Federico García Lorca – Písně na andaluskou notu

“ …I srdce, studna touhy mé, se rozplyne…“
(
A potom)

Španělský básník F.G. Lorca nejspíš není v našich českých luzích a hájích zrovna dvakrát provařeným autorem, ale možná si vybavíte, že jste o něm kdysi něco zaslechli na střední při hodině literatury 😎 . Já si pamatuju přibližně toto: „Lorca už je mrtvý…ale ani za života byste nebyly objekty jeho tužeb!“ pravila naše třídní Kačenka, přičemž šibalsky pomrkávala na dívčí polovinu naší třídy 😎 . Ovšem Lorcovu sexuální orientaci vem čert – uvedla jsem ji jen jako názornou ukázku toho, že člověk si ze střední nejlíp pamatuje docela zcestné věci :D…

„Já hledám na svém těle
stopy tvých retů.
Pramen se líbá s větrem
bez doteku…“
(Mrtev za svítání)

Kupodivu ani na internetu se mi nepodařilo o Lorcovi vygůglit mnoho informací. Za zmínku každopádně stojí, že Lorca nezemřel přirozenou smrtí, nýbrž byl zastřelen falangisty brzy po vypuknutí Francova povstání. Nádherná krajina jižního Španělska, kterému dominují olivové háje, tohoto andaluského rodáka (*1898) při tvorbě dozajista inspirovala nejvíce. V jeho básních nechybí motivy z přírody – zvířata, stromy, moře, ovoce… Celkově je však sbírka laděna spíše tesklivě a melancholicky. Překlad Lumíra Čivrného krásně vystihnul melodičnost a zvučnost španělského jazyka a řada básní je proto jako dělaná ke zhudebnění. Na závěr bych vám ráda představila svou nejmilejší báseň sbírky. Třídní, která nám ji v maturitním ročníku poutavě přednesla na hodině literatury, na mě udělala takový dojem, že jsem si výše zmíněnou sbírku ještě ten týden běžela vypůjčit do knihovny. Takto vypadá ta nejpoetičtější óda na ten nejpoetičtější hudební nástroj, co znám O:-)…Ach, kytara!

Kytara

Kytara sténá,
začíná plakat.
Pukají číše
časného rána.
Kytara sténá,
začíná plakat.
K mlčení lákat
je marné,
chce plakat.
Tak monotónně,
jak voda chladná,
jak v horách vítr
do nenávratna.
K mlčení darmo
ji lákat.
Lká nad tím, co vzala
dálka.
Horká písčina jihu
po kaméliích si zalká.
Pláče zbloudilou střelu,
noc, jež nespatří rána,
prvního ve větvích
mrtvého ptáka.
Ach, kytara!
Srdce, jež pětice mečů
proklála.


Ira Levin – Stepfordské paničky

Po pátečním nájezdu na místní knihovnu jsem se domů vracela s pořádnou náručí literárních pokladů různých žánrů. Při procházení okolo police Iry Levina jsem z nostalgie sáhla po jeho slavné hororové próze Stepfordské paničky, kterou jsem už sice kdysi dávno četla a dokonce si i pamatovala hlavní pointu, ale to mi nezabránilo v tom, abych si ji se stejnou chutí a napětím přečetla během tohoto víkendu znovu. Všem, co ještě neměli tu čest, tuto krátkou, nicméně velmi působivou novelu vřele doporučuju :)!

