Zimní knihovnička

Tak se zdá, že zima to má pro letošek spočítané. Je tedy nejvyšší čas na pravidelné čtvrtletní shrnutí knih, které mi tentokrát dělaly společnost nejen za dlouhých zimních večerů a líných zimních rán, ale také při mých cestách vlakem do práce. Jednou z výhod dojíždění je totiž více času na čtení 🙂

Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ

„Co mi radíte, abych navštívil?“ zeptal se.
„Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“

Kdo by neznal Malého prince – knížku, kterou jsme alespoň jednou během života četli všichni? Můj dávný úlovek z kroměřížského antikvariátu se po letech zase dočkal oprášení. „Pohádka pro dospělé“ nevelkého rozsahu s půvabnými ilustracemi a řadou nenápadně včleněných životních mouder je prostě nestárnoucí…

Absolutní design Kateřiny Šindelářové

Tuhle knížku si pořídil někdy během loňského roku Péťa. Byl to asi nějaký hype ze sociálních sítí a po jejím pročtení musím říct, že za ty peníze absolutně nestojí. Vizuálně je samozřejmě moc hezká, je to taková ta kniha, kterou si rádi někde vystavíte a je příjemné v ní listovat (velký formát, kvalitní papír, hodně fotek…) Informačně přínosná ale z mého pohledu nijak zvlášť není. Minimálně pokud se o interiérový design už trochu víc zajímáte a máte něco načteno. Kniha jde se svými doporučeními velmi po povrchu, skáče z tématu na téma a žádným se přitom nezaobírá víc do hloubky. Na druhou stranu tam místy najdete různé „random“ informace zcela konkrétního rázu, třeba podle jakého vzorce si spočítat spotřebu rolí při tapetování :-D. Předpokládala bych ale, že tuhle informaci vám snad sdělí každé tapetové studio, když přijde na věc 😎 Kniha se zaobírá zejména plánováním realizace a jde místnost po místnosti, což možná může navést někoho, kdo je s projektem v úplných začátcích, ale v naší fázi, kdy už prakticky bydlíme, kniha valný přínos nemá. Popravdě se mi ani moc nelíbily ty autorčiny realizace, které jsou velmi luxusní, ale na mě to působí až neosobně, chladně a nezabydleně, tak nějak „katalogově“… S tím souvisí i to, že řada doporučovaných řešení je sice krásná, čistá, elegantní, ale taky nákladná a řadu z nich si může dovolit jen ten, kdo neřeší peníze. Abych ale pouze nehanila, nadchla mě kapitola Atmosféra a styl, která se zabývá barvami v interiéru a výběrem doplňků. Její součástí je i kapitola věnující se nejslavnějším designérům a jejich ikonickým kouskům. Ta mi přišla opravdu informačně přínosná a hlavně jsem se konečně dozvěděla, proč je mezi lidmi, zajímajícími se o moderní design, tak populární ta „ptačí soška“ („Eames House Bird“, kterého proslavil americký designerský pár Charles a Ray Eames). Kdyby kniha tomuto tématu věnovala více prostoru, asi by moje hodnocení nebylo tak přísné. Takto to pro mě bylo bohužel spíš zklamání.

Petra Střelecká – Filtrovaná káva

Když v roce 2022 vyšla tato kniha, hned mi bylo jasné, že by to mohl být perfektní dárek pro Péťu, našeho kávového fajnšmekra. Tento „kompletní průvodce přípravou filtrované kávy“, jehož autorkou je zakladatelka brněnské kavárny Industra Coffee, je podle mě skvělý jak pro ty, kteří se o přípravu kvalitní kávy zajímají více do hloubky, tak i pro kávové laiky jako jsem já. Obsahuje totiž velmi přesné a polopatistické návody na přípravu filtrované kávy různými způsoby a s různými pomůckami. Dozvíte se z ní ale i spoustu zajímavostí o kávě jako plodině, o její cestě od zrnka až po nápoj ve vašem šálku, ale třeba i o tom, jak ji správně degustovat. Knihu doplňuje i série receptů, a to jak na kávové nápoje, tak i na dezerty, které kávu skvěle doplní. Publikace je moc pěkná i po grafické stránce a doplňuje ji spousta fotek. Myslím, že se rozhodně neztratí v knihovničce žádného kávového nadšence. A já jsem se podle ní konečně naučila připravovat dobrou kávu v chemexu :-)!

