Yogyakarta

Yogyakarta je centrem jávanské kultury – patří k nejkrásnějším a historicky nejlépe dochovaným městům na Jávě. Je zajímavá sama o sobě, zároveň se z ní ale dají podnikat výlety i k mnoha památkám v okolí. Proto žádné vyspávání a hurá ven!

Náš první pohled po probuzení v hotelu byl ohromující – z balkonu se přímo před námi rýsovaly na obzoru obrysy sopky Merapi (v příznačném překladu „Chrlící oheň“ :-)), jejíž vrchol se tyčí do úctyhodné výšky 2911 metrů nad hladinou moře. Je to nejmocnější indonéský vulkán, šestý nejaktivnější na světě. Jávanci uctívají horu jako dárkyni života, protože láva zúrodňuje místní zemědělskou půdu. V minulosti však bohužel připravila o život spoustu zdejších obyvatel při svých ničivých erupcích.

Po lahodné snídani jsme zaběhli do půjčovny skútrů, která se nacházela hned naproti hotelu, a vyjednali si tam zapůjčení naší nové mašiny :-). Proběhlo to velmi rychle a bez problémů, a tak už nám nic nebránilo v tom, abychom mohli vyrazit na náš první výlet k největšímu budhistickému chrámu na světě – Borobuduru.

Borobudur, kolosální, mnohastupňová buddhistická stúpa sahá do výše 34,5 metrů. Ve skutečnosti stojí na základech hinduistického chrámu z roku 775. Celý chrám se však časem začal kvůli nestabilnímu podloží propadat, a tak byl asi po sto letech opuštěn a dobrých tisíc let jen chátral. Zašlou slávu Borobuduru se rozhodli oprášit Angličané v roce 1815 – samotná rekonstrukce působivé stavby, poškozené mnohačetnými zemětřeseními, však započala teprve roku 1907. V 70. letech byl pak pod záštitou UNESCO celý chrám kvádr po kvádru rozebrán a podmáčené podloží bylo nahrazeno betonovými základy. Díky rozsáhlým restaurátorským pracím tak byl Borobudur zachráněn a uchován pro budoucí generace 🙂

Borobudur je orientován tak, že jeho strany jsou obráceny přesně do čtyř světových stran. Když poutník dospěl k chrámu, nejprve obešel jeho základnu po směru hodinových ručiček a pak vstoupil východním schodištěm na první ochoz. Takto pokračoval v každé úrovni „pyramidy“, až došel na samý vrchol.

Hlavní stúpu obklopuje 72 menších zvonovitých stúp a v každé je ukryta socha Buddhy. Buddhovy sochy se vyskytují i v ostatních částech Borobuduru – celkem jich je tu prý 432.

Při prohlídce chrámu se nám opět několikrát stalo, že jsme byli zastaveni skupinkami Asiatů s prosbou, zda se s námi můžou vyfotit. Na každém kroku tu bylo znát, že místní nejsou na návštěvy evropských turistů zvyklí tak, jako na Bali. Když nás Borobudur unavil, vydali jsme se ještě ulovit si k nějakému stánku oběd a suvenýry na naši turitickou výstavku a pak už bylo načase vrátit se zpátky do Yogyakarty, abychom si ji stihli prohlédnout, než se setmí.

Na zpáteční cestě nás chytnul strašný slejvák, takže jsme museli asi dvakrát během jízdy na chvíli zastavit a schovat se pod nejbližší přístřešek, než ten nejhorší déšť přejde. Naštěstí se nečas brzy přehnal a v Yogge už bylo opět příjemně. Zaparkovali jsme motorku nedaleko historického centra zvaného Kraton a šli se podívat k sultánskému paláci. Ten mě příliš nezaujal, nicméně nalepil se tam na nás jakýsi dědula obstojně hovořící anglicky a nabídl nám své průvodcovské služby. Měla jsem na paměti výstrahy z Lonely Planet, že podobná individua většinou chtějí turisty zatáhnout do nějaké rádoby umělecké galerie a vymámit z nich nějaké rupie, takže jsem byla skeptická jako vždy :-D. Nakonec jsme se ale rozhodli vzít dědulu na milost – respektive neměli jsme moc síly ho odehnat, tak jsme jen čekali, co se z toho vyvine.

