Babí léto

Jen málokdy mám radost z příchodu podzimu…letos je to ale jinak. Velkou zásluhu na tom má tohle krásné babí léto, které prý má vydržet až do půlky října…a taky burčák, pochopitelně :D. Když si ale tak vduchu rekapituluju právě uplynulý měsíc, zjišťuju, že přinesl vlastně spoustu dalších příjemných momentů. A mám z toho tak velkou radost, že se o ni prostě potřebuju podělit :-)…Následující článek nechť je tedy hitparádou těch nejkrásnějších okamžiků tohoto slunečného září…

  • Úspěšné zdolání zkoušky z pozemku – haluz na otázky mě ani tentokrát neminula, takže vcházím do finále svého studia na právech pouze s jediným restem. Doufejme, že tenhle úspěšný start semestru mě nakopne k větší pracovitosti a hlavně konečně začnu pilně makat na diplomce O:-)…Navíc jsem se na zkoušce setkala s moc milou slečnou, která si mě pamatovala z loňské vodácké výpravy a z krumlovské hospody :-)…
  • Pokoření Sněžky – kvůli školním restům jsme si letos prázdnin moc neužili, takže jsme si to na dovolené v Krkonoších mohli konečně vynahradit. Na to, jak nás všichni strašili s počasím, nám nakonec všechno vyšlo báječně a v sobotu, kdy jsme se drápali na Sněžku, jsme si užili opravdu nádherné počasí i výhled z naší nejvyšší hory – o kterou se dělíme s Poláky (vážně jsme to brali v zemáku, Jindro :D??)…
  • Seminář filmové kritiky – tak to je pro mě jedna z vůbec největších radostí :)! Konečně se můžu v rámci školy věnovat něčemu, co mě maximálně baví a naplňuje. Možná pro mě tenhle seminář bude jen zajímavou zkušeností jako řada jiných PVPček z neprávnických oborů, každopádně se těším, že si rozšířím obzory v oblasti, která mě zajímá, a koneckonců kdo ví, do které kanceláře mi moje vzdělání jednoho dne otevře dveře :D…obávám se, že advokátní kancelář to teda nebude :D…
  • Intervenční centrum – v pondělí jsem se po jednom rozhovoru na praxi konečně utvrdila v tom, co mi vrtá hlavou už strašně dlouho. Chtěla bych si po škole najít práci v intervenčním centru, které poskytuje právní (i jinou) pomoc obětem domácího násilí. Nechci se zavalovat stohama papírů v kanclu ani psát dokola podle šablony pět typů smluv v bance. Chci dělat někde, kde budu opravdu někomu nápomocná, ikdyž si za to asi nevydělám tolik peněz jako v advokátním kanclu.  
  • Burčákové slavnosti ve Valticích – jižní Morava je místo, kam se kdykoliv ráda vracím a to „vracím“ píšu zcela záměrně, protože se tam opravdu cítím tak nějak „doma“. Proto když jsem se dozvěděla o konání burčákových slavností, o plánu na víkend bylo hned rozhodnuto. Sbalili jsme Frantu a Erasmáky a myslím, že účasti nikdo z nás nelitoval, protože jsme si to skvěle užili, ochutnali všechny možné druhy burčáku, opili se, nafotili spoustu fotek, udělali si krásnou procházku po vinné naučné stezce, poslechli si cimbál a „pohaluzi“ narazili na Pavču s Tucinem :-)...a domů jsme si samozřejmě odvezli petku burčáku značky Valtice – protože ten nám chutná nejvíce :DDD!
  • První právnický rozkalovák – minulý týden jsem si namalovala svůj POSLEDNÍ rozvrh hodin a začal můj prakticky POSLEDNÍ semestr, protože ten finální, desátý, je věnovaný psaní diplomové práce a dohánění restů 8-). Nastal tedy „nejvyšší čas seznámit se konečně se svými spolužáky“, jak jsme se shodli s Robertem 😎. Právnické akce jsem nikdy nevyhledávala a nehodlám v tom pokračovat ani nadále, přesto si myslím, že párty v Charlie’s byla mimořádně zajímavou zkušeností a jsem ráda, že jsem se Peťkou nechala překecat a šla jsem :D…