Linda Bartošová – Novinářky

I tady u nás na „dědině“ 🙂 máme knihovnu a musím říct, že dle výběru titulů je to knihovna velice dobrá! Obzvlášť oceňuji, že dětské oddělení je nahoře na „galerii“, takže když tam s O. vybíráme, pokukuju po očku dolů na vystavené knihy v oddělení pro dospělé a vybírám a při odchodu už jen rychle zaběhnu pro to, co mě na dálku zaujalo 😀 Takto jsem tam při naší minulé návštěvě „ulovila“ Novinářky. Jedná se o sérii interview s ženami, které se prosadily v oblasti médií. V inspirativních rozhovorech líčí, s jakými překážkami se musely v tomto odvětví, kde převládá dravá mužská energie, potýkat, co jim pomohlo nebo čeho se naopak musely v životě vzdát. Jak záhy uvidíte, téma ženství a postavení žen ve společnosti je leitmotivem, který propojuje hned několik dalších titulů, které (vlastně vcelku neplánovaně) našly tuto zimu cestu do mé knihovničky.

Åsne Seierstad – Knihkupec z Kábulu

A tentokrát o postavení žen zase ze zcela jiné roviny a diametrálně odlišné kultury. Tato knižní reportáž z pera norské novinářky je unikátní už jen tím, že se jí podařilo proniknout do jinak dost uzavřené afghánské komunity. S rodinou hlavního hrdiny – knihkupce Sultána – žila půl roku v jedné domácnosti, a tak měla spoustu příležitostí pozorovat život jejích členů v jejich každodenní realitě. Smluvená manželství, zakázaná láska, obtížný přístup ke vzdělání, rodinné tradice i zvyklosti spjaté s islámským způsobem života – to vše pro nás tak vzdálené a často naprosto nepochopitelné je samozřejmou součástí příběhů hlavních hrdinů. Sultánova rodina je velmi rozvětvená (dvě manželky, spousta sourozenců a dětí…) a tak jsem se v těch jednotlivých postavách chvílemi až ztrácela. Možná by nebylo od věci, kdyby přílohou knihy byl rozkreslený rodokmen 🙂 Některé historky jsou úsměvné, z jiných až mrazí. Spousta scén ve vás svou bezvýchodností vyvolá pocity vzteku a bezmoci. Krom osudů jedné kábulské rodiny autorka přibližuje také pohnuté dějiny Afghánistánu, které jsou tak komplikované, že jsem občas musela sáhnout po Wikipedii a studovat a i tak v tom dodneška trochu tápu. Jak už to u knih z nakladatelství Absynt bývá, rozhodně se můžete připravit na kvalitní, obzory rozšiřující četbu.

Šárka Homfray – Proč jsme tak naštvané?

Jediný knižní dárek, který jsem si loni přála od Ježíška. Myslím, že z té cenovky se Ježíškovi asi musely protočit panenky 😀 – kniha stojí skoro 900, přitom se nejedná o žádnou bichli, spíše kabelkový formát. Byť je svým obsahem opravdu velmi hutná, jak si ještě povíme, ta cena za mě není moc ospravedlnitelná – přecejen by mělo být v zájmu všech, aby se dostala mezi co nejvíc čtenářů, a ta cena ji prostě činí pro spoustu z nich nedostupnou. Na ReKnihách jsem ji ale neobjevila a opravdu jsem po ní moc toužila. Krom té cenovky už totiž přijdou jen samá superlativa. Jednak mi přijde tento literární počin tak moc důležitý! Přestože témata, která přináší, už se ve společnosti nějakou dobu otevírají, pořád to není dost. Gender pay gap, neviditelná práce, stigmatizace žen bezdětných, ale zároveň i sociální vyloučenost matek s dětmi… co stránka, to pravda, kterou konečně někdo komplexně pojmenoval, podložil studiemi a zformuloval tak, jak já bych nikdy nedokázala. Už teď jsem si jistá, že tuhle knížku budu číst ještě mockrát. A vnucovat ji všem. Všem, kteří si myslí, že feminismus je sprosté slovo, že ženy v naší společnosti už dnes žádnou diskriminaci nezažívají a hlavně že musí tiše a úkorně všechno zvládat a na nic si nestěžovat.

