S kočárkem po Brně aneb Naše oblíbené procházky I.

Nápad na tento článek nosím v hlavě už strašně dlouho a před nějakým rokem bych si byla bývala ráda něco takového sama přečetla. Zřejmě se v něm nedozvíte nic vyloženě objevného, všechno jsou to poměrně známá a oblíbená místa navštěvovaná nejednou matkou, nicméně třeba sem zabloudí někdo, koho naše vycházky inspirují k vybočení ze svých zajetých tras 🙂

Špilberk

„Špilas“ asi netřeba představovat. Vycházka k této brněnské dominantě je skoro povinnou záležitostí. Pro nás věčně vyčerpané matky je trochu nevýhoda, že je to do kopce, ale zase si pak snáze ospravedlníte tu tabulku čokolády, kterou jste snědly, zatímco dítě po obědě spalo 😎 Vyšplhat nahoru se dá z různých stran – já ráda volím výšlap z ulice Pellicova, která je sama o sobě pěkným a klidným místem na procházku a výstavkou architektonicky zajímavých budov. Další výhodou Špilasu, zejména teď v létě, je spousta laviček k odpočinku/nakojení/přebalení a stín stromů. A samozřejmě krásný výhled do širého okolí.

Centrum

Když se zrovna nepotřebuju uklidnit pohledem do zelené :D, ráda vyrážím na procházku centrem města. Obvykle zahajujeme naši trasu na České a odsud už se pak proplétáme uličkami dle nálady. Často takovou procházku spojujeme s nákupem nebo domluveným obědem s někým známým. V sezóně si zpříjemňujeme venčení zastávkou u Božského kopečku a nakupováním ovoce a zeleniny na Zelňáku, jehož atmosféru mám moc ráda. Bloumáním po centru jsem už objevila nejedno hezké místo, jehož existence mi byla dosud skryta – namátkou třeba Biskupský dvůr, nádvoří Nové radnice (které je průchozí až na Husovu – objev roku!) nebo prostranství vedle Moravské galerie. Tip pro kojící matky: Na všechna tato místa se také můžete uchýlit, pokud potřebujete dítě v centru v ústraní nakrmit 😉

Botanická zahrada Masarykovy univerzity

Celkem fajn místem ke krátké procházce je i botanická zahrada, která patří k areálu přírodovědecké fakulty MUNI. Obvykle tu nebývá moc lidí a najde se i klidné posezení ve stínu stromů. No a když dítě spí, můžete se učit poznávat nové rostliny nebo třeba risknout nějakou tu výstavu, co se tu občas konají 😀

Vila Stiassni

Toto není procházka na každý den, zejména z toho důvodu, že do zahrady se platí (byť symbolické) vstupné a hlavně bývá otevřeno jen párkrát do týdne, proto si raději pohlídejte otevírací dobu na internetu. Každopádně pokud jste zde ještě nebyli, návštěvu krásné zahrady obklopující vilu byste si neměli nechat ujít. Ovšem připravte si svaly, protože to bude tentokrát opět do pořádnýho kopce… Menší zrada je, že byť to plánek, co obdržíte na pokladně, tvrdí, rozhodně není celá zahrada bezbariérová a do jedné její části se bez pomoci nedostanete. Ale i tak je toho spoustu k vidění, po celé zahradě jsou informační panely a pokud dítko dovolí (mně Olí jako zázrakem usnul), budete odcházet bohatší i o spoustu informací z historie vily.

Cyklostezkou přes Červený kopec k Anthroposu

Po téhle trase jsem od Olího narození ušla už nesčetně kilometrů. Hlavně když byl ještě miminko, vyhledávala jsem s ním co nejzelenější místa, a tohle jsme měli rádi i proto, že přes pracovní týden, kdy nejezdívá tolik cyklistů, je tu relativně klid. Nádherná procházka v každou roční dobu ve stínu stromů, jen těch míst k posezení by tu mohlo být o něco více. Občas si trasu prodloužíme o odbočku k Riviéře, kde je okolo dopravního hřiště bruslařská dráha s několika lavičkami, které oceníte, když dítě usne. Bohužel tu taky docela chybí nějaká možnost občerstvení, takže svačinku a pití určitě s sebou 🙂

No, a to by asi pro začátek stačilo… O další tipy, které mám v záloze, se podělím třeba zase někdy příště 🙂 Kočárkům zdar!

