Dubnová kosmetika

Pro všechny příznivce kosmetické rubriky (pokud sem ještě někdo občas  zabloudíte 🙂 mám dnes špatnou zprávu. Rozhodla jsem se totiž rubriku DROGa uzavřít – minimálně v té podobě, v jaké existuje dnes. Hlavním důvodem je to, že mám různé plány, co se týče obsahu blogu, ale nestíhám je realizovat. Vyškrtnutím pravidelného měsíčního příspěvku bych mohla vyšetřit nějaký čas, který bych věnovala novým nápadům. Příspěvky se tu ještě nějaký čas objevovat budou, protože řadu „recenzí“ mám už hotovou nebo rozpracovanou a bylo by mi líto je nepoužít, ale nové už připravovat nebudu. Snad jsem vás moc nezarmoutila a zachováte mému blogu přízeň i nadále O:-) A teď už tedy pár slibovaných recenzí…

Řasenka Infinitize, Avon (odstín „Black“)

Tato řasenka mě dost překvapila svým atypickým kartáčkem, který je jednak zahnutý a ještě se na něm navíc několikrát střídá užší a širší část. Zpočátku jsem nemohla pochopit, jak by tohle mohlo na něčí řasy fungovat. Než jsem se s řasenkou naučila pracovat, řasy mi dost slepovala. Díky kartáčku se ale paradoxně dobře dostanete i k drobným spodním řasám nebo do záhybu oka, který se většinou líčí dost obtížně. Ve výsledku pak umí řasenka vyčarovat mimořádně dlouhé a výrazné řasy. Přestože jsem se s ní nakonec naučila celkem manipulovat, asi to není úplně kousek, který bych musela vlastnit znovu – Super Shock mi při líčení vyhovovala mnohem víc a její efekt na oku bych označila za stejně dobrý.

cervencova_kosmetika_6

Rtěnka Heidi Klum, Astor (odstín 002 Sweety)

Na první pohled mi tato rtěnka hned připomenula sérii od Kate Moss, kterou prodává Rimmel. Astor má o něco elegantnější a bytelnější obal a kolekci rtěnek propůjčila své jméno jiná modelka, Heidi Klum. Ovšem podpis na víčku i téměř totožný světle hnědý odstín… no nevím nevím, kdo tady od koho opisoval :-). Rtěnka má moc krásnou světle hnědou barvu – asi můj vůbec nejoblíbenější odstín. Myslím, že je o malinko víc do oranžova než Kate (odstín 03), ale jinak si jsou oba odstíny opravdu velice podobné. Rtěnka je krémová a docela obstojně rty hydratuje. V zimě se ale rozhodně hodí použít pod ni i balzám na rty. Výdrž není kdovíjaká, ale to od ní ani nečekám. Tenhle hezký a klasický kousek se vám v rtěnkovém arzenálu určitě neztratí.

unorova_spotreba_2

Lak na nehty, Miss Sporty (odstín 480)

Tento lak pro mě byl velkým zklamáním. Na první pohled má v lahvičce nádhernou sladce růžovou barvu, která na nehtech vypadá dobře za všech okolností. Při lakování ale zjistíte, že tenhle lak prostě absolutně nekryje. Nanesete dvě vrstvy a vypadá to blbě. Po třetí vrstvě už se to nosit dá, ale pořád to není ono. A na čtyři bych se fakt mohla vybodnout. Takže doporučuji nenechat se zmást lahvičkou a radši se po růžovém odstínu poohlédnout u jiných značek. Moc mi nevyhovuje ani větší štěteček. Výdrž laku na nehtech je průměrná – 3 až 4 dny by vám měl zůstat celkem neporušený, pak se začne ošoupávat.

unorova_kosmetika_4

Make-up Skin Luminizer, Max Factor (odstín 50 Natural)