Celý příběh se odehrává v americkém městečku Stepford, kam se přistěhuje hlavní hrdinka Joanna Eberhartová se svým mužem Walterem. Joanna je mladá emancipovaná žena, která zastává názor, že v domácnosti by si manželé měli navzájem pomáhat a dělit se o všechny povinnosti. Záhy však zjišťuje, že její filosofie se ve Stepfordu nejspíš nesetká s pochopením. Místní ženy jsou jedna jako druhá dokonalými hospodyňkami, jejichž hlavním smyslem života je pečování o domáctnost a manžela, a proto tráví veškerý svůj volný čas uklízením a domácími pracemi. Joanna, která je z velkoměsta zvyklá na společenský život, je zpočátku stepfordskými paničkami šokována, brzy však přecejen nachází dvě zpřízněné duše v rovněž čerstvě přistěhovaných mladých ženách – Bobbie a Charmain. S jejich pomocí se bezvýsledně pokouší probudit v místních obyvatelkách zájem o dění ve Stepfordu a vytvořit tak jakýsi protipól Mužského sdružení. Postupně se Joanna pokouší přijít celé věci na kloub – ze starých novin objevených ve sklepě totiž zjišťuje, že ve Stepfordu před několika lety ženský spolek skutečně existoval a vedly ho dokonce ty samé ženy, které dnes o místní dění nejeví sebemenší zájem! Co se tedy s nimy přihodilo, že tak radikálně změnily své názory i způsob života? Abych z děje neprozradila příliš, dodám už jen, že Joanně se skutečně podaří zjistit, co se ve městě děje a co vězí za nepřirozenou dokonalostí a poslušností stepfordských paniček – to už se ovšem rozbíhá hra s časem – nebo s Joanninou vlastní paranoiou ;-)???

Literární kritika vyzdvihuje, že Ira Levin je ve svých zastřeně hororových prózách schopen vyslovit i cosi podstatného o „chorobách“ naší doby. V případě „lehce sci-fi“ Stepfordských paniček brilantním způsobem vyjádřil, jak se sen o skvělém „americkém“ životě a zdánlivá dokonalost může snadno a rychle změnit v noční můru…

How to make „guláš“

Julia wanted to know how to prepare „guláš“ so I’ve tried to translate the recipe of one of the most common types of  „guláš“ cooked in our country. I hope she will be pleased and try her own and send us a photo :-)! The recipe is from Peter’s mum. We will need:

  • about 1 kilo of potatoes
  • 3 onions
  • 5 cloves of garlic
  • some vegetables from a can – we prefare the Bonduelle Mexicana can with beans and corn in the chilli sauce but you can try also something else 🙂
  • one cream for cooking in the beaker
  • 2 cubes of bouillon
  • 3 big spoons of flour
  • 3 big spoons of spice „red pepper“
  • marjoram
  • „kabanos“ which is a special kind of sausage but you can replace it by any sausage you will have 🙂
  • oil
  • salt
  • water

And now we can start! First of all we clean and peel the potatoes. Then we cut the potatoes on smaller pieces and put them into a stockpot (a pot for a soup) which should be big enough. The potatoes should fill approximately one fifth of the pot. Then we add the peeled and sliced onions and the pot fill with water into the half (maybe a little bit more). We shouldn’t forget to add a little bit of salt. Now we put the pot on the cooker. The cooking should take about half of hour and it’s good to blend the mixture regularly. When the water starts to boil we can add two cubes of bouillon (In our country we have special one for preparing of „guláš“ but I think it’s not a neccesity.) and blend it again. Now we can add garlic sliced on small pieces and shredded sausage. In the meantime we can fire the pan with oil and admix the flour and red pepper very slowly. We originate some „mash“ which we blend into the mixture in the big spot as soon as the potatoes are floppy enough. At the end we add the vegetables from the can, cream and little bit of marjoram spice. And now we have to taste it, of course :-)! We should add more spices, salt or flour in the case that our „guláš“ is too thin. If everything’s okay we can serve our delicious dish with fresh bread or rolls :-)…

Yummi!
Yummi!

There are many many kinds of  „guláš“ and maybe you can create your own taiwanese recipe with different sausage and different vegetable :-)…

Filmové tipy na prázdniny

Komu se ještě nerozjel nový semestr, jistě má moře volného času a byla by škoda nezpříjemnit si ho nějakým zajímavým filmem. Opět přináším tipy napříč různými žánry, tak věřím, že si vyberete :-)…

Život je krásný

Hned na úvod vám nabídnu to nejlepší…Kolik znáte filmů o druhé světové válce? Určitě pěknou hromadu. Všechny jsou ale tak trochu stejné, ne? Stísněná atmosféra, stupňující se napětí, strach a pak spousta přehnané brutality, krve a násilí. Nekouká se na to hezky. Ale přes všechny tyto aspekty válečné filmy zbožňuju a ty nejlepší jako je Pianista nebo Romeo, Julie a tma jsem schopná vidět posté a stejně mě vždycky dostanou. Život je krásný se z kolonky válečných filmů vymyká neuvěřitelným způsobem. Představte si válečný film zalitý italským sluncem, plný lásky a laskavého humoru, u kterého se budete přihlouple usmívat a místy dokonce hlasitě smát! Tak přesně takový tento snímek je a dokazuje, že kvalitní film o válce může vzniknout i bez pořádné dávky naturalismu, z kterého vám běhá mráz po zádech.