Pečená ryba se zeleninou

Obědy z pekáčku u nás velmi frčí a protože ryby obvykle připravujeme na stále stejný způsob, už to chtělo nějakou změnu. Původně je v receptu použita treska, my jsme zkusili mořskou štiku a řekla bych, že tato úprava bude slušet i ledajaké jiné rybce…

  • 2 větší mrkve
  • 2 petržele
  • 1 pórek
  • 250 ml smetany na vaření
  • 2 rybí filety
  • sůl, pepř
  • 1 lžička tymiánu
  • 1 citron
  • parmazán

Troubu předehřejeme na 180°C. Mrkev s petrželí očistíme a nakrájíme na šikmá kolečka. Pórek dobře omyjeme, odkrojíme zelenou část a nakrájíme na tenká kolečka. Zeleninu vložíme do zapékací mísy, zalijeme polovinou smetany, přidáme rybu, osolíme, opepříme, posypeme tymiánem a pokapeme citronovou šťávou. Celé zalejeme zbylým množstvím smetany a vložíme na 20 minut do trouby. Pět minut před dopečením posypeme parmazánem. Podáváme s bramborovou kaší.

Čočkové ragú s vejcem

Poslední dobou zkouším obnovovat svůj kulinářský repertoár, protože se změnou mého životního stylu se změnily i mé požadavky na čas strávený v kuchyni a výživnost jídla. A v neposlední řadě taky potřebuju, aby si uvařený pokrm s námi mohl dát i Olí. Proto, ač byste to u mě asi nečekali, objevuje se tu dnes v hlavní roli červená čočka – potravina, kterou můj „výživový guru“ Ondra vždycky vychvaluje až do nebes a slibuje, že když ji budu večeřet každý den, určitě brzo zhubnu :-D. No… k tomuto pokusu jsem se zatím neodhodlala, nicméně vám můžu garantovat, že tento recept si získává pevné místo v našem domácím jídelníčku. A to je co říct!

  • 1 cibule
  • 2 stonky řapíkatého celeru
  • 2 mrkve
  • olivový olej
  • 400g červené čočky
  • 1 lžička sušeného tymiánu
  • vejce (dle počtu strávníků)
  • sůl a pepř
  • 1 hrst hladkolisté petržele či jiné oblíbené bylinky

Cibuli, řapíkatý celer a mrkev očistíme a nakrájíme na drobné kostičky. V hrnci rozpálíme olej a zeleninu na středním plameni orestujeme, aby nám změkla. Asi po 5 minutách přisypeme čočku, promícháme ji se zeleninou, přidáme tymián a přilejeme vodu tak, aby tekutina sahala asi centimetr pod hladinu obsahu hrnce. Přiklopíme, stáhneme plamen a necháme asi 15 minut pomalu vařit. Občas čočku zkontrolujeme, případně doplníme trochu tekutiny.

No a to je celé kouzlo 🙂 Hotovou čočku dochutíme solí a pepřem, zasypeme nasekanou petrželí a podáváme s volským okem.

Tereza Říčanová – Psí knížka

Náš Olí naprosto zbožňuje psy. Už z dálky na ně při procházkách nadšeně ukazuje a nebojí se ani těch větších plemen. Proto jsem při výběru dalšího titulu ke zrecenzování od knihkupectví Megaknihy.cz myslela především na něj a volba tak padla na Psí knížku Terezy Říčanové.