Daniel Prokop – Slepé skvrny

Z podobného ranku je rovněž tato sociologická sonda do české společnosti, byť se zaobírá mnohem širším spektrem aktuálních společenských problémů a výzev současného Česka i světa. Přiznám se, že Prokopův jazyk je pro mne trochu komplikovanější a celou první kapitolu jsem bojovala s nutkáním knihu odložit a vrátit zpátky do knihovny. Nakonec jsem ale vytrvala, byť kniha místy vyžadovala hodně soustředění a asi i obecnější vhled do problematiky, kterým jsem ne vždy disponovala. Slepé skvrny jsou každopádně v mnoha ohledech oči otevírající a k zamyšlení nutící publikací, zaobírající se tématy jako je chudoba či vzdělávací systém, problematikou menšin i populismem. Pro všechny zaseknuté ve své sociální bublině to může být skvělá příležitost, jak si rozšířit obzory a podívat se na některé současné společenské problémy z jiné perspektivy.

Krémová petrželová polévka

Bezdětný víkend si přímo říká o kulinářské experimenty, tak tady jeden nový recept, inspirovaný prehistorickým číslem magazínu F.O.O.D. 😉

  • 2 kořenové petržele nakrájené na kostičky
  • 1 stroužek česneku, rozdrcený
  • 1 malá cuketa, nakrájená na kostičky
  • 1 lžíce olivového oleje
    • 750 ml zeleninového vývaru
    • 1 lžíce citronové šťávy
    • 150 g uzeného lososa, nakrájeného
  • 200 ml smetany
  • sůl a pepř na dochucení

V hrnci rozehřejeme olej a podusíme na něm petržel a česnek, přidáme cuketu, zalijeme vývarem, osolíme, opepříme a 10 minut vaříme. Poté polévku rozmixujeme se smetanou a podáváme s lososem promíchaným s citronovou šťávou.

Jakub Stanjura – Srpny

Ufff, tohle teda bylo… Na první pohled docela nenápadná a poměrně útlá kniha, autorova prvotina, a hned takhle silné kafe! Musím říct, že jsem od Srpnů neměla žádná velká očekávání, doporučení na tento titul jsem jen tak letmo zaregistrovala na jednom literárním IG profilu, ale rozhodně kolem něj neběžel nějaký obří hype. A ono je to tak zatraceně dobrý, zatraceně silný a bolavý.

Už jen to téma, které si Jakub Stanjura vybral, je na české poměry poměrně neotřelé. Gaslighting – tedy způsob psychické manipulace, jejíž podstatou je systematické zpochybňování vnímání reality cílové oběti, která si postupem času sama nemůže být jistá, co je realita a co výplod její fantazie, je něco, o čem se ve společnosti podle mě až tolik nemluví, ale přesto se to zcela jistě děje. Stejně jako hlavní hrdince knihy – Daniele, kterou čtenář sleduje po dobu několika za sebou jdoucích srpnů.

Tento koncept mě na knize mimochodem velmi bavil – vracet se k postavám vždy po uplynutí jednoho roku a pozorovat, co se v jejich životě za tu dobu proměnilo. Samozřejmě to přináší i jistá negativa, jako to, že není možné ponořit se s hlavní hrdinkou úplně do hloubky, více se do ní nacítit, ale ve výsledku je to vlastně asi dobře, protože i tak je ta kniha velmi sugestivní a zničující a já sama jsem ji musela před poslední kapitolou odložit, protože už toho na mě bylo prostě najednou příliš.  

Co musím opravdu ocenit je to, jak skvěle se autor mužského pohlaví dokázal vcítit do hlavní ženské hrdinky, jak uvěřitelné bylo její jednání. Přesto jsem do poslední chvíle doufala, že se v Daniele na konci něco zlomí – přece jen mi od začátku příběhu přišla jako docela silná osobnost na to, aby se nechala takto semlít a stala se z ní totální o sobě pochybující troska… Na druhou stranu ji sledujeme v období mezi 17 a 24 lety, kdy je člověk ještě celkem tvárný a asi i více ovlivnitelný svým okolím. A vlastně to i celé koresponduje se zrádností gaslightingu – tedy, že obětí takové manipulace se může stát prakticky každý, i ten, který je přesvědčen o tom, že „jemu by se to nikdy nestalo“.

Co víc dodat? Jsem ze Srpnů opravdu příjemně překvapená, ač to bylo těžké literární sousto. Design obálky propojený s příběhem je už jen taková třešnička na dortu. Myslím, že ve mně bude kniha ještě nějakou chvíli doznívat. Že mi ze vzpomínky na ni bude ještě chvíli úzko. Ale nemůžu jinak, než ji doporučit.