Krom těchto nejzajímavějších momentů bych měla v zásobě i pár zcela drobných, všedních, úsměvných…třeba když mě v drogérii u regálu s barvama na vlasy oslovila úplně cizí slečna a ptala se mě, jakou barvu si musí koupit, aby měla vlasy jako já :-)…nebo když jsem si letos konečně mohla pořídit svetrošaty s krátkým rukávem, věc zcela nepraktickou do našich klimatických podmínek, ale letos už ji nesundám až dokud nezačne být opravdu hnusně :D. V záloze mám ještě jedno příjemné překvapení, ale to asi zatím ponechám v tajnosti, aby se neleklo a někam neuteklo :-)…O co se ale můžu podělit už teď je poslední maličkost, která patří k babímu létu a toulkám jižní Moravou jako nic jiného, zvedne mi náladu kdykoliv a kdekoliv a vždycky, když ji slyším, běhá mi mráz po zádech… Pro všechny, kteří dočetli až sem 🙂

KORUPCE PO ČESKU, 21.9.2011, Brno

Přináším takhle k večeru jenom malou pozvánku na zajímavou výstavu, která stojí za povšimnutí. Potěším s ní tedy především brňáky, protože se koná u nás ve Štatlu v parku u Moravského náměstí. Ostatní ale nemusí smutnit, výstava je putovní, a tak je možné, že k vám brzy doputuje nebo už jste ji dokonce stačili shlédnout. A o čem to je? Jak již název napovídá, cílem výstavy „KORUPCE PO ČESKU aneb Co je doma, to se počítá” je veřejnosti stručně přiblížit 20 nejvýznamnějších českých kauz korupce a zpronevěry od roku 1989, zrekapitulovat je a zejména pak ukázat, jak jednotlivé korupční skandály dopadly. Počtete si tu o tunelování českých bank v 90. letech, „právnících“ z Plzně i o tom, jak Standa Gross ke štěstí přišel 😎 . Výstava zároveň seznamuje se základními rysy korupčního prostředí v České republice a odkazuje na různé iniciativy, poradny či organizace, které v České republice proti korupci aktivně bojují. Výstavu zaštiťuje intelektuální týdeník Respekt a je opravdu zajímavá – takže hurá všichni na Moravák zaplakat si či zanadávat na náš prohnilý stát! A tvůrcům výstavy Respekt ;-)!

Záříjové úlovky

Tento měsíc samé účelové a potřebné nákupy, no vážně! Ani tak toho koukám nebylo málo…ale pro každý výrobek mám přichystanou výmluvu :D! Navíc jsem byla z kraje měsíce hodně doma a z nudy si hrála s foťákem, takže téměř všechny snímky jsou vlastní výroby…teď tedy nevím, jestli to můžete brát zrovna jako výhru, nicméně chtěla jsem to zmínit :D…

Čistící pleťové mléko pro suchou a citlivou pleť Astrid jsem si opět koupila „domů“, kde už se teď tak často nevyskytuju, takže si vystačím vpodstatě s jakoukoliv kosmetikou. Tohle čistící mléko je prostě klasika, která splní svou funkci, ale nevyvolá žádné zázraky ani vlnu nadšení.


