Březnová knihovnička

Tento článek tu mám už nějakou dobu předchystaný, ale dosud nebylo kdy ho uveřejnit. Pevně věřím, že se nejedná o na dlouhou dobu poslední příspěvek v literární rubrice… Přestože za posledních pár týdnů jsem neměla čas v klidu si přečíst ani Brněnský zpravodaj :D…

Alexandr Brummer, Michal Konečný – Brno nacistické

Poslední dobou moc ráda koukám na politické dokumenty o novodobých dějinách naší země a stejně tak čas od času ráda sáhnu po nějaké podobně laděné knize. Letos víc než kdy jindy je dobré si připomínat pohnuté události, které se odehrály za tu „krátkou“ stoletou historii našeho samostatného státu. Útlá kniha Brno nacistické je vlastně jakýmsi průvodcem po městě z doby, kdy nad Špilberkem vlála vlajka s hákovým křížem. Každá kapitola je věnována jednomu brněnskému místu či budově, které mají nějakou spojitost s obdobím německé okupace. Krom těch notoricky známých, jakými jsou Kounicovy koleje nebo Právnická fakulta, se v publikaci dozvíte zajímavé informace třeba o hradě Veveří nebo Židovském gymnáziu na Hybešově. A možná stejně jako já konečně zjistíte, kdo jsou všichni ti pánové, po kterých je dnes pojmenováno několik ulic v blízkosti brněnské fildy…

Alexandr Brummer, Michal Konečný – Brno účtující

Vzhledem k tomu, že se mi v knihovně povedlo sehnat celou brněnskou trilogii, bylo nasnadě, po jaké knize sáhnu hned v zápětí 🙂 Tento díl se zabývá dějinami města v letech 1945-1946, kdy ve vzduchu visela pachuť z šesti dlouhých let německé okupace a hlavně touha po pomstě. Ta pak zákonitě musela vyústit v nechvalně proslulý odsun brněnských Němců i řadu dalších událostí, které si s nacistickou krutostí rozhodně nezadaly…

Alexandr Brummer, Michal Konečný – Brno stalinistické

No a abychom to měli kompletní, nesmí chybět ani průvodce nejobsáhlejší, zahrnující časové období let 1948-1953. Ze všech tří dílů mi právě tento přišel asi nejméně zajímavý, i když samozřejmě opět přináší spoustu pro mě nových informací a souvislostí tehdejšího života v Brně.

 

Kladdkaka

Famózní moučník, který bourá všechny předsudky o náročnosti pečení! K výrobě tohoto nebudete potřebovat ani kuchyňského robota ani žádné speciální suroviny. A jeho příprava vám zabere sotva dvacet minut. Jestli nevěříte, budete si ho prostě asi muset upéct a přesvědčit se sami.

  • 100 g másla
  • 200 g cukru krystal
  • 2 velká vejce
  • 60 g hladké mouky
  • 4 polévkové lžíce kakaa
  • 1 lžička vanilkového cukru
  • špetka soli
  • cukr moučka na posypání
  • čerstvě ušlehaná šlehačka k podávání

Předehřejte troubu na 175 °C. V hrnci rozpusťte máslo, odstavte z plotny a nechte mírně vychladnout. Vmíchejte cukr, vejce a dobře zamíchejte. Přidejte ostatní ingredience a opět zamíchejte. Nalejte těsto do máslem vymazané dortové formy. Vložte do dobře vyhřáté trouby a pečte cca 20 minut. Dort by měl být upečený na okrajích a ne úplně propečený uprostřed. Po vychladnutí posypejte práškovým cukrem. Servírujte s čerstvě ušlehanou šlehačkou.

Recept pochází z blogu Děvče u plotny, který je plný dalších lákavých receptů :-).

