Prosincová knihovnička

Se zimou se mi vrátil opět elán do čtení a za dlouhých prosincových večerů jsem přelouskala hned několik zajímavých titulů.

Vladislav Vančura – Rozmarné léto

Tím prvním není nic menšího než tato literární klasika, útlá knížečka doplněná původními ilustracemi Josefa Čapka. Přestože se Rozmarné léto dnešnímu čtenáři nečte kdovíjak dobře, je to právě poetika Vančurova bohatého jazyka, která udělala toto dílo nesmrtelným.

Monika Peetzová – Úterní ženy

Aneb příběh o putování po Svatojakubské cestě trochu jinak než od Coelha 🙂 Román vypráví o pětici žen, které před lety svedl dohromady kurz francouzštiny a od té doby se přátelí a pravidelně setkávají, ačkoliv se osudy každé z nich ubírají úplně jiným směrem. Kniha začíná v okamžiku, kdy se čerstvě ovdovělá Judith rozhodne na památku svého zesnulého manžela dokončit jeho putování  do Lurd, které už nestihl uskutečnit. Její kamarádky ji v tom nechtějí nechat samotnou a na cestu se vydávají spolu s ní. Než však dospějí k jejímu cíli, čeká je jedno šokující prozření… Byť se nejedná o žádné literární veledílo, příběh je celkem napínavý, rychle odsýpá a „nečtenáře“ tato oddechovka určitě potěší i příjemně krátkými kapitolami.

Miloš Urban – Sedmikostelí

Tak tohle byl docela oříšek. Knížku mi k přečtení doporučila a zapůjčila Terezka, což je pro mě vždy záruka kvality. Na začátku jsem se i celkem rychle ponořila do příběhu, ale zhruba v půlce jsem se jaksi kousla a nějak mě to celé přestalo bavit. Zpočátku napínavá detektivka se mi rozplynula ve spleť zamotaných scén, kde už se nedalo rozlišti, co je snové a co skutečností. Autorova znalost dějin a architektury, stejně jako talent vylíčit genia loci naší metropole, je samozřejmě obdivuhodná, pro mě jako čtenáře to ale přesto nestačilo. K hlavní postavě „lůzra“ Květoslava, nedostudovaného historika a bývalého policajta, jsem si neutvořila žádný vztah a vlastně mi ke konci už bylo docela jedno, jak to s ním dopadne a kdo stojí za všemi těmi podivuhodnými vraždami. Možná jsme se jen nepotkali ve správný čas :-), možná by mi prospěla lepší znalost prostředí, kde se děj románu odehrává. Tak či tak je na Sedmikostelí cosi přitažlivého a originálního, pro co jsem svolná dát tomuto autorovi ještě další šanci.

2018

Říká se, že roky s osmičkou na konci bývají pro náš národ často osudové. Jeden takový rok nás právě čeká. Netuším, nakolik přelomový bude pro české dějiny, ale pevně věřím, že pro nás s Péťou přelomovým v tom dobrém slova smyslu bude, i když to určitě bude znamenat taky pěknej hukot 🙂

Ten právě uplynulý 2017 nebyl zas tak úplně jednoduchý rok, ale když se za ním teď zpětně ohlížím, vidím jen ty hezký momenty. A že jich bylo! Velké organizační změny, ale i velký kopec srandy v práci, třítýdenní cesta po východě USA, dvě svatby a několik zásnub, strastiplné hledání (ale nakonec snad úspěšné nalezení!) našeho nového domova i všechny premiérové okamžiky spojené s našim miminkem. Kdybych ale měla vybrat jeden jediný, který mi za loňský rok uvíznul v hlavě, možná teď trochu překvapivě zmíním ten květnový večer, náš předposlední v New Yorku, kdy nám brácha sehnal lístky na Broadway na Fantoma opery. Zatajený dech od úvodní scény až do závěrečného aplausu! Byl to jeden z mých největších hudebních zážitků a doteď mám husí kůži, když na něj vzpomínám…

A tak nám všem přeju do nového roku 2018 co nejvíc takových okamžiků. Krásných a silných okamžiků, které se nám zaryjí hluboko do srdce a ještě dlouho poté v něm budou rezonovat. Protože jestli má smysl něco v životě hromadit a schraňovat jako poklad, jsou to přesně tyhle chvíle.

