rychlovlakem. Kontrakce nabraly větší grády a začala jsem ztrácet pojem o čase. Nějakou dobu jsem trpěla na lůžku, pak se mi začalo chtít zvracet a od toho okamžiku už jsem do sebe nedokázala dostat vůbec nic – ani přeslazený nemocniční čaj (který mi při porodu zvrhle chutnal :D), ani vodu a už ani ten hroznový cukr ne.

Když se mi udělalo trochu líp, šla jsem se znovu naložit do vany, v níž se zdály kontrakce skutečně o něco snesitelnější. Z téhle pasáže si vybavuju vtipný moment, kdy mě přišla zkontrolovat porodní asistentka a povzbuzovala mě, že už mám půlku za sebou. A já už celá zoufalá po ní loudila, aby mi slíbila, že porodím ještě dnes. „No to musíte, já už jsem vám zamluvila ten nadstandard!“ na to ona :D.

Bylo asi něco kolem šesté, když už se mi absolutně nedařilo kontrakce prodýchávat a můj řev musel znít na celou porodnici 😀 (real story, hned druhou částí těla, která mě následující den po porodu bolela nejvíc, byly moje hlasivky). Na doporučení porodní asistentky jsem se přemístila do sprchy a houpala se na fitballu. Asi za půl hodiny se bohužel střídaly směny a „moje“ PA se se mnou přišla rozloučit a povzbudit mě slovy, že zítra má noční a už mě tu na porodním boxu nechce vidět :D.

Nová porodní asistentka byla starší a bohužel už zdaleka ne tak milá a příjemná – přesto mi na ni utkvěla vzpomínka, jak mě, když už bylo po všem a doktorka mě šila, mateřsky hladí po noze a říká, jak jsem byla statečná. Tak či tak myslím, že mě vedla a radila do finiše moc dobře.

To už jsem se kolem sedmé přemístila s fakt nesnesitelnými bolestmi na porodní lehátko, všechno už bylo zdánlivě nachystáno, ale jak se ukázalo, Olí ještě nebyl dostatečně sestoupený dolů. Chudák Péťa, kterému jsem při každé kontrakci drtila ruku jako o život :D! Když už jsem opravdu myslela, že horší bolest už být ani nemůže, přišla porodní asistentka a že teda jdeme na to.

Jak mi všichni zkušení říkali, že závěrečné tlačení je rychlovka a za odměnu, tak pro mě ta nejtěžší část porodu měla teprve přijít. Jednak mi nějakou chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak mám při kontrakci dýchat a tlačit, jednak mi celou dobu jely kontrakce po 3-5 minutách a ke konci se intenzita nijak nezrychlovala. To byl i důvod, proč jsem nakonec kývla na podání umělého oxytocinu, přestože jsem do porodního plánu napsala, že žádné umělé urychlování porodu nechci, stejně jako na nástřih. Ale za obojí jsem vlastně zpětně ráda, protože pak už to šlo opravdu ráz na ráz a v 8 večer, 8 hodin po příjmu, byl Olí konečně na světě :-).

Přiložili mi ho jen na tak krátký okamžik, že si to skoro ani nepamatuju. Napil se už zkalené plodové vody, takže mu ji museli odsát z pusinky, ale pak jsem koukala, že Apgar skóre měl 8-9-10, tak je mi zpětně trochu líto, že nám ten bonding nedopřáli. Ale jsem člověk, co ctí slovo lékaře, a hlavně jsem týmu, který nás u porodu doprovázel, vděčná, že všechno dobře dopadlo 🙂 Celkově jsem s přístupem během porodu v NMB byla moc spokojená – chovali se s respektem, všechny zákroky se mnou předem konzultovali, netrápili mě v průběhu monitorem a opravdu měli snahu o co nejpřirozenější porod. Oddělení šestinedělí už je pravda trochu jiná story… ale to by bylo taky na jiný článek 🙂

Tak doufám, že jsem ukojila vaši zvědavost či rozptýlila případné obavy 😀 Docela by mě zajímalo přečíst si podobný článek z pohledu Péti – protože to mám přecejen celé trochu v mlze, zato on byl „při smyslech“ celou dobu. No, možná ho zkusím přemluvit k nějaké „otcovské“ glose, co říkáte :D…?