Není to vyloženě leporelo, ale kniha je tištěna na poměrně silném papíře, takže pevně věřím, že přežije i nenechavé batolecí ručičky. Navíc se jedná o formát do dětských rukou jako dělaný, jak si můžete povšimnout níže. Velikost knížky ji přímo předurčuje k tomu, aby se stala věrným společníkem na cestách, u doktora, ve frontě… prostě všude tam, kde hrozí, že s dítkem budete muset čekat. A Oli čekání skutečně velmi nerad 😎 Psí knížka je maličká, a tak se hravě vleze do každé přebalovací tašky.

Jak je pro nakladatelství Baobab typické, i Psí knížku zdobí hravé a originální ilustrace, které vytvořila sama autorka. Vyprávění obsáhne většinu důležitých momentů ze života psa – návštěvu veterináře, venčení, narození štěňat… Nebrání se však ani tématu smrti. Mně knížka přijde svou reálností půvabná, i když věřím, že nesedne každému a někdo dá pro své dítě spíš přednost prvoplánovému příběhu. Mně osobně se ale líbí, jak je zde psí život vylíčen bez příkras a je to přesně ten pohled, který bych chtěla Olímu předat – že pejsci občas i zlobí a neposlouchají, smrdí 🙂 a až zestárnou, tak umřou, ale zároveň soužití s nimi přináší i radost a spoustu zábavy.

Červnová knihovnička

Tentokrát malinko hojnější, protože jsme trávili skoro celý červen u prarodičů, a tak bylo toho času na čtení o něco víc než obvykle.

Petra Hřebíková – Mateřství jako z reklamy (na Lexaurin)

No, asi už jste se smířili s tím, že tu a tam se v literární rubrice něco na mateřskou notu objeví. Budiž však vám i mně útěchou, že se jedná o tragikomické čtivo, jako v tomto případě glosy Petry Hřebíkové, která v nich – věrna svému pseudonymu – uhodila hřebíček na hlavičku. Věřte, že každá máma se občas potřebuje utvrdit v tom, že existuje někdo, kdo je na tom minimálně stejně blbě jako ona. Nebo i hůř 😀 A kapitolu o chození s dětmi do restaurace bych tesala do kamene :D!!

Jaroslav Kmenta – Boss Babiš

Kniha z o poznání vážnějšího soudku. Kmentova rozsáhlá reportáž zaměřená na jednoho z nejmocnějších mužů této země přináší celou řadu dosud nepublikovaných informací o Babišově podnikatelském zrodu či jeho napojení na politickou scénu. Samozřejmě v knize nechybí ani mediálně provařené kauzy typu „Čapí hnízdo“ či nákup Mafry, Kmenta ovšem vytahuje na světlo i mnoho jiných, neméně pobuřujících odhalení. Za tím vším je bezesporu obrovská spousta mravenčí práce, nad níž nezbývá než smeknout. Ač je těch informací na jednu publikaci možná až příliš a čtenář se musí celou dobu pečlivě soustředit, aby mu neutekly všechny souvislosti (což se mi, přiznávám, ne vždy dařilo), jedno je jisté – Kmenta odvedl skvělou novinářskou práci. Kéž by otevřela oči všem, kteří Babišovi a jeho hnutí skočili v uplynulých volbách na lep…

Martin Moravec, Gabriela Koukalová – JINÁ

Jeden čas byla tato biografie asi nejpopulárnější české biatlonistky skloňována ve všech médiích. Vzpomínám si, jak jsem seděla (ještě s obřím těhotenským pupkem) u našich, koukala na zahájení olympiády a listovala novinama, kde se nemluvilo o ničem jiném, než že na ní Gabriela Koukalová bude chybět. Když vyšla tato kniha, vyvolalo to možná ještě větší pozdvižení. A teď už chápu proč. Že svět vrcholového sportu není procházka růžovou zahradou, o tom asi nikdo nepochybuje. Pokud je nicméně pravda vše, co se v knize píše, realita je ještě o poznání děsivější. A to nemluvím jen o tlaku na váhu sportovců, o němž se v médiích psalo nejvíce, ale i o intrikách a vztazích v zákulisí biatlonu. Jak může někdo tak obrovský nápor přežít a ještě vyhrávat zlaté medaile, to je mi záhadou. Každopádně jsem tuto drtivě upřímnou zpověď zhltla téměř na posezení a nestačila jsem se divit, co všechno se může skrývat za úspěchem a popularitou naší biatlonové jedničky…

