Yogyakarta

Yogyakarta je centrem jávanské kultury – patří k nejkrásnějším a historicky nejlépe dochovaným městům na Jávě. Je zajímavá sama o sobě, zároveň se z ní ale dají podnikat výlety i k mnoha památkám v okolí. Proto žádné vyspávání a hurá ven!

Náš první pohled po probuzení v hotelu byl ohromující – z balkonu se přímo před námi rýsovaly na obzoru obrysy sopky Merapi (v příznačném překladu „Chrlící oheň“ :-)), jejíž vrchol se tyčí do úctyhodné výšky 2911 metrů nad hladinou moře. Je to nejmocnější indonéský vulkán, šestý nejaktivnější na světě. Jávanci uctívají horu jako dárkyni života, protože láva zúrodňuje místní zemědělskou půdu. V minulosti však bohužel připravila o život spoustu zdejších obyvatel při svých ničivých erupcích.

Po lahodné snídani jsme zaběhli do půjčovny skútrů, která se nacházela hned naproti hotelu, a vyjednali si tam zapůjčení naší nové mašiny :-). Proběhlo to velmi rychle a bez problémů, a tak už nám nic nebránilo v tom, abychom mohli vyrazit na náš první výlet k největšímu budhistickému chrámu na světě – Borobuduru.

Borobudur, kolosální, mnohastupňová buddhistická stúpa sahá do výše 34,5 metrů. Ve skutečnosti stojí na základech hinduistického chrámu z roku 775. Celý chrám se však časem začal kvůli nestabilnímu podloží propadat, a tak byl asi po sto letech opuštěn a dobrých tisíc let jen chátral. Zašlou slávu Borobuduru se rozhodli oprášit Angličané v roce 1815 – samotná rekonstrukce působivé stavby, poškozené mnohačetnými zemětřeseními, však započala teprve roku 1907. V 70. letech byl pak pod záštitou UNESCO celý chrám kvádr po kvádru rozebrán a podmáčené podloží bylo nahrazeno betonovými základy. Díky rozsáhlým restaurátorským pracím tak byl Borobudur zachráněn a uchován pro budoucí generace 🙂

Borobudur je orientován tak, že jeho strany jsou obráceny přesně do čtyř světových stran. Když poutník dospěl k chrámu, nejprve obešel jeho základnu po směru hodinových ručiček a pak vstoupil východním schodištěm na první ochoz. Takto pokračoval v každé úrovni „pyramidy“, až došel na samý vrchol.

Hlavní stúpu obklopuje 72 menších zvonovitých stúp a v každé je ukryta socha Buddhy. Buddhovy sochy se vyskytují i v ostatních částech Borobuduru – celkem jich je tu prý 432.

Při prohlídce chrámu se nám opět několikrát stalo, že jsme byli zastaveni skupinkami Asiatů s prosbou, zda se s námi můžou vyfotit. Na každém kroku tu bylo znát, že místní nejsou na návštěvy evropských turistů zvyklí tak, jako na Bali. Když nás Borobudur unavil, vydali jsme se ještě ulovit si k nějakému stánku oběd a suvenýry na naši turitickou výstavku a pak už bylo načase vrátit se zpátky do Yogyakarty, abychom si ji stihli prohlédnout, než se setmí.

Na zpáteční cestě nás chytnul strašný slejvák, takže jsme museli asi dvakrát během jízdy na chvíli zastavit a schovat se pod nejbližší přístřešek, než ten nejhorší déšť přejde. Naštěstí se nečas brzy přehnal a v Yogge už bylo opět příjemně. Zaparkovali jsme motorku nedaleko historického centra zvaného Kraton a šli se podívat k sultánskému paláci. Ten mě příliš nezaujal, nicméně nalepil se tam na nás jakýsi dědula obstojně hovořící anglicky a nabídl nám své průvodcovské služby. Měla jsem na paměti výstrahy z Lonely Planet, že podobná individua většinou chtějí turisty zatáhnout do nějaké rádoby umělecké galerie a vymámit z nich nějaké rupie, takže jsem byla skeptická jako vždy :-D. Nakonec jsme se ale rozhodli vzít dědulu na milost – respektive neměli jsme moc síly ho odehnat, tak jsme jen čekali, co se z toho vyvine.

Dědula nás skutečně provedl křivolakými uličkami pradávné historické čtvrti, za což jsme byli nakonec rádi, protože Kraton je skutečným bludištěm. A pochopitelně došlo i na návštěvu galerie :-D, nicméně nikdo na nás nevyvíjel nátlak, abychom si něco koupili, takže jsme brzy zase vypluli ven. To už se venku mezitím setmělo a my jsme dorazili zpět k branám sultánského paláce. Tady jsme se s dědulou rozloučili, věnovali mu nějaké rupie a pohled Brna 😀 a už celkem slušně vyhladovělí se vydali hledat něco k snědku.

Péťa nám našel báječnou restauraci, v níž jsme si opět nacpali pupíky lahodnými plněnými knedlíčky a ledovým čajem a posilněni jsme ještě chvíli procházeli hlavní promenádu lemovanou obchody všeho druhu a dívali se po suvenýrech a dárcích domů.

Nakonec nás ale únava z nabitého dne přemohla, a tak jsme nakopli naši mašinu a vydali se na cestu zpátky do hotelu. Ještě na mě ale čekalo jedno překvapení, když Péťa nečekaně zastavil motorku před Beatles pubem, který se nacházel přímo za rohem od našeho hotýlku a zaznamenala jsem ho už včera v noci cestou z taxíku. Nepočítala jsem ale, že budeme mít vůbec čas si sem zajít, takže jsem byla únava neúnava naprosto nadšená a radost byla o to větší, když jsme vešli dovnitř, objednali si pivo a místní živá kapela se sympatickou zpěvačkou nám k tomu hrála nesmrtelné hity Brouků. Poslední večer naší dovolené se zkrátka vydařil na jedničku  🙂

Zdá se to neuvěřitelné, ale po více než roce, který uplynul od návratu z naší svatební cesty, moje vyprávění konečně míří do finiše. Tu úplně poslední, závěrečnou kapitolu si ale nechávám na příště 😉

Surabaya

Metropole Surabaya je poměrně chudá na historické památky, ale vzhledem k tomu, že jsme si ji vybrali pouze jako přestupní stanici, příliš nás to netrápilo. Co nás však trápilo více byly ceny letenek do Yogyakarty, které nebyly tak příznivé, jak jsme si představovali, a navíc nám z nějakého záhadného důvodu nešly koupit online. Nakonec nás však napadlo spásné řešení – vypravit se do Yoggy vlakem! Cesta měla trvat asi 5 hodin a usoudili jsme, že i s čekáním na letištích by nás to časově nakonec vyšlo nastejno. A navíc byly jízdenky za hubičku! Nápad by tedy byl. Po lahodné snídani, složené z všelijakých druhů teplého jídla, toustů, ovoce, zeleniny a sladkých waflí, jsme si zašli ještě do hotelové kavárny na kávičku a všechno řádně naplánovali.