Miroslav Šašek – To je Hongkong

Překrásné dětské knížky Miroslava Šaška z nakladatelství Baobab jsem měla v hledáčku už docela dlouho. Definitivně jsem se zamilovala, když jsem Šaška objevila ve vůbec největším knihkupectví, jaké jsem kdy navštívila – v newyorském Strand bookstore nedaleko Union Square. To jsem ještě odolala pokušení odvést si nějaký výtisk domů. Ale teď mám konečně důvod pořizovat do naší domácí knihovničky taky nějaké publikace pro děti! Proto jsem nelenila a požádala Megaknihy.cz o zaslání recenzního výtisku Šaškova cestopisu z Hong Kongu. To abychom jednou mohli vyprávět našemu mláďátku, kde jsme se s tátou zasnoubili 😀

Vzhledem k tomu, že původní vydání pochází z roku 1965, dnes už je samozřejmě spousta věcí v Hong Kongu trochu jinak a některé uvedené informace neplatí. V závěru knihy je každopádně shrnuto, co již není aktuální a co všechno se od Šaškových časů změnilo. Největší přidaná hodnota knížky je však samozřejmě v těch půvabných barevných ilustracích, které tak dokonale vystihují neméně pestrou atmosféru města!

Miroslavu Šaškovi, od roku 1947 žijícímu v zahraničí a pracujícímu např. v redakci Svobodné Evropy, vyšlo v letech 1959-1974 celkem osmnáct autorských ilustrovaných průvodců po městech a státech světa. V českém překladu se ale zatím objevila pouze část z nich, a tak pevně věřím, že se to časem změní. Jeho knížky se totiž snadno můžou stát takovou malou sběratelskou závislostí – nejen pro děti, ale i pro dospělé 😉

Zeleninový tabouleh

Tento recept už jsem dělala několikrát, až se divím, že se tu objevuje teprve dnes. Inspirací mi byl opět blog My cooking diary, konkrétně recept na tabouleh z konopného semínka. Semínko jsem ale nesehnala, a tak jsem udělala klasičtější variantu s bulgurem. Pro milovníky koriandru (jako jsem já) je to naprosto dokonalá příloha k jakékoliv rybě (my měli tentokrát pstruha lososovitého).

  • bulgur
  • 4 rajčata
  • 1 menší červená cibule
  • dvě hrsti čerstvého koriandru
  • jedna hrst čerstvé máty
  • 50 ml extra panenského olivového oleje
  • šťáva z půlky citronu
  • 1/2 lžičky mletého římského kmínu
  • 1/2 lžičky mletého koriandru
  • 1/4 lžičky skořice
  • sůl a čerstvě mletý pepř
  • ryba dle vaší volby

Začneme přípravou zálivky – olej smícháme s citronovou šťávou, kořením, solí a pepřem. Dobře promícháme a dáme stranou. Poté si nadrobno nakrájíme cibulku, rajčata a čerstvé bylinky a vše dáme do velké mísy. Přidáme uvařený bulgur, přelijeme připravenou zálivkou a pečlivě promícháme. Podáváme s upečenou rybkou 🙂

Únorová knihovnička

Únor je dost krátký měsíc, takže i jeho literární bilance bude poměrně stručná a skromná.

Denisa Písaříková, Vanda Schreierová – Mámě

Byť jsem si další publikace s mateřskou tematikou zakázala, nakonec jsem v knihovně přibalila tenhle nový titul, na který mě nalákala líbivá grafická stránka. Ačkoliv mi styl, jakým je kniha psaná, úplně nesedí, nějaké nové informace jsem se při čtení dozvěděla a taky se mi líbilo, že se nejedná o publikaci, která vám předkládá svůj názor jako ten jediný správný. Stále sice považuju čas strávený na kvalitním předporodním kurzu za mnohem přínosnější než ten, který strávíte nad četbou téhle knihy, ale na druhou stranu těch pár kapitol přelouskáte za jedno odpoledne jako nic a pokud vás získané poznatky aspoň trochu uklidní nebo vám rozšíří obzory, asi to splnilo svůj účel.

Charles Dickens – Oliver Twist

„Raději bych neměla ten román, raději bych neměla ho číst,“ proběhlo mi hlavou po pár úvodních kapitolách líčících zážitky krutým osudem zmítaného sirotka Olivera Twista, které u mě spustily vlnu soucitu znásobenou těhotenskými hormony. Nerada bych tu vyzradila nějakou pointu, nicméně když se v knize začalo vše konečně v dobré obracet, už jsem byla rozhodnuta, že román neodložím a dočtu až do konce. V množství postav jsem se sice místy trochu ztrácela a stejně tak konec, odhalující propletená „rodinná pouta“, mi přišel lehce zmatený, jinak ale Oliver Twist právem patří k literární klasice a pokud podrobnosti příběhu stejně jako já ze školních lavic neznáte, udrží vás román v napětí až do samého konce.

