Zima v obrazech

Tahle zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím – hlavně z toho důvodu, že nás zastihla ve fázi, kdy Olík začal aktivně lozit, stavět se, zkrátka objevovat svět na vlastní pěst. Oč snadnější by bylo trávit s ním teď celé dny venku, než ho doma věčně odhánět od nebezpečných předmětů a situací! Do toho moje otravná angína jen pár dnů před Vánocemi a tradiční lednová deprese… Ale aby se neřeklo, přineslo nám tohle temné období i pár highlightů, které stojí za zaznamenání 🙂

Především jsme do naší rodiny oficiálně přivítali Jennifer spolu s jejími rodiči, kteří v prosinci vůbec poprvé navštívili Českou republiku. Strávili jsme spolu jen pár dnů, ale věřím, že si místní předvánoční atmosféru užili a jednou se za nimi třeba vypravíme do Číny 🙂

Naše první Vánoce ve třech. Nebyly ve všem perfektní, ale byli jsme spolu – já i mí dva nejmilejší dárečci 🙂

Samozřejmě jsem i zimě navzdory vyrážela s Olím na naše oblíbené dlouhé procházky…

…které byly o to radostnější, když jsem v povánočních výprodejích ulovila nejteplejší boty svého života! Jak by řekl táta Šebek: „Ty jsou, co?“ 😀

Kuře pečené s bramborami, špenátem a rajčaty

Byť v kuchyni stále vyznávám rychlovky hotové do pár minut, když mám o víkendu čas, ráda otestuju nějaký „slavnostnější“ recept. Tak jsem z jednoho staršího čísla Albert magazínu vytáhla návod na tohle kuře, které nám zachutnalo natolik, že ho asi zařadíme mezi naše kulinářské stálice.

  • 1 velká cibule, přepůlená, tence pokrájená
  • 85 g krémového smetanového sýra
  • 200 g nasekaného listového špenátu (mraženého)
  • muškátový oříšek, sůl, pepř
  • 4 kuřecí prsní řízky
  • 4 větvičky cherry rajčat
  • 550 g brambor, tence pokrájených na plátky
  • 4 stroužky česneku, na plátky
  • olivy bez pecky
  • 1 lžíce olivového oleje
Troubu předehřejeme na 200°C a plech vyložíme pečicím papírem. Cibulu dáme do mísy a přelijeme ji vroucí vodou, aby byla potopená. Necháme stát 15 minut. Mezitím smícháme sýr, špenát, větší špetku muškátového oříšku a hodně pepře v míse. Pak směsí zakryjeme vršky osoleného kuřecího masa a navrch posadíme po větvičce cherry rajčat.

Scedíme nakrájenou cibuli, důkladně ji osušíme a promícháme ji opatrně s plátky brambor, česnekem, olivami, olejem a pepřem. Ze směsi vytvoříme na pečicím papíře čtyři „ostrovy“, lehce je přimáčkneme a dáme na 25 minut péct. Poté na každý ostrov dáme po jednom kuřecím řízku a pečeme dalších 20-30 minut.

A tady je výsledek 🙂

Zapečený lilek s kuskusem

Po dlooouhatánské pauze jsem tu zase s novým receptem. V poslední době se moje vaření omezilo na velmi skromný repertoár cca desítky jídel, která točím pořád dokola. Na experimenty není čas, potřebuju uvařit rychlostí blesku v době Olího dopoledního spánku. A právě tohle kritérium jednoduchosti splňuje nový recept z DM magazínu, s jehož přípravou se bez problému vlezete do 30 minut.

Suroviny:

2 lilky
olivový olej
200g kuskusu
4 lžíce rajčatového protlaku
4 rajčata
1 cibule
50g strouhaného parmezánu

Lilek omyjeme a nakrájíme na tenké plátky. Osolíme, necháme 20 minut odležet a poté osušíme. Opečeme na pánvi z obou stran. Troubu předehřejeme na 200°C.

