Miroslav Beňo – Oči války

Na tento titul jsem se chystala už hrozně dlouho a nebýt mého marodění, kdoví, kdy bych si na něj udělala čas. A přitom se jedná o tak čtivý a napínavý příběh, že jsem ho zhltla prakticky během víkendu. Co dělá tuto knihu pro mě navíc tak speciální je místo, kde se odehrává, a fakt, že je napsaná podle skutečné události a vystupuje v ní část mé rodiny, respektive rodiče mého strýce 🙂 Děj knihy je zasazen do období konce druhé světové války, kdy oblastí jižního Valašska přechází fronta. Vypravěči příběhu jsou sourozenci Pavelkovi, kteří na sklonku války prožívají dramatické okamžiky při střetu s ustupujícími německými vojáky. Kniha se vrací i do minulosti a její hrdinové vzpomínají na časy před válkou a uplynulá válečná léta. Na své si při čtení přijdou i romantické duše – nechybí zde totiž ani napínavá milostná zápletka, u které nezůstane jediné oko suché 🙂 Za mě jsou Oči války mimořádným titulem, cenným o to víc, že zachycuje události, které se skutečně staly. Více takových knih!

Špagety carbonara

Docela se divím, že se tady tento recept objevuje až teď. Carbonary totiž naprosto miluju a mám dobře zmapované, ve které z okolních restaurací je umí nejlíp 🙂 Přestože jejich příprava není nijak složitá, dlouho jsem se odhodlávala k tomu uvařit si je doma. Dopadlo to ale výborně, a tak se s vámi můžu podělit o svůj osvědčený recept:

  • 200 g anglické slaniny v celku
  • špagety
  • sůl
  • 150 g parmazánu
  • 6 žloutků
  • čerstvě mletý pepř

Slaninu pokrájíme na kostičky a dáme vypéct na rozpálenou pánev. Špagety uvaříme klasicky v osolené vodě. Parmazán najemno nastouháme a většinu smícháme ve větší míse se žloutky. Scedíme uvařené špagety, ale trochu vody, v níž se vařily, si dáme stranou. Špagety vmícháme do vaječné směsi, aby se důkladně obalily. Přidáme vypečenou slaninu a podle potřeby i trochu vody ze špaget, aby byla omáčka krémovější. Vše dobře promícháme. Carbonara servírujeme posypané zbytkem parmazánu a čerstvě mletým pepřem.

Srpnová knihovnička

Pomlčme o aktuálním datu v kalendáři a pojďme se podívat na literární „úlovky“ uplynulého léta…

Ilona Kleníková – Julie Červená: Je mi třicet a jsem singl

Tuto knihu jsem poprvé zahlédla u jedné své nejmenované kamarádky, jejíž životní situaci titul dobře vystihuje 🙂 Stejně jako její autorka píšící pod pseudonymem Julie Červená to však nebere zas tak tragicky, a proto jsem také po útlé knížečce v knihovně sáhla s vidinou pohodového prázdninového počtení. Jednotlivé historky původně vycházely jako sloupky v deníku Metro, takže jsou krátké a svižné a přesně splňují můj požadavek oddechového čtení pro chvíle, kdy prostě potřebujete vypnout.

Kateřina Šedá – BRNOX (Průvodce brněnským Bronxem)

Tuto srandu jsem dostala od Péti k narozeninám. Poprvé jsem ji zaregistrovala, když jsme byli ve Washingtonu a před spaním si pouštěli díl DVTV s iniciátorkou celého projektu Kateřinou Šedou. Už tehdy mě myšlenka průvodce po nechvalně proslulé brněnské čtvrti docela nadchla. Ráda objevuju v Brně „nová“ zákoutí a příběhy, které se k nim vážou. Zatoulat se ale zrovna do oblasti Cejlu by mě asi samu od sebe zrovna nenapadlo… BRNOX je knížka, která chce tento postoj, který zaujímá asi většina lidí, změnit. Nabízí lidský a nezkreslený pohled na brněnský „Bronx“, místní obyvatele a jejich specifika, přehledně seřazený do desítky „barevných“ kapitol, zaměřených vždy na určité téma (gastronomie, kultura, holocaust a další). V průvodci najdete rozhovory s místními, dialogy z ulice i další bohaté výsledky autorčina ročního terénního výzkumu. Průvodce zaujme a pobaví i svým grafickým zpracováním a bohatou fotografickou přílohou (pouze grafická stránka kapitoly „Holocaust“ se mi vůbec nelíbila). Součástí knihy je rovněž mapa s vyznačenými trasami, která „turisty“ láká k návštěvě. Tak asi taky co nevidět vyrazíme :-). Originálně zpracovaný průvodce byl právěm oceněn cenou Magnesia Litera.