Oční roll-on a korektor 2v1 Garnier (odstín 02 – světlá pleť) –  to byste nevěřili, jaký je dneska problém sehnat v drogérii tekutý korektor! Léta letoucí byl mou kosmetickou stálicí korektor od Manhattanu, bohužel se ale tato dekorativní kosmetika už nikde v Čechách neprodává, aspoň co já vím :(…A co se týče ostatních značek nabízených v drogérii, mezi nimi jsem nikdy nenašla nic, z čeho bych byla dvakrát nadšená. Při poslední pátrací akci „hledání tekutého korektoru“ jsem opět málem odcházela s prázdnou, ale pak jsem si všimla regálu s tímhle korektorem od Garnieru a rozhodla jsem se ho ze zoufalství vyzkoušet. A docela mě překvapil! Přestože i světlý odstín bych si na své pleti představovala ještě o malilinko světlejší, korektor se dá pěkně rozmazat a nakonec splyne s pokožkou. Obsahuje kofein, výtažky z citronu a UV filtr, příjemně chladí a spokojená jsem i s krycími schopnostmi. Nicméně úplně vám kruhy zpod očí nevyzmizíkuje, s tím zas nepočítejte. Při běžném „provozu“ vám možná nebude připadat tak zázračný, jak slibuje reklama. Když se ale jednoho dne probudíte po opravdu špatné noci, zjistíte, že ona ta reklama přecejen tak úplně nekecá ;-)!

Gel na vlasy Garnier Fructis Style – Survivor
Přiznávám, že mám docela velkou spotřebu gelů na vlasy :D… používám je prakticky každý den, vpodstatě už jen ze zvyku, ale holt to patří k mému dennímu rituálu napatlat si něco do vlasů, než vyrazím z domu :D…S mým křovím na hlavě se koneckonců stejně velice nic jiného dělat nedá. Tentokrát jsem šla shánět náhradníka za gel od Lybaru, který mi došel. V Rossmanovi mi padla do oka tahle poměrně nová řada gelů na vlasy Garnier s výtažky z kaktusu a dostala jsem chuť nějaký z těchto výrobků vyzkoušet. Survivor mi přišel dle popisu na obalu tak nějak nejsympatičtější. Jak již název napovídá, měl by přežít všechnovítr, vlhko i hic :D…Usoudila jsem, že by to mohl být ten pravý společník do Krkonoš a rozhodla jsem se podrobit ho v horách zatěžkávací zkoušce. S tužícími schopnostmi jsem byla poměrně spokojená, to jó, ale po celodenní túře na Sněžku samozřejmě z „účesu“ krom slepených vlasů nezbylo vůbec nic :(…Takže z mého pohledu spíš průměr, znám mnohem lepší gely.

Slupovací pleťová maska HaM (granátové jablko a mučenka)

Druhým kosmetickým výrobkem z řad HaM, který jsem se rozhodla vyzkoušet, byla tahleta ovocná slupovací maska. Sáhla jsem po ní proto, že slupovací masky jsou mi prostě ze všeho nejsympatičtější. Nic s nima neupatláte ani nezmastíte a slupování je prostě hrozná sranda :D… Maska má lehce narůžovělou barvu, gelovou konzistenci a navíc krásně voní po ovoci. Po uplynutí nějakých těch doporučených 20ti minut jde krásně sloupnout a pleť je po ní příjemně vyhlazená i vyčištěná, ikdyž ta čokoládová maska mi přišla – co se týče čistících účinků – asi o malinko lepší. Tahle ale zase dostává více plusových bodů za snadnější manipulaci O:-)…

Hloubkově čistící maska HaM (aloe vera, vrba, habr obecný a rozmarýn) – no a aby těch masek nebylo málo, rozhodla jsem se v HaMku otestovat ještě jednu. Jak již název napovídá, nejedná se tentokrát o nějak extra voňavý zážitek, ale důležitější jsou koneckonců výsledky, že ano :D…Maska má výbornou krémovou konzistenci, takže se snadno aplikuje (postačí i tenká vrstva) a vůní opravdu spíš než lesní porost připomíná mast na bolavé klouby :D. Má světle béžovou barvu, která se po nanesení postupně mění na bílou, jak maska usychá a tvrdne. Po nějakých 15ti minutách se dá snadno smýt, protože ztvrdlá maska se při kontaktu s vodou opět mění v krém – to je pro mě rozhodně velké plus. Čistící účinky jsou podle mě taky více než dobré – asi jako u všech HaM masek, které jsem dosud vyzkoušela. Jen mám po použití této pocit, že mám pleť trochu vysušenou. Celkově se mi zatím masky z HaM víc než zamlouvají a těším se, až zase vyzkouším nějakou další O:-)…