Zima v obrazech

Ač to tak podle aktuálních teplot úplně nevypadá, konečně je tu oficiálně jaro! A tak je nejvyšší čas podívat se na malou rekapitulaci nejhezčích zážitků právě uplynulé zimy a zavzpomínat, co všechno mi tohle jinak ne příliš oblíbené období zpříjemňovalo…

To nejlepší na začátek – předvánoční pátek, kdy jsme si vyrazili do Městského divadla na tradiční vánoční koncert Javorů. O tom, že to byl naprosto parádní hudební zážitek asi vůbec nemusím hovořit – jistě víte, jak Javory miluju. A nejsem sama – o koncert byl takový zájem, že tentokrát Ulrychovi museli ještě jeden koncert v ten samý den přidat 🙂 Místo abychom strávili hodiny v obchodním centru honbou za vánočními dárky na poslední chvíli, jako to v tomto čase řada lidí dělá, užili jsme si krásné rande, po koncertě zamířili na vánoční trhy pro něco na zahřátí a udělali si procházku osvíceným Brnem. Tenhle den pro mě byl zkrátka ztělesněním pravé podstaty Vánoc – klidné, radostné, bez stresu a shonu 🙂

A u Vánoc ještě chvíli zůstaneme. Vánoční hand made svícen od strýca je už takovou tradicí, na kterou se těšíme každý rok. Letos nás ale jeho kreativita opravdu dostala :-D!

Můj poslední den v práci před odchodem na mateřskou a kytička od kolegů na rozloučenou… Po více než čtyřech letech balím svůj profesní život do krabic a zamačkávám slzu. Byť to nebylo všechno vždycky jen růžový jako tyhle gerbery, já si pamatuju jenom to, co za to stálo. Tomovy tanečky v zasedačce na stole, Jančino „šúranie“ :-D, nekonečné telefonáty s Míšou nebo naše každoroční „chození do Betléma“ s Ondrou 😀 Po tomhle se mi bude na mateřské opravdu stýskat…

Období po nástupu na mateřskou jsem se mimo jiné snažila využít taky k setkávání – s těmi, na které jsem v posledních týdnech neměla moc času nebo hrozí, že se teď nějakou dobu nebudeme mít možnost tolik vidět. A tak jsem strašně ráda, že jsme se ještě s holkama stihly potkat ve stavu 2v1, prodrbat jedno „babské“ odpoledne a otestovat nový kroměřížský lokál. Nikdy mě nenapadne udělat nám nějakou společnou fotku, tak aspoň k ilustraci foto dárečků, které tety přinesly našemu mláďátku. Děkujeme :-)!!!

No, a teď už by tedy konečně mohlo přijít to jaro 😉

Banánové lívanečky bez lepku

Po delší době tu mám zase nějaký nový recept – tentokrát snídaňovou variaci podle OnaDnes. Lívanečky se dají různě obměňovat podle toho, co máte zrovna po ruce – základ je ale vždy stejný a tvoří ho následující suroviny:

  • 1 banán
  • 2 vejce
  • olej na smažení (používám kokosový)

Vejce vyšleháme dohromady s rozmačkaným banánem v hustší směs. Dále můžeme dle chuti přidat:

  • hrst lněných semínek
  • dužinu z čerstvé vanilky
  • hrst strouhaného kokosu

Lívanečky pak osmažíme na pánvi na troše kokosového oleje. K této kombinaci doporučuji podávat ještě orestované plátky banánu. Pro další variace můžete přidat třeba ovesné vločky či různé druhy oříšků a zdobit čerstvým ovocem, zakysanou smetanou… Lívanečky jsme si doma opravdu oblíbili a vždy připravuju rovnou dvojitou dávku 🙂

Milán

Přestože většinu času jsme během naší loňské návštěvy Itálie trávili v Bergamu, hlavním bodem našeho zájmu byl nedaleký Milán, kam jsme se vypravili na celodenní výlet hned následující den po příletu.