Léto v obrazech

Konečně jsem si našla chvilku, abych zavzpomínala a zrekapitulovala naše letošní léto. Tolik zážitků! Tři svatby mých nejmilejších – jedna hezčí než druhá. Pár hudebních festivalů, absolvovaných dokonce i s Olím. Bezpočet krásných výletů a procházek zalitých sluncem. Aniččiny a Olího křtiny a jeho první setkání s tetou a strýcem z Ameriky. Moje třicetiny… Na co vzpomínat dřív :-)?

Tohle léto procházkám s kočárkem opravdu přálo. Deštivé dny bych spočítala na prstech, byli jsme s Olím venku v jednom kuse. Tak jen na ukázku pár našich oblíbených vycházkových destinací :-)…

A co teprv letošní svatební sezóna! Abychom se měli neustále na co těšit, svatby našich přátel byly rovnoměrně rozvrženy, na každý měsíc jedna 🙂 Vzpomínáme rádi na každou z nich – Terezčin a Ottíkův „fesťák“ pod širým nebem v Třebovli, rovněž open air svatbu Míšy a Evky na statku v Honěticích i na svatbu Chropyňáků Pavči s Mirou, kteří dojeli na obřad stylově na mašinách 😉

Fesťák v Třebovli
Na statku v Honěticích
Na svatbě Chropyňáků

Podnikali jsme celé léto spoustu výletů, ale snad ze všeho nejradši vzpomínám na vytoužený výlet na Karlštejn, kam mě Péťa vzal k mým třicetinám. A potkali jsme tam Pavla Zedníčka 😀

Měli jsme to zkrátka nabité. Takže občas bylo moc fajn probudit se ráno s pocitem, že nemusíme vůbec nic :-)…

Jak jste si léto užívali vy? Přestože na podzim a zimu jsem se nikdy moc netěšila, věřím, že si s Olím najdeme způsob, jak si to nadcházející období udělat co nejvíc pestré a za čtvrt roku (v častější intenzitu článků „v obrazech“ už jsem přestala věřit :D) zase nebudu vědět, kterou fotku sem vybrat dřív…

Bosé nohy v trávě

…aneb vzpomínka na jeden z posledních teplých dnů toho letošního nekonečného léta. Škoda, že už je asi definitivně za námi, ale užili jsme si ho dosyta. Od těch prvních dnů, kdy najednou přes noc vykvetly šeříky a já kolem těch voňavých keřů kulhala za kočárem – jen okolo bloku a zpátky, dál jsem nedošla. Připadá mi, že léto bylo snad celou tu dobu, co je Olí na světě 🙂

Obtisky ze slaného těsta

První pečení po porodu a ani se to nedá jíst :D… Tak nějak bych charakterizovala tento počin, do něhož jsem se pustila, když byly Olímu cca 3 měsíce. Obtiskem jsem chtěla překvapit Péťu k jeho červnovému svátku a nakonec mi vzniklo tolik těsta, že otisků jsem mohla vyrobit hned sedm a ještě jsme je porozdávali po rodině u příležitosti Olího křtin.

Postupovala jsem podle tohoto receptu:

  • 1 hrnek kuchyňské soli
  • 1 hrnek hladké mouky
  • 2 dc vody
  • potravinářské barvivo

S tou vodou bych ale byla opatrná… Mně vzniklo opravdu hodně řídké těsto, takže jsem musela ve výsledku přidat mouky mnohem víc a těsta jsem pak měla nad hlavu. Ale jak říkám, aspoň zbylo pár otisků i na další rodinné příslušníky 😀 Hotové dílko se pak suší v troubě zhruba 4 hodiny.

Zvládnout obtiskávání v jednom člověku byla docela výzva, ale myslím, že výsledek nedopadl zas tak špatně. Bordel byl pak sice po celý kuchyni, nicméně pro mě to bylo skvělé vypadnutí ze stereotypu všedních dnů. Už se strašně těším na další tvoření, které mám s Olím v plánu :-)!