Kuskus uvaříme podle návodu, poté do něj vmícháme rajčatový protlak. Rajčata nakrájíme na plátky, cibuli na kroužky.

Do pekáčku vkládáme střídavě lilek, kuskus, nakrájená rajčata a cibulové kroužky. Zeleninu můžeme ještě posypat grilovacím kořením či oblíbenými bylinkami. Na závěr zasypeme strouhaným parmezánem a pečeme přibližně 15 minut.

A day in a life

Tento formát mě už kdysi dávno zaujal na několika sledovaných blozích. A tak jsem se jedno pondělí, jen tak pro zpestření jinak všedního dne, rozhodla zaznamenat také naše běžné aktivity – „minutu po minutě“… Pro někoho to možná bude nudné čtení, ale pokud vás zajímá, jak vypadá takový obyčejný den na mateřské, čtěte směle dál…

5:55 Olík se budí. Péťa k němu vstává a přebaluje ho, zatímco já se loučím s vidinou delšího spánku. Náš den začíná. Jako každé ráno si beru Olího k sobě, kojím ho a pomalu se probouzím.

6:20 Ve snaze oddálit nevyhnutelné – totiž opuštění vyhřáté postele – jako obvykle nanosím Olímu do postele různé hračky.

6:45 Olí už je v posteli k neudržení. Vstávám s ním a nechám ho chvilku hrabošit po ložnici. Otvírá Péťovu prádelní skříň a rabuje ponožky, natahuje se po zácloně nebo vytahuje z proutěného koše časopisy. Že přitom nadělá spoustu bince asi nemusím zmiňovat, že.

7:00 Jdu si do koupelny vyčistit zuby. Olí jde poslušně se mnou a mezitím si hraje s pračkou. Je dneska nějaký nešikovný, takže dvakrát za sebou upadne a já ho musím utěšovat. Z pyžama se stihnu převlíct jen tak napůl, Olího hlad je silnější 😀

7:15 Jdeme společně do kuchyně, chystám čaj a snídani. Olí mezitím kramaří v přebalovací tašce, což ho poslední dobou velmi baví, hraje si s magnetkama na lednici a následně jde rabovat do kuchyňských šuplíků, což také patří k našemu každodennímu koloritu 😀

7:25 Snídaně je hotová. Olí dostane rozmašírovaný banán, já chleba s chorizem. Dala bych si k němu i nějakou zeleninu a celkově ráda vymýšlím kreativnější snídaně, když O. dovolí – to dnes ale bohužel není ten případ, takže rychle ke stolu.

7:45 Jsme po jídle a jdeme si hrát. Oblíbenou zábavou je teď aktuálně stavění komínů z kostek a hlavně honění se kolem našeho konferenčního stolku 😀

8:15 Jdu si uvařit další čaj. Olí hned běží za mnou. Péťa právě vstává.

8:30 Kojím Olího. Uvědomuju si, že pro něj na dnešek nemám žádný oběd, tak honem vytahuju hotovou porci z mrazáku. Olí rejdí po bytě.

9:10 Péťa odchází do práce. O. svačí přesnídávku od Hippu (kterou jsem důvěrně překřtila na „hipíka“ :D). Pak je čas na přebalování. Po akci dávám Olího na chvíli do postýlky, odkud mě rád pozoruje, jak stelu postele. Chvíli si ještě hrajeme, ale O. už je evidentně unavený, tak s ním jdu do postele, nakojím ho a během chvilky je tuhej.

10:15 Olí spinká. Já jdu žehlit a nahodit trochu make-upu, protože po obědě půjdeme ven.