Bergamo

Je všeobecně známo, že vyrazit na dovolenou je nejvýhodnější během prvního kvartálu nového roku, po vánočních odměnách 🙂 Jenomže v únoru se hodí jet tak akorát někam do Karibiku, všude jinde je tou dobou ještě hnusně… Letos jsme si ale řekli, že bychom tomu mohli dát přecejen šanci v nějaké evropské destinaci.

Neměli jsme dopředu naplánováno nic konkrétního a zároveň jsme si představovali jen nějaký finančně nenáročný prodloužený víkend, abychom se moc nerozjížděli před naší velkou květnovou cestou do USA. Vyhlíželi jsme tedy cenově výhodné letenky po jižní Evropě a čekali, až osud vybere za nás. Nakonec volba padla na italské Bergamo a my na konci března vyrazili 🙂

Letěli jsme jako již tradičně po Evropě s Ryanairem, premiérově ovšem z letiště Ostrava – Mošnov. Cesta byla vyloženě rychlovka – než jsme se stačili pokochat zasněženými vrcholky Alp, už jsme přistávali v sluncem zalitém Bergamu.

Počasí nás tedy opravdu příjemně překvapilo! Byť koncem března a ještě v podhůří, nakonec jsme se do Itálie skutečně přijeli docela ohřát 🙂 Letiště v Bergamu je poměrně malé, zato s celkem hustým provozem. Velkou výhodou je ale to, že není příliš vzdálené od centra města (přirovnala bych to prakticky k letišti v Brně), takže během půl hodinky se místní městskou pohodlně dostanete k hlavnímu nádraží a odsud pak kamkoliv potřebujete.

My se nejprve vydali hledat naše ubytování. Přes Booking jsme si zamluvili pokojík u Alexe – jednalo se o velký mezonetový byt (pravděpodobně vzniklý spojením dvou bytů na jednom patře) se dvěma sdílenými koupelnami a terasou s úžasným výhledem na celé Bergamo! S ubytováním jsme byli moc spokojení – ačkoliv byt by si zasloužil v některých ohledech rekonstrukci, působil čistě a útulně a v ceně byla i snídaně, kterou nám Alex každé ráno vlastnoručně připravoval 😀

Dlouho jsme se na pokoji nezdržovali – přiletěli jsme už odpoledne, takže jsme chtěli co nejdříve vyrazit do ulic, abychom si stihli ještě něco prohlédnout, než se setmí. Bergamo je malebné městečko na úpatí Alp, které se skládá ze dvou hlavních částí – historického Horního města a moderního Dolního města. My jsme byli ubytováni v Dolním městě, takže logicky naše první kroky vedly sem.

Vzhledem k pozdnímu odpoledni Péťa už potřeboval svou pravidelnou dávku kávy, a tak jsme se nechali zlákat sympatickou kavárnou Balzer, která nám padla cestou do oka a usadili jsme se na zahrádce přímo uprostřed promenády 🙂

Po občerstvovací pauze jsme se šli ještě projít po okolí a nakoupit si nějaké dobroty na večeři. Tu jsme si pak vychutnali na našem pidibalkónku, ze kterého nás jímala mírná závrať 🙂 Vylezli jsme také na společnou terasu, abychom si udělali pár nočních fotek města na kopci, kam pozítří vyrazíme. Následující den jsme totiž chtěli strávit celý v Miláně – tomu ale budu věnovat samostatný článek, a tak můžeme rovnou pokročit k dalšímu objevování Bergama – tentokrát jeho historické části.

Pro cestu do historické části města na kopci je nejlepší využít autobus a následně lanovku (na níž se rovněž vztahuje MHD lístek), která vás vyveze přímo do epicentra nejzajímavějších památek. Zde jsme naše putování započali návštěvou nedalekého infocentra a pak už hurá do ulic Horního města, které nás překvapily svou malebností a jedinečným seskupením středověkých a renesančních budov.