Testovala jsem nový make-up. Na první pohled mě zaujal hezkým balením, které je navíc i velice praktické – díky pumpičkovému systému je obsah lahvičky postupně vytlačován nahoru, takže máte jistotu, že spotřebujete maximální množství výrobku a ne jako u jiných balení, kde zbytek make-upu zůstává na dně skleničky, odkud už ho nemáte šanci dostat. Je trochu hutnější konzistence, takže si musíte dát pozor a roztírat rychle. Jinak je ale výsledný efekt na pleti přirozený a opravdu vám dodá takový zdravý zářivý vzhled. Na druhou stranu nijak extra nekryje, takže pokud máte problematickou pleť, tohle asi nebude úplně výrobek pro vás. Výdrž taky není nijak závratná – do večera se mi make-up z mastnějších míst na obličeji víceméně vytratí. A teď asi to nejhorší na celém make-upu a to je jeho barva. I ten nejsvětlejší drogérkový odstín, který se mi podařilo sehnat, je strašná oranžáda, přestože to tak na první pohled možná nevypadá. Za mě tedy celkově docela zklamání – i když opomenu nevyhovující odstín, vadí mi hutnější konzistence a s tím související náročnější aplikace make-upu, kterou bych byla schopná odpustit, pokud by výsledné krytí bylo vyšší, ale ono bohužel není. Jsem holt náročný zákazník :D…

prosincova_kosmetika_8

Zásnuby na Lantau

Po dnu stráveném v srdci zalidněného Hong Kongu jsme zatoužili vrátit se na chvíli zase někam do přírody a okusit jeho klidnější stránku. Proto jsme v neděli vyrazili na největší z vnějších ostrovů Hong Kongu – Lantau.

Lantau má téměř dvojnásobnou rozlohu než ostrov Hong Kong, přesto je řídce osídlen. Najdete zde oblasti krásné nedotčené přírody – více než polovina povrchu ostrova je chráněným krajinným parkem. Lantau je zpravidla také tím prvním, co turisté z Hong Kongu vidí – nachází se zde totiž obrovské letiště.

zasnuby_na_lantau_1
Lanovkou na Lantau

Z centra se sem dopravíte poměrně pohodlně – nejprve na konečnou metra Tung Chung a odsud už vás vzhůru do kopců vyveze lanovka. Výhled je to opravdu překrásný – a co teprve když v dálce spatříte působivou sochu Tian Tam Buddhy, která je se svou výškou 23 metrů nejslavnější dominantou ostrova!

zasnuby_na_lantau_2
Buddha nás vítá už z dálky.

Naše první kroky však vedly směrem k místnímu duchovnímu útulku, klášteru Po Lin.

zasnuby_na_lantau_3
Klášter Po Lin

Na výstup schodů ke gigantické soše Buddhy jsme se pochopitelně museli posilnit. K tomuto účelu jsme vyhledali sympatickou restauraci/cukrárnu vedle kláštera, kde jsme si dali naše oblíbené sojové mléko a několik lákavě vyhlážejících zákusků s ovocem a agarovým želé.

zasnuby_na_lantau_4
Dezerty po asijsku

A pak už jsme se tedy vydali zdolat tu pěknou řádku schodů, které nás dělily od Buddhy…

zasnuby_na_lantau_5
Tian Tam Buddha
zasnuby_na_lantau_9
Na vrcholku

Na Lantau vede také řada hezkých turistických stezek, a tak jsme se po sestupu dolů rozhodli vydat ještě na krátkou procházku k „Path of wisdom“, což je cesta lemovaná dřevěnými kůly s vytesanými moudry. A na jedné z okolních opuštěných stezek se odehrál ten významný moment, kdy mě Péťa požádal o ruku. A já řekla…

zasnuby_na_lantau_6
Tak tady se to celé seběhlo…

…ANO :)!! Dozvěděla jsem se, na kolika dalších místech, které jsme během dovolené navštívili, to původně mělo proběhnout (pagoda Tsen nebo při západu slunce na pobřeží v Lukangu), ale z různých dovodů to krachlo (neočekávaná přítomnost Mendy či mimořádně hnusné pobřeží plné odpadků :D). A taky že zásnubní prsten byl přede mnou velmi důmyslně ukryt v brašně od foťáku :-D!