10:50 O. se budí. Ještě ho zkouším na chvilku uspat a jdu dožehlit zbývající prádlo a ohřát si cibulačku, co mi zbyla z víkendu. Stihnu se najíst a dokonce i vytáhnout čisté nádobí z myčky a naládovat do ní zase to špinavé. Olí spí dneska nezvykle dlouho, takže to teď bude vypadat, že mám doma těžkou pohodu, ale věřte, že to tak rozhodně není každý den 😀

12:30 Po 2,5 hodině Olí konečně vstává a jdeme se spolu naobědvat. Moje menu tvoří zbytky z víkendu a Olí má rozmraženou domácí zeleninku.

13:05 Jsme po obědě, venku prší 🙁

14:15 Zdá se, že za oknem se konečně vyjasnilo, takže hned vyrážíme ven. Namířím si to k výstavišti, našemu oblíbenému vycházkovému cíli, ale než tam dorazíme, začne zase poprchávat. Napadne mě naskočit na trolej do Bohunic a projít se pěšky zpátky domů po cyklostezce – určitě nebude pršet dlouho. Od nápadu k činu je jen krok a za chvíli jsme v kampusu. Protože je pořád škaredě, jdu nakoupit do DMka nějaké drobnosti. V prodejně potkáme „zoubkovou vílu“, která mi dá pro Olího aktuálních 6 zubů kartáček a pastu. Tiše pomlčím, že zuby jsme zatím ještě vůbec čistit nezačali a zubaře pro něj ještě nemám ani vybraného, a zapluju mezi regály 😀 Venku se mezitím spustí brutální vichřice a vzduchem poletuje něco mezi kroupama a sněhem. Raduju se, že jsem pod střechou, a jdu ještě prohrabošit oddělení oblečení do Tesca. Samozřejmě nakupuju pro Olího, ne pro sebe :D. Vyberu mu ve slevách prima komplet bodýčka a tepláčků, a protože mezitím venku vysvitne slunce, honem zaplatím a frčíme ven. Procházíme se kolem nových budov, které v kampusu v poslední době vyrostly, ale nakonec usoudím, že je čas zamířit na cyklostezku. Než se k ni ovšem dostanu, aprílové počasí se přižene zpět a s ním i vánice s dešťo-sněho-kroupama.

15:30 Jak už to tak bývá, dítě v tom nejhorším počasí poklidně usíná. Typické! Zpruzená a celá mokrá vlezu pod nejbližší krytou zastávku a čekám na trolej. Plán s příjemnou procházkou přírodou padá.

16:00 Stojíme zase před domem, Olí spí, slunce svítí, a tak vytahuju z kočárku Nový prostor a jdu si číst, zatímco pomalu kroužím kolem bloku.

16:45 Zima mě vyžene domů. Olí se tváří, že by ještě spal, ale na chodbě potkáváme sousedku a hlasy ho vzbudí. Nevadí, stejně už je čas na svačinu.

17:30 Po jídle si voláme s dědou přes WhatsUp.

18:00 Péťa se vrací z práce. Dostávám világoš za to, že Olí dopoledne urval ventil na topení 😎 Pouklízím všechny rozkrámované věci, které Olí porůznu roztrousil po bytě a kochám se dnešním úspěšným nákupem 😀

19:00 Koupeme společně Olího. Poté následuje kaše na dobrou noc a čtení pohádky, které se pokoušíme včlenit mezi jeho pravidelné uspávací rutiny, leč zatím neúspěšně. O. už je unavený a řve, takže rezignuju a jdu ho nakojit.

20:00 Olí spí, jdu se navečeřet.

20:30 Jediný čas dne, který na sebe s Péťou máme. Dneska ho trávíme zařazováním nové várky našich společných fotek, které každoročně Péťa vyvolává k našemu výročí, do alba. Prohlížíme si je, vzpomínáme…

20:50 Jdu spáchat večerní hygienu a pak se sklátím do postele 😀

Rok Berana

Je za námi. Ten dost možná nejnáročnější rok našeho dosavadního společného života. Za ten rok jsem se nesčetněkrát pokoušela dát dohromady aspoň jeden článek, ve kterém bych popsala, co život na mateřské obnáší. Vypsala se ze svých aktuálních frustrací. Vyplodila nějakou nekýčovitou ódu na téma, jak jsem vlastně i přes to všechno hrozně šťastná. Jenže časem jsem zjistila, že zformulovat tu směs pocitů, okamžiků a paradoxů do vět, je asi prostě mimo moje síly.