Jablečný puding se špaldovými piškoty

Mám tu takhle po víkendu jeden fajn tip na odlehčený, vlastně vyloženě zdravý dezert 🙂 Recept je podle Bioabecedáře.

  • 800g jablek
  • 200g banánů
  • 0,75l jablečného moštu
  • 2 vanilkové biopudingy
  • 1-2 lžíce citronové šťávy
  • 1 sáček špaldových piškotů

Očištěná jablka nakrájíme na menší kousky a vaříme v 0,5 litru jablečného moštu cca 10-15 minut do úplného změknutí jablek. Můžeme je pak ještě vidličkou trochu rozmačkat. Mezitím si rozmícháme pudingové prášky ve zbývajícím moštu, vlijeme do jablečné směsi a za stálého míchání vaříme do zhoustnutí. Nakonec přimícháme banán, který jsme si rozmačkali v misce bokem. Můžeme dochutit citronovou šťávou, případně dosladit medem, pokud je třeba. Nalijeme buď do mističek, jejichž dno jsme pokladli piškoty, nebo rovnou na piškoty vyskládané do dortové formy, a necháme ztuhnout. Podávat můžeme s kopečkem šlehačky 🙂

Podzimní knihovnička

Tenhle podzim byla nálož. A to nejen literární 🙂 Máme za sebou loučení s našim starým domovem, stěhování i rodinnou dovolenou v Praze. Kus práce je za námi, ale stále nás toho ještě tolik čeká. Těší mě ta cesta a zároveň si teď víc než kdy jindy užívám chvilky klidu, kdy si můžu sednout, začíst se a na chvíli utéct do jiné reality. A tak tu dnes máte můj literární výběr pro tento podzim 😉

Josef Fryš – Svatá hora v proměnách času

Se stěhováním logicky souviselo i redukování věcí a musím říct, že jsem se tentokrát snažila být nekompromisní i co se týče knih a celou řadu jsem jich poslala přes Reknihy do oběhu. To bude i případ této obrazové publikace, která jistě ještě může udělat radost kdejakému milovníkovi umění, pro které je tato kniha určena především. K mému zklamání se v ní nedočtete žádné historické reálie či informace o původu a vzniku tohoto poutního místa, ale opravdu spíše informace o jeho obrazech, sochách a celkové architektuře.

Můžeme dál? – Loutky v nemocnici

Útlá knížečka plná malých i velkých osudů – tak by se možná dala ve stručnosti shrnout tato publikace složená z příběhů, které vypráví členové souboru Loutky v nemocnici. Knížka vznikla u příležitosti 15 let činnosti spolku, který přináší do nemocnic a léčeben loutkové divadlo. Příběhy malých i seniorních pacientů, které přišel soubor do nemocnice rozveselit nebo jen přivést na jiné myšlenky či vytrhnout z neveselé reality, jsou veselé i dojímavé.

Alena Mornštajnová – Slepá mapa

Při poslední objednávce z Reknih jsem šla celkem na jistotu a sáhla po prvotině dnes asi nejčtenější současné české autorky. Slepá mapa možná mezi čtenáři nevzbudila takový rozruch, jako pozdější bestseller Hana, ale přesto je tento generační román se třemi hlavními ženskými hrdinkami mimořádně zdařilou prvotinou. Tři generace žen – babička, matka a dcera – na pozadí bouřlivých dějin naší země v uplynulém století, zní možná jako téma, které tady už bylo, ale autorka je skvělou vypravěčkou, příběh nikde nedrhne, naopak naprosto přirozeně plyne a baví. Nejvíce mne chytnul za srdce životní osud Alžběty, která i navzdory různým osobním tragédiím zůstala po celý život silnou a pragmatickou ženou. Naopak jsem naprosto nesouzněla s její dcerou Anežkou, která pro mne byla takovou ponurou a odevzdanou postavou, která si život ničila a komplikovala sama. Možná i proto jsem byla tak nějak rozladěná ze závěru románu, který jakoby byl do příběhu dosazen někým jiným – zkrátka mi nekorespondoval s celkovým vyzněním knihy. A asi jsem úplně nepochopila, proč se román jmenuje Slepá mapa – trochu mi to připomíná písničky bratří Nedvědů, které jsou vždycky pojmenované podle nějakého random slova, které se jednou jedinkrát vyskytne někde v textu písně 😀 Ale to je jen takový povzdech na okraj 😀 Jinak je rozhodně Slepá mapa výborná a stojí za přečtení.