Srdcem této historické části je Piazza Vecchia s dominantní věží Torre del Campanone, která na vás opravdu dýchne atmosférou starých časů. Na dohled je také zdobná renesanční kaple Colleoni, přilehlá bazilika Santa Maria Maggiore i poslední z majestátních chrámů, katedrála Duomo.

Všechny památky leží kousek od sebe a až si je prohlédnete, můžete se jen tak procházet přilehlými uličkami, kochat se zdejší architekturou a hledat, kam se usadíte na oběd 🙂 My jsme samozřejmě nemohli jinak, než si dát pravou nefalšovanou pizzu – jsme přece v Itálii!

Po vydatném obědě jsme s prohlídkou rozhodně ještě neskončili. Lanovka nespojuje pouze Horní a Dolní město, ale také Horní město s vrcholkem San Vigilio, který je korunován hradem. Už pro tu fantastickou vyhlídku se vyplatí vydrápat ještě o něco výš – a díky lanovce to není zas tak náročný výstup 😉

Po sestupu z kopce zpátky dolů nás čekala cukrárna se sladkou odměnou. Nejznámější sladkou specialitou, na kterou narazíte v Bergamu na každém kroku, je Polenta e Osei – „bábovička“ vyrobená z piškotového dortu, čokolády, másla, lískových oříšků a rumu. Korpus dortu je posypaný žlutým marcipánem a cukrem, díky nimž získá dezert své charakteristické zbarvení. A vůbec nepochybujte o tom, že chutná stejně báječně, jako vypadá :-)!

Než jsme se definitivně vrátili zpět do Dolního města, vyrazili jsme se ještě podívat na zbytky opevnění s majestátní vstupní branou z 16. století – právě díky neproniknutelným hradbám prý Bergamo nikdy nebylo dobyto.

A můj výčet toho nejzajímavějšího, co hlavní město provincie Lombardie nabízí, je u konce. Na viděnou příště v Miláně ;-)!

Podzim v obrazech

Na jednu stranu mi příjde, že ten letošní podzim byl strašně dlouhý, že se toho spoustu dělo… ale zároveň čas letí tak rychle a já pořád nic nestíhám :-)!

Hlavní událostí tohoto podzimu bylo rozšíření našeho malého „tajemství“ mezi rodinu, kolegy v práci a přátele. Pohlaví miminka si ale necháváme pro sebe – minimálně do okamžiku, než to nechtěně prokecneme, jako se nám to koneckonců už oběma před některými podařilo 😀 Zároveň se mi po prvním trimestru i postupně začala vracet energie, takže jsem opět začala fungovat v práci i běžném životě.

V září, když jsem na tom ještě nebyla zdravotně nejlíp, jsem skončila na neschopence. Naše první svatební výročí jsme s Péťou promarodili oba 🙁 Když jsme se ale dali trochu do kupy, využili jsme pošmurných podzimních večerů k oprášení našich deskových her. A dvakrát jsem svého „neporazitelného“ muže porazila v Agricole – a to je teda co říct!

Co by to bylo za obrazový článek bez nějakého toho kusu žvance, že… Aby nám nebylo líto, že jsme si naše první výročí moc neužili, vyrazili jsme v říjnu na slavnostní oběd do Monte Bu. Přestože nejsem vyloženě masožravec, nad tímhle steakem z australské krávy můj žaludek vskutku zaplesal 🙂

Po dlouhé době zase v přírodě a v horách – to byl balzám pro tělo i pro duši. Takhle krásně bylo na Slovensku na konci října, s první letošní sněhovou nadílkou :-).

Jen tak, od mých nejmilejších kolegů. Ještě že je mám :-)!

Sbohem, Indonésie

Z naší svatební cesty už zbývalo jen několik posledních hodin. I tak jsme ten zbytek času chtěli využít na maximum, a proto jsme hned po snídani (která byla jako vždy naprosto skvělá) vyrazili na poslední výlet za hranice Yogyakarty – k hinduistickému chrámovému komplexu s roztomilým názvem Prambanan.