zasnuby_na_lantau_8
Just engaged 🙂

Po návratu z Lantau jsme si chvíli odpočinuli „na hotýlku“ a v podvečer zamířili na pobřeží do čtvrti Tsim Sha Tsui, odkud jsme chtěli sledovat světelnou show, která každý večer za doprovodu hudby rozsvítí mrakodrapy ostrova Hong Kong.

zasnuby_na_lantau_10
Podvečer v Tsim Sha Tsui

Několikaminutová light show je působivá a turisty přitahuje natolik, že už dlouho před jejím začátkem je pobřěží v Tsim Sha Tsui obsypáno fotoaparáty. Na druhou stranu to ale podle mě není nic, co byste si v Hong Kongu nemohli nechat ujít.

zasnuby_na_lantau_7
Hong Kong se rozsvěcuje…

Po skončení light show jsme se rozhodli oslavit naše zasnoubení nějakou dobrou večeří. Chvilku jsme hledali a bloudili, ale nakonec jsme objevili příjemný podnik se sympatickým názvem „Relax for a while„, který se nacházel nedaleko našeho bytečku v Kowloonu. Naše „zásnubní menu“ tvořila vynikající smažená rýže s chobotnicí a ještě lepší, byť trochu pikantní polévka :). Nad večeří jsme pak plánovali naše dva zbývající dny dovolené, které měly přinést ještě spoustu zážitků… 😉

Jak jsem snědla žábu

Naše první dojmy z Hong Kongu by se daly shrnout stručně: je to takový asijský Londýn :-). Bývalá britská kolonie nezapře podobnost s evropskou metropolí, od které převzala řadu typických znaků – jezdí se tu vlevo, krom typických double deckerů tu mají dokonce i dvoupatrové šaliny a celkově je systém městské hromadné dopravy velice podobný s tím londýnským. A je tu spousta lidí. Všude.

hong_kong_2
Hong Kongský double decker

V sobotu ráno jsme se sešli s Phyllis, která nám představila svého přítele Longa, a všichni společně jsme se vydali na královskou snídani. A to slovo „královská“ je naprosto na místě – naše snídaně se totiž nesla v duchu dim sum. Dim sum je speciální kantonské „jídlo“, které se jí jako snídaně, brunch či oběd. Skládá se z mnoha různých pokrmů, o něž se mají spolustolovníci podělit, a je to společenská událost. Pochutiny z dim sum se většinou vaří v páře v malých bambusových košíčcích a nejčastěji se jedná o různé sladké či slané knedlíčky nebo závitky.

Dim sum jsme zahájili čajem, jak je zvykem, a pak už se jen slastně cpali všema těma dobrotama, které Phyllis s Longem navybírali. Mým osobním favoritem se staly sladké knedlíčky se žloutkovou náplní, ale výborné byly i krevetové „sea food balls“ nebo „klasické“ knedlíčky plněné mletým vepřovým masem.

hong_kong_1
Dim sum dobroty

Slušně přecpaní jsme pokračovali směrem na Exchange square. V komplexu sídlí hongkongská burza, množství různých firem a také Mezinárodní finanční centrum (IFC).

hong_kong_3
Exchange square

Odtud jsme se vydali double deckerem k Hong Kongské zoologické a botanické zahradě, která je otevřená veřejnosti již od roku 1864! Je to opravdu krásné a klidné místo, které by v přelidněné metropoli člověk nečekal. Žijí zde stovky druhů ptáků, z nichž některé jsem viděla poprvé v životě. Zdejší zoo patří ve světě mezi hlavní chovná centra pro záchranu ohrožených druhů. A co je moc fajn bonus – neplatí se zde vůbec žádné vstupné.

hong_kong_4
V zoo

Ze zoo jsme plynule pokračovali k přilehlému Hong Kong Parku, který je jedním z nejneobvyklejších parků na světě. Byl totiž úmyslně navržen tak, aby vůbec nevypadal přírodně.

hong_kong_6
Džungle v džungli

Zdaleka nejlepší zdejší atrakcí je voliéra Edwarda Youda, pojmenovaná po někdejším oblíbeném guvernérovi Hong Kongu. Obří voliéra je domovem stovek ptáků a je přesvědčivým, uměle vytvořeným tropickým pralesem. Návštěvníci tudy procházejí po dřevěných lávkách zavěšených ve výšce 10 m nad zemí a mohou pozorovat pestře zbarvené opeřence docela zblízka.

hong_kong_5
Život v korunách stromů

Mezitím už se nám podařilo vytrávit bohatou snídani, a tak nás Phyllis s Longem vzali do své oblíbené fast food restaurace, abychom si zase trochu nacpali pupíky, než se vydáme na procházku po čtvrti Sheung Wan, která si prý dodnes místy zachovala nádech „starého“ Hong Kongu.

hong_kong_7
Už máme zase hlad!