Do odjezdu vlaku nám zbývalo ještě dost času, a tak jsme se rozhodli porozhlédnout po okolí. Hlučná a špinavá Surabaya je hlavním přístavem východní Jávy a moc kulturních zajímavostí se zde nenachází. Čeho se však Surabayi nedostává na kultuře, to si vynahrazuje možnostmi nákupů. Ve městě najdete údajně ta nejlepší nákupní centra hned po Jakartě. A protože jsme se už dlouho nevěnovali shánění suvenýrů, s radostí jsme se chytli doporučení z průvodce a do jednoho nedalekého nákupního střediska zamířili 🙂

Lákalo nás především nepřeberné množství barevných košil a halenek s tradičním indonéským potiskem, které tu v turisty nepolíbeném městě prodávali za mnohem lepší ceny než na Bali. A jako Evropani jsme tu opět sklízeli nemalý zájem jak ze strany prodavaček, tak běžných kolemjdoucích 😀

O pár hodin později jsme se obtěžkáni novými hadříky a pečivem do vlaku vydali na zpáteční cestu do našeho hotelu. Nebe se ovšem mezitím děsivě zatáhlo a tropický slejvák na sebe také nenechal dlouho čekat. Přestože jsme byli od hotelu vzdálení s bídou čtvrt hodiny chůze, řádila taková průtrž, že bylo nemyslitelné, abychom pokračovali v cestě. Už tak jsme měli od včerejška pěknou kupu nedosušeného oblečení z lijáku na Ijenu. Ukryli jsme se pod nějakou stříškou na ulici, zároveň nás už ovšem začínal i pěkně tlačit čas, protože odjezd našeho vlaku se blížil, netušili jsme, jak daleko je to odsud na vlakové nádraží ani kde se tam kupují jízdenky.

V tom nás napadlo, že jsme před chvílí míjeli několik řidičů rikšy, kteří na nás vesele mávali, že nás svezou. To ovšem ještě nepršelo a my jejich snahu vydělat na evropských turistech vesele bojkotovali. Pokorně jsme se tedy vrátili a požádali o svezení :-). Jízda krytou rikšou byla docela vtipným zážitkem – možná bychom byli v hotelu rychlejc i pěšky, ale za tu srandu to stálo a aspoň jsme nezmokli.

Pak už následovala honička – vyzvednout na hotelu naše zavazadla, nechat si zavolat Bluebird taxi a pak už se jen modlit v dopravní zácpě, abychom na naše vlakové nádraží Gubeng dorazili včas. Štěstí ale stálo ten den při nás, a tak nejen že jsme zvládli v rekordním čase a bez zádrhelů nákup jízdenek, ale hravě jsme našli i náš perón a vlak. Jízdenky se zde kontrolují pracovníky místních drah ještě před nástupem do vlaku, takže jsme to měli celkem posichrované 🙂

Co nás hodně příjemně překvapilo byla čistota i moderní vybavení našeho vlaku. Pohodlné sedačky, čisté toalety, televize a dokonce „stevardi“, kteří nám na cestu klimatizovaným vozem rozdali deky… to bych v Indonésii popravdě moc nečekala! Jestli ono to nebude tím, že jsme si sedli do vagonu vyšší třídy, jak nám při obcházení průvodčího záhy docvaklo 😀 Naštěstí se nic tak strašného nestalo a na našich místech jsme mohli zůstat až do Yogyakarty. Cesta utekla velice rychle a příjemně – ani mi to nepřišlo jako 5 hodin. Čas jsem si krátila čtením Zelené míle (u níž mi Péťa nechtěně prozradil pointu :-D…).

Někdy mezi devátou a desátou večer jsme dorazili do Yogyakarty. Rychle jsme se zorientovali a zamířili ven, abychom si chytili nějaké taxi. V Yogge už jsou místní na turisty zvyklí, takže následovalo tradiční divoké smlouvání, z něhož jsme stejně nevyšli jako vítězové, protože už bylo pozdě a my se do našeho hotelu prostě potřebovali dostat. Při vystupování z taxi před hotelem jsme si nezapomněli hlasitě česky postěžovat, jak nás ten taxikář „nechutně vojebal“. Jak už to tak bývá, právě v tom okamžiku jsme narazili na první kolemjdoucí Čechy za celou naši dovolenou, klasika :D…

Radši jsme se honem pakovali ubytovat do našeho malého, leč útulného pokojíčku. A pak už hurá na kutě! Měli jsme před sebou už pouhé dva dny dovolené, ale Yogaykarta toho nabízela tolik k vidění, že jsme byli odhodlaní užít si je na maximum!

Výstup na Ijen

Den našeho rozloučení s ostrovy Gili a vlastně i s celým Bali byl tu. Po snídani jsme se přesunuli i s našimi zavazadly do přístaviště na rychloloď a než jsme se nadáli, už jsme byli zase zpátky v Padang Bai, kde nás již vyhlížel domluvený šofér Antok :-D.

Na tomto dnu vlastně není moc co líčit, protože nás čekala celodenní jízda autem napříč celým Bali, zpestřená snad jen Antokovou zálibou v reggae music, kterou nás oblažoval celou cestu z reproduktorů, a zastávkou na večeři ve warungu pro místňáky, která nás díky přítomnosti Antoka vyšla na nějakých 60 Kč za oba :-D!

Někdy okolo desáté večer jsme konečně dorazili do přístaviště a nalodili se i s autem na trajekt, který nás během hodiny převezl na Jávu do přístavu Ketapang. Pak už to bylo coby kamenem do Banyuwangi, městečka, kde jsme se rozhodli přenocovat. Díky příznivým cenám jsme si na Jávě mohli za srovnatelné peníze dopřát nesrovnatelně luxusnější ubytování. Právě tady v Banyuwangi jsme také zažili pravděpodobně naši nejlepší indonéskou snídani. To nepřeberné množství ovoce, džusů, dezertů…

Posilněni vydatnou snídaní jsme sbalili našich pár švestek a vydali se spolu s vždy dochvilným Antokem 😀 na náš dnešní trip – výstup na sopku Ijen. Hlavním turistickým lákadlem této náhorní plošiny je jezero Kawah Ijen v kráteru vyhaslé sopky, na jehož březích se dodnes primitivním způsobem těží síra.

Výchozím bodem pro tříkilometrovou výpravu k jezeru je obec Pal Tuding, kde se nachází kancelář národního parku, kde je potřeba zaplatit vstupní poplatek. Počasí nám zpočátku úplně nepřálo, a tak jsme výlet zahájili v místním stánku zakoupením pláštěnek. Déšť naštěstí časem ustal, takže jsme se mohli soustředit na výstup. Trasa vedla zpočátku lesem do prudkého kopce a postupně se stávala příkřejší a v deštěm rozbahněném terénu hůře schůdná.

Během cesty jsme míjeli těžaře síry svážející na svých vozících žlutý náklad. Za peníze jsou velice ochotní zapózovat na fotku :-D. Hornící sestupují k jezeru Kawah Ijen každý den – na břehu si naloží 50-70 kg síry a s tímto nákladem se vydávají zase zpět. Je to nebezpečná a velice špatně placená práce – sirné výpary kolem jezera jsou jedovaté a několik horníků už zde prý zahynulo.