V oblasti Prambananské planiny najdete jak hinduistické, tak buddhistické památky – často stavěné jen kousek od sebe. Tyto chrámy byly budovány v době, kdy o nadvládu nad centrální Jávou mezi sebou soupeřily dva královské rody – buddhističtí Saliendrové a hinduistická dynastie Sandžaja.

Prambanan je největším hinduistickým chrámovým komplexem na Jávě a se svými ohromnými věžemi zdobenými na povrchu složitými narativními plastikami vám skutečně vyrazí dech. Dech vám vyrazí nejspíš taky davy turistů, které k Prambananu proudí – je to evidentně jedna z nejnavštěvovanějších památek široko daleko :-).

Dynastie Sandžajů začala s budováním Prambananu někdy kolem roku 832 a stavba trvala 24 let. Budovat se začalo jen pár set metrů od buddhistické svatyně Candi Sewu – Sandžajové tím projevili svou toleranci k buddhistické víře. V 17. století byly po několika zemětřeseních poškozeny základy chrámu a po dvou stoletích z celého komplexu zbyly jen ruiny. Tady se osud Prambananu začíná velmi podobat osudu Borobuduru. Ve 30. letech 20. století, kdy Jávu kolonizovali Holanďané, se začalo s obnovou památky a teprve v roce 1994 byla dokončena oprava vnitřního nádvoří.

Chrámový komplex sestává celkem ze šesti chrámů, které stojí na vnitřním nádvoří, obklopeném dalšími 224 menšími chrámky. Z těch jsou dnes většinou už jen rozvaliny. Tři největší chrámy jsou zasvěceny třem hlavním hinduistickým božstvům – Šivovi, Brahmovi a Višnuovi. Chrámy jsou zdobeny fascinujícími plastikami a ornamentální výzdobou, vevnitř svatyní najdete povětšinou sochy božstev.

I když ostatní historické památky v okolí Prambananu nejsou tak grandiozní, přesto stojí zato udělat si k některým z nich procházku – už jen z toho důvodu, že díky tomu utečete od turistických davů a budete si moct užít neméně zajímavé chrámy jen sami pro sebe.

My vyrazili k buddhistickému komplexu Candi Sewu, který kdysi sestával z 240 svatyněk kolem velkého centrálního chrámu. Dnes je chrám v poněkud rozpadlém stavu a mnoho jeho částí bylo rozkradeno. Přesto zůstává i to „málo“, co z něj zbylo, fascinující podívanou. Ohromné masy kamene, buddhistické stúpy i zbytky nádherné ornamentální výzdoby dávají tušit dřívější nádheru tohoto chrámového komplexu.

Po prohlídce Candi Sewu už jsme usoudili, že je čas vyrazit zpátky do Yogyakarty, abychom pohodlně stihli náš let. To jsme ovšem ještě netušili, že se v Yogyakartě dostaneme do ohromné dopravní zácpy, která nás neplánovaně zdrží. I přes časový pres jsme ale chtěli nakoupit ještě pár posledních dárků domů, a tak jsme to vzali ještě na hlavní promenádu u sultánského paláce, kde zrovna procházel nějaký barevný průvod 🙂 Protože „speed shopping“ už se pomalu stává takovou naší dovolenkovou tradicí, zkušeně jsme oběhali několik obchodů (já si dokonce stihla koupit v batik obchodě krásnou zelenou halenku) a za pět minut dvanáct vyrazili zpět do hotelu. Naštěstí jsme měli všechno zabaleno a víceméně ready k odbavení, ochotný hotelový personál nám rychle sehnal taxi a cesta na letiště nakonec nebyla tak zasekaná, jak jsme si mysleli, ale i tak to byl docela stres, jestli nám spoj do Jakarty neuletí. Naštěstí ale všechno dobře dopadlo a my se po neuvěřitelných třech týdnech plných zážitků vraceli zpátky do Evropy.

Indonésie si mě nezískala hned na první pohled jako třeba Taiwan, ale když dnes zpětně vzpomínám na všechna místa, která jsme navštívili, vlastně chápu lidi, kteří se třeba na Bali opakovaně vracejí. Jsou kouty, které si zaslouží stále znovu objevovat a pohledy, které se nikdy neomrzí. Věčně zelené rýžové terasy, ohromné vlny mořského příboje na Ulu Watu, dechberoucí vulkány… kolik fascinujících tváří má místní příroda! Jestli se jednou do Indonésie vrátíme, bude to právě kvůli ní.