Čistící mléko+tonik 2v1 Green Line – protože jsem s sebou na dovču do Krkonoš nechtěla tahat všechny ty kosmetické zbytečnosti, které mi stojí v Brně v koupelně na poličce, naskytl se mi dobrý důvod, proč navštívit drogérii a pořídit tam nějaké malé víceúčelové pomocníky na cesty O:-)…Proč tahat dvě lahvičky s pleťovým mlíkem a tonikem, když můžu táhnout jen jednu, která zastane práci za dva, že. Musím říct, že kroměřížské drogérie zrovna dvakrát neoplývají sortimentem těchto víceúčelových výrobků 2v1, takže jsem se musela spokojit s výběrem ze tří možností. Vyhrálo to tohle mléko Green Line, protože jsem si vzpomněla, že jsem ho už kdysi dávno měla a nepřišlo mi špatný. Je trochu mastnější, což tak obecně nemám u pleťové kosmetiky moc ráda, ale v odstraňování make-upu a nečistot z pleti je to jednička!

Okurkový pleťový krém Ziaja – minulý měsíc jsem tu pěla chválu na pleťový tonik stejné značky a nakonec jsem při výběru nějakého malého lehkého krému, který by nezatížil batoh do Krkonoš ani mou peněženku, skončila u tohoto okurkového zázraku. Používala jsem ho celé loňské léto a výborně se mi osvědčil. Jako všechny krémy Ziaja, které jsem zatím vyzkoušela, i tento má poněkud hustší konzistenci, ale při aplikaci je jinak lehoučký, dobře se roztírá, hydratuje, hodí se i pod make-up a hlavně opravdu krásně okurkově voní :D! Za tu cenu (okolo 50 korun) se určitě vyplatí ho vyzkoušet, ale pleťový krém od Nivea, který jsem ulovila v některém z předchozích příspěvků, je pro mě zatím po všech směrech nepřekonatelný, takže dosti lichotek :-)…

Dexempo multo šumpoplex po 40ti letech?

Někteří z vás už možná ví, jaký „sen“ si budu plnit tento semestr. Byla jsem přijatá do semináře filmové kritiky, který mě nadchnul hned první přednáškou. Z úvodního vyřazovacího úkolu jsem pravda už tak nadšená nebyla – svůj talent jsme měli projevit na recenzi do deníku typu MF Dnes a ohodnotit jsme měli nový film Václava Vorlíčka Saxána a Lexikon kouzel. Po menším váhání jsem se tedy nakonec na poslední chvíli dokopala a vyrazila do Špalíčku shlédnout tento snímek. Obávala jsem se rušivého elementu v podobě bandy dětí, když jsem však deset minut před začátkem filmu vešla do sálu, byl úplně prázdný. Chvíli jsem z toho byla dost v šoku, brzy jsem si ale začala tento luxus užívat :D…nakonec se nás v hledišti sešlo něco okolo deseti kusů. Mou ostrou kritiku :D, která se mi stala vstupenkou do semináře, přináším níže…každý týden by tu teď měla přibýt jedna další, tak doufám, že se najde někdo, koho bude bavit je číst :-)…

Dexempo multo šumpoplex po 40ti letech? 

