Nové brambory s brynzou

Představuji vám svůj nový nejoblíbenější zapékaný recept 🙂 Kombinace jednoduchých ingrediencí zde funguje naprosto skvěle a vzhledem k tomu, že jsme si v poslední době s Péťou oblíbili výrobu domácího kefíru, je víc než jasné, čím tuhle zapečenou dobrotu zapíjet. Recept pochází z jednoho archivního čísla Albert magazínu.

  • 250g slaniny v celku, nakrájené na kostičky
  • 1 kg nových brambor
  • 30g másla
  • 300g brynzy
  • 250ml smetany na šlehání
  • 3 vejce
  • sůl a čerstvě namletý pepř
  • kefír a čerstvé bylinky k podávání

Na středním plameni osmahneme slaninu. Mezitím si uvaříme brambory ve slupce (asi 10 minut), poté necháme trochu vychladnout a nakrájíme na plátky.

Troubu předehřejeme na 180°C. Částí másla vymažeme zapékací mísu, do které vyskládáme vrstvu brambor, potřeme je brynzou, kterou jsme si předtím prošlehali s trochou smetany, a posypeme částí vypražené slaniny. Ve stejném duchu vrstvíme tak dlouho, dokud nám stačí suroviny. Skončit bychom měli vrstvou brambor.

Mísu vložíme do trouby, necháme 10 minut zapéct, poté vše rovnoměrně zalejeme smetanou prošlehanou s vejci, posypeme špetkou soli a pepřem, poklademe lupínky másla a ještě asi 25 minut zapékáme. Hotové brambory podáváme ozdobené čerstvými bylinkami (majoránka, pažitka…) s domácím kefírem 🙂

Chevy Stevens – Nenechám tě odejít

Po dlouhé době se mi do rukou dostalo něco skutečně mrazivého a zatraceně napínavého! Thriller Nenechám tě odejít, který mi zaslalo k recenzi knihkupectví Megaknihy.cz, sází na silné téma domácího násilí.

Hlavní hrdinka Lindsey v minulosti utekla spolu se svou dcerou Sophie od despotického manžela Andrewa. Po letech se opět postavila na vlastní nohy, vybudovala si nový domov, našla přítele… Život by běžel poklidně dál, kdyby se k ní nedonesla zpráva, že Andrew byl propuštěn z vězení a nezačaly se jí najednou dít děsivé věci. Vloupání do domu, otrávení psa, napadení přítele… po všech těchto zážitcích je víc než jasné, že Lindsey má ve svém okolí někoho, kdo se jí chystá ublížit. Je to však skutečně Andrew, kterého k Lindsey táhnou nevyřízené účty z minulosti, nebo za tím vším stojí někdo docela jiný?

Mrazivou přítomnost popisovanou samotnou Lindsey prokládají flashbacky do minulosti (v nichž líčí neméně hororové věci, kterých se na ní Andrew dopouštěl) a také kapitoly vyprávěné Lindseynou dospívající dcerou Sophií. Kniha má skvělý spád a její autorka mimořádný dar udržet čtenáře v napětí a nejistotě téměř až do finále, které celý příběh rozuzlí.

Mně osobně se podařilo pravdu odhalit jen pár stránek před Lindsey a možná mě závěr knihy svou nepravděpodobností i maličko zklamal, ale silný čtenářský zážitek mi to ani tak nepokazilo. Pokud hledáte knížku, která vám i v letních vedrech navodí husí kůži, Nenechám tě odejít je můj žhavý tip! Stupňující se napětí bez zbytečné omáčky okolo je zárukou, že vás kniha přibije do křesla, dokud nezjistíte, jak to celé dopadne.

Siesta, když dítě spí :)…

Zima v obrazech

Tahle zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím – hlavně z toho důvodu, že nás zastihla ve fázi, kdy Olík začal aktivně lozit, stavět se, zkrátka objevovat svět na vlastní pěst. Oč snadnější by bylo trávit s ním teď celé dny venku, než ho doma věčně odhánět od nebezpečných předmětů a situací! Do toho moje otravná angína jen pár dnů před Vánocemi a tradiční lednová deprese… Ale aby se neřeklo, přineslo nám tohle temné období i pár highlightů, které stojí za zaznamenání 🙂