Tereza Salte – Karamelová džungle

Po vydařených Šlehačkových oblacích další literární počin blogerky Terezy Salte, na který jsem byla moc zvědavá. Přestože literárně se mi autorčina prvotina líbila mnohem více a vyznívala z ní i sympatičtěji, než z jejího pokračování, musím ocenit, že v Karamelové džungli se Tereza čtenářům mnohem více otevírá a nechává je nahlédnout do svého nitra i na některá obzvlášť těžká témata. Nelehké muselo být vzpomínat na šikanu, kterou zažívala na základní škole, stejně jako otevřeně promluvit o tom, že její máma spáchala sebevraždu. V těchto pasážích „na dřeň“ před čtenáři najednou odhaluje úplně jinou tvář, než jakou je ta usměvavá a sebevědomá byznysmenka, na kterou jsou sledující jejího Instagram kanálu zvyklí. A je to silné čtení. Terezin životní příběh sleduji i dál a už teď je jisté, že by vydal na další literární pokračování. Tak uvidíme, zda se ho někdy v budoucnu dočkáme.

Johana Fundová – Hezký, ale narovnej se!

O této knize jsem slyšela, že je must-read pro všechny devadesátkový děti. A kdo jsem já, abych to rozporovala a nevyzkoušela na vlastní kůži :-D? Tři (bývalí) spolužáci, dvě časové linie a tři diametrálně odlišné životní osudy. Kdybychom všichni byli literárním talentem a múzou políbeni, asi by každý z nás mohl vyprávět takový příběh. Popis dětství v devadesátkách byl opravdu trefný (chybělo mi tam snad jen to, aby hlavní hrdinky poslouchaly Luneticy :-D!) a nostalgický. Pak už je to vlastně spíš smutné (byť hezky napsané a místy i napínavé) čtení, protože čtenář vidí, že ani jeden z hrdinů nežije tak úplně život, který by si přál, protože je uvízlý v pasti mnohdy nezdravých až patologických vztahů, ze kterých se nedokáže vymanit. Pokud tedy hledáte nějaké oddechové čtení, co vám zvedne náladu, toto bych spíše nedoporučila.

Jan Otčenášek – Romeo, Julie a tma

Krátký, silný a dnes už klasicky příběh o lásce studenta Pavla a židovské dívky Ester, odehrávající se v době heydrichiády, jsem naposledy četla v maturitním ročníku. Pak jsem knížku někomu půjčila a už se mi nevrátila, tak jsem ji po letech koupila na Reknihách, protože jsem zatoužila mít ji ve své domácí knihovně. I po těch letech se mi příběh moc líbil. Přestože je to novela s tak těžkým tématem, troufám si říct, že vás neuvrhne do deprese. Naopak vás na chvíli vtáhne do příběhu, v němž i navzdory kulisám budete do poslední chvíle s mladickým optimismem věřit, že všechno dobře dopadne.

Marek Rabij – Život na míru

 „Oblečení má hodnotu etikety, kterou k němu přišijí.“

Co najde průměrný Evropan, když otevře svou šatní skříň a podívá se na štítek každého jednoho kousku oblečení? S největší pravděpodobností cedulku Made in Bangladesh. Aniž bychom si to nějak výrazněji uvědomovali, většina z nás je součástí příběhu, který kniha Život na míru vypráví. Marek Rabij byl jedním z novinářů, kteří se po tragickém zhroucení bangladéšské továrny Rana Plaza (označovaném za nejtragičtější neštěstí v textilním průmyslu na světě) vydal na místo činu, aby ve své reportáži ukázal tragédii v celém kontextu oděvního byznysu. Hovořil s bývalými i současnými zaměstnanci textilních továren i s jejich nadřízenými. Výsledkem je 170 stran informacemi nabitého textu, který vás rozhodně donutí k zamyšlení.

Čtenář se dozvídá mnohé nejen o samotné události v Rana Plaza, ale i o děsivých pracovních podmínkách, které v textilních továrnách v Bangladéši běžně panují. Nekonečná pracovní doba, neplacené přesčasy, nulová bezpečnostní opatření, dětská práce – to je jen malá výseč tamní reality. Tragédie Rana Plaza se skloňuje dodnes, o čem se však vůbec nehovoří jsou požáry, které jsou v technicky špatně zabezpečených dílnách na denním pořádku a při nichž každým rokem zahyne spousta lidí. S několika přeživšími těchto událostí reportér rovněž přináší rozhovor, z něhož mrazí.