Když se na filmové plátno po letech navrací slavní hrdinové, divák tak nějak automaticky zpozorní. Nezřídka totiž pokračování oblíbené filmové komediální klasiky vyvolává spíš než salvy smíchu poněkud rozpačitý úsměv na tvářích pamětníků a protočení panenek ze strany generace o něco mladší. Při shlédnutí Saxány a Lexikonu kouzel se však musí divák od jakýchkoliv asociací se „starou“ Saxanou z počátku 70. let odprostit. Doba pokročila, obecenstvo se změnilo a především – Vorlíček tentokrát natočil film opravdu jen pro děti…

Z rozverné dívky na koštěti nám vyrostla maminka (Petra Černocká), která společně s manželem Honzou (Jan Hrušínský) vychovává dcerku Saxánku (Helena Nováčková) – žákyni 2.B. Malá Saxánka o maminčině čarodějnické minulosti pochopitelně netuší, z touhy po strašidelné pohádce se však jednoho večera vydá pátrat na půdu a propadne se až do Říše pohádek, z které její maminka kdysi utekla, aby nemusela zůstat 300 let po škole. V podzemní říši ke svému překvapení potkává svou tetu Irmu (Jiřina Bohdalová), ne příliš úspěšnou spisovatelku knížek pro děti, která se zde také ocitá úplnou náhodou. Zatímco ale malá Saxánka usiluje o záchranu svého dědečka netopýra a návrat zpátky do říše lidí, vdavek chtivá teta Irma v pohádkovém světě shání nové nápadníky – ať už se jedná o ředitele školy kouzel (Josef Somr) nebo komiksového zloducha Crashmana (Jaromír Dulava).

Vorlíček se při tvorbě Saxány a Lexikonu kouzel rozhodl vsadit na jistotu v podobě narážek na své dřívější slavné počiny – krom postav z Dívky na koštěti se tu objevuje např. rovněž pan Vigo ze seriálu Arabela. I méně pozorný divák si však nemůže nepovšimnout, že některé momenty pohádky rovněž naráží na filmovou ságu o poněkud slavnějším čaroději Harry Potterovi – připomenou ji např. „oživlé“ obrázky v knížce, létající vlak nebo pád studnou do podzemní říše (a našlo by se toho ještě mnohem více). České pohádky vždycky sršely novými a neotřelými nápady, je tedy s podivem, že tvůrci snímku najednou pocítili potřebu kopírovat západní tvorbu…

Stejně tak málo invenčně působí i celý scénář. Filmu prakticky chybí jakákoliv smysluplná zápletka a některé části děje naprosto postrádají pointu (ať už se jedná o scénu v čarodějnickém doupěti či zápletku s ohořelým šekem), takže mohou vyvolat dojem, že byly do filmu přidány jen proto, aby natáhly jeho celkovou délku. Saxána a Lexikon kouzel tak ve výsledku vyznívá spíše jako zmatený sled neprovázaných scén, které ve výsledku nemůže zachránit ani sázka na jistotu v podobě hereckého obsazení. Představitelka malé Saxánky z 2.B je nepřirozená a její projev působí spíše jako vzorně naučená recitace. Překvapivě však ani většina „dospělých“ herců svými výkony neohromí. Těžko říct, zda to nedávat za vinu spíš slabému scénáři, každopádně drtivá většina postav působí příliš strojeně a pramálo emotivně. Jejich dialogy děj nikam neposouvají, naopak jej spíše brzdí, protože se z nich o postavách vlastně nic zásadního nedovídáme, a divák tak brzy získává pocit, že snímek místo slíbených 90ti minut trvá mnohem déle. Neurčitost postav platí nejen ve světě lidí, ale především v podzemní Říši pohádek, kde se hned na začátku vyrojí množství bytostí, které ale tvůrci už nijak nerozvíjí, takže se můžeme jen domýšlet, jaký přínos pro děj pohádky vlastně představují.