Především jsme do naší rodiny oficiálně přivítali Jennifer spolu s jejími rodiči, kteří v prosinci vůbec poprvé navštívili Českou republiku. Strávili jsme spolu jen pár dnů, ale věřím, že si místní předvánoční atmosféru užili a jednou se za nimi třeba vypravíme do Číny 🙂

Naše první Vánoce ve třech. Nebyly ve všem perfektní, ale byli jsme spolu – já i mí dva nejmilejší dárečci 🙂

Samozřejmě jsem i zimě navzdory vyrážela s Olím na naše oblíbené dlouhé procházky…

…které byly o to radostnější, když jsem v povánočních výprodejích ulovila nejteplejší boty svého života! Jak by řekl táta Šebek: „Ty jsou, co?“ 😀

Kuře pečené s bramborami, špenátem a rajčaty

Byť v kuchyni stále vyznávám rychlovky hotové do pár minut, když mám o víkendu čas, ráda otestuju nějaký „slavnostnější“ recept. Tak jsem z jednoho staršího čísla Albert magazínu vytáhla návod na tohle kuře, které nám zachutnalo natolik, že ho asi zařadíme mezi naše kulinářské stálice.

  • 1 velká cibule, přepůlená, tence pokrájená
  • 85 g krémového smetanového sýra
  • 200 g nasekaného listového špenátu (mraženého)
  • muškátový oříšek, sůl, pepř
  • 4 kuřecí prsní řízky
  • 4 větvičky cherry rajčat
  • 550 g brambor, tence pokrájených na plátky
  • 4 stroužky česneku, na plátky
  • olivy bez pecky
  • 1 lžíce olivového oleje
Troubu předehřejeme na 200°C a plech vyložíme pečicím papírem. Cibulu dáme do mísy a přelijeme ji vroucí vodou, aby byla potopená. Necháme stát 15 minut. Mezitím smícháme sýr, špenát, větší špetku muškátového oříšku a hodně pepře v míse. Pak směsí zakryjeme vršky osoleného kuřecího masa a navrch posadíme po větvičce cherry rajčat.

Scedíme nakrájenou cibuli, důkladně ji osušíme a promícháme ji opatrně s plátky brambor, česnekem, olivami, olejem a pepřem. Ze směsi vytvoříme na pečicím papíře čtyři „ostrovy“, lehce je přimáčkneme a dáme na 25 minut péct. Poté na každý ostrov dáme po jednom kuřecím řízku a pečeme dalších 20-30 minut.

A tady je výsledek 🙂

Zapečený lilek s kuskusem

Po dlooouhatánské pauze jsem tu zase s novým receptem. V poslední době se moje vaření omezilo na velmi skromný repertoár cca desítky jídel, která točím pořád dokola. Na experimenty není čas, potřebuju uvařit rychlostí blesku v době Olího dopoledního spánku. A právě tohle kritérium jednoduchosti splňuje nový recept z DM magazínu, s jehož přípravou se bez problému vlezete do 30 minut.

Suroviny:

2 lilky
olivový olej
200g kuskusu
4 lžíce rajčatového protlaku
4 rajčata
1 cibule
50g strouhaného parmezánu

Lilek omyjeme a nakrájíme na tenké plátky. Osolíme, necháme 20 minut odležet a poté osušíme. Opečeme na pánvi z obou stran. Troubu předehřejeme na 200°C.

Kuskus uvaříme podle návodu, poté do něj vmícháme rajčatový protlak. Rajčata nakrájíme na plátky, cibuli na kroužky.

Do pekáčku vkládáme střídavě lilek, kuskus, nakrájená rajčata a cibulové kroužky. Zeleninu můžeme ještě posypat grilovacím kořením či oblíbenými bylinkami. Na závěr zasypeme strouhaným parmezánem a pečeme přibližně 15 minut.

A day in a life

Tento formát mě už kdysi dávno zaujal na několika sledovaných blozích. A tak jsem se jedno pondělí, jen tak pro zpestření jinak všedního dne, rozhodla zaznamenat také naše běžné aktivity – „minutu po minutě“… Pro někoho to možná bude nudné čtení, ale pokud vás zajímá, jak vypadá takový obyčejný den na mateřské, čtěte směle dál…

5:55 Olík se budí. Péťa k němu vstává a přebaluje ho, zatímco já se loučím s vidinou delšího spánku. Náš den začíná. Jako každé ráno si beru Olího k sobě, kojím ho a pomalu se probouzím.