Hodně mě zaujala kapitola, v níž se Marek Rabij zaobírá problematikou „padělků“, které ale fakticky vůbec padělky nejsou, jedná se pouze o načerno obchodovanou nadprodukci oděvních továren. „Fejková“ Prada kabelka, kterou si přivezete z dovolené v Turecku, tak vůbec nemusí být fejkem. Po přečtení Života na míru si ale pravděpodobně odpustíte i takto „výhodný“ kauf…

Kniha vyznívá poněkud bezútěšně, protože z ní vyplývá, že problém nevyřešíme my jako spotřebitelé – je to o špatně nastavené politice země, neexistujícím sociálním zabezpečení, nedostupném školství či zdravotní péči, všudypřítomné korupci… Situace v bangladéšském oděvním průmyslu je pouhým odrazem bídy celé této země. Přesto jsem pořád přesvědčená, že je toho hodně, co udělat můžeme – minimálně nepodporovat nesmyslnou nadprodukci bezhlavým nakupováním oblečení, které nepotřebujeme, jen proto, že je ve výprodeji. Myslím, že v tomto má každý z nás tak trochu máslo na hlavě.

Za sebe musím tuto reportáž jen a jen doporučit – měl by si ji přečíst každý. Možná se tím ze dne na den nic nezmění, ale pokud nás západní konzumenty donutí k přehodnocení, koho svým příštím nákupem oblečení podpoříme, bude to jen dobře.

Losos s hráškovým pyré

Losos je taková naše obědová stálice a většinou ho dělám jen na 3 způsoby. Aby to nebylo zase až tak fádní, střídám alespoň podávané přílohy a tuto novou si ukládám do své pokladnice receptů, až zase nebude čas vymýšlet něco kreativního. Hráškové pyré je svou přípravou totiž snad to nejjednodušší, co může být. Inspirací mi byl blog My cooking diary. Uvedené množství vystačí na dvě porce.

  • 400g mraženého hrášku
  • 1,5 l vody
  • ½ citronu
  • čerstvý koriandr
  • sůl, pepř

Do vroucí osolené vody nasypeme hrášek a vaříme do změknutí asi 2 minuty. Uvařený hrášek scedíme a rozmixujeme spolu s citronovou šťávou a lístky koriandru, trochou soli a pepře. Voilá 🙂

Letní knihovnička

Achjo, to léto zase tak uteklo! A s jeho koncem přichází i pravidelná dávka mé knižní inspirace pro všechny knihomoly 🙂

Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány

Myslím, že nebudu přehánět, když prohlásím, že se v současné době jedná o naprosto kultovní bibli o problematice traumatu, jeho vzniku a dopadů na naše životy. Dlouho jsem si nebyla jistá, zda tuto publikaci ve své knihovničce potřebuju, ale nakonec jsem si ji napsala na seznam svých vánočních přání a nelituju, ač to není čtení úplně veselé. Přestože kniha obsahuje i dost odborných informací, je povětšinou psaná velice lidsky a srozumitelně. Velmi zajímavá je především kapitola o dětské mysli, byť číst si o řadě případů brutálního týrání malých dětí je místy opravdu drásající a nebude vám z toho lehko u srdce. Přiznám se, že závěrem už jsem se opravdu těšila, až knihu dočtu, bylo toho prostě moc. Ani nevím, zda bych ji někomu doporučila – asi musíte zvážit sami, zda vás téma natolik zajímá a zda tu četbu unesete. Já se každopádně k této publikaci nehodlám vracet, alespoň ne v nejbližší době.

Markéta Lukášková – Losos v kaluži

Jméno autorky Markéty Lukáškové se tu ve čtenářském koutku objevuje už podruhé v krátké době. Na rozdíl od informacemi nabité sondy do toho, co nás „v dějáku nenaučili“, jsem se rozhodla tentokrát sáhnout po beletrii Losos v kaluži a vlastně jsem byla touto jednohubkou i docela příjemně překvapená. Na jednu stranu bych řekla, že kniha vlastně není úplně originální, ať už svým námětem (hlavní dívčí hrdinka s ne zrovna ideálním rodinným zázemím), formou (dvě ústřední postavy se střídají ve vyprávění svého příběhu) či zpracováním. Ale na stranu druhou… Markéta má zkrátka svůj rukopis a Losos v kaluži je protkaný jejím sarkastickým humorem, kvůli kterému tak žeru její podcasty 😀 Ty občasné vtípky a slovní obraty za mě přidávají jinak ničím nevyčnívající novele originalitu. Stejně tak originální mi přišlo i autorčino vylíčení toho, jak by to mohlo s člověkem fungovat po smrti, přestože ne všechny myšlenky mi přišly dotažené a občas některé věci v ději nedávaly smysl nebo nebyly vysvětleny. Není to asi knížka, ke které bych se hodlala vracet, ale pokud hledáte nějakou fajn oddechovku třeba na dovolenou (a máte rádi černý humor), věřím, že vás nezklame.