15 měsíců

Občas mám černé svědomí z toho, že nejsem vůbec důsledná v zapisování do Olího vzpomínkové knížky. Ty nejdůležitější milníky většinou zaznamenám, ale je toho tolik, co už zmizelo v nenávratnu… A protože mám dneska trochu času a Olí měl zrovna včera 15 měsíců, řekla jsem si, že tady uchovám aspoň pár aktuálních postřehů.

  • Olí ve svých 15 měsících nosí velikost 86-92.
  • Už dva měsíce zdárně ťapá po svých. V prostředí, kde to zná, se nebojím nechat ho běhat samotného. Na chodníku nebo jiném tvrdším povrchu mám pořád tendenci ho „jistit“, protože už máme za sebou i pár ošklivých pádů.
  • Vyleze sám na gauč a sleze sám z postele.
  • Zhruba ve stejné době, kdy začal chodit, nám začal také spávat celou noc v kuse. Máloco mámě na mateřské zkvalitní život tolik, jako dosažení tohoto milníku :D!
  • Ke spánku ho ukládáme stále okolo 8. hodiny a probouzí se většinou mezi 6. a 7. ráno.
  • Ač jsem si plánovala, že touhle dobou už dávno kojit nebudu, opak je pravdou. Spíš než jakékoliv jiné důvody je to moje lenost a pohodlnost, co mi brání přestat.
  • Olí je stále báječný jedlík. Miluje všechno možné ovoce, speciálně banány je schopný jíst fakt ve velkém. Nepohrdne ani zeleninou, ať už jako přílohu (rajčata, salátovou okurku) nebo i hlavní chod (zeleninová pyré). Maso se u nás doma moc nevaří, naštěstí se ale o jeho přísun starají prarodiče. Pečivo se mu taky snažím necpat každý den, ale má ho rád, stejně jako mléčné výrobky (bílý jogurt, cottage cheese, čerstvý sýr i náš domácí kefír).
  • U žádné hračky moc dlouho nevydrží. Obecně má radši ty mluvící a blikající, které bych mu v životě nekoupila (a tak je máme různě povypůjčované :D), ale vyhraje si i s klasikami typu vkládačka tvarů nebo navlékání kroužků na tyčku. Duplo ho baví spíš rozkládat a komíny z kostek bořit 😀 Hodně si ale oblíbil Péťův hudební set (obzvlášť rád buší do tamburíny). Jo a miluje knížky!!!
  • Období kramaření v šuplících a skříních už ho celkem opouští, ale pračka, myčka a sušička jsou stálice. Miluje je tak moc, že už jsem se je naučila vypojovat ze zásuvky, jinak by nám doma asi jely nonstop 😎
  • Slovní zásobu zatím Olí moc pestrou nemá. Spoustu věcí označuje slovem „BE“ (většinou tak volá na psy), „MAM“ používá, když po mě něco chce a slovem „BA“ označuje balon, bác a spoustu dalších věcí. „TATA“ říká velmi často, leč nahodile. Umí ale krásné „PAAA“ a „MŇAM“ – to by mu šlo :D. Každopádně jsem překvapená tím, že spoustě slov rozumí, ačkoliv je ještě neumí vyslovit.
  • Rád si ťuká svým hrnečkem „na zdraví“ a když mu po jídle zůstane prázdný talíř, roztomile rozkládá rukou, že už „néni“ 😀
  • Venku ho fascinují především pejsci a zvířata obecně, na nebi ukazuje letadla a letící ptáky.
  • Nejšťastnější je ve společnosti dětí. A obecně je velice společenský. Nebojí se ani cizích lidí – často se takhle s někým dává „do řeči“, což přináší spoustu komických situací 😀
  • Umí se už vztekat tak, že bych někdy vyletěla z kůže, ale stejně je to pořád moje malé roztomilé miminko <3
Jídlo vždy a všude – typickej Olí :-)))