Mateřská knihovnička

Prvotní černé myšlenky, kterak s narozením dítěte už nikdy nepřečtu ani stránku z nové knihy, se naštěstí ukázaly být zbytečně pesimistické. Času na čtení sice mateřská moc neskýtá, nicméně pár chvilek na procházkách s kočárkem a hlavně při kojení se tu a tam najde. Co se mi tedy během léta podařilo přelouskat, o tom ve stručnosti níže…

Petr Jasinski – Rozšířená rodina dle vlastní volby

Útlý titul, který Péťa přinesl od svého „kouče“, mě svým obsahem příliš nezaujal. Kniha nabízí řešení pro rodiče dětí, kteří žijí daleko od prarodičů a nemají tak moc možností hlídání ani poskytnout svým dětem společnost jiných dospělých osob. Rozšířenou rodinu prakticky naplňuje situace, kdy se stýkáte s kamarády, kteří mají také děti. Vytvářet takovou pospolitost uměle mi proto přijde dost mimo mísu…

Harvey Karp – Nejšťastnější miminko v okolí

Kultovní „návod“ na spokojené miminko se mi podařilo dočíst až v okamžiku, kdy už měl Oli 3 měsíce pryč a tedy to období, pro které je tato příručka rad aktuální, už měl zdárně za sebou. Možná bych knihu doporučila k přečtení prvorodičkám ještě před porodem. Pár zajímavých informací se v ní dá určitě najít.

Kateřina Tučková – Vyhnání Gerty Schnirch

Jedna z nejsilnějších knížek, které jsem tento rok četla. Byť fikce, nezbaví vás pocitu smutku z toho, kolik zmařených lidských osudů asi přinesl nechvalně proslulý odsun brněnských Němců, k němuž došlo na sklonku druhé světové války. Příběh, který asi ani nemůže mít dobrý konec, se čte jedním dechem. Tleskám Kateřině Tučkové!

Jiří Hájíček – Dešťová hůl

Tento autor je pro mě objevem letošního léta! Dešťovou hůl jsem nadělila našim onehdy k Vánocům a ze zvědavosti jsem po ní sáhla, když jsme s Olím trávili týden v Kroměříži. Román mě překvapil jak svým námětem, tak mimořádnou čtivostí. Přelouskala jsem ho téměř na posezení během několika dnů (hodně jsem kojila :-D). Hlavním hrdinou je životem lehce znavený Zbyněk, který trpí nespavostí a prochází manželskou krizí se svou ženou Terezou, s níž se marně snaží o dítě. Do jeho stereotypního života najednou vpadne dávná láska, s níž se pouští do postupně stále napínavějšího pátrání po jednom nevyjasněném dědictví… No, asi se budu muset porozhlédnout po dalších titulech od tohoto autora!

Tak co jste pěkného za léto přelouskali vy? Máte pro mě nějaké další tipy na knihy ke kojení :)?

10 věcí, které jsem v porodnici opravdu využila

Protože jsem založením tak trochu flákač, i tašku do porodnice jsem si balila celkem na poslední chvíli. Zdál se to být nelehký úkol. Na internetu jsem nacházela rozsáhlé seznamy a tipy, co si s sebou rozhodně vzít, co komu u porodu „zachránilo život“ a co se osvědčilo. Není tedy divu, že s takovou přípravou jsem do porodnice odjížděla s jednou střední sportovní taškou (k porodu) a s kufrem kabinové velikosti (na oddělení šestinedělí). Dnes už s čistým svědomím můžu říct, že věcí, které jsem opravdu reálně potřebovala a využila, bylo tak málo, že by mi na ně stačila igelitka. A tak se o ně podělím pro ty z vás, kterým by se to třeba mohlo v budoucnu hodit 🙂

  • Gumičky do vlasů

Majitelkám dlouhých vlasů doporučuji všema deseti. Dlouho jsem měla při porodu vlasy rozpuštěné a vlastně mě to nijak neobtěžovalo… do okamžiku, než jsem začala při kontrakcích zvracet. Pak jsem byla ráda, že mám gumičky hned po ruce. Tyhle spirálové jsou navíc taková moje srdeční záležitost – dostala jsem je totiž od Ilonky ve svůj svatební den „pro štěstí“ a přišlo mi tedy symbolické, že jsem je poprvé vytáhla a použila právě u porodu Olího 🙂

  • Hroznový cukr

Vzhledem k tomu, že se mi porod rozběhl hned ráno, už jsem do sebe nedokázala natlačit ani snídani. Vím, že v některých porodnicích jídlo při porodu neradi vidí, ale za sebe musím říct, že jsem opravdu neměla ani pomyšlení, že bych mezi kontrakcema něco zakousla 😎 Ke konci už jsem pak v sobě neudržela ani tekutiny a všechno vyzvracela. Hroznový cukr se tak pro mě stal opravdu záchranou a krom nemocničního čaje taky jediným zdrojem energie, který jsem během porodu dokázala do sebe dostat.