Výstup byl poměrně náročný, takže jsme přivítali s povděkem občerstvovací zastávku a nechali si od místní babi uvařit nudlovou polévku do hrnečku. Posilněni jsme se vydali na poslední etapu výstupu. Cesta nás dovedla až k okraji kráteru a najednou končila na holém skalisku asi dvě stě metrů nad jezerem. K našemu zklamání však široko daleko nebylo vidět nic než hustá mlha. Už to vypadalo, že jsme se celou tu cestu sem nahoru táhli úplně zbytečně. Péťa to ale nechtěl vzdát a rozhodl, že zkusíme sestoupit trochu níž k sirnému jezeru. Neměli jsme s sebou masky, takže jsme si obličej alespoň zakryli šátky, abychom nevdechovali dusivé sirné výpary. A v tom se mlha skutečně na chvíli rozestoupila a my jsme spatřili to, co nám dosud zůstalo skryto – nepopsatelně modro-zelené sirné jezero! Strávili jsme tam tak asi půl hodiny, číhající na několik dalších okamžiků, kdy nám valící se oblaka mlhy a páry znovu odkryjí tu krásnou podívanou.

Když už jsme se pomalu chystali k odchodu, strhnul se liják. Ohromný tropický liják, který nás během chvilky zalil takovou sprchou, že ani pláštěnky a deštníky nás nezachránily. Měla jsem promočené kompletně všechno – minimálně tři vrstvy oblečení včetně spodního prádla a v kožených botách nad kotníky mi taky pěkně čvachtalo. A to jsme před sebou měli ještě celou minimálně dvou hodinovou cestu zpátky! Prokletý sirou smrdící Ijen nás takhle vytrestal!

Nedalo se ale nic dělat – promočení na kost jsme museli jít dál. Jak to ale bývá, po dešti obvykle vysvitne slunce – a my jsme se najednou, když se mraky a mlhy rozplynuly, nestačili divit, jak je tu nahoře krásně v záři slunečních paprsků. Celkově mi příroda na Jávě přišla o něco barevnější a bujnější než na Bali, i když možná je to jen můj pocit.

Našemu návratu ala mokré slepice se Antok, čekající a pokuřující dole na parkovišti u infocentra, nepokrytě vysmál. V autě jsme se, promoklí a navzdory slunci prokřehlí, kompletně převlékli do suchého. To blaho, když jsem si na nohy poprvé za celou dovolenou natáhla huňaté vlněné ponožky – já věděla, že přijdou vhod i v tropech :-)!!

Horší ovšem bylo, že teplého oblečení jsme si s sebou opravdu nebrali moc – prakticky veškeré trekové oblečení a obuv jsme teď měli komplet mokré a v místním klimatu nebylo moc pravděpodobné, že se nám je podaří do rána vysušit, abychom mohli pokračovat na další trek. Museli jsme tedy přehodnotit naše plány a rozhodnout se, co dál.

Nakonec jsme usmlouvali s Antokem, aby nás zavezl do Surabaya, druhého největšího města v Indonésii, kde je letiště a odkud tedy budeme moci rovnou přeletět do Yogyakarty, kam jsme stejně měli namířeno v následujících dnech. Přišlo nám to jako nejlepší řešení a Antok taky moc neprotestoval, i když nás za tuto změnu plánu neváhal oškubat na kost 😎

Vtipnou tečkou dne byla večeře, kterou jsme si opět rozhodli dopřát v Antokově režii v nějakém lokálním podniku. Zavezl nás tedy k jakémusi „fast foodu“ pod širým nebem, kde jsme si vybrali klasické nudle a kuře se zeleninou a rýží. Už během jídla jsme si všimli, že po nás stydlivě pokukuje parta místních puberťaček a nakonec se odvážili oslovit Antoka, zda by se s námi mohly vyfotografovat 😀

V Surabaya nás Antok vysadil u našeho hotelu The Alana a tady jsme se spolu také rozloučili. Přestože mi k srdci moc nepřirostl, na cestách se nám osvědčil jako spolehlivý průvodce. Teď už nás čekalo zase putování na vlastní pěst…

Západ slunce na konci světa

Náš poslední celý den na ostrovech Gili jsme zasvětili opět povalování na pláži. Ono se tady upřímně řečeno nic moc jinýho dělat ani nedá. Dneska to s odstupem hodnotím tak, že ačkoliv jsou Gili Islands v průvodcích vychvalované do nebes, Bali nabízí mnohem zajímavější místa k navštívení. Zdaleka to tu není tak čisté a panenské, jak jsem si to představovala. I když… jak se dočtete níže, západy slunce na místní pláži vás chytnou za srdíčko, to zas jo 🙂

Péťa už byl zase celý nedočkavý šnorchlovat a ani spálená záda z předchozího dne ho nemohla odradit. To já jsem se zase nemohla dočkat, až se zavrtám do písku (z něhož čas od času vyhloubili díru a vylezli na povrch legrační malí krabíci) a otevřu Ziburu :-D. Dopoledne byl ohromný odliv, obrovské vlny se na čas změnily v malé vlnky, takže se dalo i koupat a v průzračně čisté vodě pozorovat hemžící se barevné rybičky. Kvůli ostrým korálům bylo každopádně nutné lézt do moře v botách, a to obzvlášť dnes, kdy člověk ušel od pláže půl světa a voda mu byla pořád po kolena.

Když nás dostihl hlad, vyrazili jsme do warungu Natys na lahodný oběd, skládající se z rybí polévky se zeleninou, několika druhů masa a dezertu z hnědé rýže poněkud rozporuplné chuti :-D.

Na podvečer jsme si usmysleli procházku podél pláže na jižní stranu ostrova, odkud budeme moct pozorovat západ slunce. Tato strana, byť působila na první pohled mnohem opuštěněji, se mi moc líbila. Pláž lemovaly stylové kavárničky a warungy přímo pod širým nebem a my neodolali a usadili se s vychlazeným pivem Bintang přímo na písku. Romantika na ntou 🙂

Když se setmělo, vydali jsme se stejnou cestou zpátky na sever do naší „čtvrti“ a s vidinou zopakování včerejší rybí večeře jsme vyrazili opět na tržiště. Tentokrát jsme si tam dali barakudu a místo zbylo i na dezert v podobě brownies.

Večerní program jsme ale museli předčasně ukončit, protože Péťu začala hrozně pálit jeho spálená záda. Bohužel nedal na moje doporučení, aby dnes šnorchloval v tričku. V noci mu pak bylo moc zle a asi měl i úžeh :(. (Málem bych taky zapomněla zmínit, že mně konečně zabral Ercefuryl a po dnech utrpení se mé zažívání opět dostalo do formy!). Původní myšlenku, že bychom si pobyt na Gili prodloužili, jsme šmahem zamítli. Strávit tu víc než 3 dny, asi se ukoušeme nudou. Už jsme se nemohli dočkat druhého dne, kdy jsme se měli přesunout na Jávu.

Na vlnách

Péťu na Gili naprosto pohltilo šnorchlování a objevování světa pod mořskou hladinou! Veškeré vybavení se tu dá vypůjčit za hubičku a na každém kroku tu narážíte na společnosti organizující šnorchlovací výlety po ostrovech. Nakonec jsme se tedy rozhodli na jeden takový výlet se také vypravit.