V posledních dnech často vzpomínám na počáteční dny toho šíleného mateřského kolotoče. A přemítám, kam jsem se od té doby posunula. V práci jsem se nikdy nikam nehnala. Byla jsem ten nejmíň ambiciozní člověk široko daleko. Ale na mateřské se ze mě (zcela nechtěně) stal tak trochu workoholik 😀 Někdy bych možná ráda vrátila čas, dala si nohy nahoru a hodinu jen tak koukala do prázdna. Nebo se vyspala třeba dvanáct hodin v kuse! Jenže dítě si žádá celého člověka 😀 A i když jsem za ten rok určitě udělala spoustu chyb a ledacos bych s dnešním odstupem dělala jinak (to by ovšem bylo na úplně jiný článek), vím, že jsem Olímu věnovala maximum svého času, své energie, své lásky… Nikdy o tom nejspíš nebudu schopná psát, ale navždy si to budu pamatovat.

Je 30. března, tři minuty po osmé. Pro tuhle chvíli jsem ta nejsilnější žena na celé zeměkouli. Přivedla jsem na tenhle svět to nejcennější. Nový život. Olího.

Zimní knihovnička

Přestože zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím, několik titulů jsem za dlouhých zimních večerů postupně přelouskala. Dva z nich jsem recenzovala pro Megaknihy.cz – a o těch zbývajících vám své dojmy povím dnes.

Jan Hnízdil – Mým marodům

O psychosomatiku se zajímám už mnoho let, a proto mi jméno asi nejznámějšího českého lékaře celostní medicíny rozhodně není cizí. Knížka nazvaná příznačně Mým marodům je plná článků z jeho lékařské praxe, ale i kritických fejetonů na různá témata z oblasti zdravotnictví a politiky. Z dnešního pohledu už je řada textů poněkud zastaralá, protože reagují na kauzy staré několik let, ale na druhou stranu je docela vtipné číst si je se znalostí, jak jejich hlavní aktéři nakonec dopadli (třeba takový David Rath). A mimořádně úsměvné jsou i texty věnované prezidentu Klausovi. Co se týče antipatií k jeho osobě, v tom bychom si s panem Hnízdilem vážně rozuměli :))

Tomáš Poláček – STOP

Novináře Tomáše Poláčka jsem prvně zaregistrovala přes Terezku, pak mě zaujal rozhovor s ním v DVTV a teprve poté se mi do rukou dostaly jeho knihy. Jsem milovnice cestopisů všeho druhu a byť se tenhle svou formou žánru vymyká a nejedná se o typický cestopis, příběh o tom, jak se autorův vztah ke stopu postupně vyvíjel, je skoro stejně tak napínavý, jako vyprávění o jeho stopovací cestě kolem světa, které tyto vzpomínky prokládají. Musím říct, že místy jsem se o hlavního hrdinu docela bála, ale vzhledem k tomu, že po jeho jízdě z Prahy do Ohňové země následovala cesta do Afriky, o níž také vyšla kniha, čtenář odtuší, že to nakonec snad všechno dobře dopadne 🙂

Malování v sáčku

Nastal čas být po delší době zase trochu kreativní, a tak jsem pro Olíka zhruba v jeho 8 měsících připravila tuto aktivitu. Celé kouzlo spočívá v troše tempery vytlačené na tvrdém kartonu vloženém do uzavíratelného „zip-sáčku“ (které prodává třeba IKEA, ale zcela jistě se vám jich bude i pár válet doma). Pak už jen stačí sáček nastražit, pozorovat kreativní řádění malého umělce a radovat se z toho, že dítě po akci není třeba umývat 🙂