Dědula nás skutečně provedl křivolakými uličkami pradávné historické čtvrti, za což jsme byli nakonec rádi, protože Kraton je skutečným bludištěm. A pochopitelně došlo i na návštěvu galerie :-D, nicméně nikdo na nás nevyvíjel nátlak, abychom si něco koupili, takže jsme brzy zase vypluli ven. To už se venku mezitím setmělo a my jsme dorazili zpět k branám sultánského paláce. Tady jsme se s dědulou rozloučili, věnovali mu nějaké rupie a pohled Brna 😀 a už celkem slušně vyhladovělí se vydali hledat něco k snědku.

Péťa nám našel báječnou restauraci, v níž jsme si opět nacpali pupíky lahodnými plněnými knedlíčky a ledovým čajem a posilněni jsme ještě chvíli procházeli hlavní promenádu lemovanou obchody všeho druhu a dívali se po suvenýrech a dárcích domů.

Nakonec nás ale únava z nabitého dne přemohla, a tak jsme nakopli naši mašinu a vydali se na cestu zpátky do hotelu. Ještě na mě ale čekalo jedno překvapení, když Péťa nečekaně zastavil motorku před Beatles pubem, který se nacházel přímo za rohem od našeho hotýlku a zaznamenala jsem ho už včera v noci cestou z taxíku. Nepočítala jsem ale, že budeme mít vůbec čas si sem zajít, takže jsem byla únava neúnava naprosto nadšená a radost byla o to větší, když jsme vešli dovnitř, objednali si pivo a místní živá kapela se sympatickou zpěvačkou nám k tomu hrála nesmrtelné hity Brouků. Poslední večer naší dovolené se zkrátka vydařil na jedničku  🙂

Zdá se to neuvěřitelné, ale po více než roce, který uplynul od návratu z naší svatební cesty, moje vyprávění konečně míří do finiše. Tu úplně poslední, závěrečnou kapitolu si ale nechávám na příště 😉

Říjnová knihovnička

Mé dnešní literární tipy asi nebudou užitečné úplně pro každého, i když vlastně co já vím 😀 …

Giovanni Boccaccio – Dekameron

Tuhle knížku jsem četla z velké míry během svého podzimního marodění a asi bych v té době byla bývala raději sáhla po něčem jiném, nicméně zrovna jsem tady v Brně neměla nic lepšího po ruce :-D. Je to samozřejmě klasika povinné četby, ale na druhou stranu si myslím, že není úplně určená k tomu, aby ji čtenář zhltnul naráz. Už proto, že ty příběhy mají dost podobné zápletky a postavy a po čase vám všechny začnou připadat na jedno brdo. Co mě na Dekameronu poněkud překvapilo je to, že v některých povídkách jsou místama docela prasečinky 😀 – a to mám vydání po své pratetě z roku 1959! Kdyby se tohle na hodinách středoškolské literatury trochu zpropagovalo, myslím, že Dekameron by se rázem četl ve velkém 😀

Emily Oster – Těhotenství bez strašáků

Věřím, že všichni pravidelní čtenáři blogu už jsou s mým stavem obeznámeni, a tak tu tímto titulem nezpůsobím nikomu šok :-D… Jakmile jsem se trochu oklepala po prvním trimestru, rozhodla jsem se vrhnout na četbu nějaké literatury k tématu. Hodlala jsem ale sáhnout po něčem, co mě ideálně nebude strašit ve snech. Výběr v KM knihovně nebyl kdovíjaký, ale z těch novějších publikací mi právě tato padla do oka, že by snad mohla mít kýžený efekt. Napsala ji americká profesorka ekonomie, která svým lehce hnidopišským přístupem, kdy každé obecně zažité doporučení adresované těhotným ženám podrobuje přísné ekonomické analýze :-D, zjišťuje, že spousta hlásaných pravd jsou vlastně nepodložené informace. V tom množství úzkostlivých doporučení a rad je hrozně osvěžující přečíst si o těhotenství něco takto střízlivého. Kniha je navíc psaná zábavnou a čtivou formou a je přehledně rozdělena podle jednotlivých trimestrů. Nebudu tvrdit, že jsem si hned po dočtení šla objednat sushi a nalít sklenici vína, ale v určitém směru mě tahle publikace opravdu uklidnila.