Vyráželo se hned po snídani ze severní strany ostrova. Musím říct, že v první chvíli, když jsem viděla, jakou bárkou pojedeme, nevzbudilo to ve mně úplně důvěru. Když jsme hned na začátku měli problém nastartovat jeden z motorů a loďka se začala na mohutných vlnách příboje povážlivě kymácet, zmocnila se mě lehká panika. Nezbývalo, než se modlit, aby v lodi byly aspoň záchranné vesty. Ostatní osazenstvo naší bárky, čítající asi 15 lidí včetně posádky pod vedením kapitána Linga :-), se ale tvářilo natěšeně na šnorchlovací dobrodružství a nikdo se příliš neznepokojoval.

První zastávku jsme udělali u ostrova Meno, nejmenšího a údajně také nejpoklidnějšího z Gili ostrovů. Po šnorchlovací přestávce jsme pokračovali na sever k tzv. „turtle point“ – místu, kde se často vyskytují mořské želvy. Moře tu ale bylo natolik rozbouřené a vlny tak obrovské, že náš kapitán rozhodl pokračovat rovnou na další zastávku k ostrovu Air a že snad při zpáteční cestě budeme mít větší štěstí na počasí. Ulevilo se mi, že odsud jedeme pryč, protože jestli jsem nás někde viděla překlopený i s lodí, bylo to právě tady na širém moři.

Gili Air leží nejblíže Lomboku a je to dobrý kompromis mezi zalidněným Trawanganem a „trosečnickým“ ostrovem Meno. Zpětně jsme trošku litovali, že jsme se neubytovali právě na Airu – mně osobně se líbil ze všech tří ostrovů nejvíc. Vlnky zde byly naštěstí o mnoho mírnější a hlavně jsme tu všichni dostali chleba na krmení rybiček. Během chvilky se jich tady seběhla hotová pestrobarevná hejna a proháněly se v průzračně čisté vodě přímo pod námi.

Na ostrově Air jsme zakotvili a udělali si tu delší přestávku. Té jsme hned využili k obědu, protože po dopoledním adrenalinu na vlnách nám docela vytrávilo. Vyrazili jsme do nejbližšího warungu s poetickým názvem Neverland a objednali si grilované krevetky se zeleninou a rybí steak s hranolkama.

Po dobrém obědě jsme měli ještě dost času, a tak jsme si s Péťou udělali procházku po pláži. K mému nadšení tu byly vlny tak mírné, že se tu dalo bez problémů koupat. Poprvé za celou naši dovolenou koupání v moři – konečně se mi tenhle výlet začínal líbit :-)!! Pro Péťův mobil se stal bohužel osudným. Pochopitelně jsme si s sebou na potápění vzali náš vypůjčený podvodní foťák. Nachystali jsme si ho na samospoušť, že si uděláme fotku, jak se válíme na pláži a omývají nás vlnky. Péťa si bohužel při pořizování tohoto snímku zapomněl vyndat mobil z kapsy 🙁 a tak snímek vstoupil do dějin jako „fotka za všechny prachy“ :-D. Mobil strávil ve vodě opravdu asi vteřinu – jedno ošplouchnutí vlnkou – ale dalším osudovým omylem bylo to, že se ho Péťa okamžitě pokusil zapnout, což se nedoporučuje. Nezbývalo nic jiného, než pokusit se ho doma v bungalovu vysušit a doufat, že za pár dnů zase naskočí.

Po zastávce na Airu jsme pokračovali opět na turtle point. Moře nyní bylo o poznání klidnější, ale ani tak bych si netroufla skočit do vody – pod námi byla jen temná hlubina a široko daleko žádná pevnina. Byla jsem zvědavá, jestli skutečně na nějaké želvy narazíme, ale měli jsme štěstí. Viděla jsem je dokonce i z lodi – jak se vynořují na vodní hladině, aby se mohly nadechnout a zase klesnout dolů do hloubky oceánu. Péťa je neohroženě pronásledoval, ale stejně se mu nepovedlo pořídit snímek z takové blízkosti, jako předchozí den na Trawanganu.

Poslední zastávku jsme udělali přímo na zapádním pobřeží ostrova Meno, kde jsme opět ukotvili loď a šlo se k nedalekému slanému jezeru. My s Péťou jsme se ale rozhodli zůstat na opuštěné pláži a udělat si ještě nějaké fotky. Poté už jsme se vraceli zpátky na Trawangan. Výlet to byl skutečně vzrušující, i když bych se bez adrenalinu tohoto typu zřejmě obešla 8-). Byla jsem ale ráda, že Péťa byl z podmořského světa nadšený a fotky, které pořídil, jsou prostě úžasné 🙂

Večer jsme vyrazili projít se na hlavní promenádu, která nás dovedla až k obrovskému tržišti pod širým nebem, kde se upravovaly ryby a mořské plody na všechny možné způsoby. O večeři včetně dezertu jsme tedy měli postaráno.

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v jednom z barů, lemujících pobřeží, podívat se na koncert nějaké místní kapely, ale únava nás brzo přemohla, a tak jsme nakonec zamířili zpátky do našeho bungalovu čerpat síly na náš poslední den na Trawanganu.

Slejvák na Trawanganu

Na sobotu jsme si naplánovali náš přesun rychlo-lodí z Padangbai na ostrovy Gili. Jedná se o tři maličké pusté ostrůvky, lemované plážemi s bělostným pískem a kokosovými palmami, usazené v tyrkysovém moři. Na ostrovech nejsou žádné motorky a nenajdete tu ani psy (hurá!). Každý ostrov má svůj vlastní charakter. Trawangan, který jsme si vybrali pro svůj pobyt my, je zdaleka nejkosmopolitnější. Kulturně jsou však ostrovy Gili velmi odlišné od Bali – prakticky všichni místní jsou muslimové.

Samotnému přesunu předcházelo velmi pečlivé vybírání lodní společnosti, do jejíchž rukou svěříme své životy – a to doslova, protože právě lodě nedostatečně vybavené záchrannými vestami, přetěžované množstvím turistů s vidinou co největšího zisku a se špatnými bezpečnostními prvky, jsou častou příčinou nehod s tragickými následky. Dbajíce varování jsme tedy spíš než na cenu palubních lístků koukali na recenze dopravních společností. K našemu zděšení na tom byly téměř všechny společnosti podobně… bídně. Dokonce jsme zjistili, že společnost, která byla v našem průvodci uváděna jako jedna z těch prověřených a doporučovaných, zhruba před měsícem pozastavila činnost, protože jedna z jejích turistických lodí explodovala. A to vám na klidu skutečně nepřidá… Nakonec jsme se rozhodli pro společnost Sindex, a vzhledem k tomu, že tu dnes sedím a píšu tento článek, evidentně to byla dobrá volba :-).

Vtipný byl i náš přesun z vily do přístaviště. Požádali jsme Niluh, aby nám zajistila nějaký odvoz, protože to bylo pěkný kus cesty a loď odjížděla brzo ráno. Jaké bylo naše překvapení, když nás ráno přišli vyzvednout dva Balijci na motorkách. Evidentně si nějak neuvědomili, že s sebou budeme mít i zavazadla :-D. Se vzniklou situací si však poradili s lehkostí sobě vlastní – pohotově zavolali třetího Balijce, který přijel taky na motorce :-D. Kupodivu se jim ale nějak podařilo nás i se všemi našimi kufry naskládat na své stroje a do přístaviště celkem bez problémů dopravit. Tomu říkám překonání výzvy :-D!