Píše se rok 1939. Italský číšník Guido Orefice přijíždí z venkova do velkého města, kde se na první pohled zamiluje do půvabné učitelky Dory. Ta už sice nápadníka má, ale z jejich plánovaného sňatku moc nadšená není. Energický Guido, který se zjeví v jejím životě jako blesk z čistého nebe, udělá vše pro to, aby si získal její lásku, a tak se nakonec vezmou. Po pěti letech šťastného manželství je však Guido kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem Giosuém do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před hrůzami nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám…

Život je krásný bez přehnaného sentimentu a kýče vypráví příběh o tom, že tím posledním, co člověku ve válce zbývá, je smát se i tváří v tvář smrti. Že je celý film jen stěží uvěřitelný podle mě není na škodu – lidé chtějí dobré konce. A přestože vám poradím nachystat si na tento konec balíček papírových kapesníků, nemusíte mít strach – dobrý bezpochyby bude :-)…

Rosemary má děťátko

Dnes už klasický snímek Romana Polanského jsem viděla poprvé a naposledy asi v šestnácti ve filmovém klubu. Film mě naprosto dostal a i přes domáckou atmosféru našeho starého maloměstského kina jsem se pekelně bála. Děj se mi po těch letech vykouřil z hlavy, ale pocit strachu jsem měla s Rosemary spojený ještě dlouho. Když jsem večer před zkouškou z rodinného práva zvažovala, co si pustit na dobrou noc, volba padla na Rosemary má děťátko, protože „je to přece k tématu“ :D… (U zkoušky jsem si vytáhla „osvojení“ a dostala jsem za A, takže tak úplně mimo mísu ten můj výběr nebyl :D…)

Film byl natočený podle knižní předlohy Iry Levina, kterou jsem kdysi měla půjčenou z knihovny, ale nedočetla jsem ji, protože mi přišlo, že na plátně bylo téma ztvárněno mnohem lépe. Dnes bych to už třeba posuzovala jinak, tak se chystám dát Levinově Rosemary druhou šanci. Filmové zpracování je každopádně nestárnoucí klasikou, která dokonale vystihuje atmosféru stupňujícího se napětí, podbarvovaného vynikající hudbou. Není to jen Rosemary, kdo se usilovně a bezvýsledně snaží zjistit, co je ještě reálné, a kde už začíná paranoia. Díky spoustě drobných náznaků a nejednoznačností je divák do poslední chvíle zmaten a sám neví, kde je pravda. Mia Farrow je v roli Rosemary, nastávající maminky sužované nepřirozenými stavy a navíc v neustálém obležení podivínských sousedů, skutečně báječná. Konec, který mi kdysi (zamlada :D) přišel tak strhující a děsivý mi při druhém podívání vyzněl trochu rozpačitě…co mě ale skutečně šokovalo a přivodilo husí kůži byla jiná perlička. Celý hororový příběh byl umístěn do newyorského domu Dakota, což jsem se bohužel dozvěděla až po shlédnutí filmu a je to pro mě o důvod víc, proč se na Rosemary zase brzy podívat! Když Rosemary a Guy na úplném začátku filmu vcházejí s realitním makléřem do domu, procházejí se přesně v místech, kde byl o několik let později zavražděn John Lennon…trochu děsivé, ne…? Interiéry Polanského filmu vznikly nicméně ve filmovém studiu, protože mu nebylo povoleno natáčet uvnitř. Ponurý příběh bohaté nájemce zřejmě nevystrašil ani nepřiměl ke změně adresy, za sebe ale říkám, že bych v tomhle domě bydlet teda nechtěla 8-)…

