Filmové tipy na zimní zkouškové

Zkouškové je ideálním obdobím pro intelektuálně povznášející zábavu stejně jako pro prokrastinaci. Přes den dávám přednost tomu prvému a večer se za odměnu věnuju méně povznášejícím, ovšem o to příjemnějším aktivitám. A protože moje staré dobré IBM, které mi věrně slouží již od počátku mé vysokoškolské kariéry, se nedávno vrátilo z rekonvalescence (je čerstvě přeinstalované a šlape lépe než předtím), přímo vybízí ke sledování nějakého dobrého bijáku…Pro ty, kteří se chtějí inspirovat, nebo už mají dokonce po zkouškách, přináším pár filmových tipů ;)…

Pád do tmy (The Descent)
Začnu svým oblíbeným žánrem, kterým je, jak jistě všichni víte, horor O:-)…Protože je jasné, že ne každý patří mezi příznivce tohoto typu filmů, chtěla bych se zaměřit na to, proč si myslím, že by zrovna tento snímek stál za shlédnutí, ikdyž třeba hororům dvakrát neholdujete. Navnadit by vás mohlo už poměrně vysoké hodnocení na ČSFD – 73% je úspěch, o kterém si většina podobně laděných snímků může nechat jen zdát. Co rozhodně stojí za zmínku je vhodně zvolené prostředí – děj filmu se odehrává v poněkud stísněných kulisách jeskyně, což i v silnějších jedincích může vyvolat při některých scénách docela klaustrofobické pocity. Celková atmosféra filmu je ponurá a temná, jak to má u správného hororu být O:-)!
Abych alespoň stručně nastínila děj, hrdinkami filmu je šestice neohrožených kamarádek, která se vydává na dobrodružnou výpravu do dosud neprobádané jeskyně. Jak už to tak ale bývá, jediná cesta, která vede ven, se za nimy zasype a holčičí parta zůstane uvězněná v podzemí…už to by samo o sobě stačilo na slušně napínavou podívanou. Situace se však ještě víc vyhrocuje, když holky zjistí, že v jeskyni nejsou tak docela samy… Co bych filmu rozhodně vytkla, je určitě nelogičnost v několika scénách – jsou věci, které prostě nezbaští ani ten nejvíc ignorantský divák – už to, že se šest křehkých dívek hecne do takhle dobrodružného podniku mi příjde samo o sobě dost mimo, nemluvě o tom, že jedna z nich tam celou dobu otužile pobíhá jen v tílku :D…Na druhou stranu musím do nebes vychválit lekací scény, ty jsou opravdu skvěle načasované a plní svůj účel (tímto bych se chtěla omluvit našim sousedům za ten výkřik v jednu ráno :D…) Konflikt mezi hlavními hrdinkami je sice dost předvídatelný, ale pokud si celou dobu říkáte, že to musí vyústit v nějaké typické hororové klišé, originální konec vás možná dost zaskočí…;-)

Kajínek
Druhý snímek asi není třeba moc sáhodlouze představovat – je jím poměrně nový thriller inspirovaný nejslavnějším českým kriminálníkem od dob Babinského 😎 – Jiřím Kajínkem. Upřímně řečeno si myslím, že tím, co tento film dělá zajímavým, je především námět. Žánrově to rozhodně není můj šálek čaje a kdyby byl natočený někde jinde než v Čechách, asi bych se na něj vůbec neměla chuť podívat. Protože se celá kauza propírala v médiích v době, kdy jsem v oblasti justice ještě neměla sebemenší ambice :D, mohla jsem se na celý případ dívat jako nezávislý a ničím neovlivněný pozorovatel a jen vduchu hádat, nakolik se celý film drží pravdy a kde už začíná fikce…to ale pravděpodobně neví ani sami filmaři, protože v Kajínkově kauze je takové množství otazníků, že by se o tom dalo natočit ještě několik celovečerních filmů 8-)…Hned na úvod mě docela vylekali hlavní partneři filmu – Blesk a televize Nova – výsledný dojem ale nakonec nebyl tak zlý, jak by člověk po této předehře očekával. Na Kajínka bych se rozhodně doporučila podívat už pro zajímavost, sama za sebe si ale myslím, že tak výborný materiál měl potenciál pro to, aby s ním bylo naloženo líp…