Naše rychlo-loď zastavovala na Lomboku a ostrově Air, který patří do trojice ostrovů Gili. My ale jeli až na konečnou – Trawangan. Nutno říct, že se nám dostalo přivítání jak se patří. Jen co jsme vylezli z lodi a pobrali svou batožinu, spustil se takový slejvák, že se ulice během chvilky proměnily v benátské kanály. Nebyl čas se rozkoukávat – rovnou jsme zamířili pod nejbližší stříšku a doufali, že se déšť brzy přežene. Mezitím jsme se aspoň mohli trochu zorientovat a nasměrovat se k naší zdejší ubikaci Trawangan Cottages.

Počasí se naštěstí skutečně brzy umoudřilo, nicméně voda v ulicích odtékala jen velice pomalu. Místy se už dalo projít suchou nohou, ale jinde se po celé šířce ulice vytvořila nepřekonatelná jezera. Nezbývalo než rezignovat na sucho v botech a vydat se vstříc lepším zítřkům 🙂

Náš bungalow jsme našli celkem bez problémů. Sotva jsme se ubytovali, jali jsme se sčítat škody. Jak dopadl náš obraz z Tegalalang, zabalený pouze do papíru, jsme radši nechtěli hádat. Jeden celý kufr byl promáčený, takže jsme mokré svršky rozvěsili po pokoji. Druhé zavazadlo dopadlo kupodivu dobře – veškerý jeho obsah zůstal suchý (doporučujeme kufry z Lidlu :D!).

Po tomhle náročném entré nás dohnal hlad – zamířili jsme tedy do jednoho z warungů, které byly rozesety po celém pobřeží. Objednali jsme si kalamáry, ale moc nás ve zdejší úpravě nenadchly. Každopádně účel zaplnění žaludku celkem splnily, a my se tak mohli konečně jít vyvalit na pláž.

Konečně ten pravý dovolenkový zevling s knihou! Zatímco já jsem se ponořila do dobroružného vyprávění o pouti Ládi Zibury do Jeruzaléma, Péťa se ponořil pod mořskou hladinu se šnorchlem a pronásledoval místní živočichy :-). Dokonce se mu podařilo spatřit i karetu obrovskou! Ty sice žijí v hloubce, ale jednou za čas vždy vystoupají k mořské hladině, aby se mohly nadechnout. Díky zapůjčenému podvodnímu foťáku se Péťovi podařilo udělat spoustu krásných fotek. Člověku se ani nechce věřit, jak pestrý je život pod vodní hladinou…

Trawangan je potápěčskou Mekkou – na školy potápění a půjčovny vybavení zde narazíte na každém kroku. My jsme se usadili na severovýchodní pláži. Korály jsou zde sice od turistů celkem dost poničené, ale je tu spousta ryb :-).

Po odpolední pohodičce jsme se vrátili zpátky do bungalowu, abychom ze sebe smyli sůl. Zatímco byl Péťa v koupelně, já jsem kontrolovala, jak nám usychá rozvěšené prádlo. A v tom jsem ho uviděla. Podél stěny našeho pokoje běžel ten největší a nejodpornější šváb všech dob. Zburcovala jsem Péťu, aby ho šel zabít, ale než se k tomuto činu odhodlal, šváb zmizel ve škvíře pod vestavěnou skříní. Bylo myslím dost jasný, že tahle místnost není dost velká pro nás oba – buď já nebo šváb XXL! A navíc, kdoví, kolik se jich pod tou skříní ještě skrývá. A bůhví odkud sem vlastně přilezl!

Šli jsme tedy na recepci, vysvětlili jim situaci a požádali o lepší pokoj. Zdálo se, že to nebude problém. Zatímco jsme stáli uprostřed našeho pokoje a rokovali o vyřešení švábího problému, náš nevítaný host se rozhodl opustit svůj úkryt. Jeden z kluků – recepčních ho bez rozpaků sebral do ruky a udělal s ním rychlý proces. Prý jsme měli smůlu, že po dlouhém období sucha přišel zrovna tak velký slejvák a švábi vylezli ze svých děr. No super. I tak jsme se rozhodli pro změnu pokoje – v tom druhém se žádná podezřelá škvíra nenacházela a krizovou oblast okolo prahu dveří jsme se rozhodli vystříkat sprejem proti hmyzu, který nám personál ochotně zapůjčil. Náš český postřik jsme propašovali přes ostře střežená letiště v Praze i v Dubaji, aby nám byl potupně zabaven v cílové rovince v Jakartě. Pech 🙂

Po tomto adrenalinovém zážitku jsme skutečně potřebovali něco, co pro změnu pohladí po duši. A romantická večeře při svíčkách na pláži tuhle potřebu beze zbytku naplnila :-). Trauma ze švába jsme utopili ve sklenici piňa colády a prázdné žaludky zaplnily úžasným grilovaným steakem z tuňáka. Fajnové bolestné :-).

Pak už jsme se jen šli projít po hlavní promenádě, okukovali noční život na Trawanganu odehrávající se ve všudypřítomných barech a u stánků nabízejících výlety lodí se rozhodli pro program na následující den – šnorchlovací výlet okolo ostrovů Gili. To aby toho adrenalinu na naší dovolené nebylo málo 😉

Ve vodním paláci

Naše druhé ráno v Padangbai započalo opět snídani od Niluh. V knize hostů všichni po zásluze chválili její palačinky :-). Den byl jako malovaný a nás čekal další výlet na motorce.

Vodní palác Tirta Gangga suverénně prohlašuji za jedno z nejhezčích míst, která jsme na Bali navštívili. Jedná se o velmi uvolňující místo s několika bazény a zdobenými nádržemi plnými obrovských kaprů koi a lotosových květů. Vodní palác byl původně postaven v roce 1948 a byl poškozen v roce 1963 při erupci sopky Gunung Agung a o dva roky později během politických nepokojů, které otřásaly Indonésií.

Procházka po kamenných chodníčcích uprostřed bazénků, kde se proháněly okrasné ryby, a nádherný udržovaný park, který to celé obklopoval, nás opravdu okouzlil. Místo navíc sálalo poklidnou atmosférou a ani my dnes neměli důvod nikam spěchat.

Usadili jsme se na oběd v lákavé restauraci přímo v parku a já zde zase po dlouhé době ukojila své evropské chutě špagetama carbonara :-D. To nejlepší ovšem teprve přišlo – sladkou tečku za výborným obědem udělala nejlepší vanilková vídeňská káva mého života. Nikdy by mě nenapadlo, že takhle dobrý kafe si dáme právě na Bali!

Při obědě jsme naplánovali odpolední program. Na zpáteční cestě do Padangbai jsme měli míjet několik doporučovaných míst ke koupání. Volba padla na Virgin beach – kouzelné místo s jemným bílým pískem. Tady se mi vlny nezdály tak silné, takže jsem se na chvíli odhodlala vlézt i do hlubší vody. Nadšení mi vydrželo do té doby, než se mnou jedna větší vlna třískla o dno a já si zadělala na další krásnou modřinu přes půl pozadí (tu první jsem si přivodila ještě doma před cestou, když jsem běžela z koupelny zvednout vyzvánějící mobil a uklouzla jsem v ložnici na podlaze :-D). Sotva měsíc po svatbě a já už vypadala jako ukázková oběť domácího násilí :-D!