Sedm životů

Tento snímek mě popravděřečeno dost zklamal. Z popisku na ČSFD i celkového hodnocení vycházel jako zajímavá mysteriózní podívaná, ale zpětně musím konstatovat, že pod touto lákavou slupkou se skrýval sice poměrně originální, ale příliš rozvleklý a zmatený příběh o muži, který své vlastní hříchy napravuje tím, že nezištně poskytuje pomoc těm, kteří ji potřebují. Film očividně usiluje o to, zanechat v divácích hluboký dojem, dohnat je k slzám, ohromit je…nějak to ale ve výsledku nefunguje a bohužel zůstane pouze u té snahy. Ano, závěr je skutečně dojímavý, ale myslím, že nejsem jediná, kdo vyústění odhalí už v polovině filmu 8). Nějaké to malé plus bych připsala hudbě podbarvující některé scény, ale ani ta nicméně nenapomohla tomu, aby mě Sedm životů vzalo za srdce tak, jak jsem očekávala. Resumé: podruhé už bych se na to určitě nekoukala. Znám mnohem lepší a působivější filmy, u kterých se může člověk dojímat. Každopádně vysoké hodnocení na ČSFD svědčí o tom, že na spoustu lidí tento žánr funguje, tak zkrátka nezbývá než vyzkoušet na vlastní kůži ;-)…

Ross Benson – Paul McCartney, odvrácená strana mýtu

O Lennonovi, a to je pravda, se říkalo, že trousí sžíravé poznámky – když Epstein řekl, že přemýšlí o vlastním životopise, a ptal se, jak by ho měl nazvat, John odpověděl: „Teplej Žid“.

Není to ještě ani týden, co mi začaly prázdniny, ale konečně už jsem schopná začíst se do knížky, aniž by mě sžíralo nutkání cucat v puse zvýrazňovačku a přemýšlet nad tím, co je v textu nejdůležitější a co bych si měla podtrhnout 8). V poslední době mě občas chytá trochu retro-nálada a s ní i chuť věnovat se starým koníčkům a vůbec věcem, které dřív tvořily významnou část mého života. Možná proto jsem z knihovničky vylovila Paulův životopis, který jsem kdysi dávno objevila v antikvariátu za neuvěřitelných padesát korun! (Bylo to v dobách, kdy jsem si čehokoliv, co se týkalo Beatles, cenila mnohonásobně víc :D…) Usoudila jsem, že už jsem dlouho žádnou Beatles-bibli nečetla a své lety nabité znalosti by bylo záhodnou oprášit. A tak jsem se pustila do čtení :-)…

Nedá se říct, že by mě ještě o Beatles něco mohlo překvapit, ale člověk si rád připomene věci, které ho dřív bavily a na které časem zapomněl – třeba jak McCartney důmyslně pašoval do zahraničí marihuanu 8). Mě Beatles bavili a baví pořád stejně jako všechno, co o nich kdy bylo napsáno. Bensonovo podání Paula je pokusem o pravdivý pohled na Paulovu složitou a protikladnou povahu a pokus je to poměrně zdařilý. Nakonec stejně dojdete k závěru, že je těžké udělat si obrázek o tom, jaký Paul je a byl doopravdy – jako fanoušek ho vždycky budu zbožňovat pro báječnou hudbu, kterou složil, ať už s Beatles nebo sólově, a nikdy nebudu dost stará na to, abych neměla chuť pověsit si jeho plakát nad postel 8)…

Náušnice s Androidem aneb první FIMO pokus

No a aby té kreativity a toho Androida nebylo málo, v sobotu jsme se s Péťou pustili do našeho prvního fimování :-)! Hlavním impulzem byla soutěž vyhlášená stránkami Svět androida, do které měli kreativci a fanoušci moderní techniky posílat svoje ztvárnění veselé zelené postavičky, s kterou jste se mohli seznámit v mém předchozím kreativním příspěvku. Rozhodli jsme se tedy do soutěže zapojit a vyrobit mi androidí náušnice, kterými hodlám příští týden způsobit rozruch na FIT plese 8)…