Meruňkový džem

Léto už je pro letošek asi definitivně pryč. Zůstalo mi tu po něm jen spoustu blogových restů :-). A protože zase po dlouhé době marodím, nastal konečně čas s těmi resty trochu pohnout. Na rozehřátí tu mám recept na meruňkový džem podle Dity P., který jsem otestovala na sousedovic úrodě. Dita ho sice označuje jako „legendární“, ale popravdě řečeno je to úplně klasický meruňkový džem. Ale dobrej, to zas jo!

  • 1 kg zralých meruněk
  • 600 – 700 g krystalového cukru
  • kyselina citronová, na špičku nože

Meruňky omyjeme, vypeckujeme a rozkrájíme na čtvrtky. Dáme do hrnce, prosypeme cukrem, přidáme kyselinu citronovou a promícháme. Necháme přes noc odležet v lednici, aby meruňky pustily šťávu.

Na druhý den přesuneme hrnec na plotnu, obsah dobře promícháme a přivedeme k varu. Za stálého míchání zvolna vaříme asi 10 minut. Meruňky by se měly trochu rozvařit, ale zůstat i tak v kusech. Hrnec sundáme z plotny a necháme 5 minut vystydnout. Ještě horký džem plníme do čistých skleniček a ihned zavíčkujeme.

Surabaya

Metropole Surabaya je poměrně chudá na historické památky, ale vzhledem k tomu, že jsme si ji vybrali pouze jako přestupní stanici, příliš nás to netrápilo. Co nás však trápilo více byly ceny letenek do Yogyakarty, které nebyly tak příznivé, jak jsme si představovali, a navíc nám z nějakého záhadného důvodu nešly koupit online. Nakonec nás však napadlo spásné řešení – vypravit se do Yoggy vlakem! Cesta měla trvat asi 5 hodin a usoudili jsme, že i s čekáním na letištích by nás to časově nakonec vyšlo nastejno. A navíc byly jízdenky za hubičku! Nápad by tedy byl. Po lahodné snídani, složené z všelijakých druhů teplého jídla, toustů, ovoce, zeleniny a sladkých waflí, jsme si zašli ještě do hotelové kavárny na kávičku a všechno řádně naplánovali.

Do odjezdu vlaku nám zbývalo ještě dost času, a tak jsme se rozhodli porozhlédnout po okolí. Hlučná a špinavá Surabaya je hlavním přístavem východní Jávy a moc kulturních zajímavostí se zde nenachází. Čeho se však Surabayi nedostává na kultuře, to si vynahrazuje možnostmi nákupů. Ve městě najdete údajně ta nejlepší nákupní centra hned po Jakartě. A protože jsme se už dlouho nevěnovali shánění suvenýrů, s radostí jsme se chytli doporučení z průvodce a do jednoho nedalekého nákupního střediska zamířili 🙂

Lákalo nás především nepřeberné množství barevných košil a halenek s tradičním indonéským potiskem, které tu v turisty nepolíbeném městě prodávali za mnohem lepší ceny než na Bali. A jako Evropani jsme tu opět sklízeli nemalý zájem jak ze strany prodavaček, tak běžných kolemjdoucích 😀

O pár hodin později jsme se obtěžkáni novými hadříky a pečivem do vlaku vydali na zpáteční cestu do našeho hotelu. Nebe se ovšem mezitím děsivě zatáhlo a tropický slejvák na sebe také nenechal dlouho čekat. Přestože jsme byli od hotelu vzdálení s bídou čtvrt hodiny chůze, řádila taková průtrž, že bylo nemyslitelné, abychom pokračovali v cestě. Už tak jsme měli od včerejška pěknou kupu nedosušeného oblečení z lijáku na Ijenu. Ukryli jsme se pod nějakou stříškou na ulici, zároveň nás už ovšem začínal i pěkně tlačit čas, protože odjezd našeho vlaku se blížil, netušili jsme, jak daleko je to odsud na vlakové nádraží ani kde se tam kupují jízdenky.

V tom nás napadlo, že jsme před chvílí míjeli několik řidičů rikšy, kteří na nás vesele mávali, že nás svezou. To ovšem ještě nepršelo a my jejich snahu vydělat na evropských turistech vesele bojkotovali. Pokorně jsme se tedy vrátili a požádali o svezení :-). Jízda krytou rikšou byla docela vtipným zážitkem – možná bychom byli v hotelu rychlejc i pěšky, ale za tu srandu to stálo a aspoň jsme nezmokli.