Do Padangbai jsme dojeli už za soumraku, ale rozhodli jsme se udělat si ještě malou zajížďku k další místní pláži, Blue Lagoon Beach. Jednalo se o docela mrňavou pláž, k níž se scházelo po dlouhých kamenných schodech. Po západu slunce už tu nebylo ani živáčka. Zdálo se, že směrem od moře se sem žene bouře, a tak jsme se tu dlouho nezdrželi ani my.

Den jsme zakončili stejně jako ten předchozí – ve warungu Surf & Turf. Péťa nad talířem satay a já nad miskou nudlové polévky, znovu s břichobolem :-(. Usoudila jsem, že je asi definitivně na čase nasadit silnější kalibr než Loperon. Na druhý den ráno jsme totiž vyráželi rychlo-lodí na panenské ostrovy Gili. A ty jsem si tedy hodlala náležitě užít :-)!

Netopýří jeskyně

Ani po prvním adrenalinovém večeru v Padangbai nám nebylo dopřáno poklidné ráno. Niluh nám sice přichystala výbornou snídani, dobré zažívání nám však zkazil majitel motorky, kterého s sebou přivedla. Motorku nám hodlal vydat pouze oproti našemu cestovnímu pasu – a opravdu mu nestačilo pořídit si kopii, hodlal ho u sebe držet až dokud mu jeho zdroj obživy zase v pořádku nevrátíme. Řekla jsem mu, ať na to rovnou zapomene – že pas je náš jediný doklad, který tu máme, a kdyby nám s ním něco provedl, je to pro nás dost velkej problém. Chlapík si ale pořád vedl svou a tvrdil, že to tak dělá běžně. I Niluh nás ujišťovala, že by se nemělo nic stát a můžeme mu věřit. Nakonec jsme tedy kapitulovali, ale na klidu nám to teda nepřidalo.

Mně bylo navíc po snídani zase strašně zle. Se všemi těmi vzrůstajícími stresy a problémy jsem začínala Padangbai pomalu nenávidět a nejradši bych odsud jela pryč, ale Péťa už měl naplánováno několik výletů po okolí a navíc jsme konečně měli motorku, s níž zuřiví psi v okolí rázem přestali být hrozbou. Nezbývalo než doufat, že se mi na čerstvém vzduchu udělá líp, a vydat se na první výlet.

Nejprve jsme zamířili do chrámu Pura Goa Lawah neboli Chrámu netopýří jeskyně. Opět se jednalo o posvátnou půdu a oproti jiným chrámům na Bali jsem si zde musela dokonce i zahalit ramena. Svůj název toto místo nezískalo jen tak pro nic za nic a skutečně tu návštěvníci mohou spatřit početnou partu netopýrů žijící v přilehlé jeskyni ve skalní stěně. Chrám je velmi starý a pro Balijce má nesmírný význam. Jeskyně podle legendy vede až k chrámu Pura Besakih ležícímu 19 km odsud, k němuž jsme ten den také měli namířeno.

Goa Lawah se nachází přímo u pobřeží, a tak jsme jen přeběhli silnici a šli se podívat na nedalekou pláž. Když jsme přišli blíž, odradilo nás, jak je špinavá a moře plné odpadků. Zastávku jsme aspoň využili k tomu, abychom si dali čerstvou kokosovou vodu, a vydali jsme se dál k hlavnímu cíli naší cesty.

Tím byl již zmiňovaný Pura Besakih – největší a nejdůležitější chrám na Bali ležící přímo pod sopkou Gunung Agung. Ta má prozměnu jiné „nej“ – se svými 3142 m se jedná o nejvyšší horu na ostrově. Je často zahalena v mracích a ani my jsme dnes neměli štěstí, aby se nám odhalila.

K Pura Besakih jsme se dostali po slavné Sidemenské silnici. Sidemen leží v úžasné krajině a silnice vedoucí vsí je prý jednou z nejkrásnějších na Bali. Po cestě míjíte mnoho pěšinek vedoucích mezi rýžovými políčky a podél potůčků mezi údolími s mnoha odstíny zelené. Občas jsme si museli zastavit, abychom se těmi scenériemi mohli pokochat.

Musím říct, že Pura Besakih mě nijak zvlášť neohromil. Připisuju to zčásti i svému aktuálnímu zdravotnímu rozpoložení a taky všudypřítomné snaze oškubat turisty, kterou v tomto případě ztělesňovala údajná nutnost najmout si průvodce, protože bez něj bychom do chrámu prý nemohli jít. Byla to celkem paradoxní situace – zaplatili jsme klasické vstupné do chrámu, ale oni nás teď nutili zaplatit si k tomu navíc ještě místního člověka, který dovnitř půjde s námi. Byla jsem zásadně proti, aby s náma takhle vyjebávali, ale měla jsem dost starostí sama se sebou a nezbyla mi síla se s nima hádat.

Náš průvodce – mladý klučina – uměl velice obstojně anglicky, takže to skýtalo možnost dozvědět se od něj alespoň nějaké zajímavé informace o chrámu. Dobrý dojem si pokazil až na konci, kdy jsme mu dávali odměnu za jeho služby, a ten drzoun se vůbec nestyděl říct si o víc peněz. Skandální :-D!

Pura Besakih je ve skutečnosti rozsáhlý komplex 23 samostatných, avšak navzájem souvisejících chrámů. Přesné podrobnosti o původu Pura Besakih nejsou známy, avšak zcela jistě pochází z prehistorické doby. Kamenné základy chrámu Pura Penataran Agung a několika dalších připomínají megaliatické stupňovité pyramidy a jsou staré nejméně 2000 let.

Ještě jedna kuriozitka z Pura Besakih – potkali jsme zde balijskou celebritu, malou holčičku, která hovoří 23 světovými jazyky (prý s tím vystupuje i v televizi). Byli jsme tak konsternovaní z toho, že na nás po bezmála dvou týdnech někdo promluvil českým jazykem, že jsme si od holčičky s radostí koupili její předražené pohlednice. Doufáme, že utržené peníze investuje do svého dalšího vzdělávání :-D!

Protože jsme nikde v okolí Pura Besakih nenarazili na žádné příhodné místo, kde bychom se mohli najíst, koupili jsme si ve stánku u silnice alespoň trs banánů a rozhodli se denní dávku živin sehnat až doma v Padangbai. A dobře jsme udělali, protože jsme zde objevili báječný warung Surf & Turf, kde přímo před restaurací grilovali čerstvé ryby – takové, jaké se ten den zrovna podařilo ulovit. Každý jsme spořádali jednu, zapili ji luxusním mangovým džusem a získali blažený pocit, že v Padangbai se nám zase začíná blýskat na lepší časy 🙂

Zpátky na pobřeží

Den našeho přesunu z vnitrozemí Bali zpátky na pobřeží byl tu. Nasnídali jsme se a nechali si personálem hotelu zavolat Bluebird taxi. Jedná se o místní taxi službu, na kterou jsou nejlepší reference a máte tak jistotu, že vás nenatáhnou. Kdykoliv jsme měli možnost, přesouvali jsme se na našich cestách po Indonésii jen s nimi a můžeme je vřele doporučit.