Cestovali jsme vlakem a zpočátku jsme z toho byli docela zmatení. Jízdenky se prodávaly na nádraží v automatu a v nabídce byly hned dvě možnosti, jak se do Milána dostat – lišily se v cílovém milánském nádraží a pravděpodobně také v trase, kterou do Milána přijížděly. Pokoušeli jsme se poradit s nádražním personálem, ale s angličtinou jsme tady moc nepochodili a já své základy italštiny před cestou dostatečně neoprášila 😀 Nakonec jsme tedy jednu variantu naslepo zvolili a doufali, že dojedeme tam, kam zhruba potřebujeme.

Jízdenka z Bergama do Milána stojí 4, 80 EUR – jen pozor na to, že před nástupem do vlaku je potřeba si ji na peróně „cvaknout“. Cesta trvá zhruba hodinku a úroveň italských drah bych klidně přirovnala k těm českým – není to kdovíjaká hitparáda, ale nakonec jsme se šťastně dostali do naší cílové destinace a dokonce i na správné nádraží Porta Garibaldi 🙂

Byl krásný slunečný den a my jsme si chtěli projít co největší část města pěšky, protože přesně takhle nová místa poznáváme nejradši. Nejprve jsme se propletli jakousi místní „čínskou čtvrtí“. Je to celkem překvapivé, ale čínská komunita má v Miláně hluboké kořeny. Najdete tu zajímavé obchůdky s módou, všelijaká vetešnictví i asijské restaurace, což nás za normálních okolností láká, ale tentokrát jsme chtěli zažít pravou Itálii, a tak jsme pokračovali dál směrem k Parco Sempione.

Tento romantický městský park je zelenou oázou klidu s jezírky a malebnými cestičkami. Na severozápadě parku tvoří jakousi vstupní bránu do parku Mírový oblouk. Jeho vrchol zdobí alegorické sochy a reliéfy s historickou tematikou. V samém srdci parku se pak nachází obrovský hrad z červených cihel, Castelo Sforzesco s impozantním cimbuřím. Hrad se stal domovem mocné dynastie Sforzů, která vládla renesančnímu Milánu. Obranu hradu navrhoval sám da Vinci. Dnes zde sídlí několik specializovaných muzejí.

Než jsme prošli celým rozlehlým parkem směrem do centra, docela nám vytrávilo a začali jsme se poohlížet po něčem k snědku. Už jsme byli docela blízko katedrály Duomo, takže jsme se trochu obávali, že ceny tu budou závratné, ale kupodivu to nebylo vůbec tak zlé. Usadili jsme se na zahrádce jedné sympatické restaurace a dopřáli si pravou Itálii, za kterou jsme sem přijeli – naprosto úžasné ravioli a na uzobávání veliké zelené olivy. Tyhle gastro-vzpomínky mám nejradši 🙂

Po dobrém obědě jsme usoudili, že je nejvyšší čas vzít útokem ty nejtypičtější milánské památky. Začali jsme La Scalou, světoznámým operním domem, který z vnějšku vypadá vlastně docela skromně a přehlédnutelně. Vevnitř je to ale prý jiné kafe 🙂

Kousíček od La Scaly už začíná neméně slavná a o mnoho pompéznější Galleria Vittorio Emanuele II,  neoklasicistní nákupní pasáž s výlohami těch nejzvučnějších jmen světa módy. Pasáž byla pojmenována na počest prvního krále znovusjednocené Itálie. Střešní okna kupole jsou zdobena mozaikami znázorňujícími umění, vědu, zemědělství, průmysl a čtyři kontinenty. A jakmile minete luxusní výlohy, otevře se před vámi ten nejslavnější milánský pohled…

…pohled na gotickou katedrálu Duomo, který vám prostě vyrazí dech. Stavba tohoto nadčasového symbolu Milána započala v roce 1386, ale jeho změť opěrných oblouků, věží a soch si vyžádala dalších 500 let na své dokončení. V různorodé fasádě se odrážejí všechny styly. Je osázená 135 fiálami ze zářícího mramoru a se svými rozměry je třetím největším kostelem Evropy.

Říká se, že za dobrého počasí je z přístupné střechy vidět až na Matterhorn. Fronta čekatelů na vstup nás ale od ověření této informace odradila a raději jsme se rozhodli využít zbývající čas k návštěvě nedaleké čtvrti Navigli.