V Sheung Wan, které tvoří staré čínské jádro ostrova Hong Kong, najdete spoustu tradičních uměleckých obchůdku i pouličních stánků s všelijakou veteší :-). A také jeden z nejstarších chrámu v Hong Kongu – Man Mo Temple.

hong_kong_8
Man Mo Temple – chrám mezi mrakodrapy

Po návštěvě chrámu s námi ještě Phyllis a Long prošli přilehlý „wet market“ – typické asijské tržiště, kde se prodávají krom čerstvého masa a zeleniny také živá zvířata. Takhle navečer už ale většinou stánky i samotný trh zejí prázdnotou, což pro nás bylo možná dobře. Wet market není místem pro útlocitné povahy a pohled na hromadu živých žab nacpaných v klecích je asi něco, co si rádi odpustíte. No, ale to jsem ještě netušila, co si na nás Phyllis na završení tohoto dne přichystala :-D!

K naší cílové stanici – hot pot restauraci – jsme se tentokrát přesunuli v double decker tramvaji. Tyto vysoké, úzké tramvaje jsou jedinými dvoupatrovými tramvajemi na světě a jízda v nich je opravdu retro záležitost.

hong_kong_11
Místní rarita – dvoupatrové „šaliny“

Tramvaj nás vyplivla nedaleko restaurace. Její prostory byly jedním slovem obrovské a i přesto bylo vevnitř narváno. To nás utěšilo jako záruka kvality, protože jinak to v interiéru opět nevypadalo úplně vábně :-D! S jídlem jsme ale byli moc spokojeni. Phyllis s Longem objednali klasický hot pot a ochutnali jsme opět všechno možné od zeleniny přes rybu až po…

hong_kong_9
Večeře z hot potu

Když Phyllis na naše lehce zděšené dotazy na wet marketu ohledně konzumace žab odvětila, že její máma je doma občas vaří a že jestli chceme, můžeme je ochutnat, myslela jsem, že si dělá srandu. Ale pak nám přinesli na talíři tohle…

hong_kong_10
Žába? To nesním!

O čerstvosti masa jsme pochybovat vůbec nemuseli – ještě se totiž na talíři hýbalo! Máme to dokonce i natočené na videu, protože jinak by nám to snad nikdo ani nevěřil. V první chvíli jsem si samozřejmě říkala, že žábu v žádném případě nesním. Rozhodně ne tuhle, která se přede mnou ještě zmítá v posmrtné křeči! Ale pak ji Phyllis povařila v hot potu a povzbudivě mi nabídla :-D… A tak jsem vyměkla a zkusila ji (přiznávám, že z velké části proto, abych o tom pak mohla doma vyprávět :-D). Chuťově bych ji přirovnala asi ke králíkovi a určitě bych ji neoznačila za top gastro zážitek. Jako gastro historka to však myslím nemá konkurenci :D!

Po večeři už byl čas se s Phyllis a s Longem rozloučit a poděkovat jim za to, jak báječný den nám v Hong Kongu připravili. Opět se nám potvrdilo, že poznávat cizí město s místními je prostě zábava a člověk toho mnohem víc zažije. Následující den už jsme zase měli vyrazit prozkoumávat Hong Kong na vlastní pěst. Tentokrát to ovšem bylo docela žádoucí, protože Péťa si návštěvu ostrova Lantau vyhradil pro okamžik, u kterého žádné další svědky nepotřeboval 😉