Alenka v říši divů
Na Burtonovu Alenku jsem byla opravdu zvědavá. A musím říct, že zklamaná jsem nebyla – ačkoliv jsem si „svou“ Říši divů představovala úplně jinak, ale za to Tim Burton samozřejmě nemůže :D. Bohužel mému hodnocení na ČSFD trochu ubral fakt, že jsme sledovali ne příliš kvalitní záznam z kina (kdyby ale občas přes obrazovku nepřešli nějací lidi, pomalu by si toho člověk ani nevšimnul :D, děj vás skutečně vtáhne). Každopádně na některých scénách bylo prostě poznat, že byly točené pro 3D a diváci si z kina určitě odnášeli báječný zážitek, takže nezbývá než jim závidět. O co jsme ale ochuzeni nebyli, to byly skvělé herecké výkony, obzvlášť scény se Srdcovou královnou v podání Heleny Bonham Carter jsem si vyloženě užívala a hlavně kvůli ní uvažuju, že bych své tříhvězdičkové hodnocení ještě zvýšila. Co je také rozhodně potřeba vychválit jsou masky, výtvarné zpracování a vůbec celkové ztvárnění postav. Alenka, kterou tvůrci vybrali, byla přirozená, půvabná, emotivní. Kočka Šklíba k popukání (někoho mi hrozně připomínala :D). Trošku mě zklamal jen Johny Depp se svým Kloboučníkem, který mě nebavil ani zdaleka tak, jak u většiny jeho postav bývám zvyklá :D. Můj celkový dojem z filmu tedy není tak úplně dokonalý, jak bych si přála. Alenka v říši divů byla ale i přesto krásnou podívanou a pokud se vám trefí do vkusu, určitě nebudete Burtonovou verzí zklamaní.

Zdeněk Jirotka – Saturnin

„…člověk cítí, že nemusil tak zestárnout, kdyby si byl nezapomněl hrát…“

Mám studijní krizi. Dosud mě v letošním zimním zkouškovém každé ráno věrně doprovázel, probouzel a rozesmíval sluha Saturnin, ale dnes jsem ho dočetla, a tak má rána budou opět šedivá :(…Vzpomínám si, že když jsem se do Saturnina pustila poprvé (bylo to někdy v prváku v buse cestou do Brna), měla jsem co dělat, abych se při čtení nesmála na celé kolo a ostatní spolucestující mě nepokládali za blázna. Saturnin je láska na první počtení a kdo ho nikdy nečetl, jen těžko může uvěřit tomu, že existuje knížka, která je tak vlídná, že vám dovolí zapomenout na všechny nesnáze života a vykouzlí vám dobrou náladu.Takových literárních pokladů je třeba si cenit :-)…

Hlavním hrdinou satirického příběhu je mladý muž, který na inzerát sežene poněkud svérázného, nicméně velmi zábavného sluhu jménem Saturnin. Ten začne svému pánovi brzy obracet život vzhůru nohama a naplňovat jej dobrodružstvím. Krom toho, že iniciuje stěhování z pohodlného bytu na loď na Vltavě, doprovází svého pána i na rodinné dovolené u jeho bohatého dědečka a všem návštěvníkům dědečkovy vily se postará o příjemné zpestření i poněkud horké chvilky :D…

Saturnin je humoristickým fenoménem, který si svou slovní komikou získal už několik generací čtenářů a stal se Jirotkovou nepřekonanou prvotinou. Pro udržení dobré nálady doporučuji mít v knihovně nebo na nočním stolku vždy po ruce jeden exponát :D…

Edith Piaf – Kolo štěstí

Nedávejte mi ve zkouškovém do rukou knížky, prosím :D…pokud se teda nejedná o učebnici práva Evropské unie 😎 – a asi jistě tušíte, že o té tento článek nebude…:D Před týdnem jsme si konečně se Zdenčou zase udělaly náš tradiční vinný dýchánek, který jsme před Vánocemi nestihly uskutečnit. Tudíž došlo i na opožděné předávání dárečků O:-). Myslím, že jsem svou Francouzskou poezií nové doby udělala radost a já koneckonců byla potěšena neméně, protože jsem byla obdarována vzpomínkovou knihou slavné francouzské šansoniérky Edith Piaf. Navzdory všem svým studijním předsevzetím jsem si ji samozřejmě rozečetla hned následujícího rána O:-)…

Edith Piaf (1915-1963), drobounká žena z komediantské rodiny s nezaměnitelným hlasem, přezdívaná Vrabčák, se z pouliční zpěvačky stala světově proslulou šansoniérkou. Svou trnitou cestu, která ji z ulice přivedla až do přeplněných sálů, líčí v knize vzpomínek Kolo štěstí, která poprvé vyšla v roce 1958. Ikdyž se považuju za velkého fanouška hudby, k Edith Piaf jsem si cestu zatím nenašla a knížku jsem tedy brala jako výborný způsob, jak si rozšířit obzory. Hned v úvodu jsem však byla upozorněna, že ne každá informace z Kola štěstí je stoprocentně pravdivá. Edith Piaf se totiž významnou měrou podílela na výtváření svého vlastního „mýtu“ a pokud realita zněla na první pohled nezajímavě nebo nevhodně, trochu si ji přibarvila do čtenářsky přijatelnější podoby :D. Senzacechtiví čtenáři čekající nějaké pikantnosti ze soukromého života budou asi zklamáni, protože celkový dojem vyznívající z knihy je ten, že Edith Piaf vedla poměrně uhlazený a poklidný život, pomineme-li její poněkud neveselé dětství…Dílo je však natolik zábavné a čtivé, že nějaké ty historické nepřesnosti, na které jsme upozorněni v poznámkách pod čarou, Edith blahosklonně odpustíme :D…

Podle knihy byl rovněž natočen film La Môme – údajně také poměrně vydařená autobiografie, která stojí za shlédnutí. Neviděla jsem, ale knihu vám rozhodně doporučuji jako příjemné rozptýlení ve studijních přestávkách ;-)…

Expres langoše „in english“

I’ve promised to write the recipe of  „langoš“ in english for my Erasmus friends and I am so sorry that I wasn’t able to fulfil my promise sooner. So now I’ll try to rectify it with my translation and I hope that my recipe will be understandable enough o:)…

Our delicious langoš :)!
Our delicious langoš :)!