Pak už následovala honička – vyzvednout na hotelu naše zavazadla, nechat si zavolat Bluebird taxi a pak už se jen modlit v dopravní zácpě, abychom na naše vlakové nádraží Gubeng dorazili včas. Štěstí ale stálo ten den při nás, a tak nejen že jsme zvládli v rekordním čase a bez zádrhelů nákup jízdenek, ale hravě jsme našli i náš perón a vlak. Jízdenky se zde kontrolují pracovníky místních drah ještě před nástupem do vlaku, takže jsme to měli celkem posichrované 🙂

Co nás hodně příjemně překvapilo byla čistota i moderní vybavení našeho vlaku. Pohodlné sedačky, čisté toalety, televize a dokonce „stevardi“, kteří nám na cestu klimatizovaným vozem rozdali deky… to bych v Indonésii popravdě moc nečekala! Jestli ono to nebude tím, že jsme si sedli do vagonu vyšší třídy, jak nám při obcházení průvodčího záhy docvaklo 😀 Naštěstí se nic tak strašného nestalo a na našich místech jsme mohli zůstat až do Yogyakarty. Cesta utekla velice rychle a příjemně – ani mi to nepřišlo jako 5 hodin. Čas jsem si krátila čtením Zelené míle (u níž mi Péťa nechtěně prozradil pointu :-D…).

Někdy mezi devátou a desátou večer jsme dorazili do Yogyakarty. Rychle jsme se zorientovali a zamířili ven, abychom si chytili nějaké taxi. V Yogge už jsou místní na turisty zvyklí, takže následovalo tradiční divoké smlouvání, z něhož jsme stejně nevyšli jako vítězové, protože už bylo pozdě a my se do našeho hotelu prostě potřebovali dostat. Při vystupování z taxi před hotelem jsme si nezapomněli hlasitě česky postěžovat, jak nás ten taxikář „nechutně vojebal“. Jak už to tak bývá, právě v tom okamžiku jsme narazili na první kolemjdoucí Čechy za celou naši dovolenou, klasika :D…

Radši jsme se honem pakovali ubytovat do našeho malého, leč útulného pokojíčku. A pak už hurá na kutě! Měli jsme před sebou už pouhé dva dny dovolené, ale Yogaykarta toho nabízela tolik k vidění, že jsme byli odhodlaní užít si je na maximum!

Výstup na Ijen

Den našeho rozloučení s ostrovy Gili a vlastně i s celým Bali byl tu. Po snídani jsme se přesunuli i s našimi zavazadly do přístaviště na rychloloď a než jsme se nadáli, už jsme byli zase zpátky v Padang Bai, kde nás již vyhlížel domluvený šofér Antok :-D.

Na tomto dnu vlastně není moc co líčit, protože nás čekala celodenní jízda autem napříč celým Bali, zpestřená snad jen Antokovou zálibou v reggae music, kterou nás oblažoval celou cestu z reproduktorů, a zastávkou na večeři ve warungu pro místňáky, která nás díky přítomnosti Antoka vyšla na nějakých 60 Kč za oba :-D!

Někdy okolo desáté večer jsme konečně dorazili do přístaviště a nalodili se i s autem na trajekt, který nás během hodiny převezl na Jávu do přístavu Ketapang. Pak už to bylo coby kamenem do Banyuwangi, městečka, kde jsme se rozhodli přenocovat. Díky příznivým cenám jsme si na Jávě mohli za srovnatelné peníze dopřát nesrovnatelně luxusnější ubytování. Právě tady v Banyuwangi jsme také zažili pravděpodobně naši nejlepší indonéskou snídani. To nepřeberné množství ovoce, džusů, dezertů…

Posilněni vydatnou snídaní jsme sbalili našich pár švestek a vydali se spolu s vždy dochvilným Antokem 😀 na náš dnešní trip – výstup na sopku Ijen. Hlavním turistickým lákadlem této náhorní plošiny je jezero Kawah Ijen v kráteru vyhaslé sopky, na jehož březích se dodnes primitivním způsobem těží síra.

Výchozím bodem pro tříkilometrovou výpravu k jezeru je obec Pal Tuding, kde se nachází kancelář národního parku, kde je potřeba zaplatit vstupní poplatek. Počasí nám zpočátku úplně nepřálo, a tak jsme výlet zahájili v místním stánku zakoupením pláštěnek. Déšť naštěstí časem ustal, takže jsme se mohli soustředit na výstup. Trasa vedla zpočátku lesem do prudkého kopce a postupně se stávala příkřejší a v deštěm rozbahněném terénu hůře schůdná.