Na druhou stranu je potřeba podívat se na film i tak trochu dětskýma očima – vždyť těm je Vorlíčkova pohádka určena především. Řada animovaných postaviček je opravdu roztomilá (Chlupáček, trpaslík či hospodský-kostlivec jako vystřižený z Mrtvé nevěsty Tima Burtona) a u dětí jistě zafunguje, stejně jako několik jednoduchých vtipů. I přes absenci spádu si divák může ve filmu najít pár opravdu úsměvných momentů, o něž se postará především strýček Evžen v podání Petra Nárožného. Celkový rozpačitý dojem z filmu rovněž trochu pozvedává vtipně vyvedený závěr, kdy teta Irma vyřeší své milostné trilema ku spokojenosti všech nápadníků. Závěrečné titulky však přichází tak náhle, že si divák toto osvěžení málem ani nestihne vychutnat…


Jaroslav Rudiš – Grandhotel

Jsou knížky, na které musí být nálada, abyste je pořádně docenili. Grandhotel k nim patří. Jeho podtitul „román nad mraky“ docela trefně vystihuje, že člověk se musí při čtení zkusit podívat na život a na všechno, co přináší, trochu jinak…z výšky…

„Někdy mám pocit, že právě tady přímo nad námi nebe krvácí. Ale možná to je jen západ slunce…“

Někdy mám pocit, že právě tady přímo nad námi nebe krvácí...
Někdy mám pocit, že právě tady přímo nad námi nebe krvácí...

Hlavní postavou románu je třicetiletý samotář Fleischman, pro většinu lidí zaostalý exot pohybující se ve světě mraků a tlakových výší, ve svém nitru ale opuštěný a nepochopený snílek hledající cestu ven ze svého rodného města, ve kterém se cítí uvězněn. Právě Fleischmanův netypický pohled na život vnáší do příběhu jakousi zvláštní, někdy smutnou, jindy komickou poetiku. Fleischman jakoukoliv životní situaci dokáže pohotově vyhodnotit a přitovnat k jediné oblasti, které skutečně rozumí – a sice k počasí :-). Jeho životu dává řád meteorologický graf a postupem času i Franz, starý sudetský Němec, který jezdí do Liberce pohřbívat své spolužáky. Při pozorování oblohy z Grandhotelu na Ještědu Fleischman konečně zjišťuje, že jediná cesta, kterou může z Liberce uniknout a zvítězit tak sám nad sebou, vede skrz mraky. Fleischmanův plán ale lehce nabourává servírka Ilja, která se jednoho dne objevuje v hotelové recepci…

„Jestli je to tak, pak láska je něco jako blesk. Protože každý blesk, který se spouští z nebe a je vidět, má svého bratra, který vidět není, neviditelný protiblesk, který mu v ten samý okamžik vyjíždí ze země  naproti. A když se ty dva blesky setkají, tak to zajiskří. Zasvítí. A pak to taky pěkně bouchne.“

Podle námětu knihy vznikl scénář pro film Davida Ondříčka Grandhotel, a tak možná řada z vás ví, jestli se Fleischmanovi nakonec podaří vznést „nad mraky“ nebo ne. Podle mě ale filmový Grandhotel kvalit knížky ani zdaleka nedosahuje, protože některé myšlenky a pocity se zkrátka na plátno převádějí jen těžko. Ty nejkrásnější jsem pro vás vybrala jako úryvky…

Lidé jsou jako mraky...
Lidé jsou jako mraky...

„…lidé jsou jako mraky…taky se tak proplítaj…ztrácej…opouštěj…nacházej…“

Grandhotel jsem četla už dvakrát. Fotky z tohoto článku vznikaly v létě, kdy se mi Rudišova knížka dostala do rukou poprvé a já zjistila, že má v sobě ukrytou jakousi zvláštní, ale příjemnou nostalgii, která člověka přiměje pozvednout oči vzhůru a fascinovaně koukat na nebe. Možná to pro vás bude dobrý důvod, abyste po ní taky sáhli a nechali se unést někam vysoko nad mraky…