So what should we buy in the shop? We will need:

  • 500 grams of flour
  • 200 grams of white yoghurt
  • 42 grams of  „droždí“ (yeast)
  • one baking powder
  • 1/4 liter of milk
  • 1 little spoon of sugar
  • a pinch of salt
  • oil for frying
  • garlic
  • ketchup
  • chees (the „Eidam“ type)

We put warmish milk, a little spoon of sugar and a normal spoon of flour into a bowl, crumble the cube of yeast into it and let about 10 minutes leaven. Then we prepare another bowl and we mix flour, yoghurt, a pinch of salt and baking powder in it. We add the mixture from the first bowl, make a dough and immidiately create „langoše“ which we fry on the hot pan with oil. When our „langoše“ are done we smear them with ketchup mixed with mashed cloves of garlic (I recommend about 4 or 5 cloves but it depends how much do you like garlic and if you want to kiss somebody afterwards :D…). At the end we grit our „langoše“ with grated cheese. And that’s all. Quite easy, isn’t it? Bon apetit 🙂 !!!

Photo from our goodbye and cooking party :)
Photo from our goodbye and cooking party 🙂

If you don’t understand anything you are welcome to ask (in comments under this recipe or on Facebook ;)). Enjoy!

Ladislav Fuks – Spalovač mrtvol

Můj první příspěvek v novém roce a hned tak morbidní téma…odpusťte, milí čtenáři :D! Má cesta k novele Spalovač mrtvol byla dlouhá a strastiplná, dlouho jsem ji totiž v knihovně nemohla ulovit (a navzdory katalogu začínám pochybovat, že ji tam skutečně vůbec mají :D)…Nedávno mi ale sama spadla do klína při vybírání vánočních dárků v Luxoru. Hned jsem přemýšlela, komu z mých blízkých by se tak mohla líbit – volba padla na bratra (černý humor jsem zdědila po něm :D), a tak jsem si ji alibisticky nesla k pokladně s dobrým pocitem, jak jsem zabila dvě mouchy jednou ranou :D…Po svátcích jsem se obklopila materiály do správního práva a potají si z bráchova pokoje přinesla Spalovače O:-)…a přečetla ho za jedno odpoledne. Je to totiž jedna z těch knížek, která se zkrátka nedá odložit, dokud ji nedočtete (já vím, že to říkám skoro o každé :D…). A pro milovníky klasického filmového zpracování je to prostě povinnost!

Jen tak pro připomenutí: hlavním hrdinou novely je zaměstnanec pražského krematoria – pan Karel Kopfrkingl. Země je na pokraji druhé světové války, tento podivín se však tváří, jako by se jej dění ve světě vůbec netýkalo. Sebe i svou rodinu se snaží obklopovat „krásnem“; sám je však poznamenaný dvaceti lety strávenými v krematoriu a ve čtenáři zanechává dojem, že krásno se v jeho podání mění ve zvrácenost. Ve své labilitě se Kopfrkingl stává lehce ovlivnitelným, čehož využívá jeho starý přítel Reinke vnucující mu nacistickou ideologii. Kopfrkingl v sobě objevuje „německou krev“ a s ní i odhodlání k hrůzným a násilným činům na svých přátelích i rodině…

Vzhledem k tomu, že jsem se se Spalovačem setkala už dříve v podobě jeho slavného filmového zpracování režiséra Juraje Herze, nebyla pro mě novela nijak šokující. Vlastně jsem si při ní často představovala právě scény z filmu, což jí v mých očích možná i trochu uškodilo. Stává se to velmi zřídka, ale musím říct, že v tomto případě pro mě suverénně vítězí filmová podoba nad literární předlohou. To ale rozhodně neznamená, že by Fuksova novela nestála za přečtení. Film i kniha se vhodně doplňují a pokud mi ve filmu něco uniklo, při čtení jsem si to konečně ujasnila, i naopak. Co mě trochu zklamalo – v knize není ona slavná věta s věnečkem a rakvičkou :D! Ale jinak se film celkem věrně drží Fuksovy předlohy.  Patří k mým nejoblíbenějším a snad se o něm taky brzo dočtete ve filmové rubrice ;-)…

Spalovač mrtvol je novela, která se dá uchopit několika způsoby. Bude se líbit těm, kteří rádi čtou smutné věci o válce, ale stejně tak i těm, kteří razí heslo, že černého humoru není nikdy dost, ehm 8)… To je možná jeden z hlavních důvodů, který činí toto Fuksovo dílo nesmrtelným…