Vzhledem k tomu, že se jednalo o náš první FIMO pokus, byli jsme zpočátku trochu nesví, v čem výrobky péct a jak dlouho, a jak vlastně s tou zvláštní hmotou pracovat…FIMO jsme si tedy nejprve „ošahali“ a vytvořili z něj první várku „výrobků“. Zdálo se, že je vše v pořádku, a tak jsme se pustili do modelování postaviček Androida. Bylo důležité, aby obě náušnice byly stejně veliké, takže jsme si museli dát záležet a byla to docela drbačka, obzvlášť výroba těch nejmenších částí, jako byly oči nebo tykadýlka. Nakonec jsme se s tím ale poprali a šoupli milé Androidy do trouby. Předchozí várka se nám zdála být okay, a tak jsme si řekli, že necháme tuhle v troubě tak o 5 minut dýl, aby pořádně ztvrdla. Pekli jsme na nejmenší stupeň v plynové troubě zhruba 25 minut a nakonec se ukázalo, že jsme přecejen FIMO měli vytáhnout dřív. Druhé spirálovité náušnice, které jsme vyrobili a které na tomto blogu neuvidíte, protože jsou strašně hnusné :D, se nám ošklivě připekly, a bílé části na androidích náušnicích nám k našemu zděšení ztmavly :(…pro účely soutěže to vyřešil fotoshop 8) a pro účely nošení se to pokusím vyřešit zítra já bílým lakem na nehty :D…I tak se nám ale náušnice líbily a měli jsme z nich velikou radost. Uvidíme, zda je ocení také porotci soutěže :D…

Detail...nezalekněte se mé nové barvy vlasů :D
Detail...nezalekněte se mé nové barvy vlasů 😀

Edit.: Tramtadadáááá…Tak naše náušnice se umístily na krásném sedmém místě :-)!!! V zhruba stovkové konkurenci je to až překvapivě vysoké umístění :D…Oceněné soutěžní výtvory si můžete prohlédnout zde

Jubilejní!

Není to zase tak dávno, co se můj blogýsek narodil, a už tu najednou máme jubilejní stý příspěvek! Rozhodla jsem se při této slavnostní příležitosti vyjádřit dík všem čtenářům, kteří sem chodí pravidelně (i potají :D), i těm, co sem třeba někdy náhodně zabloudili a zanechali mi tu komentář (nepočítám spamera, co mi vytrvale posílá odkazy na porno stránky 8) ). Bez čtenářů by totiž psaní nebyla ani zpoloviny taková zábava :-). Také bych chtěla poděkovat Péťovi, který mi tento blogýsek vytvořil, stará se tu o všechny technické záležitosti, kterým nerozumím, a hlavně mě přesvědčil, abych si ho vůbec založila. Doufám, že i nadále sem budete rádi chodit a bude vás bavit moje výlevy číst alespoň tak moc, jako mě baví je sem psát :-)…

A pokud třeba máte nějaké tipy, co bych mohla vylepšit nebo změnit, uvítám je v komentářích :-)…

Svetřík pro Androida

Původně jsem tento kreativní výtvor, který si u mě „objednal“ můj muž :D, ani nechtěla moc uveřejňovat, protože se mi nepovedl tak, jak jsem si přála. Svůj účel nicméně plní, obzvlášť teď v zimě, kdy technické věcičky rády zamrzají 😀 – taky jsem na jeho výrobu použila jeden ze svých nejteplejších a nejnenáviděnějších svetříků (teplé věci prostě obvykle nebývají slušivé, nezlobte se na mě :D…)!