  • Papírové utěrky

Jeden z nejužitečnějších tipů, který jsem vyčetla na internetu. Celou dobu, co jsem byla v porodnici, jsem místo ručníku/osušky používala na osušení po sprše papírové (kuchyňské) utěrky. Jednoduché, hygienické, praktické… byť ne zrovna dvakrát ekologické, uznávám. Na spodní část těla jsem je využívala ještě i celé šestinedělí.

  • Herbalon

Další věcí, na kterou matky na internetu přísahaly, byl Herbalon. Jedná se o mycí emulzi s dubovou kůrou, která je ideální na mytí intimních partií po porodu a měla by urychlovat hojení hráze. Sprcháč nebo šampon jsem v porodnici upřímně ani nevytáhla z tašky – ale Herbalon jsem opravdu poctivě používala skoro při každé sprše hned od začátku. S hojením jsem neměla žádné problémy a cca 14 dní po porodu už jsem se cítila docela OK – tedy až na to, že jsem kulhala kvůli bolavé kyčli, ale to je jiná story 😎

  • Deodorant

Měla jsem načteno a nastudováno docela hodně, ale nikdo mě nepřipravil na to, jak strašně se po porodu žena začne potit! Několik prvních dnů, možná i týdnů, jsem se v noci budila s oroseným čelem a noční košilí na ždímání. Takže bez deodorantu by to nešlo.

  • Poporodní vložky

Bez těch by to taky nešlo, to je asi jasný. Vyzkoušela jsem obě nejdostupnější značky – Batiste i Samu. Na prvních cca 14 dní po porodu bych určitě doporučila ty první.

  • Síťované kalhotky

Sexy záležitost, která nicméně ženu provází celým šestinedělím 😎 Já zvolila značku MoliCare ve velikosti L, jak nám doporučovali na předporodním kurzu, ale zpětně bych asi klidně vzala o číslo menší, protože častým praním se docela dost vytahaly. Jinak ale byly hodně elastické, pohodlné a po vyprání bleskurychle suché.

  • Boty do sprchy

„Crocsy“, který jsem kupovala snad tři dny před porodem v Kauflandu 😀 Do porodnice určitě doporučuju, jsou praktické do sprchy. Akorát jsem počítala s tím, že mi po porodu moje nateklé nohy hned splasknou, což se nestalo. Takže byl občas boj je obout… či vyzout 😎

  • Brčko na pití

Docela užitečná věc, kterou jsem do porodnice původně vůbec nechtěla brát, ale nakonec jsem ji na doporučení přibalila. Měla jsem k porodu nachystanou vodu Rajec s „pítkem“, ale ve finále jsem radši dala přednost nemocničnímu čaji a pití brčkem. Neříkám, že je to úplně věc, bez které bych příště k porodu nešla, ale osvědčila se mi a zpětně jsem byla ráda, že ji mám s sebou.

  • Partner

No a na závěr asi to nejdůležitější – partner k porodu, psychická podpora 🙂 Pro mě byl Péťa obrovskou oporou a pomocí nejen při porodu, ale především a hlavně po něm! Ty první dny, kdy pro mě byl heroický výkon otočit se v posteli z jednoho boku na druhý a natáhnout si na nohy ponožky, byly hodně krušný. Jsem strašně ráda, že nám vyšel nadstandard a kdybych se dneska měla rozhodovat, neváhám ani minutu a jdu do něj zas. Mít možnost být od začátku spolu jako rodina bylo prostě k nezaplacení. Jsem moc vděčná, že jsme ten porod společně prožili a přežili… ale o tom více snad zase někdy příště :-)!

Jsme tři

Na Velký pátek 30.3.2018 (den po termínu) se narodil náš Oliver – taky docela velký se svými mírami 3690 g a 53 cm :-)) Můj svět se otočil vzhůru nohama. Mám pocit, že už nikdy nedočtu žádnou knihu, nezažiju pocit odpolední siesty a neuvařím jídlo podle nového receptu (natož abych si ho stihla teplý sníst). Ale přes to, jak těžký to chvílema je, věřím, že Oli je to nejlepší, co nás potkalo. Že spolu zažijeme velký věci. A to si žádá novou rubriku :-)!

Moji dva kluci – můj celý svět