Pavel Klusák – Gott

Tak na tuhle knížku jsem se těšila už od té doby, co jsem objevila podcast Gotťák, a jen co jsem ji zahlédla na ReKnihách, věděla jsem, že bude moje 🙂 Hudební publicista Pavel Klusák v ní přináší ucelený a zároveň neotřelý pohled na nejslavnější osobnost naší popové scény v kulisách československých (nejen) hudebních dějin. Dozvíte se v ní spoustu zajímavostí o Gottových jazzových začátcích, jeho působení v divadle Semafor, ale i o jeho „emigraci“ v roce 1971 či událostech kolem Anticharty. Kniha je proložena medailonky osobností, které hrály v Gottově kariéře klíčovou roli, ať už se jedná o německého „hledače talentů“ Ossiho Drechslera či produktivního textaře Jiřího Štaidla. Zároveň jsem si rozšířila obzory o existenci osobností neméně významných – třeba jméno Karel Krautgartner je podle mne na české hudební scéně zcela zapomenuto a přitom šlo o tak významného hudebníka a jednoho z těch, kteří na konci 50. let objevili Gottův talent. Pavel Klusák, jak už mi koneckonců vyplynulo i z výše zmiňovaného podcastu, rozhodně nepatří mezi Gottovy slepé obdivovatele, naopak ve své objektivitě hned na úvod knihy nezapomene zdůraznit, že Gott si vždy pečlivě hlídal svůj mediální obraz a rád ho spoluutvářel, k čemuž neváhal občas vypustit do éteru i informace, které byly zjevně nepravdivé nebo neúplné. Autor musel vynaložit nemalé úsilí a vydal se do probádávání řady pramenů, aby alespoň některé tyto fámy uvedl na pravou míru. Zároveň od Klusáka neočekávejte žádný bulvár dehonestující mrtvou legendu, ale naprosto profesionálně odvedenou žurnalistickou práci. Musím říct, že po přečtení této knížky můj pohled na legendu jménem Gott, ale i na některé další známé osobnosti, které se kolem něj v době jeho slávy pohybovaly, už nikdy nebude stejný.

František Hrubín – Nefritová flétna

Dlouhé letní večery a poezie – to jde k sobě jako nic jiného 🙂 I z toho důvodu jsem zase po nějaké době vytáhla z knihovny tuto útlou sbírku Hrubínova přebásnění staré čínské poezie z doby dynastie Tchang (618-906 n.l.) a nechala se unášet jeho verši…

Bez názvu

Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Li Po

Johannes Mario Simmel – Láska je jen slovo

Tento román jsem ulovila v našem antikvariátu snad ještě na střední. Asi mě v mých rozervaných -nácti zaujal ten název nebo nevím 😀 Každopádně jsem knihu po letech znovuobjevila v kroměřížské knihovničce, a přestože jsem si byla téměř jistá, že jsem ji tenkrát četla, nebyla jsem si za nic na světě schopná vybavit, o čem vlastně byla. Na Databázi knih byl román velice dobře hodnocený, a to mě nakonec přimělo se do něj opět začíst. Po dočtení musím přiznat, že tomu všeobecnému hypu vůbec, ale vůbec nerozumím. Možná na románě, jehož ústředním motivem je „zakázaná láska“ vdané ženy a studenta z internátu pro bohaté, zapracoval zub času, ale mně to prostě přišlo takové laciné a stylisticky neumělé. Postavy se nechovaly vůbec autenticky, dialogy byly místy strojené a plné klišé, řada věcí v knize mi přišla nepravděpodobná a nedávala vůbec smysl. Ani žánrově není román úplně ukotvený – na jednu stranu tu máme milostné drama, na straně druhé téměř detektivku, v níž nechybí vydírání, špionáž a nakonec i (sebe)vražda. Za mě zkrátka nic, co bych musela číst potřetí 8-).