Moje vyprávění je u konce a s ním i na dlouhý roky (tuším) konec našim dobrodružnějším dovoleným. Nicméně věřím, že se můžete na stránkách blogu těšit na dobrodružství zase jiného charakteru :-D. A z cestovatelského okénka minimálně ještě na reporty z Milána a USA. Takže zdaleka nekončíme – dovoleným zdar :-)!

Stanislav Skřička – Oprawme se

Knih s návody na tu pravou a zaručenou cestu ke zdraví se na našem trhu pohybuje obrovské množství, takže už z toho důvodu jsem k jakýmkoliv novinkám z této oblasti poněkud skeptická. Nejinak tomu bylo v případě titulu Oprawme se, který pochází z pera českého autora a byl mi nabídnut ke zrecenzování v rámci spolupráce s e-shopem Megaknihy.cz. Cesta, kterou propaguje, je patrná už z názvu knihy a byť mi bylo hned jasné, že to není úplně ten směr, s nímž bych sympatizovala, se zájmem jsem se pročetla celou publikací.

Co mi na knížce od začátku docela vadilo byla její nepřehlednost – často mi přišlo, že autor skáče z tématu na téma bez nějaké větší návaznosti a občas se v textu objevovaly poznámky úplně mimo mísu. Bylo pak těžké si udělat z přečteného nějaký ucelený závěr – hodilo by se např. na konci každé kapitoly nějaké stručné shrnutí těch nejdůležitějších informací. Textu by podle mě také prospěly stylistické úpravy.

Další věc, která se mi nelíbila a v mých očích knížce ubírala na důvěryhodnosti, byla absence použitých zdrojů, z nichž autor čerpal. Místy se objevovaly informace, které mi přišly jako ničím nepodložené výkřiky do prázdna. Jeden příklad za všechny: „Poslední výzkumy dokazují, že pro plod je nebezpečný ultrazvuk. Ten by se měl omezit na nejnutnější případy.“ Jaké výzkumy, kdo je prováděl a vyhodnocoval, už zde uvedeno není.

Byť je knížka zaměřena zejména na výživu, mě osobně snad vůbec nejvíce zaujala kapitola o bydlení a vůbec bych se nezlobila, kdyby jí bylo věnováno více prostoru. Rozhodně se všemi uvedenými myšlenkami nesympatizuji, ale stejně jako u rad ohledně stravování, i tady se dá navybírat několik zajímavých tipů a informací, které bych ráda začlenila do svého života.

Na závěr už jen povrchní, nicméně nezanedbatelná věc, a sice vzhled knihy. Musím přiznat, že ani v tomto ohledu nemůžu pronést nic moc pochvalného – grafika se mi nelíbila a ilustrace tohoto typu bych čekala v lecjaké dětské encyklopedii, ale rozhodně ne v seriozní publikaci o zdravém životním stylu. To je ale spíš věc vkusu každého z nás 🙂

Na knihu jsem četla celou řadu kladných ohlasů, takže je mi trochu líto, že jsem k ní ve výsledku tak kritická, ale zkrátka mi moc nesedla. Přesto si myslím, že stojí zato se k některým jejím pasážím časem vrátit. A kdoví, třeba dám enzymatické stravě ve svém jídelníčku přecejen větší prostor…

Yogyakarta

Yogyakarta je centrem jávanské kultury – patří k nejkrásnějším a historicky nejlépe dochovaným městům na Jávě. Je zajímavá sama o sobě, zároveň se z ní ale dají podnikat výlety i k mnoha památkám v okolí. Proto žádné vyspávání a hurá ven!

Náš první pohled po probuzení v hotelu byl ohromující – z balkonu se přímo před námi rýsovaly na obzoru obrysy sopky Merapi (v příznačném překladu „Chrlící oheň“ :-)), jejíž vrchol se tyčí do úctyhodné výšky 2911 metrů nad hladinou moře. Je to nejmocnější indonéský vulkán, šestý nejaktivnější na světě. Jávanci uctívají horu jako dárkyni života, protože láva zúrodňuje místní zemědělskou půdu. V minulosti však bohužel připravila o život spoustu zdejších obyvatel při svých ničivých erupcích.