Stieg Larsson – Muži, kteří nenávidí ženy

Ano, přiznávám, i já jsem tomuto švédskému fenoménu nakonec podlehla a Larsson si našel své čestné místo v mojí knihovničce…Na ostatních zpřátelených blozích už bylo o Miléniu napsáno víc než dost, proto bych se jako obvykle zaměřila spíš než na vylíčení děje na mé drobné osobní postřehy z četby. Hned na úvod musím říct, že jsem Larssonovu detektivku nevnímala jako dílo, od kterého se nedá odejít. Naopak jsem měla v plánu nezhltnout ji za den, ale pěkně si ji vychutnat, což se mi i povedlo – vpodstatě mě knížka přibila do křesla až tehdy, když započal „hon“ na hlavníhu hrdinu – novináře Mikaela – a teprve v tu chvíli mi přišlo, že příběh konečně dostal ten správný spád. Knížku jsem většinou odkládala při nástupu zbytečných popisných pasáží, ve kterých se nic podstatného nedělo. Na druhou stranu si myslím, že je přecejen dobré přečíst knihu v kratším časovém úseku, aby člověk mezitím nepozapomněl důležité souvislosti. Jako ne příliš pozorný čtenář jsem rovněž ocenila báječné schémátko části rodokmenu klanu Vangerových, ke kterému jsem se zpočátku často vracela, protože jinak bych se v tom množství postav totálně ztrácela.

Co se týče násilných a sexuálních scén, tak ty mi při čtení nijak nevadily, spíš mě šokoval celkový přístup hlavních hrdinů k těmto věcem – především pak celá škála milostných trojúhelníků a fakt, že si to tam Mikael rozdával s kdekým na potkání a nikomu to nepřišlo divné :D. Myslím, že při čtení této knihy jsem pochopila skutečný význam spojení „švédská trojka“ :D…

I přes tuto lehkou vlnu pohoršení však Larssonovi musíme přičíst k dobru, že se pokusil odvážně upozornit na mnohé nešvary naší moderní doby – ať už se jedná o brutální činy páchané na ženách, počítačové pirátství, nebezpečný vliv médií ale i konflikt morálky a osobních zájmů…

No a za co musím rozhodně Larssonovi a jeho bestselleru přidat body, je tloušťka knihy – já zkrátka miluju bichle a dlouho jsem hledala knihu, do které by takhle krásně pasovala sbírka brašulových záložek z Harvard Book Store – a jistě už správně tušíte, že tahle (530 stran!!!) je ta pravá :D…

P.S. Při čtení jsem se naladila na „severskou“ vlnu, takže příště asi sáhnu po Dětech z Bullerbynu :D…

Spanakopita – řecké šátečky

Tak dnes zase něco málo pro receptuchtivé…Vybrala jsem předkrm ze středomořské kuchyně jako malou upomínku na nedávnou návštěvu úžasné řecké restaurace u Velodromu, kam jsme zašli s Péťou oslavit jeho čerstvý inženýrský titul :-). Nezalekněte se exotického názvu, neboť se za ním skrývá vynikající řecká pochoutka, kterou jsme si doma zamilovali a už nějaký ten pátek má své pevné místo na našem stole. Příprava není nikterak složitá, takže pokud vlastníte funkční troubu, směle do toho :-)!

  • olivový olej
  • 2-3 stroužky česneku, nakrájené na plátky
  • 300 g čerstvého špenátu
  • sůl
  • 150 g nakládaných sušených rajčat
  • 100 g sýru feta (možno nahradit i ricottou )
  • 2 vejce
  • 500 g listového těsta
  • mouka na poprášení pracovní plochy
  • sezamová semínka na posypání