Přelet do Hong Kongu

A bylo to tu! Náš poslední den na Taiwanu… Po všech těch neuvěřitelných zážitcích a krásných místech jsme měli naše putování zakončit v Lukangu. Ráno jsme si přivstali a ještě před snídaní se vydali k chrámu Longshan, který patří k největším místním zajímavostem.

prelet_do_hongkongu_3
Longshan Temple

Chrám byl postavený již koncem 18. století a je ukázkou taiwanského jižního chrámového stylu. Hned na první pohled se vymyká – není tak pestrý a zmodernizovaný, naopak si zachovává svůj svérázný zastaralý vzhled. Longshan tvoří rozsáhlý komplex, pokrývající 10.000 m². K nejvýraznějším zajímavostem patří přední horská brána, široké prohnuté střechy či jeden z nejhezčích štukových stropů na Taiwanu.

prelet_do_hongkongu_2
Uvnitř chrámu

Čas nás ale tlačil, a tak jsme se po prohlídce chrámu vydali zpátky do hotelu, kde nás čekala naše poslední taiwanská snídaně. Nic lepšího jsme si na rozloučenou ani nemohli přát. Bohatý stůl plný oříšků, sušeného masa, pikantních rybiček a čerstvého ovoce byl poslední sladkou tečkou za našim pobytem na ostrově a shodli jsme se, že to byla zároveň naše nejlepší asijská snídaně.

prelet_do_hongkongu_4
Snídaně na rozloučenou

Pak už nezbývalo než naložit kufry a vydat se na poslední etapu naší cesty – směr letiště v Taipei. Měli jsme štěstí, že nedaleko letiště se nacházela zároveň i pobočka naší autopůjčovny. Auto jsme tedy bez jediného škrábnutí vrátili a ještě nás odvezli i se zavazadly až k našemu terminálu. Vše jsme zvládli v dobrém čase, takže jsme se nemuseli moc stresovat, jestli nám náhodou neuletí letadlo. Nechali jsme si odbavit zavazadla a s napětím se vydali za dalším dobrodružstvím…

Let utekl přímo bleskově. Než jsem se stačila začíst do novin a sníst rozdávanou svačinku, už jsme přistávali v Hong Kongu. Na letišti, které leží na ostrově Lantau, jsme vyfasovali mapku, nechali si vysvětlit cestu do centra a pak už jen stačilo nasednout na ten správný autobus a počítat zastávky :-).

Náš airbnb byteček ležel na poměrně rušné nákupní třídě ve čtvrti Cowloon. Jeho majitelka Kelly mluvila naprosto šíleným jazykem, který se při nejlepší vůli nedal nazvat angličtinou, takže jsme se dorozumívali dost vtipně :D. Jinak jsme ale byli s našim ubytováním spokojení, takže jsme se honem převlékli a vyrazili metrem na Temple Street, kde jsme se měli setkat s Phyllis. Měli jsme trochu obavy, jestli ji po těch letech vůbec ještě poznáme, ale já ji teda poznala hned :-).

Phyllis je prostě anděl – celou dobu, kterou s námi strávila, se o nás moc hezky starala a snažila se nám ukázat co nejvíc zajímavostí, které Hong Kong nabízí. Hned první večer nás vzala na večeři do malé, ale naprosto přeplněné restaurace, kde nám představila svého kamaráda a spolužáka ze školy – Ivana. Ochutnali jsme hong kongské pivo a nad večeří, sestávající z mušlí, různé zeleniny, netypicky sladké klobásky a kuřecího masa s rýží, probrali naše dosavadní zážitky. Na stole se objevil i pověstný slepičí pařátek, ale nějak jsme na něj s Péťou neměli dost odvahy :D.

prelet_do_hongkongu_5
Večeře s Phyllis a Ivanem

Po večeři nám Phyllis ukázala slavný noční trh na Temple street, který je označován za nejživější noční trh v Hong Kongu. Od taiwanských nočních trhů se lišil hned na první pohled. Zatímco na Taiwanu se prodávalo převážně jídlo, tento trh byl zaměřený spíš na suvenýry – oblečení, sošky, čajové soupravy nebo hračky. Usoudili jsme, že tady asi budeme před odjezdem utrácet naše zbylé dolary :D. Na Temple Street jsme taky potkali první a poslední Čechy za celou dovolenou.