Po lahodné snídani jsme zaběhli do půjčovny skútrů, která se nacházela hned naproti hotelu, a vyjednali si tam zapůjčení naší nové mašiny :-). Proběhlo to velmi rychle a bez problémů, a tak už nám nic nebránilo v tom, abychom mohli vyrazit na náš první výlet k největšímu budhistickému chrámu na světě – Borobuduru.

Borobudur, kolosální, mnohastupňová buddhistická stúpa sahá do výše 34,5 metrů. Ve skutečnosti stojí na základech hinduistického chrámu z roku 775. Celý chrám se však časem začal kvůli nestabilnímu podloží propadat, a tak byl asi po sto letech opuštěn a dobrých tisíc let jen chátral. Zašlou slávu Borobuduru se rozhodli oprášit Angličané v roce 1815 – samotná rekonstrukce působivé stavby, poškozené mnohačetnými zemětřeseními, však započala teprve roku 1907. V 70. letech byl pak pod záštitou UNESCO celý chrám kvádr po kvádru rozebrán a podmáčené podloží bylo nahrazeno betonovými základy. Díky rozsáhlým restaurátorským pracím tak byl Borobudur zachráněn a uchován pro budoucí generace 🙂

Borobudur je orientován tak, že jeho strany jsou obráceny přesně do čtyř světových stran. Když poutník dospěl k chrámu, nejprve obešel jeho základnu po směru hodinových ručiček a pak vstoupil východním schodištěm na první ochoz. Takto pokračoval v každé úrovni „pyramidy“, až došel na samý vrchol.

Hlavní stúpu obklopuje 72 menších zvonovitých stúp a v každé je ukryta socha Buddhy. Buddhovy sochy se vyskytují i v ostatních částech Borobuduru – celkem jich je tu prý 432.

Při prohlídce chrámu se nám opět několikrát stalo, že jsme byli zastaveni skupinkami Asiatů s prosbou, zda se s námi můžou vyfotit. Na každém kroku tu bylo znát, že místní nejsou na návštěvy evropských turistů zvyklí tak, jako na Bali. Když nás Borobudur unavil, vydali jsme se ještě ulovit si k nějakému stánku oběd a suvenýry na naši turitickou výstavku a pak už bylo načase vrátit se zpátky do Yogyakarty, abychom si ji stihli prohlédnout, než se setmí.

Na zpáteční cestě nás chytnul strašný slejvák, takže jsme museli asi dvakrát během jízdy na chvíli zastavit a schovat se pod nejbližší přístřešek, než ten nejhorší déšť přejde. Naštěstí se nečas brzy přehnal a v Yogge už bylo opět příjemně. Zaparkovali jsme motorku nedaleko historického centra zvaného Kraton a šli se podívat k sultánskému paláci. Ten mě příliš nezaujal, nicméně nalepil se tam na nás jakýsi dědula obstojně hovořící anglicky a nabídl nám své průvodcovské služby. Měla jsem na paměti výstrahy z Lonely Planet, že podobná individua většinou chtějí turisty zatáhnout do nějaké rádoby umělecké galerie a vymámit z nich nějaké rupie, takže jsem byla skeptická jako vždy :-D. Nakonec jsme se ale rozhodli vzít dědulu na milost – respektive neměli jsme moc síly ho odehnat, tak jsme jen čekali, co se z toho vyvine.

Dědula nás skutečně provedl křivolakými uličkami pradávné historické čtvrti, za což jsme byli nakonec rádi, protože Kraton je skutečným bludištěm. A pochopitelně došlo i na návštěvu galerie :-D, nicméně nikdo na nás nevyvíjel nátlak, abychom si něco koupili, takže jsme brzy zase vypluli ven. To už se venku mezitím setmělo a my jsme dorazili zpět k branám sultánského paláce. Tady jsme se s dědulou rozloučili, věnovali mu nějaké rupie a pohled Brna 😀 a už celkem slušně vyhladovělí se vydali hledat něco k snědku.