Meik Wiking – Hygge

Když jsem si teď na podzim vybírala na Megaknihy.cz knížku ke zrecenzování, nemusela jsem se moc dlouho rozmýšlet a volba padla velice záhy na Hygge. Publikace s podtitulem „Prostě šťastný způsob života“ je ideálním společníkem na pochmurné podzimní večery, kdy si zapálíte svíčku, uvaříte horký čaj a zachumláte se pod deku. Protože přesně tohle všechno je ztělesněním „hygge“.

O tomto tajemnem obestřeném dánském slůvku jsem poprvé zaslechla někdy před rokem, kdy česká knihkupectví zaplnily první publikace na toto téma. Celá ta filosofie mi přišla na první pohled natolik blízká, že jsem zatoužila zjistit o hygge něco víc. O co se tedy vlastně jedná?

Hygge představuje jakýsi návod na navození pocitu útulna, štěstí a bezpečí za pomoci určitých věcí (a lidí), kterými se obklopíte. Typicky k hygge patří tlumené světlo (zejména svíčky), horké nápoje a dobré domácí jídlo (milovníci sladkého jistě ocení, že čokoládový dortík je velmi hygge :-D!) či pohodlné oblečení z příjemných a huňatých materiálů a (knihomol ve mně jásá) knížky. V domácím prostředí je pak dobré obklopit se přírodními a na dotek příjemnými materiály jako je dřevo a nezapomenout v interiéru na dekorace v podobě měkkých polštářků a dek.

Když se nad tím tak zpětně zamýšlím, zjišťuju, že se vlastně jedná o věci, které mám ráda odjakživa a kterými jsem se podvědomě snažila obklopovat ještě předtím, než jsem vůbec zaregistrovala nějaké „hygge“. Celý koncept pochází z Dánska, které je prohlašováno za nejšťastnější zemi na světě a pravděpodobně se rozvinul jako jakási znouzectnost – když je venku většinu roku ošklivo, tma a zima, prostě se automaticky více zaměříte na svůj domov a na to, aby vám v něm bylo co nejpříjemněji. Svou podstatou se tedy určitě nejedná o nic objevného, přesto je zkrátka radost si v knížce listovat a číst – a to mimo jiné proto, že je opravdu mimořádně hezky graficky zpracovaná. Krom krásných fotek či obrázků v ní najdete také řadu zajímavých grafů (třeba jak často si Dánové zapalují svíčky :D)…

Zkrátka a dobře jsem ráda, že jsem si s Hygge zpříjemnila pár sychravých dnů a večerů a ráda si knížkou zase někdy zalistuji, pokochám se a připomenu, že strávit celý den v peřinách ve flanelovém pyžamu popíjením kakaa a čtením knížek není nic špatného. Naopak, je to strašně hygge :-)!!!

Léto v obrazech

Tak je asi definitivně za námi, poslední záchvěv babího léta. To letošní bylo pěkně nabité – plné toulání, svateb, slavení, slunce, ovoce a také důležitých životních rozhodnutí.

Konečně jsme se rozhoupali k velkému kroku v naší kuchyni – pořízení myčky. Raději pomlčím o tom, že hlavním impulzem k činu se stalo to, že jsem si pořezala ruku a mytí nádobí tak na nějakou dobu zůstalo na Péťovi. Zaplatila jsem tak sice vlastní krví, ale věci se záhy daly rychle do pohybu 😀 Přestože se jednalo o náročnější operaci, díky zkušenému týmu chlapců z VUT se dílo podařilo a mohu potvrdit, že myčka na nádobí zkvalitnila náš život o 120%. Velký dík patří Míšovi a jeho vercajku :-)!

V červnu jsme oslavovali kulatiny Péti V. na Kamenka festu. Konečně tak byla příležitost využít svatební dar od mých kolegů z práce – stylový piknikový koš. Pojedli jsme, popili a na závěr zhlédli poslední z ohňostrojů letošního festivalu Ignis Brunensis nad Špilberkem.