Alena Mornštajnová – Hana

Když se řekne Valašské Meziříčí, vybaví se mi hned několik střípků. Gabra a Málinka – moje nejmilovanější dětská knížka! A pak přestupní stanice na trase tábor Jablůnka. Nádraží, kde z rozhlasu hrála znělka „My jsme Valaši“ :-). Teď k těm střípkům přidávám jeden další, o poznání temnější. Právě do Valašského Meziříčí umístila zdejší rodačka Hana Mornštajnová děj svého románu Hana

Tuhle knihu předchází její pověst a musím říct, že zcela právem. Ač toho o holocaustu bylo už napsáno mnoho, Hana se skutečně vymyká. Možná tím, že více než na konkrétní popis hrůz a zrůdností války se zaměřuje na mezilidské vztahy hlavních postav. Možná tím, že je vyprávěna z pohledu dvou generací – válkou nepoznamenanou Mirou a posléze její podivnou tetou Hanou, která přežila Osvětim. Možná tím, že příběh jedné židovské rodiny se odhaluje postupně, kousek po kousku, aby do sebe v závěru všechny dílky zapadly a děj vygradoval hořkou pointou…

Když v 50. letech vypukne ve Valašském Meziříčí epidemie tyfu, na jejíž následky zemře několik lidí, devítiletá Mira se během pár dnů stane sirotkem. Její jedinou přeživší příbuznou, k níž se má nyní nastěhovat, je podivínská teta Hana. Mira v tu chvíli netuší nic o peklu, kterým si její teta za války prošla ani o tom, jak odlišným směrem se mohl život celé její rodiny ubírat, kdyby roku 1938 z Valašského Meziříčí odešel jeden dopis…

Hana je jedna z těch knih, která vás zcela pohltí a vtáhne do děje takovým způsobem, že pokud jste nuceni v průběhu čtení knihu odložit (a dobrovolně ji rozhodně neodložíte, to mi můžete věřit), v mezičase se k ní budete v myšlenkách neustále vracet a přemítat, jak to asi s postavami bude dál. A ano, ačkoliv třeba patříte k těm lidem, které knížky obvykle nedojmou, tady si radši ty kapesníky připravte…

Musím říct, že tentokrát jsem měla při volbě recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz opravdu šťastnou ruku. Byť se nejedná o čtení nijak veselé ani oddechové, čas strávený s takto hlubokou knížkou byl dobrou investicí. A protože na mateřské je volný čas skutečně nedostatkovým zbožím, můžete to brát jako to nejlepší doporučení 🙂

Podzim v obrazech

Musím říct, že podzim byl z mého pohledu zatím to nejpohodovější období od Olího narození. Vyhovoval mi režim, který jsme měli v té době nastavený i jeho lepší noční spánek. Pořídili jsme nosítko a tím se mi otevřely úplně nové možnosti a do té doby bariérové trasy 😀 Oli ještě nelezl, ale zároveň už se dokázal na nějakou dobu sám zabavit předměty, které ho obklopovaly. A velkou část podzimu jsme si ještě užívali krásné teplé počasí…

Opět jsem nachodila desítky a desítky kilometrů… S kočárem, s nosítkem, po lese, po městě, ráno i v podvečer, za slunečního svitu i v kupkách spadaného listí. A pořád mi procházky přijdou jako jedna z nejlepších aktivit na mateřské 🙂

Vyrazili jsme na naši první dovolenou ve třech, do Orlických hor. Užili jsme si výhledy ze stezky v oblacích, viděli ty nejkrásnější a nejkrvavější západy slunce, navštívili klášter v Králíkách, působivý chrám s příběhem v Neratově, poměli se na zvěřinových hodech (Péťa na svého „pomalu taženého muflona“ vzpomíná dodnes :-D) a celé to završili zmrzlinovým pohárem v Olomouci.