Péťa nám našel báječnou restauraci, v níž jsme si opět nacpali pupíky lahodnými plněnými knedlíčky a ledovým čajem a posilněni jsme ještě chvíli procházeli hlavní promenádu lemovanou obchody všeho druhu a dívali se po suvenýrech a dárcích domů.

Nakonec nás ale únava z nabitého dne přemohla, a tak jsme nakopli naši mašinu a vydali se na cestu zpátky do hotelu. Ještě na mě ale čekalo jedno překvapení, když Péťa nečekaně zastavil motorku před Beatles pubem, který se nacházel přímo za rohem od našeho hotýlku a zaznamenala jsem ho už včera v noci cestou z taxíku. Nepočítala jsem ale, že budeme mít vůbec čas si sem zajít, takže jsem byla únava neúnava naprosto nadšená a radost byla o to větší, když jsme vešli dovnitř, objednali si pivo a místní živá kapela se sympatickou zpěvačkou nám k tomu hrála nesmrtelné hity Brouků. Poslední večer naší dovolené se zkrátka vydařil na jedničku  🙂

Zdá se to neuvěřitelné, ale po více než roce, který uplynul od návratu z naší svatební cesty, moje vyprávění konečně míří do finiše. Tu úplně poslední, závěrečnou kapitolu si ale nechávám na příště 😉

Říjnová knihovnička

Mé dnešní literární tipy asi nebudou užitečné úplně pro každého, i když vlastně co já vím 😀 …

Giovanni Boccaccio – Dekameron

Tuhle knížku jsem četla z velké míry během svého podzimního marodění a asi bych v té době byla bývala raději sáhla po něčem jiném, nicméně zrovna jsem tady v Brně neměla nic lepšího po ruce :-D. Je to samozřejmě klasika povinné četby, ale na druhou stranu si myslím, že není úplně určená k tomu, aby ji čtenář zhltnul naráz. Už proto, že ty příběhy mají dost podobné zápletky a postavy a po čase vám všechny začnou připadat na jedno brdo. Co mě na Dekameronu poněkud překvapilo je to, že v některých povídkách jsou místama docela prasečinky 😀 – a to mám vydání po své pratetě z roku 1959! Kdyby se tohle na hodinách středoškolské literatury trochu zpropagovalo, myslím, že Dekameron by se rázem četl ve velkém 😀

Emily Oster – Těhotenství bez strašáků

Věřím, že všichni pravidelní čtenáři blogu už jsou s mým stavem obeznámeni, a tak tu tímto titulem nezpůsobím nikomu šok :-D… Jakmile jsem se trochu oklepala po prvním trimestru, rozhodla jsem se vrhnout na četbu nějaké literatury k tématu. Hodlala jsem ale sáhnout po něčem, co mě ideálně nebude strašit ve snech. Výběr v KM knihovně nebyl kdovíjaký, ale z těch novějších publikací mi právě tato padla do oka, že by snad mohla mít kýžený efekt. Napsala ji americká profesorka ekonomie, která svým lehce hnidopišským přístupem, kdy každé obecně zažité doporučení adresované těhotným ženám podrobuje přísné ekonomické analýze :-D, zjišťuje, že spousta hlásaných pravd jsou vlastně nepodložené informace. V tom množství úzkostlivých doporučení a rad je hrozně osvěžující přečíst si o těhotenství něco takto střízlivého. Kniha je navíc psaná zábavnou a čtivou formou a je přehledně rozdělena podle jednotlivých trimestrů. Nebudu tvrdit, že jsem si hned po dočtení šla objednat sushi a nalít sklenici vína, ale v určitém směru mě tahle publikace opravdu uklidnila.

Meik Wiking – Hygge

Když jsem si teď na podzim vybírala na Megaknihy.cz knížku ke zrecenzování, nemusela jsem se moc dlouho rozmýšlet a volba padla velice záhy na Hygge. Publikace s podtitulem „Prostě šťastný způsob života“ je ideálním společníkem na pochmurné podzimní večery, kdy si zapálíte svíčku, uvaříte horký čaj a zachumláte se pod deku. Protože přesně tohle všechno je ztělesněním „hygge“.