Toulali jsme se Moravou a užívali si léto. Poprvé jsme byli u Jurkovičovy vily, konečně jsem vzala Péťu na Hostýnek, již tradičně jsme vyrazili na jih, kde to máme nejradši – tentokrát na znojemské okurkové slavnosti – a s Phyllis jsme si po dlouhé době prohlédli Brno z ptačí perspektivy. A taky hledali za obzorem náš nový domov 🙂

Přivítala jsem ve strýcově zvěřinci dva nové přírůstky – ježka a zatoulaného kocourka Ronnieho 🙂

 

Meruňkový džem se skořicí

Pro velký úspěch tu mám ještě jeden recept na meruňkový džem, tentokrát podle Albert magazínu. A tuhle várku jsem dělala z naší kroměřížské meruňky, takže je to 100% bio a handmade, včetně toho, že jsem si ty meruňky vlastnoručně otrhala a vlastnoručně odtáhnula až do Brna, abych je mohla proměnit v tento skvostný džem 😀

  • 1 kg meruněk
  • 3 svitky skořice
  • 1 Gelfix 3:1
  • 350 g cukru krupice

Meruňky dobře omyjeme, vypeckujeme, nakrájíme na kousky a dáme do hrnce. Přidáme skořici, Gelfix a zvolna přivedeme k varu. Vmícháme cukr a vaříme asi 10 minut, až džem zhoustne. Pokud je džem stále řídký, vaříme ještě dalších 5-10 minut. Džem naplníme do čistých sklenic, pevně je uzavřeme a na 10 minut otočíme dnem vzhůru. A máme hotovo!

Kdyby vás zajímalo, odkud mám ty rozkošné nálepky na skleničky, jsou z Tigera – mého oblíbeného obchodu se zbytečnostmi 🙂

Brambory s červenou cibulí

Pokud už vás nudí klasické přílohy k masu a rádi čas od času v kuchyni oslníte něčím neotřelým, tento recept, který mám z magazínu Ona Dnes, určitě musíte vyzkoušet. Stačí přidat několik dalších surovin a z „nudných“ brambor je rázem královská pochoutka!

  • 800 g drobných nových brambor
  • sůl
  • 2 jarní cibulky
  • 2 malé červené cibule
  • 1 stroužek česneku
  • 1 lžíce sádla
  • pepř

Troubu předehřejeme na 200 °C, plech vyložíme pečícím papírem. Brambory omyjeme, ale neloupeme – povaříme je v osolené vodě do poloměkka. Jarní cibulku očistíme, cibuli a česnek oloupeme. Bílou část cibulky nadrobno pokrájíme, zelenou nakrájíme na kolečka. Cibuli nakrájíme na tenčí klínky, česnek na tenké plátky. Uvařené brambory přepůlíme, promícháme se solí a rozložíme na plech. Přidáme cibuli a pečeme 35 – 40 minut ve vyhřáté troubě. V malém rendlíku si mezitím rozehřejeme sádlo, orestujeme na něm bílou část jarní cibulky, ke konci opékání přihodíme česnek. Opečené brambory s červenou cibulí vsypeme do mísy, zalijeme sádlem s cibulkou a česnekem, osolíme, opepříme, přisypeme zelenou část jarní cibulky a promícháme.

Brambory se skvěle hodí jako příloha třeba k rybě 🙂

Miroslav Beňo – Oči války

Na tento titul jsem se chystala už hrozně dlouho a nebýt mého marodění, kdoví, kdy bych si na něj udělala čas. A přitom se jedná o tak čtivý a napínavý příběh, že jsem ho zhltla prakticky během víkendu. Co dělá tuto knihu pro mě navíc tak speciální je místo, kde se odehrává, a fakt, že je napsaná podle skutečné události a vystupuje v ní část mé rodiny, respektive rodiče mého strýce 🙂 Děj knihy je zasazen do období konce druhé světové války, kdy oblastí jižního Valašska přechází fronta. Vypravěči příběhu jsou sourozenci Pavelkovi, kteří na sklonku války prožívají dramatické okamžiky při střetu s ustupujícími německými vojáky. Kniha se vrací i do minulosti a její hrdinové vzpomínají na časy před válkou a uplynulá válečná léta. Na své si při čtení přijdou i romantické duše – nechybí zde totiž ani napínavá milostná zápletka, u které nezůstane jediné oko suché 🙂 Za mě jsou Oči války mimořádným titulem, cenným o to víc, že zachycuje události, které se skutečně staly. Více takových knih!