Až do poloviny minulého století to byla čtvrť dělnické třídy, starobylých doků, prádelen a skladů. Kanály byly autostrádami středověkého Milána, po kterých se do města přivážela sůl, olej, sýry a víno. Další kanály byly postaveny pro dopravu mramoru na stavbu katedrály Duomo. Později byly kanály zaplněny a vydlážděny. Dnes je to bohémská čtvrť umělců a hudebníků, plná příjemných kavárniček, restaurací a barů.

Po cestě jsme ochutnali ještě poslední italské klišé, bez kterého by náš výlet nemohl být kompletní. A ano, je to stará známá pravda, že nikde neumí zmrzlinu tak dobře, jako právě v Itálii 🙂

Cestou jsme se také krátce zastavili u baziliky San Lorenzo Maggiore, která patří mezi hlavní kostely pozdní antiky. Naproti ní se nachází Colonne di San Lorenzo, velkolepé sloupoví tvořené 16 korintskými sloupy o výšce 8,5 m pocházející z římské stavby z 2. století př. n. l.

A pak už jsme se jen nechali okouzlit Navigli v záři pomalu zapadajícího slunce, procházeli se kolem kanál lemujících kavárniček a nad šálkem kávy si v jedné z nich užívali poslední chvíle v Miláně, protože den opět utekl rychleji, než bychom si přáli!

Prodloužený víkend na severu Itálie nás nadchnul a rádi na něj vzpomínáme, nejen díky nádhernému počasí, které nás na konci března překvapilo, ale také pro minimum turistů – vyrazit před sezonou má zkrátka spoustu výhod! Snad někomu z vás naše tipy přijdou vhod a necháte se jimi inspirovat. A příště už na viděnou zpoza velké louže :-)!

Lednová knihovnička

Na lednovém příspěvku do literární rubriky je velice pozoruhodné to, že ho (podotýkám, že zcela neplánovaně!) tvoří z převážné části tituly, které jsem dostala jako vánoční dárek. Na tom by ještě nebylo nic tak divného, ale ve většině případů se jedná o různé Vánoce a navíc byla dárcem vždy jiná osoba 🙂 Zkrátka se to tak hezky sešlo.

Paul Williams – Bob Dylan (Dívám se, jak teče řeka)

Soubor esejí o Dylanovi od slavného amerického vydavatele a kritika Paula Williamse jsem dostala před více než deseti lety k Vánocům od bráchy. Texty mapují všechny významné okamžiky Dylanovy kariéry v rozmezí let 1966 – 1995. Byť nepatřím k až tak zaníceným Dylanovým fanouškům jako Williams, jeho písničky mám samozřejmě ráda a rozšíření svých hudebních obzorů se rozhodně nebráním. Na druhou stranu bych si asi osobně vybrala nějakou ucelenější biografii – recenze desek nebo dojmy z koncertů už vyžadují hlubší znalost tématu. Méně znalým, jako jsem já, tedy doporučuji četbu doplnit poslechem Youtube 🙂

Petr Ludwig – Konec prokrastinace

Tento titul tady asi nikomu nemusím představovat. Poprvé vyšel v roce 2013 a za tu dobu už se stal skutečným fenoménem. Péťa nedávno navštívil jednu z Ludwigových přednášek v Brně a vrátil se celkem nadšený a – jak jsem zjistila později pod stromečkem – s jedním podepsaným výtiskem Ludwigova bestselleru 🙂 Téma prokrastinace je stále aktuální a bojujeme s tím asi všichni. Na knížce mě zaujalo, že je překvapivě praktická a obsahuje spoustu konkrétních tipů. Není to tedy jen takové to mletí na prázdno, jak to nezřídka u podobných knížek zaměřených na osobní management bývá. Dalším plusem je pro mě to, že ty tipy jsou poměrně jednoduché a snadno začlenitelné do běžného života. Určite se tedy do budoucna hodlám ke Konci prokrastinace vracet a zkoušet, zda se mi používání obsažených rad osvědčí.