Dovolená u Balatonu (JIH)

Loňské léto jsme si mimořádně užívali. Dvě báječné dovolené – jedna v horách a druhá „skoro u moře“ – a do toho kupa zážitků a dojmů z navštívených míst. Letos nás kvůli finišování na baráčku téměř nic nečeká, a tak nezbývá, než oprášit loňské vzpomínky a cestovat alespoň v duchu znovu 🙂

Nekonečný Balaton

Balaton jsme doma svorně označili za naši zatím nejlepší rodinnou dovolenou s O. A to se přitom jednalo o totální hurá akci zcela spontánně naplánovanou asi 4 dny před odjezdem. Tak už to s těmi nejlepšími zážitky bývá 🙂 Cestu jsme zvládli i s O. celkem na pohodu a se dvěma většími zastávkami – v Bratislavě na oběd a v Győru na kafe. V lázeňském městečku Győr se ten víkend právě konala nějaká akce pro děti na zahájení prázdnin, a tak bylo centrum městečka krásně vyzdobené a plné různých atrakcí, což bylo fajn zpestření dlouhé cesty.

Zastávka v Győru

První část pobytu jsme strávili v malebném městečku Balatonlelle, kde jsme si užívali především koupání v neuvěřitelně mělkých a teplých vodách Balatonu. Bydleli jsme v malém apartmánku jen kousek od pláže. Přes den jsme se koupali a jezdili na šlapadle, večer seděli na terase a grilovali. Jídlo jsme řešili nákupy v nedalekém Lidlu. Letos už by to asi vzhledem k inflaci nebyla tak laciná dovolená, ale loni to (snad až na ty vystřelené ceny benzínu) vycházelo cenově srovnatelně jako tady u nás v ČR, což bylo super.

Maďarské moře

Krom koupání jsme z Lelle podnikali i menší výlety – třeba na nedalekou rozhlednu netradičních tvarů v Balatonboglár, odkud je nádherný výhled na jezero.

Vzhůru na rozhlednu!

Výlet, na který O. dodneška vzpomíná jako na největší zážitek z Maďarska, vznikl také jako celkem spontánní nápad, jak vyplnit jedno deštivé dopoledne. Vyrazili jsme do lázní Zalakaros, kde je naprosto úžasný aquapark s triliardou atrakcí pro malé i velké. Krom léčivého bazénu, kam je povolen vstup pouze pro 14+, je celý areál maximálně baby friendly – všechny bazény jsou vyhřívané a areál je plný dětských atrakcí od různých klouzaček, tobogánů, vodních děl a další hracích prvků. Dokonce i já jsem se po sto letech odhodlala a šla na tobogán, což považuji za nejvíce adrenalinový zážitek celé dovolené :-D. Dali jsme si tu také náš první a jediný langoš 🙂

Na tom zeleném jsem jela :-)!

Protože jsme nechtěli strávit celou dovolenou válením u vody, na druhou polovinu pobytu jsme se přesunuli z jižního břehu Balatonu na ten severní, který je méně vhodný na koupání, ale zase tu najdete rozmanitější možnosti pro výlety. Cestou jsme se ještě (zčásti kvůli tomu názvu, přiznávám :-D), zastavili na krásné vyhlídce v městečku Balatonvilágos a pak už hurá na sever za dalšími zážitky. O těch ovšem zase až příště 😉

Balatonvilágos

Zeleninový krém

Po delší době tu mám zase jeden nový polévkový recept, který se sice možná hodí spíše k podzimu, ale proč si koneckonců nepřipravit tento hutný zeleninový krém, který zasytí, i teď uprostřed prázdnin :)…?

  • 1 cibule
  • 200g celeru
  • 100g mrkve
  • 100g kořenové petržele
  • 1l zeleninového vývaru
  • 50g másla
  • sůl, pepř

Cibuli zbavíme slupky a nakrájíme nadrobno. Kořenovou zeleninu rovněž oloupeme a nakrájíme na malé kostky. V hrnci rozehřejeme máslo, přidáme cibuli a necháme zesklovatět. Přisypeme nakrájenou zeleninu, orestujeme ji a pak zalijeme vývarem. Vaříme asi 15 minut doměkka. Polévku rozmixujeme na hladký krém a dochutíme solí a pepřem. Můžeme na talíři dozdobit lístky bazalky.