6:20 Ve snaze oddálit nevyhnutelné – totiž opuštění vyhřáté postele – jako obvykle nanosím Olímu do postele různé hračky.

6:45 Olí už je v posteli k neudržení. Vstávám s ním a nechám ho chvilku hrabošit po ložnici. Otvírá Péťovu prádelní skříň a rabuje ponožky, natahuje se po zácloně nebo vytahuje z proutěného koše časopisy. Že přitom nadělá spoustu bince asi nemusím zmiňovat, že.

7:00 Jdu si do koupelny vyčistit zuby. Olí jde poslušně se mnou a mezitím si hraje s pračkou. Je dneska nějaký nešikovný, takže dvakrát za sebou upadne a já ho musím utěšovat. Z pyžama se stihnu převlíct jen tak napůl, Olího hlad je silnější 😀

7:15 Jdeme společně do kuchyně, chystám čaj a snídani. Olí mezitím kramaří v přebalovací tašce, což ho poslední dobou velmi baví, hraje si s magnetkama na lednici a následně jde rabovat do kuchyňských šuplíků, což také patří k našemu každodennímu koloritu 😀

7:25 Snídaně je hotová. Olí dostane rozmašírovaný banán, já chleba s chorizem. Dala bych si k němu i nějakou zeleninu a celkově ráda vymýšlím kreativnější snídaně, když O. dovolí – to dnes ale bohužel není ten případ, takže rychle ke stolu.

7:45 Jsme po jídle a jdeme si hrát. Oblíbenou zábavou je teď aktuálně stavění komínů z kostek a hlavně honění se kolem našeho konferenčního stolku 😀

8:15 Jdu si uvařit další čaj. Olí hned běží za mnou. Péťa právě vstává.

8:30 Kojím Olího. Uvědomuju si, že pro něj na dnešek nemám žádný oběd, tak honem vytahuju hotovou porci z mrazáku. Olí rejdí po bytě.

9:10 Péťa odchází do práce. O. svačí přesnídávku od Hippu (kterou jsem důvěrně překřtila na „hipíka“ :D). Pak je čas na přebalování. Po akci dávám Olího na chvíli do postýlky, odkud mě rád pozoruje, jak stelu postele. Chvíli si ještě hrajeme, ale O. už je evidentně unavený, tak s ním jdu do postele, nakojím ho a během chvilky je tuhej.

10:15 Olí spinká. Já jdu žehlit a nahodit trochu make-upu, protože po obědě půjdeme ven.

10:50 O. se budí. Ještě ho zkouším na chvilku uspat a jdu dožehlit zbývající prádlo a ohřát si cibulačku, co mi zbyla z víkendu. Stihnu se najíst a dokonce i vytáhnout čisté nádobí z myčky a naládovat do ní zase to špinavé. Olí spí dneska nezvykle dlouho, takže to teď bude vypadat, že mám doma těžkou pohodu, ale věřte, že to tak rozhodně není každý den 😀

12:30 Po 2,5 hodině Olí konečně vstává a jdeme se spolu naobědvat. Moje menu tvoří zbytky z víkendu a Olí má rozmraženou domácí zeleninku.

13:05 Jsme po obědě, venku prší 🙁

14:15 Zdá se, že za oknem se konečně vyjasnilo, takže hned vyrážíme ven. Namířím si to k výstavišti, našemu oblíbenému vycházkovému cíli, ale než tam dorazíme, začne zase poprchávat. Napadne mě naskočit na trolej do Bohunic a projít se pěšky zpátky domů po cyklostezce – určitě nebude pršet dlouho. Od nápadu k činu je jen krok a za chvíli jsme v kampusu. Protože je pořád škaredě, jdu nakoupit do DMka nějaké drobnosti. V prodejně potkáme „zoubkovou vílu“, která mi dá pro Olího aktuálních 6 zubů kartáček a pastu. Tiše pomlčím, že zuby jsme zatím ještě vůbec čistit nezačali a zubaře pro něj ještě nemám ani vybraného, a zapluju mezi regály 😀 Venku se mezitím spustí brutální vichřice a vzduchem poletuje něco mezi kroupama a sněhem. Raduju se, že jsem pod střechou, a jdu ještě prohrabošit oddělení oblečení do Tesca. Samozřejmě nakupuju pro Olího, ne pro sebe :D. Vyberu mu ve slevách prima komplet bodýčka a tepláčků, a protože mezitím venku vysvitne slunce, honem zaplatím a frčíme ven. Procházíme se kolem nových budov, které v kampusu v poslední době vyrostly, ale nakonec usoudím, že je čas zamířit na cyklostezku. Než se k ni ovšem dostanu, aprílové počasí se přižene zpět a s ním i vánice s dešťo-sněho-kroupama.