Jarní knihovnička

Toto jaro přineslo do mé literární rubriky pouhé dva tituly, ale i tak věřím, že vám třeba budou inspirací při balení čtiva na dovolenou 🙂

Erik Tabery – Opuštěná společnost

Čím jsem starší, tím víc mě zajímá naše minulost. Právě v ní je třeba hledat odpovědi na řadu otázek, které nás pálí v současnosti. I to je důvod, proč je tato Taberyho esej v mých očích tak důležitým počinem. A mimo jiné shrnuje všechny důvody, proč jsem před rokem při prezidentských volbách nevhodila do urny hlasovací lístek našemu aktuálnímu prezidentovi…

Když prezident mluví vulgárně, je to stejné zneuctění státu, jako když někdo zapálí ústavu.

Erik Tabery v této skvělé analýze vývoje naší společnosti od první republiky až po současné dny přichází se spoustou trefných postřehů i důležitých politických souvislostí, které náš vývoj směrovaly. Sám autor ji velmi přiléhavě označil za „rozmluvu s minulostí o naší budoucnosti“. A já myslím, že abychom se vyvarovali starých chyb, není od věci čas od času pozvání na takovou rozmluvu přijmout. Lidé, čtěte…


Paul Auster – Collected prose

Některé knížky syslím ve své knihovně roky, než se mi je podaří přečíst. To je i případ tohoto souboru tvorby amerického autora židovského původu, Paula Austera, kterou jsem dostala od bráchy… ehm, k osmnáctinám (což je, přiznejme si, už hodně dávno 🙂 Bohužel mám u knih v angličtině ten problém, že je pro mě obtížnější se do nich začíst, a tak i tato dlouho čekala na svou chvíli. Austerova angličtina je naštěstí velice dobře „čitelná“ a jeho styl psaní poměrně čtivý. Soubor „Collected prose“ obsahuje nejen několik jeho autobiografických děl (z nichž mě zaujala především pilotní Invention of solitude, odhalující temnou rodinnou historii), kritických esejí či článků vytvořených k nejrůznějším příležitostem, ale také za mě asi nejzdařilejší kapitolu True stories, obsahující pestrou mozaiku drobných příběhů z každodenního života, v jejichž zachycení podle mě tkví hlavní Austerův talent.

Paul Auster je autor, který pozornosti českého čtenáře k jeho škodě dosud uniká, proto po něm rozhodně neváhejte sáhnout – nemálo jeho knih už bylo přeloženo i do češtiny!

Nové brambory s brynzou

Představuji vám svůj nový nejoblíbenější zapékaný recept 🙂 Kombinace jednoduchých ingrediencí zde funguje naprosto skvěle a vzhledem k tomu, že jsme si v poslední době s Péťou oblíbili výrobu domácího kefíru, je víc než jasné, čím tuhle zapečenou dobrotu zapíjet. Recept pochází z jednoho archivního čísla Albert magazínu.

  • 250g slaniny v celku, nakrájené na kostičky
  • 1 kg nových brambor
  • 30g másla
  • 300g brynzy
  • 250ml smetany na šlehání
  • 3 vejce
  • sůl a čerstvě namletý pepř
  • kefír a čerstvé bylinky k podávání

Na středním plameni osmahneme slaninu. Mezitím si uvaříme brambory ve slupce (asi 10 minut), poté necháme trochu vychladnout a nakrájíme na plátky.