Špagety carbonara

Docela se divím, že se tady tento recept objevuje až teď. Carbonary totiž naprosto miluju a mám dobře zmapované, ve které z okolních restaurací je umí nejlíp 🙂 Přestože jejich příprava není nijak složitá, dlouho jsem se odhodlávala k tomu uvařit si je doma. Dopadlo to ale výborně, a tak se s vámi můžu podělit o svůj osvědčený recept:

  • 200 g anglické slaniny v celku
  • špagety
  • sůl
  • 150 g parmazánu
  • 6 žloutků
  • čerstvě mletý pepř

Slaninu pokrájíme na kostičky a dáme vypéct na rozpálenou pánev. Špagety uvaříme klasicky v osolené vodě. Parmazán najemno nastouháme a většinu smícháme ve větší míse se žloutky. Scedíme uvařené špagety, ale trochu vody, v níž se vařily, si dáme stranou. Špagety vmícháme do vaječné směsi, aby se důkladně obalily. Přidáme vypečenou slaninu a podle potřeby i trochu vody ze špaget, aby byla omáčka krémovější. Vše dobře promícháme. Carbonara servírujeme posypané zbytkem parmazánu a čerstvě mletým pepřem.

Srpnová knihovnička

Pomlčme o aktuálním datu v kalendáři a pojďme se podívat na literární „úlovky“ uplynulého léta…

Ilona Kleníková – Julie Červená: Je mi třicet a jsem singl

Tuto knihu jsem poprvé zahlédla u jedné své nejmenované kamarádky, jejíž životní situaci titul dobře vystihuje 🙂 Stejně jako její autorka píšící pod pseudonymem Julie Červená to však nebere zas tak tragicky, a proto jsem také po útlé knížečce v knihovně sáhla s vidinou pohodového prázdninového počtení. Jednotlivé historky původně vycházely jako sloupky v deníku Metro, takže jsou krátké a svižné a přesně splňují můj požadavek oddechového čtení pro chvíle, kdy prostě potřebujete vypnout.

Kateřina Šedá – BRNOX (Průvodce brněnským Bronxem)

Tuto srandu jsem dostala od Péti k narozeninám. Poprvé jsem ji zaregistrovala, když jsme byli ve Washingtonu a před spaním si pouštěli díl DVTV s iniciátorkou celého projektu Kateřinou Šedou. Už tehdy mě myšlenka průvodce po nechvalně proslulé brněnské čtvrti docela nadchla. Ráda objevuju v Brně „nová“ zákoutí a příběhy, které se k nim vážou. Zatoulat se ale zrovna do oblasti Cejlu by mě asi samu od sebe zrovna nenapadlo… BRNOX je knížka, která chce tento postoj, který zaujímá asi většina lidí, změnit. Nabízí lidský a nezkreslený pohled na brněnský „Bronx“, místní obyvatele a jejich specifika, přehledně seřazený do desítky „barevných“ kapitol, zaměřených vždy na určité téma (gastronomie, kultura, holocaust a další). V průvodci najdete rozhovory s místními, dialogy z ulice i další bohaté výsledky autorčina ročního terénního výzkumu. Průvodce zaujme a pobaví i svým grafickým zpracováním a bohatou fotografickou přílohou (pouze grafická stránka kapitoly „Holocaust“ se mi vůbec nelíbila). Součástí knihy je rovněž mapa s vyznačenými trasami, která „turisty“ láká k návštěvě. Tak asi taky co nevidět vyrazíme :-). Originálně zpracovaný průvodce byl právěm oceněn cenou Magnesia Litera.

Meruňkový džem

Léto už je pro letošek asi definitivně pryč. Zůstalo mi tu po něm jen spoustu blogových restů :-). A protože zase po dlouhé době marodím, nastal konečně čas s těmi resty trochu pohnout. Na rozehřátí tu mám recept na meruňkový džem podle Dity P., který jsem otestovala na sousedovic úrodě. Dita ho sice označuje jako „legendární“, ale popravdě řečeno je to úplně klasický meruňkový džem. Ale dobrej, to zas jo!

  • 1 kg zralých meruněk
  • 600 – 700 g krystalového cukru
  • kyselina citronová, na špičku nože

Meruňky omyjeme, vypeckujeme a rozkrájíme na čtvrtky. Dáme do hrnce, prosypeme cukrem, přidáme kyselinu citronovou a promícháme. Necháme přes noc odležet v lednici, aby meruňky pustily šťávu.

Na druhý den přesuneme hrnec na plotnu, obsah dobře promícháme a přivedeme k varu. Za stálého míchání zvolna vaříme asi 10 minut. Meruňky by se měly trochu rozvařit, ale zůstat i tak v kusech. Hrnec sundáme z plotny a necháme 5 minut vystydnout. Ještě horký džem plníme do čistých skleniček a ihned zavíčkujeme.