prelet_do_hongkongu_1
Smlouvání na Temple Street 🙂

Další zajímavé specifikum trhu na Temple street je ulička plná věšteckých krámků. A k našemu překvapení se tu věštci mají co ohánět – zvědavců toužících znát svůj osud je tu víc než dost. Typickým zákazníkem jsou mladé dívky, které si chodí pro svou věštbu i ve skupinkách. Hned opodál se nachází prozměnu karaoke stánky. Zpěváci se tu sice trochu přeřvávají, ale nikomu to evidentně moc nevadí :D.

Na trhu se od nás Ivan odpojil. My už jsme byli po dlouhém dni plném cestování taky celkem utahaní, ale Phyllis nám chtěla ještě ukázat svou oblíbenou cukrárnu. Na sladký já slyším vždycky a v kteroukoliv denní hodinu, takže jsme ji poslušně následovali :D. Musím vám ale říct, že to, co následovalo, byl suverénně nejhorší gastro zážitek za celou dovolenou :D! Že si v Asii zvrhle libují v želatinových kuličkách ve všem sladkém, to už jsme tak nějak vypozorovali na Taiwanu. Ovšem tekutý dezert z prášku z mořské trávy byl o dost silnějším kalibrem. Chuťově bych to přirovnala k polévce z mletého živočišného uhlí a to fakt ani moc nepřeháním :D. Ale statečně jsme to do sebe s Péťou soukali, abychom udělali Phyllis radost, protože nám chtěla dopřát něco echt asijského (a v duchu jsme jí záviděli její „evropskou“ zmrzlinu, kterou si objednala :D).

Na druhý den nás čekala další spousta zážitků s Phyllis a s jejím přítelem Longem, kteří se stali našimi průvodci, ale o tom budu vyprávět zase jindy ;-).

Cheryl Strayed – Divočina

Jsou dny tak mizerný, že to jediné, co ve vás dokáže vyvolat pocit štěstí, je vůně nové knížky. Když jsem Divočinu jednoho deštivého pondělí vybalila z bublinkové folie a prolistovala její stránky, na chvilku se mě zmocnil pocit, že je svět zase v naprostém pořádku, lidé okolo mě milí a féroví a moje práce smysluplná 8-).

Cheryl se však ve svých šestadvaceti letech ocitá v o dost větším háji, než v jakém se zrovna nacházím já. Matka jí zemřela během několika týdnů na rakovinu a zbytek rodiny se jí rozpadl, svými nevěrami zničila vztah s milujícím manželem a na pokraji zoufalství začala experimentovat s heroinem. Ale protože ze dna může vést jedině cesta vzhůru, Cheryl se rozhodne svůj život jednou provždy vyřešit a vydá se na americkou hřebenovku Pacific Crest Trail. Cestu dlouhou 1770 km podniká úplně sama. Je pro ni tou nejlepší terapií a zároveň tou nejtěžší zkouškou. Přestože si připadá relativně připravená, věcí, které ji mohou překvapit a zaskočit, je víc než dost. Tváří v tvář divočině překonává svůj vlastní strach, fyzickou bolest i nepřízeň počasí.

Divočina mě pohltila už od první stránky. Celou první kapitolu, ve které Cheryl líčí, jak jí matka umírá na rakovinu, jsem protrpěla společně s ní. A pak už jsem se prostě jen nechala strhnout vyprávěním, které ani na chvíli nenudí. Pasáže popisující samotnou cestu po PCT Cheryl v ten pravý moment vždy prokládá vzpomínáním na svou minulost, která ji zavedla až sem. Kráčet s ní po PCT je jedno velké, napínavé i dojímavé dobrodružství, které vás pohltí natolik, že okamžitě začnete uvažovat o tom, že si taky sbalíte batoh, obujete pohorky a vydáte se na cestu, která vede jen dopředu…

cheryl strayed divocina

Divočina je určitě jedna z nejsilnějších knížek, která se mi za poslední dobu dostala do rukou. Za zaslání knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví MegaKnihy.cz