Troubu předehřejeme na 180°C. Částí másla vymažeme zapékací mísu, do které vyskládáme vrstvu brambor, potřeme je brynzou, kterou jsme si předtím prošlehali s trochou smetany, a posypeme částí vypražené slaniny. Ve stejném duchu vrstvíme tak dlouho, dokud nám stačí suroviny. Skončit bychom měli vrstvou brambor.

Mísu vložíme do trouby, necháme 10 minut zapéct, poté vše rovnoměrně zalejeme smetanou prošlehanou s vejci, posypeme špetkou soli a pepřem, poklademe lupínky másla a ještě asi 25 minut zapékáme. Hotové brambory podáváme ozdobené čerstvými bylinkami (majoránka, pažitka…) s domácím kefírem 🙂

Chevy Stevens – Nenechám tě odejít

Po dlouhé době se mi do rukou dostalo něco skutečně mrazivého a zatraceně napínavého! Thriller Nenechám tě odejít, který mi zaslalo k recenzi knihkupectví Megaknihy.cz, sází na silné téma domácího násilí.

Hlavní hrdinka Lindsey v minulosti utekla spolu se svou dcerou Sophie od despotického manžela Andrewa. Po letech se opět postavila na vlastní nohy, vybudovala si nový domov, našla přítele… Život by běžel poklidně dál, kdyby se k ní nedonesla zpráva, že Andrew byl propuštěn z vězení a nezačaly se jí najednou dít děsivé věci. Vloupání do domu, otrávení psa, napadení přítele… po všech těchto zážitcích je víc než jasné, že Lindsey má ve svém okolí někoho, kdo se jí chystá ublížit. Je to však skutečně Andrew, kterého k Lindsey táhnou nevyřízené účty z minulosti, nebo za tím vším stojí někdo docela jiný?

Mrazivou přítomnost popisovanou samotnou Lindsey prokládají flashbacky do minulosti (v nichž líčí neméně hororové věci, kterých se na ní Andrew dopouštěl) a také kapitoly vyprávěné Lindseynou dospívající dcerou Sophií. Kniha má skvělý spád a její autorka mimořádný dar udržet čtenáře v napětí a nejistotě téměř až do finále, které celý příběh rozuzlí.

Mně osobně se podařilo pravdu odhalit jen pár stránek před Lindsey a možná mě závěr knihy svou nepravděpodobností i maličko zklamal, ale silný čtenářský zážitek mi to ani tak nepokazilo. Pokud hledáte knížku, která vám i v letních vedrech navodí husí kůži, Nenechám tě odejít je můj žhavý tip! Stupňující se napětí bez zbytečné omáčky okolo je zárukou, že vás kniha přibije do křesla, dokud nezjistíte, jak to celé dopadne.

Siesta, když dítě spí :)…

Zima v obrazech

Tahle zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím – hlavně z toho důvodu, že nás zastihla ve fázi, kdy Olík začal aktivně lozit, stavět se, zkrátka objevovat svět na vlastní pěst. Oč snadnější by bylo trávit s ním teď celé dny venku, než ho doma věčně odhánět od nebezpečných předmětů a situací! Do toho moje otravná angína jen pár dnů před Vánocemi a tradiční lednová deprese… Ale aby se neřeklo, přineslo nám tohle temné období i pár highlightů, které stojí za zaznamenání 🙂

Především jsme do naší rodiny oficiálně přivítali Jennifer spolu s jejími rodiči, kteří v prosinci vůbec poprvé navštívili Českou republiku. Strávili jsme spolu jen pár dnů, ale věřím, že si místní předvánoční atmosféru užili a jednou se za nimi třeba vypravíme do Číny 🙂

Naše první Vánoce ve třech. Nebyly ve všem perfektní, ale byli jsme spolu – já i mí dva nejmilejší dárečci 🙂

Samozřejmě jsem i zimě navzdory vyrážela s Olím na naše oblíbené dlouhé procházky…

…které byly o to radostnější, když jsem v povánočních výprodejích ulovila nejteplejší boty svého života! Jak by řekl táta Šebek: „Ty jsou, co?“ 😀