Jessica Knollová – Nejšťastnější dívka na světě

Tuto knížku jsem dostala k předloňským Vánocům od taťky, ale v Brně jsem ji uložila do knihovničky a nějak na ni pozapomněla. Znovuobjevena byla až letos při mé povánoční rekonvalescenci. A musím říct, že mě víc než mile překvapila! Přestože po prvních pár stránkách jsem nijak uchvácená nebyla a říkala jsem si, že to bude asi nějaký literární „Sex ve městě“ a ne úplně můj šálek čaje. Hlavní hrdinkou příběhu je totiž osmadvacetiletá TifAni, která pracuje v redakci prestižního módního časopisu v New Yorku a brzy ji čeká svatba s mužem jejích snů. Na první pohled sebestředná a povrchní mrcha, se kterou nechcete strávit příštích bezmála 400 stran knihy. Jenže pak se to rozjede… TifAni se ve svých vzpomínkách vrací do svých pubertálních let, kdy přestoupila na vysvěnou novou školu a ve snaze získat si popularitu mezi svými spolužáky se dostane do víru dramatických událostí, které vyústí až v tragédii, jež ji poznamená na zbytek života. Když opomenu fakt, že mi příběh nepřišel úplně reálný a uvěřitelný (byť se odehrává v USA a tam se může stát asi cokoliv 😎 a při líčení zmiňované tragédie mi v hlavě bůhvíproč naskočily Stopy hrůzy – léty prověřený brak, který jsme s holkama hltaly na gymplu, z knížky se nakonec vyklubal docela mrazivý thriller, po němž se mi neusínalo úplně lehce a ještě nějakou chvíli jsem ho nedokázala vyhnat z hlavy. A vzhledem k tomu, že to se mi zas tak často u knížek nestává, nemůžu, než doporučit Nejšťastnější dívku na světě k přečtení i vám.

Ladislav Zibura – Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Tak dobře, z letošních Vánoc tu mám knižní dárky od Péti rovnou dva 🙂 Láďovým příběhům se totiž nedá odolat, a přestože jsem si knížku chtěla „šetřit“, ani ne měsíc od Štědrého dne už jsem byla na poslední straně. Ladislav se opět vydává do Asie – tentokrát probádat Kavkaz – a jeho věrní čtenáři ani v tomto případě nebudou zklamáni, neboť se jim dostane všeho, nač jsou od Ládi z přechozích knih zvyklí – dobrodružného putování, veselých (tentokrát ve velké míře alkoholových) historek s místními, nadhledu i sebeironie. A také krásných ilustrací od Tomski&Polanski, které celé vyprávění báječně doplňují a knihu povyšují na chloubu každé knihovničky. Na závěr nezbývá, než politovat Ládíkova játra a těšit se na jeho další cesty, které na sebe jistě nenechají dlouho čekat 🙂

Zdravé těhotenství

Tento titul jsme dostali s Péťou k Vánocům od Káti a na jeho tvorbě se podílel kolektiv autorů z webových stránek Babyonline. Publikace je rozdělena na 3 tematické části. První se věnuje obecně výživě v těhotenství, druhá část obsahuje konkrétní recepty (z nich mě ale zaujaly a nalákaly k vyzkoušení snad jen dva) a třetí je zaměřena na cvičení v průběhu jednotlivých trimestrů i po porodu. Co se týče výživových tipů, nedozvíte se zde nic moc překvapivého. Já navíc nejsem zastáncem toho stravovat se podle tabulek, ale dávat tělu v nějaké rozumné míře to, na co má samo chuť. Stravovala jsem se tak i před otěhotněním a krevní obraz jsem měla jak víno 🙂 Ale pokud v tomto směru nějaká těhule tápe, možná by jí to pomoci mohlo. Co se týče kapitoly o cvičení, je fajn, že jsou zde jednotlivé cviky dobře popsány a nafoceny, ale osobně dávám zase přednost spíše video tutoriálům, kterých je plné youtube, takže podle knihy cvičit ani neplánuju. Celkově nejsem tedy úplně cílovou skupinou této publikace a až se v mém okolí objeví nějaká těhotná kamarádka, ráda ji pošlu dál k někomu, komu třeba sedne a poslouží lépe.