Během cesty jsme míjeli těžaře síry svážející na svých vozících žlutý náklad. Za peníze jsou velice ochotní zapózovat na fotku :-D. Hornící sestupují k jezeru Kawah Ijen každý den – na břehu si naloží 50-70 kg síry a s tímto nákladem se vydávají zase zpět. Je to nebezpečná a velice špatně placená práce – sirné výpary kolem jezera jsou jedovaté a několik horníků už zde prý zahynulo.

Výstup byl poměrně náročný, takže jsme přivítali s povděkem občerstvovací zastávku a nechali si od místní babi uvařit nudlovou polévku do hrnečku. Posilněni jsme se vydali na poslední etapu výstupu. Cesta nás dovedla až k okraji kráteru a najednou končila na holém skalisku asi dvě stě metrů nad jezerem. K našemu zklamání však široko daleko nebylo vidět nic než hustá mlha. Už to vypadalo, že jsme se celou tu cestu sem nahoru táhli úplně zbytečně. Péťa to ale nechtěl vzdát a rozhodl, že zkusíme sestoupit trochu níž k sirnému jezeru. Neměli jsme s sebou masky, takže jsme si obličej alespoň zakryli šátky, abychom nevdechovali dusivé sirné výpary. A v tom se mlha skutečně na chvíli rozestoupila a my jsme spatřili to, co nám dosud zůstalo skryto – nepopsatelně modro-zelené sirné jezero! Strávili jsme tam tak asi půl hodiny, číhající na několik dalších okamžiků, kdy nám valící se oblaka mlhy a páry znovu odkryjí tu krásnou podívanou.

Když už jsme se pomalu chystali k odchodu, strhnul se liják. Ohromný tropický liják, který nás během chvilky zalil takovou sprchou, že ani pláštěnky a deštníky nás nezachránily. Měla jsem promočené kompletně všechno – minimálně tři vrstvy oblečení včetně spodního prádla a v kožených botách nad kotníky mi taky pěkně čvachtalo. A to jsme před sebou měli ještě celou minimálně dvou hodinovou cestu zpátky! Prokletý sirou smrdící Ijen nás takhle vytrestal!

Nedalo se ale nic dělat – promočení na kost jsme museli jít dál. Jak to ale bývá, po dešti obvykle vysvitne slunce – a my jsme se najednou, když se mraky a mlhy rozplynuly, nestačili divit, jak je tu nahoře krásně v záři slunečních paprsků. Celkově mi příroda na Jávě přišla o něco barevnější a bujnější než na Bali, i když možná je to jen můj pocit.

Našemu návratu ala mokré slepice se Antok, čekající a pokuřující dole na parkovišti u infocentra, nepokrytě vysmál. V autě jsme se, promoklí a navzdory slunci prokřehlí, kompletně převlékli do suchého. To blaho, když jsem si na nohy poprvé za celou dovolenou natáhla huňaté vlněné ponožky – já věděla, že přijdou vhod i v tropech :-)!!

Horší ovšem bylo, že teplého oblečení jsme si s sebou opravdu nebrali moc – prakticky veškeré trekové oblečení a obuv jsme teď měli komplet mokré a v místním klimatu nebylo moc pravděpodobné, že se nám je podaří do rána vysušit, abychom mohli pokračovat na další trek. Museli jsme tedy přehodnotit naše plány a rozhodnout se, co dál.

Nakonec jsme usmlouvali s Antokem, aby nás zavezl do Surabaya, druhého největšího města v Indonésii, kde je letiště a odkud tedy budeme moci rovnou přeletět do Yogyakarty, kam jsme stejně měli namířeno v následujících dnech. Přišlo nám to jako nejlepší řešení a Antok taky moc neprotestoval, i když nás za tuto změnu plánu neváhal oškubat na kost 😎

Vtipnou tečkou dne byla večeře, kterou jsme si opět rozhodli dopřát v Antokově režii v nějakém lokálním podniku. Zavezl nás tedy k jakémusi „fast foodu“ pod širým nebem, kde jsme si vybrali klasické nudle a kuře se zeleninou a rýží. Už během jídla jsme si všimli, že po nás stydlivě pokukuje parta místních puberťaček a nakonec se odvážili oslovit Antoka, zda by se s námi mohly vyfotografovat 😀

V Surabaya nás Antok vysadil u našeho hotelu The Alana a tady jsme se spolu také rozloučili. Přestože mi k srdci moc nepřirostl, na cestách se nám osvědčil jako spolehlivý průvodce. Teď už nás čekalo zase putování na vlastní pěst…