Výroba nebyla nikterak složitá, stačí jen trocha trpělivosti, kterou já sice nemám, ale nakonec jsem se překonala :D! Křížkový vzorek androida jsem si sama nakreslila podle obrázku z internetu, a pak už to bylo lehké. Propříště bych ale jako podkladovou látku pro vyšívání možná zvolila nějaký tužší materiál. Pokud se rozhodnete vyrobit si takovouto šikovnou ponožku na mobil, vězte, že to není nijak obtížné. Milovníci vyšívání jistě příjdou na spoustu jiných stylových vzorů, kterými se dá ponožka vyzdobit, a ikdyž se to třeba tak úplně esteticky nepovede, mobil budete mít každopádně v teple :-). Ale jestli máte Nokii jako já, tak se na to vykašlete – ta přežije všechno, i pád do sněhu :D…

Koncert Segmentu a Koblížků v Holešově

V průběhu několika posledních dnů mi finišovalo zkouškové, a proto na blogování ani jiné zábavné aktivity nebylo moc času ani síly. Jen co jsem se ale vypotácela z kanceláře doktora V. se známkou z poslední zkoušky, bylo mi jasné, že to budu muset ve dnech budoucích napravit a pořádně ty zkouškové stresy spláchnout – ve čtvrtek čajem a pátečního večera i něčím ostřejším ;). Na pátek jsme si totiž s holkama naplánovaly návštěvu koncertu kapely Segment v Holešově. Bohužel jsem nějak nestihla sepsat obsáhlejší report o finále soutěže Skutečná liga, které jsme s Terkou navštívily během mé předvánoční návštěvy v Praze, ale z Terezčina BlogHýsku už jistě všichni dobře víte, že kapela Segment tuto soutěž vyhrála :-)! Další z finalistů – šumperskou kapelu Koblížci – si Segmenti pozvali jako hosty na svůj holešovský koncert, a tak jsme během večera mohli slyšet prakticky to nej z pražského finále- alespoň dle mého vkusu :-). O hudbu tento večer ale přecejen až tak moc nešlo…mnohem lepší bylo to, že jsme mohly vrátit ty báječné časy, kdy nám s holkama bylo -náct a společně jsme obrážely koncerty i mohem pochybnější akce :D. Proto jsem se na páteční večer těšila jako na správnou dámskou jízdu a příjemnou retro akci. Jak se však záhy ukázalo, čistě „dámská“ jízda se nekonala :D, neboť naši trojici doplnil Terčin bratránek Kuba. O jeho přítomnosti jsme dopředu věděly, co nám však Terka zatajila byl fakt, že Kuba je Slovák – což bylo věru příjemné zjištění, neboť večer tím získal lehce mezinárodní charakter 😀 a jelikož máme s Pavčou z mně neznámých důvodů odjakživa pro Slováky slabost (Lolo z Maxihry, slovenský Beatles-revival The Backwards :D…), přijaly jsme mezi sebe Terčinu fešnou rodinku s nadšením :D.

Segment - hvězdy večera
Segment - hvězdy večera

Koncert se měl konat v prostorách hudebního klubu umístěného přímo ve sklepení holešovského zámku. Z pozvánky na Facebooku jsme nabyly dojmu, že v New Drive Clubu budeme za nejstarší fosílie, takže jsem hned u vchodu nasadila výraz „je mi šestnáct“, což skutečně zabralo, a spolu s Pavčou jsem musela sekuriťákům předložit občanský průkaz. Když přejeli očima naše data narození, ochotně nám nasadili zelené náramky, takže už jsme měly jisté, že nám na báru nalejí pivo :D…jinak se to ale popravdě v klubu hemžilo spíše náramky růžovými, které byly určené „emo-dětem“, jak jsem pro sebe vduchu překřtila holešovskou omladinu.

Prostory klubu se mi každopádně moc líbily a jako největší plus hodnotím fakt, že se jednalo o klub nekuřácký, což člověk ráno poté skutečně ocení. Přestože jsme vyráželi s menším zpožděním, Koblížci na sebe dávali čekat. Sotva začali hrát, děcka se nadšeně začala hrnout pod pódium, ale my „starci“ jsme zůstali sedět s pivkama u stolu a věnovali se hodnocení klubového interiéru i jeho osazenstva 8-). Přítomnost tolika „dětí“ mě popravdě docela překvapila a řadu z nich bych šmahem poslala domů koukat na Večerníček. Snad jediným pozitivem z toho plynoucím bylo to, že jsem alespoň zjistila, co teď mezi mládeží nejvíc frčí 😀 – snad polovina děcek na sobě měla kostkované košile :D. Další věcí, kterou jsem byla fascinovaná, byly účesy několika emařů – u jednoho kluka jsem měla fakt tendenci zastavit ho a zeptat se, co to sakra používá za gel na vlasy, protože bych chtěla, aby mi vlasy taky tak skvěle držely :D. Ke konci večera Kuba ono tajemství stojatých vlasů rozkryl svou vtipnou a nemravnou glosou, kterou zde radši nebudu reprodukovat :D, a pak už mě přešla chuť jít se zeptat :D.