Jana Doležalová, Ivana Königsmarková – Hovory s porodní bábou

A ještě jednu „k tématu“… Rozhovor Jany Doležalové s registrovanou porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou. Před pěti lety jsem měla tu čest se s Ivanou osobně setkat a vést s ní rozhovor pro projekt Hrdinou může být každý a už tehdy mě svým vyprávěním a zcela přirozeným postojem k porodu zaujala, přestože mi tenkrát toto téma bylo ještě dost vzdálené. Jak už to tak bývá, až vlastní zkušenost mě přivedla k docenění pravdivosti jejích slov.

Onehdy, když jsem se na kurzu maminek ptala, jak často chodí do poradny pro těhotné, jedna z nich mi odpověděla, že nechodí. Ptala jsem se jí, zda chodí k lékaři. „Ano, chodím,“ řekla, „tomu se říká poradna?“ A dodala: „Že mi tam nikdy nic neporadili? Spíš by se to mělo nazývat zastrašovna!“

Tento úryvek naprosto přesně vystihuje problém dnešní lékařské péče v těhotenských „poradnách“, kde z do té doby naprosto zdravých žen dělají s pozitivním těhotenským testem pacientky, které je potřeba neustále sledovat a spoustu věcí řešit „preventivně“, kdyby náhodou. Oproti tomu je Ivanino vyprávění o přírodní podstatě těhotenství a porodu zajímavým a uklidňujícím informačním materiálem, kterého se vám v ordinacích gynekologů skutečně nedostane. V žádném případě tu nehodlám zpochybňovat přínos nejmodernějších poznatků medicíny. Tahle kniha je nicméně dalším důkazem toho, jak se ze zdravotnictví často vytrácí obyčejná lidskost, která je pro většinu prvorodiček možná mnohem důležitější, než hezká fotka z ultrazvuku.

Prosincová knihovnička

Se zimou se mi vrátil opět elán do čtení a za dlouhých prosincových večerů jsem přelouskala hned několik zajímavých titulů.

Vladislav Vančura – Rozmarné léto

Tím prvním není nic menšího než tato literární klasika, útlá knížečka doplněná původními ilustracemi Josefa Čapka. Přestože se Rozmarné léto dnešnímu čtenáři nečte kdovíjak dobře, je to právě poetika Vančurova bohatého jazyka, která udělala toto dílo nesmrtelným.

Monika Peetzová – Úterní ženy

Aneb příběh o putování po Svatojakubské cestě trochu jinak než od Coelha 🙂 Román vypráví o pětici žen, které před lety svedl dohromady kurz francouzštiny a od té doby se přátelí a pravidelně setkávají, ačkoliv se osudy každé z nich ubírají úplně jiným směrem. Kniha začíná v okamžiku, kdy se čerstvě ovdovělá Judith rozhodne na památku svého zesnulého manžela dokončit jeho putování  do Lurd, které už nestihl uskutečnit. Její kamarádky ji v tom nechtějí nechat samotnou a na cestu se vydávají spolu s ní. Než však dospějí k jejímu cíli, čeká je jedno šokující prozření… Byť se nejedná o žádné literární veledílo, příběh je celkem napínavý, rychle odsýpá a „nečtenáře“ tato oddechovka určitě potěší i příjemně krátkými kapitolami.

Miloš Urban – Sedmikostelí

Tak tohle byl docela oříšek. Knížku mi k přečtení doporučila a zapůjčila Terezka, což je pro mě vždy záruka kvality. Na začátku jsem se i celkem rychle ponořila do příběhu, ale zhruba v půlce jsem se jaksi kousla a nějak mě to celé přestalo bavit. Zpočátku napínavá detektivka se mi rozplynula ve spleť zamotaných scén, kde už se nedalo rozlišti, co je snové a co skutečností. Autorova znalost dějin a architektury, stejně jako talent vylíčit genia loci naší metropole, je samozřejmě obdivuhodná, pro mě jako čtenáře to ale přesto nestačilo. K hlavní postavě „lůzra“ Květoslava, nedostudovaného historika a bývalého policajta, jsem si neutvořila žádný vztah a vlastně mi ke konci už bylo docela jedno, jak to s ním dopadne a kdo stojí za všemi těmi podivuhodnými vraždami. Možná jsme se jen nepotkali ve správný čas :-), možná by mi prospěla lepší znalost prostředí, kde se děj románu odehrává. Tak či tak je na Sedmikostelí cosi přitažlivého a originálního, pro co jsem svolná dát tomuto autorovi ještě další šanci.