Času, který nám zbýval do odjezdu taxíku, jsme využili k poslední návštěvě našeho oblíbeného obchůdku s dřevěnými maskami. Péťa už několik dnů básnil o masce bohyně Cili a tady se nám ji nakonec podařilo (s úplatkem v podobě oplatků Kolonáda :-D) usmlouvat na 300 000 rupií. Bylo to i tak hodně peněz, ale pan prodejce byl moc sympatický a ještě nám masku nabarvil a nalakoval, aby nám barevně ladila do páru k masce bájné postavy baronga, kterou jsme si koupili v uplynulých dnech v jiném krámku.

Z Ubudu se nám odjíždělo těžce. Na rozloučenou jsme se aspoň ještě vyfotili s našimi oblíbenými Balijkami z hotelu a pak už vstříc novým dobrodružstvím! Namířeno jsme měli do východobalijského přístavního města Padangbai, které bylo v průvodcích doporučováno jako dobrá základna k dalším výletům a zároveň nabízelo i spoustu krásných pláží ke koupání. Po moři už se mi opravdu stýskalo – byla to ta jediná věc, která nám v Ubudu chyběla. Z Padangbai vyplouvají trajekty spojující Bali s Lombokem i s turisty vyhledávanými ostrovy Gili, které byly hned další v pořadí v našem cestovatelském itineráři. V Padangbai jsme se nicméně chtěli zdržet déle a navštívit několik zajímavých památek, k nimž se odsud dá pohodlně dojet na motorce. A samozřejmě zase na chvíli zvolnit a strávit pár příjemných chvil povalováním se na pláži 🙂

Péťa nám vybral vskutku romantické ubytování ve Ville Mimba. Jednalo se o tak těžkou romantiku ve stylu na samotě u lesa, že dostat se až k vile taxíkem byl téměř nadlidský výkon – náš taxikář se však pochybnou úzkou polňačkou nenechal odradit a v okamžiku, kdy český řidič už by chrlil jednu nadávku za druhou, se jenom smál. Klobouk dolů!

Vila ležela už vlastně zcela mimo město, uprostřed přírody a nedaleko oceánu. Nedá se říct, že by byla úplně na samotě – pár dalších vilek v okolí rozeseto bylo, nicméně rozhodně se nejednalo o žádnou hustou zástavbu. Teď mě asi spousta z vás ukamenuje, ale já nejspíš v tomto směru nejsem úplně romantička. Na mě totiž tahle vila v Padangbai svou odlehlou polohou působila mnohem spíš jako dům hrůzy než jako ideální místo pro líbánky. Fakt jsem se tu každou noc bála. Zvuky oceánu, které se přes den člověku jeví jako rajská hudba, v noci dosahovaly děsivé intenzity a já si s každým zaduněním příboje představovala přinejmenším vlny tsunami. Zvuky zvířat, které za denního světla působily nevinně jako u nás švitoření ptáčků, mi přes noc naháněly husí kůži. A to už vůbec nemluvím o nočním vytí divokých psů, kteří se potulovali všude kolem. O nich ostatně ještě bude řeč…

Co mě na našem na první pohled tak luxusním apartmánu ještě lehce znepokojilo, byla absence skla v oknech naší ložnice. Byly tu pouze dřevěné žaluzie, které se sice daly pootočit tak, aby dovnitř nešlo světlo, ale mezi jednotlivými dřívky byly samozřejmě škvíry a nad postelí nebyla moskytiéra. Naše sympatická bytná Niluh nás sice uklidnila, že si tu na komáry ještě nikdo nestěžoval, ale čert tomu věř.

Domluvili jsme se, v kolik si zítra budeme přát snídani, Niluh nám slíbila zajistit na ráno vypůjčenou motorku a pak už si to odfrčela pryč a zanechala nás svému osudu. No a my na sebe honem natáhli plavky a vyrazili na nejbližší pláž – White sand beach 🙂

Byli jsme zatím bez motorky, takže jsme museli po svých, ale za nějakých 20 minut chůze už jsme stáli na místě. Maličká pláž ukrytá v zátoce nás na první pohled okouzlila. Na druhý pohled mi hned bylo jasné, že ani tady to na plavání díky obrovským vlnám tak úplně nebude. Začínala jsem mít pocit, že jediné místo, kde se tady na Bali dá bezpečně plavat, je bazén 😀 Ale ani velké vlny nezchladily naše nadšení – tím spíš, když jsme se ujistili, že voda je jako kafe! A přímo na pláži se nachází sympatický warung. A my od snídaně nic nejedli :-D!

Odpoledne jsme tedy strávili slastným nicneděláním, blbnutím na mělčině, vysedáváním ve warungu a masáží, kterou přímo na pláži nabízelo několik Balijek a ke které mě nemusely moc dlouho přemlouvat 😀

Když se začal blížit večer, pobalili jsme si svých pár švestek a vyrazili na zpáteční cestu do naší vilky. A tahle cesta se záhy proměnila v cestu hrůzy. Už cestou na pláž jsem si všimla, že se okolím potuluje několik toulavých psů, kteří zjevně nikomu nepatří. To je ostatně na Bali celkem normální. Většinou jsou ale neškodní a nijak si vás nevšímají. Tady nám bohužel na úzké opuštěné pěšině k naší vile zkřížil cestu pes, který na nás začal dost agresivně štěkat. A nebylo moc možností, kudy ho obejít. Pokoušeli jsme se dostat k naší vile z druhé strany, směrem od pláže, jenže tam jsme narazili na několik dalších toulavých psů, kteří se spojili do tlupy a začali nás se štěkotem pronásledovat. Zařadili jsme tedy honem zpátečku a vraceli se na původní silnici, kde na nás zatím čekal pes jenom jeden. Abych to zkrátila, neměli jsme jinou možnost, jak se dostat k naší vilce, než kolem toho zuřivě štěkajícího psa prostě projít. Ale ještě teď se klepu hrůzou, když si na to vzpomenu.

Po tomhle zážitku bylo jasné, že mě ven z vily bez motorky už nikdo nedostane. Byli jsme ale bohužel bez jídla. Naštěstí nás napadlo napsat na messenger Niluh, jestli by nám mohla objednat nějaké jídlo s dovážkovou službou. Večeři nám tak přivezly dvě holčičky, které snad ani nemohly mít ještě řidičák – ikdyž na to se tady na Bali nejspíš moc nehraje :-D. Já jsem byla ale pořád v takovým stresu, že jsem do sebe dostala sotva pár soust. Moc dobře nám to tady v Padangbai teda nezačalo. Když jsem se v noci převalovala na posteli v marné snaze usnout, s láskou jsem vzpomínala na dny strávené v Ubudu…

V kráteru sopky

Náš poslední den a noc v Ubudu! Uteklo to tak rychle… Od začátku jsme věděli, že s Ubudem se nám bude těžko loučit. Čekal nás ještě poslední velký výlet hloub do vnitrozemí Bali – k vulkánu Gunung Batur ležícímu v centrálním pohoří.