Upekla jsem po dlouhé době koláč – jak jinak než jablečný a podzimní! Malý krok pro lidstvo, velký krok pro matku…

S přípravou na Vánoce jsem letos začala prozíravě brzo… Jako bych tušila, že cca týden před Štědrým dnem skončím na antibiotikách, neschopná postarat se ani sama o sebe, natož o dítě. Naštěstí jsem zjistila, že Vánoce se dají přežít i bez stromečku, bez kapra, ba skoro i bez dárků 😀 A těch pár záchvěvů vánočního ladění jsem si tentokrát docela užila.

Právě probíhající zima mě pravda už tak moc netěší. Ale kdoví, třeba na nás ještě do jejího konce pár fajn zážitků čeká. Uvidíme příště 🙂

T. M. Frazier – King

Tato knížka patří mezi žánry, které obvykle při čtení nevyhledávám, ale na druhou stranu občas s radostí sáhnu i po literatuře z jiného soudku. Proto jsem ráda kývla na nabídku knihkupectví Megaknihy.cz zrecenzovat román jedné z nejprodávanějších autorek v USA a rozšířit si tak zase trochu své literární obzory.

Hlavní „antihrdina“ King, drsný umělecký tatér s kriminální minulostí, se ve vyprávění příběhu střídá s Doe, dívkou, která trpí amnézií – netuší jak se jmenuje, odkud pochází ani proč po ní policie či někdo z rodiny nevyhlásil pátrání… Na první pohled dost nesourodá dvojice se setkává na večírku, kam se zoufalá Doe vydává nabídnout své tělo s vidinou vymanění se z nebezpečného života na ulici. King se ze zištných důvodů, které čtenáři zůstávají téměř až do konce knihy skryty, Doe ujímá, ale nakonec mezi nimi samozřejmě dochází k milostnému poměru… Toliko k ději asi stačí, abych snad nevyzradila nějakou pointu ;-).

No a teď k mým dojmům… Musím říct, že jsem byla knížkou dost překvapená. Od autorky jsem nikdy nic nečetla (vlastně jsem o ní ani nikdy neslyšela), ale tak nějak jsem podle popisku čekala napínavý thriller. Ve výsledku se ale jednalo spíš o takové drsnější a vlastně i zábavnější 50 Shades of Grey… Krom množství erotických scén (které mi přišly o dost lepší než ty v 50 odstínech šedi :D) jsem byla zaskočená i všudypřítomnými vulgarismy na jedné straně, ale v některých pasážích zároveň i nepatřičně spisovnou mluvou postav na straně druhé. Tento kontrast mě občas vyloženě praštil do očí. Netuším, zda se nejedná spíš o chybu překladu, ale každopádně to působilo celkem zvláštně.

Co se týče zápletky, ta mi přišla dost „mimo realitu“, stejně jako těžko uvěřitelné charaktery hlavních postav. A to je pro mě v tomto žánru (stále věřím, že se mělo jednat o thriller) docela problém. Drsňák a kriminálník King, který na jednu stranu neváhá provrtat kdekomu na potkání hlavu kulkou, aby postupně v knize odhalil svoji ušlechtilou a laskavou duši…? To bylo prostě jak vystřižené z červené knihovny, nezlobte se na mě 😀

Jestli ono to nakonec nebude tím, že za poněkud temnějším obalem se skutečně skrývá spíš dívčí románek! Ve výsledku tedy pro mě byl King žánrovým zklamáním. Brakovou literaturu jako takovou neodsuzuju – naopak si na mateřské ráda přečtu něco oddechového a vlastně jsem byla až do konce celkem napjatá, jak se Kingova postava ve finále vyvrbí, ale na knihu od nejprodávanější autorky v USA je to za mě prostě trochu málo.

Na závěr už jen dodám, že kniha měla místy strašně zvláštní typografii, která při čtení zpočátku, než si na to člověk zvykl, docela rušila. Dá se nad tím přivřít oko, ale celkový dojem to přesto kazí.