Olivový olej rozpálíme na pánvi a pak na něm krátce – zhruba dvě minuty – orestujeme česnek, přidáme špenát a necháme zavadnout. Promícháme, osolíme a počkáme, až špenat zchladne. Poté ho přendáme do cedníku a necháme odkapat veškerou tekutinu – můžeme ho i lehce vyždímat. Mezitím si nahrubo nakrájíme rajčata a přendáme je do misky, přidáme sýr, jedno vejce a nahrubo nasekaný špenát a vše pořádně promícháme. Náplň máme připravenou – a teď se můžeme vrhnout na těsto! Listové těsto si rozdělíme na dva kusy a ty pak rozválíme na lehce pomoučené pracovní ploše, radýlkem nakrájíme na čtverce o straně 11 centimetrů, doprostřed každého dáme větší lžíci špenátové směsi, přehneme do trojúhelníčku a obě vzniklé hrany ještě zamáčkneme vidličkou nebo radýlkem. Šátečky nazávěr potřeme rozšlehaným vajíčkem a posypeme sezamovými semínky. Pečeme při teplotě 180°C zhruba 20 minut.

Šátečky jsou skutečně vynikající – ať už jako předkrm, večeře nebo svačinka do školy – a všichni, kdo ochutnali, nám je jen chválí. K dokonalému dokreslení řecké atmosféry ještě musím doporučit polosladké víno Imiglykos, s kterým jsme se seznámili při návštěvě již výše zmíněné řecké restaurace, a pravděpodobně si na něj zase brzy rádi zajdeme :-)…

Ještě jednou Seifert

„…pak všechny vlny usnou pod víčky,
která se zavřou,
když je chceš políbit…“

(Šly dvě a dvě)

Vím, že už je tady té poezie docela dost, ale asi mám zrovna své poetické období O:-)… Dnes to ale bude na dlouhou dobu poslední Seifert, slibuju. Chtěla jsem jen ve zkratce napsat něco málo o sbírce, z které pochází všechny verše, kterými vás tu poslední čas zahlcuji. Výbor Venuší dát hlavu do dlaní je ukázkou toho nejlepšího ze Seifertovy lyrické milostné poezie. Je to poloha, kterou mám u něj nejradši a která mu nejspíš i nejlépe sluší. Sbírka zaujme krom obsahové stránky určitě také vtipně řešeným obalem s Venuší a především rozkošnými retro-kolážemi Martina Radimeckého.

„…Láska je modlitba vyslyšená v tuto chvíli,
svět ztrácí se pod očima jako obraz v kině.
Sevři mne k sobě, anděl sám sebe svírá křídly,
rozkoší oči zavíráme a neslyšíme…“

(Večerní světla)

Vítězslav Nezval – Živme se očima koček

„…Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší…“

(Na břehu řeky Svratky)

Je to báječné být zase doma – opalovat se na zahradě obklopená hromadou knížek, grilovat, poslouchat staré desky a vařit s babi švestkové knedlíky – proto ta trocha patosu na úvod :D…A já vlastně ani nemám potřebu říkat cokoliv navíc. Je skvělé vracet se tam, kde mě vždycky s láskou čekají dva koše nevyžehleného prádla – a všichni určitě víte, jak zbožňuju žehlení O:-) !!!

Malá noční píseň

Vyběhly kočky vikýřem
a noc je barví na zeleno.
Marně jsem hledal nové jméno
pro to, co nazývají snem.

Pro přelud věcí nebo chvil,
jenž skutečnost tvou vždycky přeční
a pak se sotva uskuteční,
abys ho za ni vyměnil.

Pro to, co jenom ševelí
a potrhá se při nárazu,
jak by to bylo z lehkých gázů,
vznášejících se nad čely.

Co nahrne krev do tváří
a o čem přemýšlejí dívky,
sotva se schoulí do přikrývky
a počnou šeptat polštáři.

Pro to, co zříš, když do dlaní
dáš hlavu, co však nezaslechne
tvé ucho, když si někdo vzdechne
jen pokradmu, jen v ústraní.

Pro něčí oči posléze,
které jsem spatřil na madoně.
Vždyť od té doby blouzním pro ně,
koktaje verše o něze.

Bdít, bdít a bdít jen pro bolest,
vždyť usnout nikdo neporučí.
Spí město? Spí. Jez dole hučí,
rýžuje bledé zlato hvězd.

(Jaroslav Seifert)