15:30 Jak už to tak bývá, dítě v tom nejhorším počasí poklidně usíná. Typické! Zpruzená a celá mokrá vlezu pod nejbližší krytou zastávku a čekám na trolej. Plán s příjemnou procházkou přírodou padá.

16:00 Stojíme zase před domem, Olí spí, slunce svítí, a tak vytahuju z kočárku Nový prostor a jdu si číst, zatímco pomalu kroužím kolem bloku.

16:45 Zima mě vyžene domů. Olí se tváří, že by ještě spal, ale na chodbě potkáváme sousedku a hlasy ho vzbudí. Nevadí, stejně už je čas na svačinu.

17:30 Po jídle si voláme s dědou přes WhatsUp.

18:00 Péťa se vrací z práce. Dostávám világoš za to, že Olí dopoledne urval ventil na topení 😎 Pouklízím všechny rozkrámované věci, které Olí porůznu roztrousil po bytě a kochám se dnešním úspěšným nákupem 😀

19:00 Koupeme společně Olího. Poté následuje kaše na dobrou noc a čtení pohádky, které se pokoušíme včlenit mezi jeho pravidelné uspávací rutiny, leč zatím neúspěšně. O. už je unavený a řve, takže rezignuju a jdu ho nakojit.

20:00 Olí spí, jdu se navečeřet.

20:30 Jediný čas dne, který na sebe s Péťou máme. Dneska ho trávíme zařazováním nové várky našich společných fotek, které každoročně Péťa vyvolává k našemu výročí, do alba. Prohlížíme si je, vzpomínáme…

20:50 Jdu spáchat večerní hygienu a pak se sklátím do postele 😀

Rok Berana

Je za námi. Ten dost možná nejnáročnější rok našeho dosavadního společného života. Za ten rok jsem se nesčetněkrát pokoušela dát dohromady aspoň jeden článek, ve kterém bych popsala, co život na mateřské obnáší. Vypsala se ze svých aktuálních frustrací. Vyplodila nějakou nekýčovitou ódu na téma, jak jsem vlastně i přes to všechno hrozně šťastná. Jenže časem jsem zjistila, že zformulovat tu směs pocitů, okamžiků a paradoxů do vět, je asi prostě mimo moje síly.

V posledních dnech často vzpomínám na počáteční dny toho šíleného mateřského kolotoče. A přemítám, kam jsem se od té doby posunula. V práci jsem se nikdy nikam nehnala. Byla jsem ten nejmíň ambiciozní člověk široko daleko. Ale na mateřské se ze mě (zcela nechtěně) stal tak trochu workoholik 😀 Někdy bych možná ráda vrátila čas, dala si nohy nahoru a hodinu jen tak koukala do prázdna. Nebo se vyspala třeba dvanáct hodin v kuse! Jenže dítě si žádá celého člověka 😀 A i když jsem za ten rok určitě udělala spoustu chyb a ledacos bych s dnešním odstupem dělala jinak (to by ovšem bylo na úplně jiný článek), vím, že jsem Olímu věnovala maximum svého času, své energie, své lásky… Nikdy o tom nejspíš nebudu schopná psát, ale navždy si to budu pamatovat.

Je 30. března, tři minuty po osmé. Pro tuhle chvíli jsem ta nejsilnější žena na celé zeměkouli. Přivedla jsem na tenhle svět to nejcennější. Nový život. Olího.

Zimní knihovnička

Přestože zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím, několik titulů jsem za dlouhých zimních večerů postupně přelouskala. Dva z nich jsem recenzovala pro Megaknihy.cz – a o těch zbývajících vám své dojmy povím dnes.