Koblížci...ty vlasy nepobírám :D
Koblížci...ty vlasy nepobírám 😀

Koncert Koblížků jsme tedy víceméně v poklidu proseděli u prvního pivka a ke konci jejich vystoupení se vmísili do davu emo-dětí, které už byly pěkně rozjeté. Delší pauzu, v průběhu které se k výstupu chystali Segmenti, jsme pak využili k zakoupení dalšího alkoholu, bez kterého se aklimatizování v klubu zdálo naprosto nemožným :D. Zde je to pravé místo vyseknout Terce poklonu za to, že se obětovala a jakožto řidič s námi přežila celý koncert na Birrelu :-)! Alkoholová hladinka přišla vhod hlavně ve chvíli, kdy se před náma začaly dvě emo-děti docela odvážně muchlovat až samou vášní spadly na zem :D…o tom, že měl celý New Drive Club přehled o tom, jaké dotyčná slečna nosí spodní prádlo, ani nemluvím 8-)…Nevěděla jsem, jestli se smát nebo pohoršovat – zkrátka Sodoma Gomora :D! Pavča v průběhu večera narazila na nějakého kamaráda z MORu, který do ní nalil trochu rumu, takže se prodrala s pařící hladinkou až do předních řad, aby si Segmenty užila z první ruky. My ostatní jsme zůstali spíš vzadu, a protože jsem v záchvatu nerozvážnosti předtím slíbila Kubovi, že si s ním dám nějakou baňku, a moje oblíbená „So what“ už dohrála, usoudila jsem, že je nejvyšší čas splnit svůj slib. Rozhodla jsem se dát druhou šanci Fernetovi, který mě loni na jaře po mnoha letech věrnosti osudově zradil, a od té doby jsem mu nemohla přijít na jméno. Moc jsem se s ním tentokrát nepárala a rychle ho exla, takže od této chvíle už ode mě nečekejte žádné hodnocení hudební stránky večera :D. Ne že by mě snad ten panák tak položil, ale zkrátka jsme se s Kubou odebrali k šatně, což bylo asi jediné místo klubu, kde se dalo v poklidu hovořit, aniž by byl člověk nucen vyřvat si hlasivky, a zbytek koncertu tam bezostyšně proplkali, povětšinou o našem brněnském studentském životě. Každopádně co tak ke mně dolehlo z hlavního sálu, hráli Segmenti vpodstatě to samé, co jsem slyšela na pražském finále v Hard Rock Café, tak snad jsem o nic nepřišla – hoši, odpusťte :-). Občas se u nás mihla Pavča a nakonec za náma přila i Terka, ale to už bylo po koncertě a mohli jsme se vrátit zpět do sálu k našemu stolu. Po koncertě se klub dost vylidnil a i nás zůstavší obsluha záhy začala vyhazovat. Sotva jsme si tedy objednali poslední pití a dali chvilku řeč s Jerrym, který si za náma po koncertě přišel sednout a Pavča mu mezitím masírovala namožené svalstvo :D, už jsme se museli pakovat.

Cesta domů byla jistě velice veselá, ale už si z ní moc nepamatuju, protože jsem ji tak nějak unaveně proklimbala na zadním sedadle :-). Navíc mi během večera už začaly odcházet hlasivky, tak jsem je nechtěla víc namáhat. I tak jsem se ráno probudila se svým starým známým sexy chraplákem :D…No a jinak samozřejmě akci hodnotím jedenácti hvězdičkama z deseti. Protože mi na ní došlo, jak strašně moc se mi po našich společných holčičích akcích stýská :-)!

P.S. Fotky jsem sprostě ukradla emo-dětem z fejsbuku a ze stránek Segmentu :-)…