Vyrazili jsme co nejdříve po snídani, protože ještě ten večer jsme museli vrátit naši vypůjčenou motorku. Po cestě jsme opět míjeli rýžové terasy v oblasti Tegalalang. Tentokrát jsme využili denního světla a udělali si tu první velkou přestávku. Zelená rýžová pole představují jednu z vůbec nejkrásnějších scenérií na Bali. Voda neustále protéká z jednoho políčka na druhé, a tak tento typicky balijský systém zaručuje, že každému se dostane podíl vody.

Podél silnice vinoucí se nad terasami bylo rozeseto několik obchůdků. Ne že bychom těch suvenýrů za včerejší den neměli ještě dost :-D. To by ovšem jeden z těch obchodů nemohl být zaměřený na rasta zboží. Takhle jsme dovnitř samozřejmě museli vlézt a Péťa si tam nakonec vybral pletenou čepici v rasta barvách. Nadšený svým úlovkem se několik minut pokoušel sympatickou bábinku, která v obchodě prodávala, naučit českou frázi „Péťa má krásný kulíšek.“ 😀

Poté už jsme pokračovali v cestě až k našemu cíli. Gunung Batur je vlastně sopkou, v jejímž kráteru se nachází ještě jedna sopka a jezero Danau Batur. Za jasného dne je z okraje sopky fantastický pohled do kráteru a my měli na počasí opět ohromné štěstí.

Co je na téhle oblasti Bali nicméně dost ubíjející jsou zástupy mimořádně vtěrných prodejců korálků, ovoce a všelijakých cetek, na něž tu narazíte na každém kroku. V žádné jiné části Bali mi to nepřišlo tak otravné jako právě tady. Proto jsme si honem koupili maracuju a pár banánů na svačinu a dekovali se pryč – dolů do kráteru.

Díky sopečné aktivitě je zdejší půda mimořádně úrodná, takže silnice je lemována plantážemi zelí, cibule nebo třeba chilli papriček. Odvrácenou stranou života v sopce je nicméně fakt, že nikdy nevíte, kdy se probudí k aktivitě. K poslední velké erupci tu došlo v 60. letech a následky sopečného výbuchu jsou místy ještě dobře patrné. Po cestě jsme míjeli hromady lávového kamení a projížděli jsme také jakýmsi „městem duchů“, které tvořily opuštěné ruiny domů, z nichž tu zůstaly už jen kamenné základy.

Krajina kolem jezera se postupem času stávala stále opuštěnější, a tak jsme se rozhodli, že motorku otočíme a zkusíme najít nějaký warung, kde bychom si mohli dát oběd. Nakonec jsme naslepo zamířili na sympatickou zahrádku. Zřejmě jsme byli prvními a možná i jedinými turisty, kteří sem dnes zabloudili. Protože v průvodci doporučovali dát si v oblasti Danau Batur čerstvou rybu vylovenou přímo z jezera, rovnou jsme se obsluhující Balijky zeptali, zda nám může připravit nějakou „fish“. Odpovědí nám byla naprosto vynikající ryba podávaná s rýži, sójovou omáčkou, cibulí a česnekem. Na první pohled totálně jednoduché, ale o to úžasnější jídlo jsme slupli s ohromnou chutí a já ho ještě zapila lahví Coca Coly na svůj věčně rozbouřený žaludek. Ani po třech dnech na Loperonu se nedalo hovořit o nějakém zlepšení a během dne se u mě střídaly stavy, kdy mi bylo líp a měla jsem chuť k jídlu, se stavy, kdy mi bylo prostě jen šoufl.

Naší poslední zastávkou v oblasti Gunung Batur se stal zdejší chrám. Zde jsme se dopustili omylu. Po zaparkování motorky k nám hned přiběhla nějaká balijská bábi s tím, že nám prodá lístky do „Batur temple“. Viděli jsme, že vstup je skutečně zpoplatněn, tak jsme si od ní vstupenky koupili, abychom od ní měli pokoj, protože už se na nás vrhala, aby nám prodala ještě sarong. Argument, že máme svoje vlastní sarongy, ji totiž od jejího úsilí rozhodně neodradil. Když jsme vešli do chrámu, zjistili jsme, že v něm není vlastně nic zajímavého. Jestli ono to nebude tím, že se nacházíme ve špatném chrámu…:-D

A skutečně! Bába nám prodala lístky a poslala nás do chrámu Pura Tuluk Biyu Batur, ale ten „pravý“ Batur temple – celým jménem Pura Ulun Danu Batur – se nachází o kousek dál. I do něj se platilo vstupné, a dokonce ještě dražší. Viděli jsme ale, že u vchodu nikdo nehlídá, tak jsme se vydali dovnitř. Lístek jsme si koneckonců v dobré víře koupili :-D. A představte si, že vevnitř jsme potkali naši babku podvodnici, která ještě měla tu drzost zeptat se nás, jestli jsme zaplatili vstupné. Tak jsme řekli, že jo, a ona na to, jestli by mohla vidět naše vstupenky. To nás teda pěkně nakrklo a rozhodli jsme se ji ignorovat. Milá babka zmizela, ale jen proto, aby nás mohla běžet zatepla nabonzovat hlídači chrámu. U něj už jsme to s lístkama bohužel neukecali, byť jsme se to snažili uhrát na to, jak nás babka sprostě podvedla, a osobně nás vyprovodil z chrámu ven – což byl fakt pech, protože tenhle chrám byl mnohem zajímavější než Pura Tuluk Biyu Batur.

Totálně znechucení babčinou vychytralostí i protivnými nadháněči všude kolem jsme se rozhodli, že pojedeme zpátky do našeho milého Ubudu, protože tady už nechceme být ani minutu. Náladu jsme si zlepšili hned v Tegalalang, kde jsme si zase udělali zastávku na rýžových terasách, pozdravili naši rasta prodavačku a hlavně si odsud odvezli ten největší suvenýr ze všech – obrovské plátno s obrazem balijské krajiny, které nám dnes visí v ložnici nad postelí. Než se tam ovšem dostalo, dost toho s námi zažilo. A to ani nemluvím o průtrži mračen na Gili, kterou, jak jsme si mysleli, zabalené pouze v roli papíru nemůže přežít. O tom tu ale ještě bude časem řeč 🙂

V Ubudu jsme si pak prošli několik obchůdků s krásnými vyřezávanými maskami, dřevěnými sochami a dalším tradičním uměním a říkala jsem si, kdyby to tak viděl strýc. Navíc tu všechno tohle zboží ani nebylo nijak drahé. Ještě že v bytě nemáme tolik místa (sochy i kusy nábytku z masivního tropického dřeva se dají do Evropy celkem bez problémů poslat lodí)!

Den jsme zakončili večeří v úžasné thajské restauraci Siam. Můj žaludek měl jednu ze svých světlých chvilek, takže jsem se rozhodla využít příležitosti a dopřát mu lahodné pad thai s krevetama. Péťa si poručil poměrně pálivé, ale prý taky výborné vepřové s rýží a sea food omáčkou.

Po večeři už jsme měli nejvyšší čas zavézt motorku, která nám věrně sloužila po celý pobyt v Ubudu, zpátky do půjčovny a začít balit kufry. Už zítra znovu uvidíme moře!