O tomto tajemnem obestřeném dánském slůvku jsem poprvé zaslechla někdy před rokem, kdy česká knihkupectví zaplnily první publikace na toto téma. Celá ta filosofie mi přišla na první pohled natolik blízká, že jsem zatoužila zjistit o hygge něco víc. O co se tedy vlastně jedná?

Hygge představuje jakýsi návod na navození pocitu útulna, štěstí a bezpečí za pomoci určitých věcí (a lidí), kterými se obklopíte. Typicky k hygge patří tlumené světlo (zejména svíčky), horké nápoje a dobré domácí jídlo (milovníci sladkého jistě ocení, že čokoládový dortík je velmi hygge :-D!) či pohodlné oblečení z příjemných a huňatých materiálů a (knihomol ve mně jásá) knížky. V domácím prostředí je pak dobré obklopit se přírodními a na dotek příjemnými materiály jako je dřevo a nezapomenout v interiéru na dekorace v podobě měkkých polštářků a dek.

Když se nad tím tak zpětně zamýšlím, zjišťuju, že se vlastně jedná o věci, které mám ráda odjakživa a kterými jsem se podvědomě snažila obklopovat ještě předtím, než jsem vůbec zaregistrovala nějaké „hygge“. Celý koncept pochází z Dánska, které je prohlašováno za nejšťastnější zemi na světě a pravděpodobně se rozvinul jako jakási znouzectnost – když je venku většinu roku ošklivo, tma a zima, prostě se automaticky více zaměříte na svůj domov a na to, aby vám v něm bylo co nejpříjemněji. Svou podstatou se tedy určitě nejedná o nic objevného, přesto je zkrátka radost si v knížce listovat a číst – a to mimo jiné proto, že je opravdu mimořádně hezky graficky zpracovaná. Krom krásných fotek či obrázků v ní najdete také řadu zajímavých grafů (třeba jak často si Dánové zapalují svíčky :D)…

Zkrátka a dobře jsem ráda, že jsem si s Hygge zpříjemnila pár sychravých dnů a večerů a ráda si knížkou zase někdy zalistuji, pokochám se a připomenu, že strávit celý den v peřinách ve flanelovém pyžamu popíjením kakaa a čtením knížek není nic špatného. Naopak, je to strašně hygge :-)!!!

Léto v obrazech

Tak je asi definitivně za námi, poslední záchvěv babího léta. To letošní bylo pěkně nabité – plné toulání, svateb, slavení, slunce, ovoce a také důležitých životních rozhodnutí.

Konečně jsme se rozhoupali k velkému kroku v naší kuchyni – pořízení myčky. Raději pomlčím o tom, že hlavním impulzem k činu se stalo to, že jsem si pořezala ruku a mytí nádobí tak na nějakou dobu zůstalo na Péťovi. Zaplatila jsem tak sice vlastní krví, ale věci se záhy daly rychle do pohybu 😀 Přestože se jednalo o náročnější operaci, díky zkušenému týmu chlapců z VUT se dílo podařilo a mohu potvrdit, že myčka na nádobí zkvalitnila náš život o 120%. Velký dík patří Míšovi a jeho vercajku :-)!

V červnu jsme oslavovali kulatiny Péti V. na Kamenka festu. Konečně tak byla příležitost využít svatební dar od mých kolegů z práce – stylový piknikový koš. Pojedli jsme, popili a na závěr zhlédli poslední z ohňostrojů letošního festivalu Ignis Brunensis nad Špilberkem.

Toulali jsme se Moravou a užívali si léto. Poprvé jsme byli u Jurkovičovy vily, konečně jsem vzala Péťu na Hostýnek, již tradičně jsme vyrazili na jih, kde to máme nejradši – tentokrát na znojemské okurkové slavnosti – a s Phyllis jsme si po dlouhé době prohlédli Brno z ptačí perspektivy. A taky hledali za obzorem náš nový domov 🙂

Přivítala jsem ve strýcově zvěřinci dva nové přírůstky – ježka a zatoulaného kocourka Ronnieho 🙂