Jan Hnízdil – Mým marodům

O psychosomatiku se zajímám už mnoho let, a proto mi jméno asi nejznámějšího českého lékaře celostní medicíny rozhodně není cizí. Knížka nazvaná příznačně Mým marodům je plná článků z jeho lékařské praxe, ale i kritických fejetonů na různá témata z oblasti zdravotnictví a politiky. Z dnešního pohledu už je řada textů poněkud zastaralá, protože reagují na kauzy staré několik let, ale na druhou stranu je docela vtipné číst si je se znalostí, jak jejich hlavní aktéři nakonec dopadli (třeba takový David Rath). A mimořádně úsměvné jsou i texty věnované prezidentu Klausovi. Co se týče antipatií k jeho osobě, v tom bychom si s panem Hnízdilem vážně rozuměli :))

Tomáš Poláček – STOP

Novináře Tomáše Poláčka jsem prvně zaregistrovala přes Terezku, pak mě zaujal rozhovor s ním v DVTV a teprve poté se mi do rukou dostaly jeho knihy. Jsem milovnice cestopisů všeho druhu a byť se tenhle svou formou žánru vymyká a nejedná se o typický cestopis, příběh o tom, jak se autorův vztah ke stopu postupně vyvíjel, je skoro stejně tak napínavý, jako vyprávění o jeho stopovací cestě kolem světa, které tyto vzpomínky prokládají. Musím říct, že místy jsem se o hlavního hrdinu docela bála, ale vzhledem k tomu, že po jeho jízdě z Prahy do Ohňové země následovala cesta do Afriky, o níž také vyšla kniha, čtenář odtuší, že to nakonec snad všechno dobře dopadne 🙂

Malování v sáčku

Nastal čas být po delší době zase trochu kreativní, a tak jsem pro Olíka zhruba v jeho 8 měsících připravila tuto aktivitu. Celé kouzlo spočívá v troše tempery vytlačené na tvrdém kartonu vloženém do uzavíratelného „zip-sáčku“ (které prodává třeba IKEA, ale zcela jistě se vám jich bude i pár válet doma). Pak už jen stačí sáček nastražit, pozorovat kreativní řádění malého umělce a radovat se z toho, že dítě po akci není třeba umývat 🙂

Alena Mornštajnová – Hana

Když se řekne Valašské Meziříčí, vybaví se mi hned několik střípků. Gabra a Málinka – moje nejmilovanější dětská knížka! A pak přestupní stanice na trase tábor Jablůnka. Nádraží, kde z rozhlasu hrála znělka „My jsme Valaši“ :-). Teď k těm střípkům přidávám jeden další, o poznání temnější. Právě do Valašského Meziříčí umístila zdejší rodačka Hana Mornštajnová děj svého románu Hana

Tuhle knihu předchází její pověst a musím říct, že zcela právem. Ač toho o holocaustu bylo už napsáno mnoho, Hana se skutečně vymyká. Možná tím, že více než na konkrétní popis hrůz a zrůdností války se zaměřuje na mezilidské vztahy hlavních postav. Možná tím, že je vyprávěna z pohledu dvou generací – válkou nepoznamenanou Mirou a posléze její podivnou tetou Hanou, která přežila Osvětim. Možná tím, že příběh jedné židovské rodiny se odhaluje postupně, kousek po kousku, aby do sebe v závěru všechny dílky zapadly a děj vygradoval hořkou pointou…

Když v 50. letech vypukne ve Valašském Meziříčí epidemie tyfu, na jejíž následky zemře několik lidí, devítiletá Mira se během pár dnů stane sirotkem. Její jedinou přeživší příbuznou, k níž se má nyní nastěhovat, je podivínská teta Hana. Mira v tu chvíli netuší nic o peklu, kterým si její teta za války prošla ani o tom, jak odlišným směrem se mohl život celé její rodiny ubírat, kdyby roku 1938 z Valašského Meziříčí odešel jeden dopis…

Hana je jedna z těch knih, která vás zcela pohltí a vtáhne do děje takovým způsobem, že pokud jste nuceni v průběhu čtení knihu odložit (a dobrovolně ji rozhodně neodložíte, to mi můžete věřit), v mezičase se k ní budete v myšlenkách neustále vracet a přemítat, jak to asi s postavami bude dál. A ano, ačkoliv třeba patříte k těm lidem, které knížky obvykle nedojmou, tady si radši ty kapesníky připravte…

Musím říct, že tentokrát jsem měla při volbě recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz opravdu šťastnou ruku. Byť se nejedná o čtení nijak veselé ani oddechové, čas strávený s takto hlubokou knížkou byl dobrou investicí. A protože na mateřské je volný čas skutečně nedostatkovým zbožím, můžete to brát jako to nejlepší doporučení 🙂